Bazén života — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Johana 25. 10. 2013 09:08 +4
Hezky napsané :) Jen se mi nezdá: "První zkouška dospělosti přišla v době, kdy jsme již vody vytlačovali přespříliš a v malém bazénku jsme vypadali poněkud humorně." a "Vím, jak jsem se tehdy bál. Bál jsem se hloubky i té tety, co mě do ní hodila." Mladí, dospívající, puberťáci mají spíš tendenci do hloubky skočit a nepřemýšlet. Skočí s odvahou a někdy až nezodpovědně :) Ne?
sara 25. 10. 2013 13:08 +5
No toto... :-))) Máte více takových perel?Moc mě baví Vaše metafory. ;-)
Jana 25. 10. 2013 16:17
Můžu tento příběh srovnat se svým pracovištěm. Tolik otázek máme , odpověď žádná. " Nikdo Vás tu nebude vodit za ručičky, musíte si poradit sami ", to jsou slova našeho rozzlobeného vedoucího. Když má špatný den, stojí to opravdu za to. Bez opory, sami, po technické přestávce, kdy na hale nesmí být ani noha, koukáme na hodinky, kdy bude konec. Rozbouřené moře se sklidní a pomalu je vidět břeh, stačí jen malý kousek a vlídná část druhé půlky dne může začít....
Kristina 25. 10. 2013 21:03 +4
Petre, pisete poutave a vtipne! Diky za pekne pocteni!
klara o. 25. 10. 2013 22:23 +6
Já to nechápu. Vůbec nevím, o čem je řeč.
Oldřich Dotovský 26. 10. 2013 00:06 +2 v reakci na klara o. 25. 10. 2013 22:23
Já si taky nejsem úplně jistý, ale mám silný dojem, že Pamela by zasloužila proplesknout, jak se to občas dělá tonoucím... ;-)
Petra 99 26. 10. 2013 08:12 +1 v reakci na Johana 25. 10. 2013 09:08
Johana: ...no právě, puberťáci někdy skočí až nezodpovědně, ale pak můžou mít problém zas vyplavat...hlavně pokud je rodiče drželi za ruku v malém bazénku ...
Petra 99 26. 10. 2013 08:15 +7 v reakci na klara o. 25. 10. 2013 22:23
klara o: ...no přece o plavání sám k sobě, o hledání a nalézání vnitřní nezávislosti a tím i sebedůvěry, o tom, nemít vůči druhým očekávání a nároky, ale radovat se z jejich případné blízkosti a podpory a taky (trochu?) o vlivu výchovy při zvládání rozbouřeného oceánu v dospělosti… ...o tom, stát pevně na vlastních nohách...
Simone 26. 10. 2013 15:05 +4
"S podporou, oporou, ale sami." Nejdříve je těžké tomu uvěřit, pak to přijmout. A nakonec se člověk diví, že to dříve viděl jinak. Díky za milé počtení :o)
Amad 28. 10. 2013 19:06 +1
Co to znamená "Přijmout sám sebe takový jaký jsem" nebo "Přijmout svůj stín" ? Bylo tady pár článků na toto téma, ale byly takové polovičaté. Polovičaté ve smyslu toho, že je bylo možné pochopit nesprávně. Asi jako třeba u některého článku o odpuštění si někdo mohl nechtěně myslet, že odpuštění někomu musí být provázeno absencí trestu (ačkoliv ve skutečnosti jedno druhé nevylučuje). Nebo že při odpuštění se primárně jedná o jedná toho, komu se odpouští, ačkoliv u odpuštění jde především o osvobození sebe z nesloužící emoční zátěže. Tedy dokázal by někdo popsat, co to znamená "Přijmout sebe samého, jaký jsem, i se svými temnými stránkami" či "Přijmout své stíny", ale zároveň i popsat, co to NEznamená, s čím si to neplést, co to rozhodně není...? Ať není rada nechtěně kontraproduktivní.
lucka 28. 10. 2013 19:15 v reakci na Amad 28. 10. 2013 19:06
Já bych řekla, že jste se do toho pustil moc analyticky. Spíš než jako rada mi to připadá jako báseň. A to báseň metaforická, do které si tudíž každý může dosadit tak trochu co chce. A proto se pak skoro každému líbí :-)
Petra 99 29. 10. 2013 18:08 +2 v reakci na Amad 28. 10. 2013 19:06
Amad: Jako pro laika pro mě "Přijmout svůj stín" znamená, uvědomit si, že jsme schopni ( i úmyslně) nepěkných činů (někomu lhát? někomu něco ukrást? nevrátit peníze? někoho pomlouvat? podvádět? ponižovat? někomu ublížit?...) a to, že si to připustíme, nám pomůže, nedát zlu v nás šanci...
