Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Bezpečí jako past

Nikde mimo můj domov není bezpečno, myslí si agorafobik. Sama představa v něm vyvolává úzkost.

Tereza Zahrádková

Tereza Zahrádková

28. 7. 2015

Agorafobie je strach z otevřeného prostoru. Její podstatou je strach, že se člověku nedostane venku mimo domov pomoci při záchvatu úzkosti. Zároveň se tito lidé trápí pocitem, že někdo bude přihlížet jejich panickému záchvatu, kterého se venku nejvíce obávají. Je pro ně obtížné jít na houby do lesa, jít ke kadeřníkovi, jet metrem, řídit auto, jít do divadla, jít do práce. Slovo „jít“ či „jet“ zde záměrně opakuji, protože dojet, dojít či jakkoli se někam dopravit má pro agorafobika v životě velký význam. Tím to však nekončí. Obtížné je pro něj také někde vydržet, aniž by se cítil v nepohodě a v napětí.

Pro běžného smrtelníka jsou tyto základní činnosti zcela běžné. Ani na ně nemyslí. Vzpomene si na ně maximálně večer před spaním na pár minut, kdy si kontroluje diář a dělá plány na další den.

Uvědomí si, že ráno pojede z důvodu rekonstrukce trati do práce jinou trasou, že si musí přivstat, protože bude muset přestupovat. Že odpoledne jde ke kadeřnici a večer do divadla, kde se setká s novými přáteli. Pro agorafobika je každá taková situace úkolem na hranici jeho možností.

Svět plný nástrah

Agorafobie okrádá člověka o svobodu a spontaneitu. Takto úzkostný člověk si v hlavě stále uchovává myšlenku na bezpečí, na domov. Uvažuje, jak už je daleko od domova, jak by se dostal rychle domů, když ho přepadne úzkost.

  • Oproti neúzkostnému bude tedy agorafobik několik hodin (možná i dní) přemýšlet nad tím, že bude kvůli opravě trati muset od příštího týdne jezdit metrem, kterého se obává, místo tramvají, kudy již cestu do práce zná a cítí se v ní bezpečně.
  • Přehrává si v hlavě katastrofické scénáře: jestli nedostane v metru paniku, a nedej bože, aby se dokonce metro v tunelu zaseklo, protože v té chvíli by dostal úzkost na sto procent! Navíc by tomu přihlíželi cizí lidé a nebylo by úniku.
  • Žena uvažuje, že by si měla zajít ke kadeřnici, ale tentokrát jde na barvu, což znamená trávit u kadeřníka nad umyvadlem asi dvě hodiny, kdy se nemůže s mokrou a nabarvenou hlavou sebrat a utíkat domů do „úkrytu“, když na ni přijde úzkost.
  • Celý den pak zakončuje tak, že se sice vcelku těší na představení v divadle, ale už teď se hrozí toho, že bude muset sedět uprostřed řady, odkud bude trapné odcházet zejména v průběhu programu, pokud se bude chtít chvíli ukrýt se svou úzkostí na záchod.

Paradoxem je, že úzkost by tato osoba dostala právě jen z myšlenky, že se nemůže pohnout a utéct. Pak se není čemu divit, že se mnoho agorafobiků stahuje co nejvíce domů a velmi omezuje svůj pohyb venku. To však jejich úzkost v konečném součtu jen zvětšuje.

Úzkost jako problém

Agorafobik nadměrně řeší své okolí. Stále myslí na to, co by si o něm ostatní mysleli. Dělá si nadměrné starosti s tím, aby nevypadal před druhými slabě. Nemá primárně strach z lidí, z pobývání mezi lidmi a komunikace s nimi (jako u sociální fobie), spíš si dělá starost o své bezpečí a pocit tělesného komfortu.

Má strach, že vyvolá pozornost a znemožní se, ale také se bojí, že zůstane bez pomoci, když se ocitne daleko od domova a nebude mít úniku před nepříjemnými pocity.

Zlobí se na sebe za svou slabost, za to, že je úzkostný. I když ví, že nejlepší recept na léčbu je opakovaně trénovat právě vycházení do míst, kterých se nejvíce bojí, odradí ho úzkost, která se na začátku tréninku často objeví. A tak se ocitá v bludném kruhu marnosti, kdy si připadá vysílený a je pro něj obtížné znovu trénovat situace, kterých se bojí, jako je třeba jízda metrem či jinými dopravními prostředky, chození do obchodních domů, jízda autem.

Také by se rád prošel hlubokým lesem a sbíral houby, aniž by se neustále obával, že se po cestě ztratí a nenajde cestu ven. Navíc ho při panice, kdy má vnitřně pocit, že umře, nikdo nenajde a nepomůže mu (ačkoli výhodou je, že ho u toho záchvatu nikdo neuvidí).

Nebojí se, že mu někdo ublíží, obává se sám sebe. Jakmile překročí bezpečnou zónu od domova, hrozí mu pocity úzkosti, a právě těm se snaží vyhnout.

