Foto: Thinkstock.com

Být na chvíli někým jiným

Díky hře se mi podařilo zbavit se dlouhotrvajícího strachu z telefonování a z mluvení na veřejnosti.

Aneta Baierová

3. 3. 2015

Občas sami sobě lezeme na nervy. Svět kolem nás vypadá nudně a omšele. Rady z okolí zní: choď víc ven, vezmi si dovolenou a někam odjeď… Copak to ale jde, když na jedno nemáme čas a energii a na druhé volno z práce a peníze? Ještě je tu jedna možnost. Co takhle najít si časově nenáročný koníček, díky kterému budeme moci na chvíli zapomenout na vlastní starosti a potíže a proměnit se ve zcela jinou osobu s jinými vlastnostmi, jinou minulostí a jiným životem? Možná v problémech tohoto člověka najdeme řešení i svých vlastních.Pokud ne, aspoň strávíme čas ve společnosti skvělých lidí a odreagujeme mysl. A takovou příležitost nabízí právě LARP.

Zkratka LARP vznikla složením anglických slov life action role playing, tedy v překladu hraní rolí na živo, častěji se však u nás objevuje pod názvem Divadlo bez diváků. Účastník ve hře ví, kdo je, kde se nachází, zhruba tuší, kdo jsou lidé kolem něj a jakým směrem by se hra měla vyvíjet, její skutečný průběh a její závěr jsou však zcela v rukou těch, kteří se zrovna na dané hře sešli.

Než však pronikneme do tajů této hodně specifické zábavy, která má nyní obrovské množství příznivců po celém světě, je nutné zbavit se pár předsudků, které tuto aktivitu provází:

Omyl číslo 1: LARP hrají jen „fantazáci“

„Fantazák“ je označení pro člověka, který rozumí zkratkám jako RPG, ví, kdo je to Gandalf, a čas od času stráví noc vymýšlením vlastního světa, kde žijí nejrůznější nelidské bytosti, případně hraním počítačových her s podobnou tematikou.

Dívejme se na svět očima malého prince a hledejme to pěkné. To blbé přijde samo: Každý den pohlazení

Tímhle předsudkem jsem trpěla donedávna i já. Vlastně do té doby, než jsem se rozhodla, že vyzkouším LARP na vlastní kůži. Za celý svůj dosavadní život jsem nehrála žádnou počítačovou hru, fantasy je (spolu se sci-fi) můj nejméně oblíbený žánr a rozhodně se nezajímám o skřítky, elfy a jiná podobná stvoření. Přes všechny tyhle „fantazácké“ nedostatky jsem si našla svou hru a rozhodla jsem se, že tento první LARP určitě nebude mým posledním.

Omyl číslo 2: Dospělí si nehrají

O tématu her u dospělých bylo popsáno mnoho papíru, přesto však ve společnosti převažuje názor, že hry jsou určené pro děti a dospělí z nich dávno vyrostli. Eric Berne ve své knize Jak si lidé hrají uvádí, že celý náš život je plný her, objevují se ve styku s jinými lidmi a v běžném životě. Dospělí hrají více organizovaně a promyšleně v souvislosti s tím, co od nich společnost (vzhledem k tomu, jaké role zastávají) očekává.

I když zůstaneme u hry jako aktivity pro pobavení a rozveselení, pak dospělí, kteří si nehrají a jsou veškerý čas vážní, přicházejí o spoustu legrace a radost ze života.

Omyl číslo 3: LARP je jen zabiják času, nic nového nepřináší

Každému člověku dělá pochopitelně radost něco jiného, ale já zastávám názor, že z každé činnosti, kterou děláme, dokážeme vytěžit tolik, kolik jsme ochotní si z ní odnést. Pokud tedy budeme už od samého začátku skeptičtí a uzavření, žádná nová aktivita nás nezaujme. Záleží tedy na přístupu každého, zda pro něj LARP bude příležitostí pro odreagování se, možností zamyslet se nad vlastním životem prostřednictvím ztvárněné postavy nebo pitomostí, kterou nestojí za to zabíjet čas.

Omyl číslo 4: Při LARPu se běhá po lese s mečem v ruce

Tak jako známe například různé způsoby tance, existují různé druhy LARPů. Jedním z nich jsou samozřejmě bitvy a boje, kde se doopravdy můžete setkat s lidmi pobíhajícími po lese, kteří se navzájem mlátí meči a jinými zbraněmi.

Já sama jich nejsem příznivcem a preferuji tzv. komorní LARPy, většinou s vážnější tematikou, zaměřené především na hluboké vcítění se do role a dramatický prožitek. Taková hra většinou zabere nanejvýš jedno odpoledne či večer a člověk si z ní dokáže odnést silný zážitek, spoustu námětů na přemýšlení a pocit, že svůj čas nepromarnil.