Ulka 29. 10. 2013 18:26 +4 v reakci na Petra 99 29. 10. 2013 18:08
... a já bych navázala tím, co to NEznamená:o) - spokojit se s tím, říct si "jsem děsnej prevít, ale jsem to já". Přijmout své stíny vnímám jako si je uvědomit, jakož i jejich nesoulad s morálním povědomím...
Petra 99 29. 10. 2013 20:07 v reakci na Ulka 29. 10. 2013 18:26
Ulka: Díky za doplnění, ano, asi tím přijmeme svůj stín, že si uvědomíme, že v nás zlo je, uvědomíme si neslučitelnost, nesoulad "možných prevítin" a dobra, otestujeme je z hlediska morálky a svobodně se rozhodneme pro dobro...??
Ulka 29. 10. 2013 20:34 v reakci na Petra 99 29. 10. 2013 20:07
Prostě si říct: "tohle je blbé, nechovám se v souladu s tím, co si myslím, že je dobré... s tím je třeba něco udělat".
jealeeth 29. 10. 2013 20:35 v reakci na Petra 99 29. 10. 2013 20:07
svobodně se rozhodneme pro dobro ..? Jenom kdyby bylo vždycky tak zřejmé, co je dobré a co ne :-) Je to sice ohraný argument, ale i tak je pravdivý :-)
Petra 99 29. 10. 2013 21:00 v reakci na jealeeth 29. 10. 2013 20:35
jealeeth: ..to je fakt, někdy to není zřejmé a nejenom v různé době a na různých místech světa, ale i tady a teď...
Petra 99 29. 10. 2013 21:05 +1 v reakci na Ulka 29. 10. 2013 20:34
Ulka:...ano, prozkoumat správnost toho, co opravdu dělám, to jistě, ale děsivé je to, čeho bych třeba byla za určitých okolností schopná...i zde byl před časem článek o vězeňském experimentu...to mi přijde jako "přijmout svůj stín"...
jealeeth 29. 10. 2013 21:15 v reakci na Petra 99 29. 10. 2013 21:00
Ano. Ano?
jealeeth 29. 10. 2013 21:19 v reakci na Petra 99 29. 10. 2013 21:05
To je pravda. To mi příjde jako ta nejhorší představa, že bych třeba za určitých okolností byla schopná nějákého zvěrstva. Nevím ale jestli se tenhle stín dá přijmout. S takovým psychopatem přece nemůžu žít :-)
Petra 99 29. 10. 2013 21:50 v reakci na jealeeth 29. 10. 2013 21:15
jealeeth: ...v zoufalé situaci udělá někdo něco, co je na hraně...nebo se někde jinde pokládá za správné, bojovat se zbraní a tedy i zabíjet za tamní dobrou věc...něco, co bylo kdysi tabu či dokonce trestané, je dnes ok a naopak...
jealeeth 30. 10. 2013 06:20 +1 v reakci na Petra 99 29. 10. 2013 21:50
Ano, nejlepší ze všeho je bojovat a umřít za dnešní správnou věc, které se za pár let budou všichni posmívat a z vás mrtvého hrdiny se stane mrtvý darebák. Viz účastníci VŘSR.
pe 31. 10. 2013 00:22 +7 v reakci na Petra 99 29. 10. 2013 20:07
Jen to ne, morálka je cosi vnuceně omezujícího a testovat vůči ní své pocity je až to poslední. Morálka je předposledním stupněm, poslední je zákon. "Chci to udělat, ale nesmím" je to, co v konečném důsledku umožňuje existenci civilizace, když její členové nedokáží nějak jinak a lépe nakládat se svými pohnutkami (zabít, ukrást...). A stín vůbec nemusí být něco obecně či morálně nepřijatelného, je to prostě jen něco, co je nepřijatelné pro nás samotné. Například - dítěti rodiče vnutí pocit, že není dost dobré, že si tedy nic nezaslouží. Respektive že všechno, co chce, si zasloužit musí. Dítě si pak nedovede říct ani o desetikorunu (dnes možná dvacku) na zmrzlinu, jako dospělý pak má blok si říct o cokoli, třeba o polibek, aniž by svoji žádost předem vyvážil třeba květinou. Jeho stínem je "ten, co něco chce", snaží se jakékoli "chci" potlačit a v důsledku mechanismu projekce (protože si nemůže připustit nějaké "chtění" sám v sobě) nesnáší jakékoli projevy "chci" u druhých. Chápání stínu jako něčeho "špatného", případně "morálně nedokonalého" je příliš prvoplánové a vůbec to neodpovídá původní Jungově definici. Stín je prostě "potlačené a pro nás samotné nepřijatelné", což nutně neznamená špatné.
