Budoucnost se nekoná — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lukáš 2. 4. 2016 07:23 +2
Jitko, možná jste mohla v závěru zamyšlení ( díky za něj ) položit obligátní otázku: "A co je pro Vás zrovna ta největší výzva?" Ta největší životní výzva - jak to vidím - je vůbec schopnost nacházet a otevírat dveře svých třináctých komnat. Schopnost nacházet za nimi svoje otázky v balení, které není nalakované narůžovo. A když už je, vědět, že je to jen reklamní tah, jak to psal David Ogilvy - protože uvnitř bude nanejvýš navoněná zdechlina. Ta největší výzva je, myslím si, nepolekat se toho, co se o sobě v těch pandořiných skříňkách dozvím. Nechat ty komnaty "s novým jarem pořádně vyvětrat." A umět to udělat za rok znovu. I když v tom průvanu člověk snadno nastydne... Pak třeba přijde pocit - tak to mám já - že jsem se sám octnul na dně těch krabic, které jsem "si časem navoněl." Rád bych zvedl všechny ty otázky s vizáží zdechlin ze dna krabic a dopravil je tam, kam patří. Někam do kafilerie... Jenomže, málokdy se povede získat ten úplný pocit skutečnosti, že jsem našel všechny klíče od těch zatracených komnat. Že nezbylo nic na dně krabic... nikdy není hotovo. Heslo: "Mít vše hotovo" je jenom další zdechlina... Pak přijde "částečné uspokojení." To, čemu bych řekl třeba "nová vděčnost." Něco, co je známé pod titulem "Díky za každé nové ráno..." A, aby těch odkazů nebylo málo, jak zpívá kdesi Wabi Daněk: "... mus je hnus." Na časové lince od osmi do osmdesáti si postupně uvědomím, že tohle je ta přítomnost, která se musí žít a nějaký ten hnus zůstává v rohu,
Lukáš 2. 4. 2016 07:39 +3 v reakci na Lukáš 2. 4. 2016 07:23
vždycky. Ale když to přijmu a vím, že přijde čas na jeho vymetení, můžu si říct, že každý "tenhle čas v právě teď" je vždycky dost dobrý, i když mi to tak nejdřív třeba nepřipadá. To je ta "vědomá arogance," o které mluvil v jednom rozhovoru herec Kevin Spacey, když řekl: " ...mám v sobě aroganci, pramenící z vědomí, že vím, co ve mně je. Vím, co ze sebe dokážu vydat a očekávám něco podobného od ostatních ..." Myslím si, že každá životní období mají svůj čas toho, co mají přijmout za své, čeho se zbavit a co mají "přinést navenek."
Hanča 3. 4. 2016 13:11 +6
Já si myslím, že...i když se život neodehrává vždy podle našich představ, tak že nezatrpknout nám pomůže pokud se nám podaří nalézt sdílející, ne represivní prostředí. Pokud najdeme prostředí, které nám dovolí stavět na našich úspěších a ne našich chybách. Prostředí, ve kterém se budeme smět otevřít a neriskovat při tom odmítnutí a zavržení, riskovat to, že nás někdo využije například jen pro svůj prospěch. Úspěchy nemusí být nijak mega viditelné. Může to být i to, že mentálně postižený např. už nedělá do plen....namísto toho, že se zase pos..... Pokud se nám podaří nalézt lidi, kteří dokáží mít porozumění pro naše bolístky a někdy i skutečně velké bolesti /a my pro jejich/ a dopřejí nám dostatek času k zacelení svého srdce třeba. To nám pomůže nezatrpknout....takže....láska.....bezpečí, důvěra.....ne však již dnes slepá, ale taková, která nám dovolí znovu uvěřit a i ověřit.... nezklamat se. Vnímat život takový jaký je a přesto v něm umět nacházet radost víc, než smutek..... Díky za Ps.cz. :-)
Hanča 3. 4. 2016 13:17 +2 v reakci na Hanča 3. 4. 2016 13:11
...protože to, že postižený už nedělá do plen např.....je pro něj samotného ten obrovský mega úspěch i když z jiného úhlu pohledu jiného člověka je to třeba naprosto zanedbatelné....
