Boj proti pampeliškám — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lukáš 20. 11. 2015 05:48 +3
Perceive, díky. Napsala jste článek, který v zamračeném podzimním počasí působí jako světelná terapie. :-)
Hanča 20. 11. 2015 07:01 +2
Krásná Vaše duše, Perceive. Díky moc za Vaše pohlazení. Nejedno, zde. Tak jsme nedávno debatovali v takovém našem babském kroužku o jednom agresivním pánovi, který jako soused obtěžoval svými nadávkami sousedku. Ne přímo, prostě si sám u sebe doma nadával tak hlasitě, že to bylo slyšet i skrze zdi. Sousedku to obtěžovalo, bralo jí to její pozitivní energii a ona nevěděla co s tím, co s ním, co se sebou. Trápilo ji to. Jako krtek, jako pampelišky..."Zabal ho do růžové vaty" shodli jsme se všichni. Neoplácej rovné rovným - ublížíš si, netvoř hranice....prostě mu pošli "růžovou vatu"...skrze zdi paneláku svou pozitivní energii. Nevím co se stalo....nesetkala se s ním tváří v tvář....nicméně mu skrze zdi posílá růžové obláčky....prý.....jeho nadávky utichají a nejsou již tak intenzivní..... Tak....vlastně ani nevím, co si mám o tom myslet. Vyrostla láska, sebeláska? Přehlušuje negace, které se zdají být tišší nebo opravdu sousedovi, aniž sám tuší, přispěchala sousedka na pomoc /jemu i sobě/ a negace utichají skutečně.....?
mk 20. 11. 2015 08:05 +5
Nemůžu si pomoci, ale 5 minut po přečtení tohoto pravdivého článku jsem narazil na něco, co zcela převrací náš náhled na přijímání nebo likvidování krtka :-D . Nikdy nevíme, co je správně :-D http://www.novinky.cz/kokte...
Gade 20. 11. 2015 08:44 +4
Krásna metafora. Krtko mi zaberal 80% času, pokiaľ som si (už v zúfalstve) problém prerámcoval. Krtek chodí iba ku mne, pretože u mňa je lepšie, krajšie a o záhradu sa starám s láskou. :) Od toho momentu sa každé ráno pri pohľade na kopček prejavila zúrivosť, indenzita ale klesala. Krtek nakoniec odišiel - dnes ma nevytáčajú ani pampelišky a mám hodne. Problém som zase prerámcoval (možno alibisticky) tak, že čak z pampelišiek je liečivý, preto sa dnes na ne teším. :D Účinná stratégia prežitia pre človeka s extrémnym perfekcionistickým prístupom. Pekný článok. PS: Myslím, že váš nick Perceive vystihuje osobnosť, čo je pozitívne.
Romana 20. 11. 2015 09:19 +18
Kdyz slysim nebo ctu nabadani, ze se mame mit radi, vzdy si predstavim svou kolegyni. Ma nadvahu, kazdy vecer vypije lahev vina, syn od ni utekl do Prahy a nepreje si, aby za nim jezdila a kdykoli se na ni obratite se zadosti, vystekne duvody, proc neco neni. A kdyz je totalne nesnesitelna, agresivni a hadava, rekne lakonicky" No co, mam PMS! " Jeji nejcastejsi hlaska je" Ja se uz mam rada takova, jaka jsem. Cely zivot po me chteli, abych byla hodna, ale to uz nebudu! " Chudak holka, vubec netusi, ze tohle neni laska, ale vzdor. Ten ji zene stale do noveho a noveho konfliktu nejen s okolim, ale i sama se sebou. Proto ta nadvaha a vecerni lahvinka. Casto se mi chce rict" Ale Alco, mit se rada znamena citit k sobe nehu, nikoli agresy. ", ale pak se leknu, ze by me pokousala a stahnu se. Takze citte pri tom hlazeni nehu, nikoli vzdor.