Amad 2. 11. 2013 11:15 v reakci na pe 31. 10. 2013 00:22
Díky všem za odpovědi. Ta morálka mi tam také moc neseděla, resp. vadilo mi, že jedno abstraktní (přijmout svůj stín) bylo vysvětleno pomocí jiného abstraktního (morálka). Možná jsem měl uvést nějaký konkrétní příklad (problém) se stínem, odpovědi by byly také konkrétnější.
Ulka 2. 11. 2013 12:18 v reakci na Amad 2. 11. 2013 11:15
Spíše tedy než morálka "vlastní hodnoty" - to by mi sedělo lépe - soulad s vlastními hodnotami; a co se týče stínu - nevnímám ho jako špatný. Je třeba mít v sobě vlastní stíny i tu špatnost, abychom mohli rozvíjet to dobré. Tím, co říkám, je přijímám, ale nehodlám, aby mne rozcupovaly. Tak si to myslím.
Petra 99 2. 11. 2013 15:01 v reakci na pe 31. 10. 2013 00:22
pe: Díky za vysvětlení, je pro mě velmi zajímavé, že "stín" nemusí být nic "špatného"... čili "přijmout svůj stín" je vlastně nalezení a pochopení příčin vlastních problémů? ...a cesta k jejich řešení...?...a uvědomění si, že je ve mně i zlo tam patří taky, nebo ne?
pe 10. 11. 2013 18:47 +3 v reakci na Petra 99 2. 11. 2013 15:01
Nevím, jestli lze dát rovnítko mezi přijetí stínu a vyřešení problémů, asi ne. Jinak ale - stín je samozřejmě i zlo. Jenže vypíchnutí dobra a zla, respektive hodnocení "dobré-špatné", pojem stínu degraduje. Stínovou stránkou nájemného zabijáka může být dobro. Je to prostě to, co potlačujeme, co odmítáme, co nezapadá do našeho sebeobrazu, což mohou být dobré vlastnosti, jako je třeba nezištnost (potlačená třeba příkazem "nevděk světem vládne, nebuď hloupej a nemysli, že ti někdo bude vděčný") atd. Jenže stín existuje i u lidí, kteří násilné výchovné potlačování neabsolvovali. Tam pak asi má smysl hovořit o principiálním stínu, třeba stínem lásky je nenávist, člověk má v sobě schopnost obojího. Třeba křesťanská církev to vysvětluje jinak - doktrínou "privatio boni" - tedy v podstatě že zlo je tam, kde je nedostatek dobra - a je to dost chytlavé, lidé si řeknou "já jsem dobrý a nenávisti schopný nejsem". Jenže nebýt zla, nevěděli bychom, co je dobro, tuhle polaritu potřebujeme. A jestli zlo existuje, pak těžko pouze mimo nás samé. Kdo tomu porozumí, kdo se "neštítí" či nebojí svého stínu, snáze rozezná stínové pohnutky a nepodvolí se jim. Kdo stín popírá, toho v nějaké skrytější podobě snáze ovládne. Domnívám se ale, že poznání oněch "výchovných" stínů je až až, že spíš o tom je řeč. A samozřejmě - poznání stínu spolu s vnímáním, jak, proč a při jakých příležitostech se dere k moci, vede k řešení problému. Spíš to ale souvisí s prožitím, než s intelektuálním vědomím. (pokr.)
pe 10. 11. 2013 19:21 +3 v reakci na pe 10. 11. 2013 18:47
(pokr.) Ono je totiž houby platné, když člověk ví, že z nějakého důvodu potlačuje třeba jakékoli "chci" (plynoucí dejme tomu z v dětství slýchanému "nejsi tady sám", "a co tvůj bratr", "nebuď sobecký, vidíš že já si taky nekoupím, co bych chtěla"). Potřebuje to nějak zažít, třeba i ve snu, potřebuje vnímat ten okamžik přirozeného chtění a náraz na potlačující "rodičovskou autoritu" (která v dospělosti nemá nic moc společného se skutečným rodičem, ale sídlí ve vlastní hlavě). Jenže mě někdy připadá, že slova o "přijetí stínu" jsou spíš jakýmsi filozofováním, intelektuálním přijetím principu. Třeba sladkobolné "miluj sám sebe i ve své nedokonalosti" - uff. V praxi může být stín třeba ve snu reprezentovaný obrovským chlápkem, před kterým snící utíká, v dalším snu k němu naopak přistoupí a světe div se - z chlápka je najednou trpaslík. Jenže co to bylo za stín, jakou vlastnost reprezentuje, často vůbec není jasné a trochu srozumitelnosti tomu dodá až třeba nějaká reálná situace a pocit "tohle odněkud znám". Dobré terapeutické příběhy o stínu jsou třeba v knize "Obrazy z nevědomí" od Kamily Ženaté.