Před pár týdny nám umřel had. Poté, co se popral s jednou obzvlášť schopnou myší. Užovka není zrovna zvíře, které se k vám tulí na gauči, ale i tak teď doma něco chybí. Zjevně i hadí společnost je nějaká společnost.

A to je nejspíš ten hlavní důvod, proč si lidé domácí mazlíčky pořizují.

Ke zvířeti můžete mít bezpečný vztah. Takový pes bude vždycky rád, že vás vidí. Nemá obtížné nároky. Často je legrační. Nutí vás se o něj starat – a mít ze sebe lepší pocit, protože o něco pečujete. A nebo chodit ven. A také nabízí téma k hovoru. Nejeden pár se seznámil při venčení.

„Naši se spolu nebaví,“ říkal mi nedávno kamarád. „Oni jsou schopní se bavit jenom přes kočku. Buď mluví na ni, nebo si povídají o tom, co kočka dělá.“

Bavit se přes kočku je jednodušší než bavit se napřímo. Kočka samotná není konfliktní téma a pořád je to něco, co oba v páru spojuje, k čemu mají oba (v tomto případě) dobrý vztah.

Není náhodou, že při rodinné terapii někteří terapeuti vyzývají své klienty, aby přišli všichni. Třeba i s morčetem nebo s papouškem. Protože je to živá bytost, která do celého soukolí zapadá a ovlivňuje interakce mezi jednotlivými členy domácnosti.

„Ona vážně rozumí všemu, co říkám!“

Když jdete po ulici a slyšíte, jak někteří lidé třeba na své pejsky mluví, je zřejmé, že jim připisují víc lidskosti, než kolik je reálné. Vyprávějí jim příhody ze života nebo vydávají pokyny typu „zlobíš mě, běž na ten chodník, tady šlapeš do bahna“.

Pes takový pokyn sotva může pochopit, tedy pokud není trénovaný na slovo chodník. (I když mě pokoře k podobným pokynům učila má učitelka francouzštiny, která jednou řekla své boxerce: „Bobinko, prosím tě, buď tak hodná, běž do kuchyně a udělej tam hají,“ načež se pes zvedl a šel. Dlužno podotknout, že rozuměl pokynům taky ve francouzštině a v němčině.) Ale v danou chvíli je to vlastně jedno. Důležitější je, že má majitel na koho promluvit.

V něčem je to podobné, jako když si děti vytváří kamarády a společníky v podobě hraček s lidskými vlastnostmi. Prostě je příjemné mít společníka, který je vždy po ruce, který je zdrojem zábavy i útěchy. I zvířeti připisujeme vlastnosti, které nemá. 

Nebo ano?

Jak to se zvířecím prožíváním skutečně je?

Jsou to spíš objekty naší lásky, nebo mají svůj vlastní emocionální život?

Že mají zvířata emoce, to víme už delší dobu. Vnímají strach, pohodu, vztek, ta chytřejší i komplexnější city jako žárlivost. Někteří biologové a veterináři věří i tomu, že mohou trpět duševními nemocemi stejně jako člověk.

Na konferenci na University of Cambridge se v roce 2012 shodli neurovědci na tom, že struktura mozku zvířat umožňuje existenci vědomí, a mnohé pokusy s opicemi, delfíny, slony a také ptáky (obzvlášť s papoušky žako) napovídají, že nějakou formu vědomí tato zvířata mají.

Jak ve skutečnosti prožívají svět? Co dnes o zvířecích emocích a trápeních víme, v čem jsou nám lidem podobní a jak nám může tato znalost pomoci, když se snažíme zmírnit trápení člověka, si řekneme v článku Zvířata a lidi v nepohodě…