Anna 20. 11. 2015 12:51 +4
"Doporučujeme, abyste se naučil mít je rád." Keby sa dalo mať rád na rozkaz, keby sa všetky city dali ovládať na rozkaz, na svete by neboli problémy. Ale problémy sú, pretože city nie sú na vypínače. A čo prispôsobiť aspoň konanie ako v metafore s krtkom? Jeden krtko po tomto odíde, iný by si priviedol aj kamarátov. Ono to naozaj tak nefunguje vždy, že nevšímanie si problému vedie k jeho odstráneniu.
Zdenka 20. 11. 2015 14:35 +3
Krásně jsi to napsala. Četla jsem a jen jsem se usmívala. Já, ale myslim, že nejen já, si v určité situaci na tvoje povídání asi vzpomeneme a dost věřím tomu, že věc vyřešíme příjemněji pro všechny a hlavně pro sebe, než je nám vlastní.
jitka_cholastova 20. 11. 2015 14:50 +7 v reakci na Anna 20. 11. 2015 12:51
S tím "mít rád" to tak jednoznačně nevidím. Nedávno jsme tu měli článek, ve kterém Michal Mynář podrobně vysvětloval (v souvislosti s pojmem bezpodmínečné lásky), že láska není jen cit, ale je to také postoj: http://psychologie.cz/vztah... Svým citům nevládneme, postojům ano. Kdyby to tak nebylo, byli bychom plně odkázaní na to, jaké hnutí námi projde - a tak přímočaré to přece jen není. Souhlasím, že nevšímat si problému neznamená vždycky, že problém zmizí. I tady jde ale hlavně o to, zda něco považujeme za problém, tedy do jakých souvislostí si to ve svém vnitřním světě usazujeme a co to s námi celé dělá. Krásně se mi to spojuje s článkem Petra Pražáka z pondělka http://psychologie.cz/parko... - když budu něco vnímat jako "problém, který musím vyřešit", bude mi celou dobu, kdy to "vyřešené" nebude, utíkat energie. Celkově se mi podstatnější než hledat techniky, jak "mít vše hotovo", připadá naučit se žít v situaci, kdy hotovo není (a nebude, dokud nebudem pod drnem). Hlavně když neuvažujeme jen o praktických úkolech, ale taky o osobním rozvoji (nebo léčbě různých zranění, změně zafixovaných vzorců, jak libo), vztahovém prožívání a všem dalším, co tvoří náš život, tu jednu velkou nedokonalost a nedodělanost.
francesca8 20. 11. 2015 16:13 v reakci na jitka_cholastova 20. 11. 2015 14:50
Alebo skúsiť vidieť všetko ako v ,,hotové,, a dokonalé tak, ako to je. Ako jednu veľkú dokonalosť. Dôvodom, prečo s tým potom ešte niečo robiť už nebude to, aby to ,,bolo hotové,,, ,ale to, že mi to robí radosť, že mi to robí dobre.
Libuše 20. 11. 2015 16:36 +3
Jak čtu většinu příspěvků včetně pána psychologa, tak z toho mám dojem, že pouze slušní a spravedliví jsou ti, kteří mají tvrdé lokty. Už prosazování toho názoru, že chyba je vždy po straně toho, kdo si neumí hned na začátku ve společnosti vydobýt respekt - je hluboce neetický a svědčí o absenci sociálního cítění. Vnucování obětí pocitů viny za to, že je slabá a podezřívání ji dokonce z toho, že se špatně k lidem chová, nepříjemně kounikuje, atd., a proto se jí opakují v životě podobné situace, je prostě pohodlným smetením problému ze stolu! Asertivita podle mně není nic jiného, než přizpůsobení se zlu tím, že se taky pošpiníme. Proč bychom měli hrát tuto společenskou hru, která se nám nelíbí? Nemůžeme v ní vyhrát, jelikož i když se naučíme být asertívní a vyhrajeme, v konečném důsledku sami před sebou prohrajeme tím, že jsme zradili vlastní hodnoty a tím sami sebe.
katarina 20. 11. 2015 16:53 +3 v reakci na Libuše 20. 11. 2015 16:36
Vášmu príspevku nerozumiem rovnako ako vy zrejme nerozumiete asertivite.
