„Nevím, jak se mám dostat z nynějšího stavu, který se pokusím trochu přiblížit,“ napsal nám do redakce čtenář Ondra. „Je mi 21 let. Pocházím z úplné rodiny. Matka s otcem žijí naprosto spořádaně a bezproblémově a jsem zcela přesvědčen, že spolu budou až do smrti. Mám o dva roky mladší sestru. Jako dítě jsem netrpěl materiálním nedostatkem a nebyl jsem nijak nešťastný. Ale v průběhu roků se něco změnilo. Hluboce jsem se zamyslel a přišel jsem na to, že prazáklad mých problémů nejspíš spočívá v jedné nehodě, která se stala na základní škole.“

Ve 13 letech jsem na letním táboře vyhrál kvalitní a dobře vypadající zavírací nůž (chodil jsem do turistického oddílu). Ten jsem přinesl na ukázání do školy a podle Murphyho pravidla – co se může pokazit, to se pokazí – se o něj jeden můj spolužák říznul do ruky. Nic se mu nestalo, byl to povrchový řez jenom do tukové vrstvy na paži. Problém byl v tom, co se stalo se mnou.

Musel jsem jít k psychologovi a teď zpětně si uvědomuji, že jsem měl pocit, že se na mě celé okolí dívá a říká: „Proč jsi to udělal?“ (jako by za tím byl úmysl) místo: „Co se tam stalo?“ A zcela určitě jsem v tu chvíli cítil nedostatečnou podporu mých rodičů. Tak jsem se uzavřel a odcizil a v průběhu dalšího života to bylo už jen horší.

Já jsem samozřejmě neudělal nic, byla to jenom nehoda. A kvůli tomu se mi v hlavě usídlil pocit křivdy. Paradoxně jsme se s pořezaným spolužákem dost skamarádili, protože podle mé tehdejší dětské logiky byl on tím jediným člověkem, který věděl, jak to bylo, a který mě z ničeho neobviňoval. Nejvíce jsem se přirozeně obviňoval já sám. Nikdo mi však nevyjádřil viditelnou podporu.

Při pohledu do budoucnosti mě jímá pocit čiré paralyzující hrůzy. Co mám dělat? A jak to mám dělat? Vždyť nic neumím!

Vztah k rodičům mám nyní chladný, odměřený, neříkám jim, co si myslím, a také mě nezajímá, co si myslí oni. Nejsou pro mě příliš důvěryhodné osoby.

Naučil jsem se před okolím skrývat své skutečné emoce. Asi jsem je viděl jako slabost a neschopnost. Informace se musejí přijímat racionálně – sentimentalitu nesnáším. Já se však bojím, že jsem některé emoce pohřbil tak hluboko, že už je ani pořádně neznám! Když zemřeli otcové mých rodičů (před 3 a 5 lety), necítil jsem nic, přestože jsem je měl rád. Možná jsem veškeré s tím spojené emoce prostě ODMÍTL. Možná jsem si nepřipustil, že bych i já, člověk, který je čistě racionální, měl na logiku na chvíli zapomenout.

Protichůdné pocity

Nyní je mi krajně nepříjemné své vlastní emoce vyjádřit. Mám pocit, že mě budou všichni hodnotit a odsuzovat. A hlavně je vyjadřovat neumím. Nevím jak na to. Jsem velmi negativní a cynický, mé poznámky mohou být necitlivé a mohou lidem ubližovat. V kontrastu s tím jsem si vědom toho, že takový stav je OBJEKTIVNĚ špatný a že je to cesta do pekel.

Nikdy jsem neměl vztah s dívkou. Už to samo o sobě je demotivující – dlouho jsem se o vztah nezajímal, a když pak ano, už mě táhnula tahle sebedestruktivní spirála nízkého sebevědomí, neschopnosti pozitivních interpersonálních vztahů, prokrastinace a pocitů nedostatečnosti. Můj mozek ví, že utápění v sebelítosti nikdy nikomu nepomohlo! Ale já si nemůžu sakra pomoct! A přitom nejsem nijak ošklivý a nemám žádnou deformaci. Jsem si vědom, že tvrdit opak by byl alibismus. Také nejsem přílišně kritický ohledně vzhledu žen.