Perceive 3. 4. 2016 18:47
Svatá pravda.
Perceive 3. 4. 2016 18:51 +1 v reakci na Hanča 3. 4. 2016 13:17
Dnes jsem mluvila se známou, která tyhle drobné důležitosti umí vnímat a mluvit o nich, skvěle se to poslouchá. Taky bych to chtěla umět, je to hodně o "očích", dva vidí totéž a nevidí totéž. :-)
Hanča 3. 4. 2016 20:52 +1 v reakci na Perceive 3. 4. 2016 18:51
Vždyť vy to Perceive, také umíte. Máte nádherné články....je s podivem, jak se mnohdy člověk neumí obrátit také k sobě samému s pozitivním hodnocením. Moje kámoška s autistickým synem a zdravým miminem tak jednou sedí proti mě a povídá....ty jo, viděla jsem paní s postiženým děckem a kočárem s druhým dítětem. Mě bylo úplně špatně, když jsem si představila, co všechno musí ta žena zvládnout a teda, má můj obdiv, musí to být pro ni těžké...... Hleděla jsem na ni s němým úžasem....Gabi....už ses někdy podívala na sebe do zrcadla? Obě jsme propukly v smích.... :-)
Ivanah 3. 4. 2016 21:05 +11
A nehorší jsou různí ti rádci: Zkoušela jsi už všechno? No to né, musíš život nechat plynout! Pak se to dostaví samo. Nebo naopak: Ty taky pro to nic neděláš, jen ten kdo se dost snaží, má výsledky! Z toho by se jeden zbláznil :) Proč lidi kolem nechápou, že všechno není jen v našich rukou? Žijeme v iluzi o dokonalém a spravedlivém světě, ale tak to dost často není.
Karolína 3. 4. 2016 22:42 +11
Vyrovnat se s tím co přišlo, je vcelku snadné. Jednou jsme tomu totiž museli reálně čelit, bojovat. Něco nám to dalo, posunulo nás to dál. Ovšem jak se vyrovnat s tím, co nepřišlo, ale mělo přít, s tím co mělo být, jenže není? Je to právě ono hmátnutí do prázdna. Kdy máte cíl/dveře těsně na dosah, ale pak rána, krok do prázdna, nic. Jen zmatek, beznaděj. Nevíme proč, co se stalo, co jsme udělali špatně. Osud? Nemělo to tak být? Trest? Ale za co? Je snadné vyrovnat se s něčím "hmatatelným" ale jak se vyrovnat s tím co není ačkoli působí tíživou úzkost, strach... Občas, na malý moment téměř uvěřím, že tenhle svět, život, sled událostí, to vše je jen zlý sen. A tak počkám až se probudím, pak bude vše jak má být. Bohužel, probuzení nepřichází. Toto je realita, žádné pak ani později, až, nebude. To co mělo být, co jsme si přáli, o co jsme usilovali, a přesto se nestalo, se již nikdy nestane. Čas uplynul. Biologické hodiny prostě odtikají. Je-li bezdětné ženě přes 40, vlastní dítě už mít nejspíš nikdy nebude. Může doufat v zázrak, genialitu moderní medicíny nebo hledat falešné důvody a opodstatnění, proč není to, co by mělo být. Namlouvat si, že to tak chtěla, že se jí ulevilo, je jí samotné dobře. To vše je jen snaha vyrovnat se s něčím nesmiřitelným a neuchopitelným, pomíjivostí času, konečností života.
Zdenka 3. 4. 2016 22:49 +2 v reakci na Hanča 3. 4. 2016 13:11
Nezatrpknout nikdy a na nic. Mockrát v životě jsem mohla. Nikdy mne to ani nenapadlo. Taky jsem nikdy na nic nečekala. Nikomu to neberu, ale moc nesouhlasím s tím, že musíš najít lidi, co tě zachrání od tvých splínů. Jestli jsem se kdy z něčeho vyhrabala, byla to moje práce. Jen jednou jsem tušila, že to sama nezvládnu (pooperačí průšvih v hlavě), podcenila jsem to ( zase sama) a i po několika letech občas cítím, že jsem to úplně nezlikvidovala. Ne pomoc "dobrých lidí" ale odborníky.