Perceive 20. 11. 2015 17:07 v reakci na Lukáš 20. 11. 2015 05:48
Děkuji Lukáši, to je milé. :-)
Perceive 20. 11. 2015 17:10 v reakci na Hanča 20. 11. 2015 07:01
Děkuji Hančo. / S tím sousedem je to zajímavé. Představuji si ho buď jako obaleného růžovou vatou jako chodícího maršmelouna nebo možná, jak pojídá růžovou cukrovou vatu pozitivní energie a s plnou a sladkou pusou nemá důvod nadávat. ;-)
Perceive 20. 11. 2015 17:15 v reakci na mk 20. 11. 2015 08:05
Krásné, mk, máte pravdu. Možná skutečně občas při boji s některými svými krtky v přeneseném významu taky narazíme na cenné poklady, na něco v nás nebo v lidech kolem nebo něco, co je za těmi problémy skryto, co má velkou cenu a co nám předtím bylo skryto a najednou nás překvapí.
jitka_cholastova 20. 11. 2015 17:15 +2 v reakci na francesca8 20. 11. 2015 16:13
No, naučit se mít rád svoje pampelišky je pro začátek asi jednodušší než vidět všechno jako dokonalé. Nebo že by to bylo naopak? (Jinak ta představa nehotovosti v článku Petra Pražáka, na který navíjím svou myšlenku, se odvíjí od gestalt teorie neukončených tvarů, to jen pro upřesnění.)
Perceive 20. 11. 2015 17:19 v reakci na Gade 20. 11. 2015 08:44
Hezky jste si to přerámcoval Gade, inspirativní strategie :-))
Perceive 20. 11. 2015 17:24 +2 v reakci na Romana 20. 11. 2015 09:19
Romano, díky za vhled. Napadá mě k tomu, že když dva lidé dělají totéž, není to totéž. A co je u někoho dobrý způsob sebepřijetí, může být u druhého bohužel jen jedna ze strategií jak ničit sebe i okolí.
raho 20. 11. 2015 17:32 +6 v reakci na Anna 20. 11. 2015 12:51
Doporučení nevnímám jako ROZKAZ a naučit se něco ještě neznamená, že to je vypínač. Tak jsem četl text Anthonyho de Mello já.
Perceive 20. 11. 2015 17:36 v reakci na Anna 20. 11. 2015 12:51
Já s vámi Anno souhlasím, že na povel své city neovládneme. Ale, jak píše Jitka Cholastová, k našim pocitům ještě přináleží i naše postoje a pak se nějak chováme. A že ne na každý problém je ideální taktika nechat to být, v tom souhlasím zcela. Pasivita je někdy dobrá, jindy zhoubná.
Perceive 20. 11. 2015 18:04 v reakci na jitka_cholastova 20. 11. 2015 14:50
Jitko, umíte myšlenky moc hezky propojit. Díky vám jsem se vrátila znovu k vámi uváděným dvěma článkům, které mě taky, když vyšly, zaujaly, též jsem je četla, ale řekla bych, že společně s vaším propojením mi teď daly znovu ještě něco více. Díky.
francesca8 20. 11. 2015 18:10 v reakci na jitka_cholastova 20. 11. 2015 17:15
Hej, mne sa páčia oba spôsoby, páčilo sa mi aj to, o čom písal pán Pražák, aj Percieve, resp.môj kedysi veľmi obľúbený A. de Mello. Len ma vo vašom príspevku zaujalo to, že ľudia skôr zvyknú život vidieť ako ,,jednu veľkú nedokonalosť,,. Premýšľam, prečo je to tak a skúšam sa s tým nejako pohrať. ,,Dokonalosť,, vs. ,,nedokonalosť,, sú len veľmi abstraktné slová...Tak som si to otočila a vyšiel mi z toho zaujímavý pohľad.