Tlučou se ve mně jisté protichůdné pocity. Chci, aby mě lidé uznávali, ale zároveň mám nechuť s nimi jednat, protože se bojím jejich reakcí. Jsem sebestředný, ale bojím se komunikace. Bytostně nesnáším telefonování. Rád se nechávám přesvědčovat a rád říkám NE, jen aby se mnou někdo zabýval. Často se stavím do opozice už jen proto, abych dal najevo, že své názory si tvořím já sám. Je to snad způsobeno tím, že jsem měl v nějakém kritickém věku nedostatek pozornosti? Ono je ale pro ostatní těžké věnovat pozornost a zajímat se o člověka, který dává najevo přezíravost a aroganci. A přitom bych samozřejmě chtěl být přijímán a chtěl bych mít přátele.

V novém a zaběhnutém kolektivu jsem automaticky zaujal obrannou pozici arogance a přezíravosti, byl jsem chytrý jak rádio.

Jsem extrémně sebekritický. Mám velice důrazný pocit, že „za blbost se musí platit“ a že „po nezdaru musí jednoznačně následovat trest nebo sankce“. Pokud se mi něco nepovede napoprvé, raději to zahodím. Když udělám i jen malou chybu, hned to vidím jako celkové osobní selhání. Asi mám zafixováno, že selhání = slabost. A já přeci nesmím před okolím vypadat slabě. Raději budu 10 minut hledat správnou adresu, než abych se zeptal na cestu. Učit se řídit bylo peklo. Také nesmím vypadat, že nevím, co mám dělat. Byly doby, kdy jsem se styděl jít do obchodu a vybírat si mezi několika druhy stejného zboží. To jsem už nějak samovolně překonal.

Jsem „sebevědomý“, když vím, že na mě koukají lidé, kteří mě alespoň od vidění znají. Je to však jen jakási iluze, obranný mechanismus. Když něco udělat MUSÍM, přemůžu se a udělám to (zajdu si vyřídit něco na obecní úřad atd.). Ale chraň bůh, abych vypadal, že jsem na vážkách. Důkladně si nastuduji veškeré informace, které na internetu najdu, a pak tam jen zajdu a vykonám předem důkladně naučenou a nacvičenou aktivitu.

Pokud jsem do situace hozen jako pes do vody, přizpůsobím se. Raději se stáhnu na nějakou dobu do ústraní a dělám si obrázek o situaci. Když jsem měnil v posledním ročníku gymnázium, automaticky jsem v novém a zaběhnutém kolektivu zaujal obrannou pozici arogance a přezíravosti, byl jsem chytrý jak rádio. Myslím si, že to bylo proto, abych nedal najevo své nízké sebevědomí a nebyl v pozici slabocha.

Představy o tom, co bylo

Jestliže oplývám názorem, který je v rozporu s většinovým názorem sociální skupiny, ve které se právě nacházím, jsem schopen vystoupit a svůj názor prezentovat a hájit. Ve škole jsem několikrát jako jediný veřejně projevil nespokojenost se zadávanými domácími úkoly (v rámci slušnosti jsem předkládal racionální argumenty proti určitým věcem). A přitom je to v naprostém rozporu s tím, co píšu výš o problémech s komunikací. Ale je to tak.

Často se nechávám unášet představami o proběhlých situacích, ve kterých jednám jinak, než jsem skutečně jednal. Často pronáším důvtipné poznámky, které mě v kritickou chvíli zrovna nenapadly. Občas si u toho mluvím nahlas. Někdy si zase představuji romantické vztahy, které jsem nikdy neměl. Představuji si, že nějaké dívce vkládám do rukou svoji důvěru. Mám dlouhodobé pocity osamělosti. Nikoliv fyzické samoty, to mi naopak jako silnému introvertovi vyhovuje. Mám na mysli psychickou osamělost. Chtěl bych mít nějakou „spřízněnou duši“.

Potřebuju ujištění, že se z toho můžu dostat. Potřebuju ukázat směr. Potřebuju pohlazení po tváři i po duši.