Norka 3. 4. 2016 23:21 +4 v reakci na Karolína 3. 4. 2016 22:42
Tak ja bych faktu, ze zena (muz) nema vlastni dite neprikladala zas tak velky vyznam. Jako, ano, muze to mrzet, ale nechapu co je spatneho na tom najit nejaky jiny smysl zivota..proc by mel byt fakt, ze nekdo nema deti necim nesmiritelnym? Pokud nekdo takhle premysli, tak si podle me zbytecne zaklada na problemy. Deti jsou dulezite, nerikam ze ne, ale rozhodne to neni to jedine, co clovek muze v zivote delat..
Helena Dear 4. 4. 2016 07:29 +2 v reakci na Karolína 3. 4. 2016 22:42
Žena, ktorá nemá vlastné deti, ich nemá, pretože ich nechcela (za predpokladu, že je zdravotne v poriadku). Nechcela ich v nejakom konkrétnom kontexte svojho života. Nechcela ich napr. bez dobrého otca, nechcela ich v neistom vzťahu, nechcela ich kvôli kariére. Stále čakala na vhodný čas / darcu spermií / zázemie. Nevidím preto dôvod týrať sa tým, že ich nemá, keď to bolo vlastne jej rozhodnutie. Nedokázať sa zmieriť ani s vlastným rozhodnutím je už naozaj vyššia forma sebatrýznenia.
Hanča 4. 4. 2016 08:14 +2 v reakci na Zdenka 3. 4. 2016 22:49
Kde píšu o lidech, co mě zachrání od splínů? To je Vaše interpretace, Zdenko, mých slov. Píšu v podstatě o "sdílená radost, dvojnásobná radost, sdílená bolest, poloviční bolest." Píšu o porozumění, vzájemnosti, schopnosti si navzájem naslouchat a podat si ruce. Taky se držím práce, z toho pak ale vzniká zase jiná závislost - workoholismus, pokud je to to jediné, čeho se držíme. Bez lidí/třeba i jen s prací nebo jinou závislostí/ to prostě podle mého nejde. Jsme vzájemně propojeni, vzájemně se potřebujeme.
Hanča 4. 4. 2016 08:27 +4 v reakci na Karolína 3. 4. 2016 22:42
Karolíno, rozumím vám, i když děti mám, umím si představit, že ta nemožnost uskutečnit si svůj sen vás trápí. Mě zas trápí, že nemám úplnou rodinu. A trápí mě to dost, žádná racionalizace nepomáhá,.... ač je na světě spousta neúplných rodin, tak jako spousta bezdětných žen. A spousta daleko větších špatností, než je tohle. Znám ženy zase s dětmi, které nejsou podle jejích představ....nemocné, problémové....někdo své vlastní dítě přežije.....život už je takový. Co se s tím dá dělat? Kompenzace, sdílení, dobrovolnictví. Existuje spousta dětí bez mámy, tety....které by zas mohly zde psát, jak moc jim chybí máma.....
Hanča 4. 4. 2016 08:39 +3 v reakci na Hanča 4. 4. 2016 08:27
A ještě.....někdo se trápí tím, že z něj př. není kosmonaut, ač už je z něj velký kluk a ví, že to není snadné a ne každý tam může dosáhnout a někdo se trápí jakoby nedosažitelností prostých obyčejných věcí, př. možností prožít si mateřství. Titulek z novin " Po Evropě se potuluje spousta dětských uprchlíků, které se po cestě ztratily rodičům. Stávají se z nich v mnohém prostitutky." Tak....tohle je téma k opravdovému trápení....