JiriC 20. 11. 2015 18:22 +7
Aniz bych vedel, jak TO vsechno funguje, mel bych jeste jedno vysvetleni, ktere se obejde bez "mam se rad". Totiz prijimani nahodnosti, nevyzpytatelnosti. Jsou krtci? Jo. Kaleji psi na travniku? Jo. Kdyz akceptuji nahodnost, nemuze me rozcilit, ze to existuje. Protoze nestojim mimo svet. Jsem soucasti toho nevyzpytatelneho, coz mi poskytuje i prilezitost: nevyzpytatelne (kreativne) reagovat. Treba jako ta pani s psim exkrementem. Mozna to spociva v zakladni duvere ve svet i v sebe. Nebo treba v neexistenci neuroticnosti vlastnich naroku, pozadujicich, aby se prave mne nedelo to spatne. Pekne o tom pise Horneyova. A konec koncu i Ruiz tusim ve Ctyrech dohodach: "Neberte si veci osobne." -coz ma podobny efekt jako "mej se rad",doporucene v clanku. Mozna: Kdyz uz cosi cloveka rozcili (zklame...), je nejaka mantra uzitecna. Jeste lepsi je, kdyz rozcileni nenastane. Lze takoveho stavu dosahnout? Mozna, ale kazdopadne se mu lze priblizit.
Perceive 20. 11. 2015 18:23 v reakci na francesca8 20. 11. 2015 18:10
francesco 8 a Jitko, tak teď jste mi tím uvažováním nad tím, zda jsou věci dokonale´nebo nedokonalé, připomněly myšlenku, která mě zaujala myslím už na gymplu při základech společenských věd. Musela jsem se kouknout, který z filozofů to řekl, dohledala jsem, že Prótagorás: „Mírou všech věcí je člověk - jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.”
Perceive 20. 11. 2015 18:30 v reakci na raho 20. 11. 2015 17:32
Taky vnímám podobně rozdíl mezi doporučením a rozkazem. Mi se na příběhu moc líbila ta nečekanost úhlu pohledu. Děkuji vám, pane doktore, za inspirující pampeliškový příběh nalezený ve vaší knize, jakožto i za knihu.
Perceive 20. 11. 2015 18:32 v reakci na Zdenka 20. 11. 2015 14:35
Děkuji, Zdenko. Hezké dny.
Perceive 20. 11. 2015 18:36 +2 v reakci na Libuše 20. 11. 2015 16:36
Libuše, čtu to znovu a znovu, a nějak to nechápu taky. Někdy se může stát, že komentář se omylem vloží k jinému článku(?) nebo prostě jsme lidé různí, máme různé myšlenkové pochody, nevím, nerozumím...
Perceive 20. 11. 2015 18:44 v reakci na JiriC 20. 11. 2015 18:22
JiriC, vaše pohledy a myšlenky mi to "mám se rád/a" spíš hezky doplňují, rozšiřují nebo propojují s něčím dalším odjinud, dotváří, spojuje se mi to spolu dohromady v zajímavou mozaiku, nemyslím, že se to vylučuje.
JiriC 20. 11. 2015 19:04 +1 v reakci na Perceive 20. 11. 2015 18:44
Ne, urcite se to nevylucuje. Spis hledam, co je spolecne, co je pod ci za temi vedomimy formulacemi "mam se rad" a treba Ruizem nebo Horney.
Perceive 20. 11. 2015 19:21 v reakci na JiriC 20. 11. 2015 19:04
Aha, tak jste to myslel.