Při pohledu do budoucnosti mě jímá pocit čiré paralyzující hrůzy. Co mám dělat? A jak to mám dělat? Vždyť nic neumím! Jsem minimálně průměrně inteligentní. Na maturitu jsem se moc neučil. Přečetl jsem si půlku povinné literatury a to mi stačilo na složení všech čtyř předmětů. Na ČVUT jsem se taky dostal bez zkoušek, ale jelikož jsem MISTR PROKRASTINÁTOR, neudržel jsem se déle než rok. A doteď jsem využíval benevolence svých rodičů a flákal jsem se. Bydlím u nich.

Jak mám v dnešním světě přežít? Jak mám najít práci? Co mám prostě sakra dělat? Já ani nevím, co bych MOHL dělat. Stále nevím, co mě baví, a ani nevím, v čem jsem dobrý. Moje racionalita mě však stále ještě drží od myšlenek na dobrovolný exitus.

Bojím se hledat práci. Bojím se, protože nevím, jak na to. Neumím se v tom pohybovat, to mi činí potíže se k něčemu dokopat. Nemám nad sebou totiž dostatečně silný bič, který by mě k aktivitě přiměl, a cukřík mi zhořkl. Úzkost a obava z budoucnosti vyústily v moji jedenapůlroční stagnaci a zabředávání do stále hlubších problémů. Chci však jednat.

Zhodnotil jsem se správně? Nenamlouvám si jen něco? Myslím si, že ne. Co si myslíte vy? Potřebuju názor nezaujaté osoby. Potřebuju ujištění, že se z toho můžu dostat. Potřebuju ukázat směr. Potřebuju pohlazení po tváři i po duši. A hlavně potřebuju vědět, proč bych si zítra neměl sednout do vany a píchnout si krkavici.

Jsem si jistý, že v takové situaci nejsem sám – měl bych radost, kdyby reakce odborníka na mou situaci pomohla nejen mně, ale i ostatním lidem.

Ondra, čtenář Psychologie.cz

Požádali jsme o komentář psychiatričku a psychoterapeutku Andreu Platznerovou:

Ondro, vaši zpověď jsem si přečetla několikrát a velmi pozorně. Ani ne tak proto (nejspíš vás zklamu), že by váš osud byl natolik odlišný od osudů mnoha jiných mladých mužů podobného věku a s podobným rodinným a vůbec životním zázemím. Ani ne proto, že by váš příběh byl výjimečně komplikovaný a hned napoprvé se v něm nešlo zorientovat. Ne. Četla jsem si vaše slova opakovaně a tak pozorně nejvíc asi proto, abych alespoň touto cestou vyšla vstříc vaší nepřehlédnutelné potřebě zájmu a péče. Potřebě „ujištění a pohlazení“, neboli jistoty, podpory a lásky, jak píšete vy sám a vlastně tím výstižně ilustrujete problém v celé jeho šíři… Ale o tom o kousek dál.

Ondro milý, není mým záměrem jakkoli bagatelizovat to, co prožíváte. Naopak, každý jen trochu empatický čtenář musí po přečtení vašich řádek cítit celou tíhu vašich jedenadvaceti let a všeho, co vás v jejich průběhu potkalo a poznamenalo, i bolestné chybění toho, čeho se vám nedostalo a nedostává. Je pro mě naprosto srozumitelné, že jsou momenty, a nebude jich málo, kdy přicházíte o poslední zásoby optimismu a kdy opravdu nezbývá energie na nic jiného než na otázku: Proč si nesednout do vany a nepíchnout si krkavici?

Účtování se životem

Na druhou stranu si empatický čtenář, natož čtenář se zkušenostmi s duševními procesy lidí, nemůže nepovšimnout jisté sebestředné naléhavosti, nesmlouvavého očekávání, s jakými se onoho ujištění a pohlazení dožadujete. Jednoduše řečeno působíte trochu jako rozmazlený fracek, který si nárokuje a žádá a považuje za samozřejmost, že mu bude vyhověno.

Kdyby vám bylo jedenačtyřicet, napsala bych na toto téma dlouhý odstavec, hledala spojitost s hyperprotektivní výchovou v dětství (to jsou ti rodiče, co udělají první poslední a dítě pak není konfrontované s nesnázemi, které musí samo řešit) i s vašimi pravděpodobnými osobnostními charakteristikami, a snažila se vás přivést k náhledu na nezralost takovéhoto egocentrického očekávání.