jitka_cholastova 4. 4. 2016 10:36 +4 v reakci na Karolína 3. 4. 2016 22:42
Tohle mi připadá velice výstižné, díky. A ještě přesněji: je rozdíl, když už víme, že ne - ať jde o cokoli. Sáhnu po příkladu, který nemá být příměrem - mrtvého můžete oplakávat, ale nezvěstného? Rodiny, které někoho postrádají, žijí v nejistotě, nemají zprávy... pak se může člověku nakonec i ulevit, když se najde tělo, když je možné to nějak, byť velmi bolestně, uzavřít. Drásavá je ta neukončenost, neuzavřené tvary (možná by k tomu něco řekl gestalt, napadá mě). Nejistota. Proto člověk s úlevou mrskne telefonem do kouta, než aby čekal na další zprávu. Prohlásí, že na lásku kašle, než aby žil ve stavu otevřenosti vůči ní. Je to vlastně podobné jako úleva, která přijde, když smeteme ze stolu nějakou znepokojivou úvahu jednoznačným postojem. To je ten zisk, který přináší zatrpknutí, uzavření se. A když se k tomu přidá nesnášenlivost a plivání jedů kolem sebe, ventilují se navíc i nezpracované emoce. Potkáváme takové lidi v MHD, sedí vedle nás v restauraci, snad si i užívají, že je druzí prostě nemůžou neslyšet. Je hrozně těžké s podobnými pocity pracovat, a moc moc důležité.
Zdenka 4. 4. 2016 11:06 +2 v reakci na Hanča 4. 4. 2016 08:14
Hančo Ok, je to tak, jak píšete. Taky jste mi trochu nerozuměla - "moje práce" - to neni můj job nebo zaměstnání, to jsem já, co si pomůžu. To nejsou kamarádi. Věřím sama sobě, když se mi nedaří. A je jen na mě, jaký život žiju. Koukám na to trochu jinak, ale i tak čtu ráda vaše příspěvky.
Hanča 4. 4. 2016 11:57 v reakci na Zdenka 4. 4. 2016 11:06
Ok, díky. :-)
Surya 4. 4. 2016 12:54 v reakci na Karolína 3. 4. 2016 22:42
Rekla bych ze nikomu nepomuze kdyz se bude trapit necim- cimkoliv co " mozna " uz neprijde. Je podle me lepsi se netriznit ,netrapit sebe sama tim co uz dnes mozna (?) nemuzu zmenit. To neni v zadnem pripade snadny ale je to vyzva umet se naucit si to trapeni nedelat. To je v nasich rukou ( muu nazor ze zivota) A Jestlize jsem doposud udelala co bylo v mych / nasich silach a presto to nevyslo pak se mi jevi ze je to prave tak jak byt melo/ ma, protoze tomu neni jinak. Neni ale snasne to prijmout. Mysl nam samotnym muze naseptavat ze to melo byt jinak nez je, ale pokud by melo pak by tomu i tak bylo. Neni nahoda ze kroky zivotem nekudy vedou a ze vedou prave tak jak jdou. Clovek sam si muze uvedomit ze si vlastne sam vybira jake myslenky- pohledy na vec si bude hyckat a nebo je zmeni. Jsem to jen ja sama kdo voli myslenku ( nebo presvedceni ) jestli je neco " nesmiritelny " nebo jestli je to naopak mozny- smiritelny. Stejne tak jak je pomijivy cas ,jsou pomijive i nase nynejsi vnimani a nynejsi myslenky/ mysleni. Jsou menitelne. :)
Perceive 4. 4. 2016 21:43 +1 v reakci na Hanča 3. 4. 2016 20:52
Díky Hančo za uznání. / Dobrá příhoda, nic chytrého jako dodatek mě nenapadá, jen prosté konstatování, že někdy to tak v životě je, aspoň se zasmějeme. :-)))
Lenka87 5. 4. 2016 00:33 v reakci na Ivanah 3. 4. 2016 21:05
To je pravda, nejsme bohové, abychom vše v našem životě dokázali změnit. . Ale to jsou takové ty zoufalé pokusy o povzbuzení, dosti povrchní a neúčinné. Spousta z nás není spokojená bud s celým životem, nebo s nějakým aspektem v životě (práce, vztahy) a často to i ventilujeme a někdy i delší dobu, než je pro naše okolí milé. Takže to pak nastanou tyhle situace, kdy nám rádce začne kázat své ,,dokonalé životní pravdy" a my si akorát tak můžeme nadávat, že jsme se rozhodli mu něco říkat. Nejlepší je asi si nasadit americký fake smile a prostě se svěřovat jen hrstce vyvolených :)