jitka_cholastova 20. 11. 2015 20:18 +1 v reakci na francesca8 20. 11. 2015 18:10
Mně se ta nedokonalost hodně spojuje s neukončeností, spíš než s tím, jestli je to "dobré" nebo není. Ne nadarmo je latinské označení pro dokonavý vid "perfektum" (teď nevím, jestli má slovenština slovesný vid... asi jo, slovanské jazyky tuhle kategorii většinou mají). Udělat, napsat, přinést, založit. Mít hotovo. Když o něčem řekneme, že je to perfektní, dokonalé, znamená to pro nás vlastně "už to nepotřebuje žádný zásah, už je to pro mě hotové, už se tím nemusím zabývat". Perfekcionista je nakonec možná vlastně člověk, který špatně snáší otevřenost, neukončenost... (to by asi chtělo srovnat s J a P v MBTI typologii - judging a perceiving, usuzující a vnímající typ, jestli to míří podobným směrem) Dneska se pojem nedokonalost používá v reklamách na kosmetické přípravky pro beďary na nose a podobné věci, tak se nám ten pojem trochu posouvá. Jestli je všechno dokonalé, proč tedy vnášet do takového světa nějaký pohyb? To by mohlo zaznít jako námitka. Představa dokonalosti jako obrácená apokalyptická vize, což je taky svého druhu touha po konci, ukončení, rozhodnutí. To už se mi ale asociace hodně rozbíhají, radši to po sobě nebudu ani číst :-) Klik!
Markéta-trollinkA 20. 11. 2015 20:59
- "věříte v řád krajiny?!.... nechápu, jak může někdo jako jste vy žádat u mě o práci". to je z mnou nedávno objeveného filmu "Králova zahradnice" (http://www.csfd.cz/film/332...), původní název "Little chaos" je, podle mě daleko lepší. doporučuji mužům-romantikům-perfekcionistům a jejich ženám-romantičkám, například schůzku v kině anebo dárek v podobě DVD.
Perceive 20. 11. 2015 21:04 v reakci na jitka_cholastova 20. 11. 2015 20:18
Vidíte, ta myšlenka s perfekcionistou je fakt zajímavá i to s tím pohybem. Díky.
francesca8 20. 11. 2015 21:47 +1 v reakci na jitka_cholastova 20. 11. 2015 20:18
Dokonavý vid máme :). Podľa mňa, ,,neukončenosť, nedokončenosť,, v človeku vytvára skôr pocity nespokojnosti. Možno určitej neistoty. Čiže skôr niečo nepríjemné. Ak je niečo perfektné a nepotrebuje to žiadny zásah, nemusím sa tým už zaoberať, robiť si s tým starosti, čiže môžem si (to) ,,užívať,, , môžem sa venovať tomu, čo mi robí radosť, odpadá akýsi ,,tlak na pílu,,. Ako perfekcionista môžem potvrdiť, že horšie znášam ,,otvorenosť,,. (V typológii mbti sa príliš nevyznám). Práve preto sa s tým tak pohrávam, so svojim náhľadom, postojom, tak aby mi poslúžil k ,,dobru,,. ,,Jestli je všechno dokonalé, proč tedy vnášet do takového světa nějaký pohyb?,, Logická námietka. Moja odpoveď sama pre seba je, že svet, život vnímam ako POHYB SÁM. Neexistuje nič statické, nič ukončené. Je to paradox. Neviem, či je to zrozumiteľné. Toľko moje asociácie nadväzujúce na vaše. Pekný večer :).