Každý agorafobik nemusí mít záchvaty, může se jednat „jen“ o úzkostné pocity, kdy se začne potit, mít pocit, že mu buší srdce, zrychluje se mu dýchání, nebo jen kontroluje přehnaně svůj dech.

Agorafobik se může chovat různě. Může mít myšlenku, že raději bude chodit všude pěšky, protože se obává jet s lidmi MHD nebo může mít naopak pocit, že pěšky neujde nic, a raději si oblíbí jezdit jednou trasou tramvají. Důležité pojítko těchto odlišných přístupů je, že se agorafobik naučí fungovat jedním způsobem – třeba jezdit jednou trasou, kde se postupně začne cítit bezpečně – a nerad to mění. Mnohdy se tedy chová stereotypně, tráví dost času doma.

Často poctivě sleduje své zdraví, zejména při cestování špatně snáší pocity žízně, hladu, fyzické únavy. V takových situacích, zejména když nemá v té chvíli dostupné jídlo či vodu, začne mírně panikařit. Začne mít absurdní (ano, on sám to také ví) pocit, že to bude jeho konec.

Bezpečná zóna

Každý agorafobik má vnitřně naměřenou svou „bezpečnou zónu“ od domova. Pozor, nejedná se o nebezpečí zvenčí. Nebojí se, že mu někdo ublíží, obává se sám sebe. Jakmile překročí bezpečnou zónu od domova, hrozí mu pocity úzkosti, a právě těm se snaží vyhnout. V praxi to tedy vypadá tak, že opustí byt a třeba do tří zastávek tramvají se cítí dobře, od čtvrté už má ale pocit přílišného vzdálení od domova, což ho buď jen znervózní, nebo se může objevit úzkost.

Agorafobik se cítí bezpečněji v blízkosti osob, kterým důvěřuje a před kterými se nebojí znemožnění při pocitech paniky či úzkosti. Spoleh na jiné důvěryhodné osoby může být také spojen  se strachem ze samoty. Může se obávat bydlet sám nebo třeba odcestovat sám do ciziny mezi úplně cizí lidi.

Na druhou stranu se obává míst s množstvím lidí, kdy je tzv. chycen do pasti (např. v davu), nebo naopak kdy je ve volném prostranství spolu s lidmi a nemá se doslovně o co opřít (např. když má přejít náměstí křížem). V takovém případě může mít pocity, že omdlí a ztrapní se.

Kdo nejčastěji trpí agorafobií?

Vznik agorafobie může být různý. Kromě vlivu rodinných dispozic hraje významnou roli výchova. Zejména pokud je v rodině nadměrně úzkostný rodič, často matka, která věnuje příliš mnoho pozornosti tělesným neduhům či vnímá dítě jako fyzicky či psychicky slabé, které potřebuje stálou ochranu.

Dítě se tak naučí nedůvěřovat okolnímu světu. Domov se pro ně stane jediným bezpečným místem, kde přežije. Začne také extrémně vnímat své tělo a pocity v něm, čímž jen zvýrazňuje své pocity oslabenosti a nedůvěry v sebe.

Mezi osobností rysy agorafobika patří nadměrná starost o své zdraví, sklon k perfekcionismu, často je výkonově orientovaný a stále se obává, co si o něm druzí pomyslí.

Co pomůže?

Agorafobie může během života slábnout a vymizet, ale mnohdy je zapotřebí ji vůlí a tréninkem odstraňovat. Kromě léků pomáhá psychoterapie spolu s KBT, tedy terapií, která pracuje na tom, aby se pacient postupně vystavoval obávaným situacím a postupně tak odstraňoval strach z toho, že danou situaci nezvládne. Trénováním si rozšiřuje svůj okruh bezpečí, což je důležité, protože se cítí více svobodný a začíná si více užívat života.

Agorafobikovi pomůže, když bude trénovat svou odolnost, aby posiloval důvěru v sebe a své tělo. Měl by si postupně zkoušet, že vydrží na cestě, i když má hlad nebo žízeň. Věnovat se fyzickému posílení svého těla, nějakému pohybu či přímo sportu, aby si uvědomil, jak je jeho tělo odolné a zdravé a že vydrží mnohem více. To mu pak pomůže i v posílení sebedůvěry při nácviku rozšiřování „bezpečných zón“.

A jedna malá perlička na konec. Mnoho agorafobiků se shoduje v tom, že když opustí hranice své země (zvládnou cestu letadlem či autobusem), cítí se normálně a nemají problém se kamkoli dopravit nebo kamkoli dojít. Jako by svou nemoc nechali doma, nebo si raději v mysli ani nepovolili vzít své ustrašené myšlenky s sebou, aby si nezkazili dovolenou. V každém případě se často v cizině, přestože jsou daleko od domova, cítí odvážnější a svobodnější.

Diskuse 0