Tohle je tvá role

23. – 26. února 2017

Pohybový a relaxační kemp (seminář)

Jan Smetánka

Asi se ptáte, jak tedy ve skutečnosti takový LARP vypadá. Opět jen připomenu, že jsou různé druhy her a rozepisovat každou zvlášť by bylo na samostatný článek. Při hře, která se nazývá komorní, se sejde pár lidí – většinou ne víc než deset, podle typu hry. Sejdou se v předem dohodnutý čas na předem připraveném místě, kde jim organizátor, což bývá v mnohých případech i sám autor hry, rozdá cedulky se jmény postav, aby účastníci věděli, jak se ve hře mají navzájem oslovovat.

Dále zde hráči dostanou informace o hře, o kontextu, do kterého je zasazena, a o vzájemných vztazích mezi nimi. Také se dozvědí o postavě, kterou ve hře ztvárňují. Jaká je, co dělá, co má ráda, co nesnáší a především jaký je její cíl a záměr, kterého se pak hráči během LARPu pokouší dosáhnout.

Výše zmíněné je vlastně vše, co hráči vědí předem. Neexistuje žádný scénář a hra probíhá jako improvizace, kde se účastníci řídí pouze tím, že si domýšlí, jak by jejich postava v danou chvíli reagovala a co by říkala. Každý tedy do své postavy promítne i sám sebe, proto žádná hra nikdy neproběhne stejně jako ta předchozí. A tak klidně můžeme navštívit tu samou hru dvakrát po sobě, protože vývoj hry závisí jen a jen na tom, jaká parta lidí se zrovna sejde.

Víc než zábava

Pokud se člověk do LARPu skutečně ponoří a otevře se mu, zjistí, že jde o mnohem víc než jen o zábavu pro zahnání nudy. U mnohých lidí i u sebe samé pozoruji, že hry mohou být také skvělou terapeutickou metodou. Během spontánní improvizace díky vcítění se do jiné osoby zjistíme spoustu věcí sami o sobě. Naučíme se lépe jednat v různých situacích – třeba v těch, které si nanečisto vyzkoušíme během hry – a prozkoumáme své možnosti a hranice, které se nám i díky LARPu podaří překročit.

LARP může být také jednou z mála příležitostí položit si otázky týkající se nás samotných, na což nemáme v našem uspěchaném každodenním životě mnoho času. Například se můžeme ptát, jaké role vlastně v průběhu života zastáváme, zda se v nich cítíme dobře a jak se nám daří naplnit představu druhých (a hlavně nás samotných) o těchto rolích.

Je dobré pohlídat si, aby se z nevinné hry, která má za cíl ulehčit nám život, nestala přetvářka a faleš. Cílem rozhodně není oklamat jiné lidi.

LARP nám však může být inspirací nejen pro hlubší zamyšlení, ale můžeme pro něj najít i uplatnění v běžném životě smrtelníka, kde nám může být výrazně ku prospěchu. Mně se třeba podařilo se díky LARPu zbavit svého dlouhotrvajícího strachu z telefonování a z mluvení na veřejnosti. Než jsem se začala věnovat LARPu, byla pro mě přímo noční můra vyťukat do mobilu číslo a zavolat neznámému člověku nebo předstoupit před třídu a přednést referát.

Přišla jsem ale na to, že mi nesmírně pomůže, pokud se na danou situaci dívám jako na scénář, kterého se mám držet, a vnímám se jako postavu, která má určitou roli. V podstatě se dá říct, že hraju sebe samu. Díky tomu si udržím potřebný odstup a klid, abych situaci zvládla, a věci, které pro mě byly dřív nelehké, teď zvládám s úsměvem na tváři. Samozřejmě je i spousta jiných případů, ve kterých se dá výše popsané aplikovat, to už však ráda nechám na vaší fantazii.

Rozhodně je však dobré pohlídat si, aby se z nevinné hry, která má za cíl ulehčit nám život (ve smyslu zboření bariér, které nám brání dělat věci, z nichž máme strach), nestala přetvářka a faleš. Cílem rozhodně není oklamat jiné lidi a předstírat, že jsme někým, ke komu máme ve skutečnosti velmi daleko.

Dovolme si vpustit si do života trochu hravosti, popusťme uzdu naší fantazie, zapřemýšlejme nad tím, kdo jsme, ale hlavně si u toho užijme spoustu zábavy. Protože o tom je nejen LARP, ale i náš život.

Otevřít diskuzi 0