Lukáš 21. 11. 2015 06:13 +1 v reakci na Perceive 20. 11. 2015 17:07
Perceive, uvedenou knižku pana doktora Honzáka už mám taky nějaký pátek ve své knihovničce. A taky třeba malou knížku pana Jiřího Žáčka. Jmenuje se Bajky, skorobajky a vzdorobajky. Tam je moje nejoblíbenější, nazvaná "O Alíkovi, který měl smysl pro zodpovědnost." Chudák, vyrostl ve smečce zcela nezodpovědných štěňat, jako jediné z nich si ovšem vzal k srdci ponaučení svého tatínka o tom, že štěkat a čurat se smí jen na vyhrazených místech, vždy v danou dobu a jen z přesně určených důvodů. Čím starší Alík byl, tím zodpovědnějším se stával ... a když nadešla jeho poslední hodinka,dal si svolat ke smrtelné posteli svá vlastní štěňata, aby jim řekl o svém životě: "Konečně to mám za sebou." Možná je to starý odkaz brigád socialistické práce, které vždy ( jako ) splnily všechno na 150%. Možná je to dokonalost vnitřních perzekutorů, možná je v tom kapitalistická ambice, být na trhu vždycky někde "na špici." ... V brněnským hantecu bych, za sebe, řekl, že špica je to poznání, že často už jen narůstající věk člověka zklidní, poněvadž pochopí, že mladé už v mnohém nedožene, i když ti mladí starším naznačují, že se jen málo snaží, že to horší tempo bude spíš jejich leností... Však oni pochopí, až přijde "jejich čas." :-)
Ulka 21. 11. 2015 09:16 +2 v reakci na JiriC 20. 11. 2015 18:22
Takovému se stavu se můžeme přiblížit (a potažmo jej pak i lépe zvládnout) pomocí nadhledu. Nadhled pomáhá, osvobozuje a zahrnuje v sobě Vámi zmíněnou nevyzpytatelnost a respekt k tomu, že spoustu věcí neovlivníme (a uznání, že je to tak vlastně dobře). Na krtka lze tak nahlížet jako na krtečka, kterak v kalhotkách a ve svým autíčku driftuje:o) Faktem je, že onen zmíněný nadhled získáváme v době, nebo poté, co jsme prošli situacemi, kdy už nešlo o "hovno" - toť malá parafráze k pojednání o psím lejnu:o), ale o něco zásadního pro nás. Náročné a bolestné zážitky nám tak umožňují vybudovat si tuto vlastní mantru..... A pampelišky, ty mám vyloženě ráda, jsou krásné.
luboj 22. 11. 2015 08:21 +1
Moc hezky jste to napsala a mám díky Vašemu článku příjemnější ráno. Děkuji ....a pokračujte!
Hanča 22. 11. 2015 09:14 v reakci na Perceive 20. 11. 2015 17:10
No....možná bude nadávat, že je upatlaný od vaty... :-) nebo z něj bude opravdu š'tastný maršmeloun... :-)....tady ale už si pak sousedka své hranice začít uvědomovat může....i s posíláním vaty a současným vymezováním se....jako paní...jež posbírala psí exkrementy do sáčku a zanesla je paní s pejskem.....někdy, kde nic není, ani smrt nebere.....a jindy zase může něco někomu /včetně nás samotných/ docvaknout.....kéž dobrého je víc.... ....ale...to prý by byla zas na světě nuda...., kdyby vše plynulo v pohodě a fajn.....oponují někteří....čert aby se v tom vyznal, že, Perceice. :-)
Perceive 22. 11. 2015 17:57 v reakci na Lukáš 21. 11. 2015 06:13
Díky za výmluvnou vzdorobajku i další postřehy.
Perceive 22. 11. 2015 18:13 v reakci na luboj 22. 11. 2015 08:21
To mám radost luboji a díky.
Perceive 22. 11. 2015 18:24 +1 v reakci na Markéta-trollinkA 20. 11. 2015 20:59
Markéto-trollinko, díky za tip, já si zase teď zvědavě rozmýšlím, zda zajít na Steva Jobse...
Perceive 22. 11. 2015 18:35 v reakci na Ulka 21. 11. 2015 09:16
Nadhled je důležitý. Přivedla jste mě Ulko tím postřehem ještě k myšlence, že kolikrát potřebujeme k nadhledu časový, případně i místní odstup nebo prožít něco vícekrát nebo k tomu získat jiné další zkušenosti, dovednosti. Že hned se nad něco povznést nebo si to pozitivně přerámovat může svědčit spíš o tom, že neumíme snážet frustraci, těžší věci, že utíkáme, než že bychom měli nadhled.
Markéta-trollinkA 22. 11. 2015 21:29 v reakci na Perceive 22. 11. 2015 18:24
Percieve, také děkuji za tip, děkuji za odpověď. i když někteří kritikové "Little chaos" zcela strhali, mě se velice líbí, líbí se mi jak je pojato téma vztahu mezi mužem a ženou, vám by se mohl líbit také (jak vás znám tady ze stránek a diskuzí).