Je přirozené, že zejména těm šrámům (ale vůbec všemu novému) se máme tendenci vědomě či nevědomě bránit. Že si hledáme okliky a úlevy.

Jenže vám je jedenadvacet a k tomu věku sebestřednost ještě přirozeně patří, „máte na ni nárok“. Ale také samozřejmě – pokud vás budeme považovat za zodpovědného nepovrchního mladého muže, beroucího život a sebe vážně, s potížemi tomu odpovídajícími – máte „povinnost“ kráčet s otevřenýma očima a srdcem k těm jedenačtyřiceti letům a dál. A nejen kráčet. Zejména cestou sbírat zkušenost a brát si z ní ponaučení. Zkusit se na psychické potíže, na duševní nepohodu dívat jako na katalyzátor práce na sobě, nutnou ingredienci procesu změny.

Věřím, že v tomto procesu se postupně změní i váš pohled na rodiče a jejich úlohu ve vašem neštěstí. Možná dokonce zjistíte, že ona neštastná událost s kapesním nožem, které se nyní zdá být klíčovou, je jen jedním kamínkem v mozaice vývoje vaší osobnosti. A kdo ví, možná pak váš život nebude potřeba dělit na „období před nožem“ a „období po noži“, třeba tu událost jednou budete vnímat spíše jako symbol svých pubertálních pocitů nepochopení a ztráty bezvýhradné podpory rodičů.

Jak a proč žít

A mnoho jiných zjištění vám může život přinést, a take mnoho nových šrámů. A je přirozené, že zejména těm šrámům (ale vůbec všemu novému) se máme tendenci vědomě či nevědomě bránit. Že si hledáme okliky a úlevy. Že se ke slovu dostává strach, obavy a úzkost, jako nástroj obrany před nebezpečím, tím opravdovým i tím pomyslným. A když si k tomu ještě připočteme neutuchající autocenzuru, strach, že selžeme v očích druhých, že nebudeme dost dobří v očích vlastních, strach ze ztrapnění se a strach z odmítnutí, vyjde nám život jako jedno velké údolí obav a nejistot.

Nebojte se. Nebo pro začátek zkuste žít a jednat tak, jako kdybyste se nebál.

Čili to, co nás mělo ochránit, to, co nám mělo žití usnadnit, nám ho jen ještě více komplikuje. Nehledáme práci, protože není jistota, že ji najdeme, a pokud by i ano, je možné, že v ní neobstojíme. Neotvíráme se blízkým vztahům, protože se v nich můžeme cítit nezkušeně a protože nám mohou způsobit zklamání a bolest. Neodcházíme od rodičů, protože máme obavu, jak bychom si sami poradili s věcmi praktickými i sami se sebou a svou samotou…

A z toho plyne možná jediná má rada či spíš doporučení, kromě toho, které jste si jistě už přečetl mezi řádky – že je třeba nebýt netrpělivý a žít svůj život, tak, jak přichází, a se vším, co nabízí. Ta rada zní: NEBOJTE SE. Nebo pro začátek zkuste žít a jednat tak, JAKO KDYBYSTE SE NEBÁL.

Jistě to nebude jednoduché, jistě narazíte, zajisté zažijete i nepříjemné pocity. Váš mladistvý „narcismus“ jistě neponese lehce neúspěch a porážku (dokud je jako neúspěch a porážku budete vnímat). Ale i každá negativní zkušenost (často zejména ta), i každá negativní emoce, doprovázející pohyb, vývoj a zrání, jsou, zdá se, nutným dílečkem ve skládačce života.

Přeji vám, milý Ondro, ať se vám puzzle vašeho života daří skládat s odvahou i pokorou, a ať u toho skládání najdete podporou lidí blízkých i těch, které ještě třeba ani neznáte a kterým do svého života dovolíte vstoupit svým otevřenějším postojem. Ať se v novém roce vše k lepšímu obrátí, ať VY VŠE OBRÁTÍTE K LEPŠÍMU! Moc Vám v té změně fandím.

P. S.: A proč si teda nesednout do vany a nepíchnout tu krkavici? Protože až se nebudete bát žít, nebude pro takovéto jednání vůbec žádný důvod.