Být svým vlastním žákem — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Aleš Blinka 2. 1. 2014 10:02 +6
Nerad používám koncept disciplíny. Ono už z té definice "držet směr, i když se nám nechce" je násilí. Něco jako jet s autem se zataženou ruční brzdou. Jedna věc je jít třeba běhat a být zapálený do běhání a vnímat užitek, který pro nás z toho plyne. Pak jdeme běhat ikdyž prší. To chtění je prostě větší než obtížné počasí. Když ale vnímám větší užitek někde jinde (raději si čteme) anebo máme v případě běhání někde zataženou ruční brzdu v podobě psychického bloku, pak je špatné počasí jen vítanou výmluvou a pojem silná vůle pouze vzpomínkou
michal_petr 2. 1. 2014 10:14 +7 v reakci na Aleš Blinka 2. 1. 2014 10:02
Díky za reakci, dovolím si oponovat s tvrzením, že držet směr je násilí. Použiji-li Vaši metaforu auta, tak disciplína jet po silnici a ne prostředkem dálnice či v protisměru. A to, i když se nám nechce... Právě to, že se nám chce dělat něco jiného než jsme se rozhodli, je forma úniku. Samozřejmě bychom měli vědět proč se směru držíme a být v tom flexibilní (např. když jsem nanemocnělý, tak nebudu cvičit, byť jsem se rozhodl. Pak je však třeba se vrátit na cestu)...
Aleš Blinka 2. 1. 2014 11:01 +1 v reakci na michal_petr 2. 1. 2014 10:14
Pane Michale, mohu se mýlit, ale z vašeho komentáře nějak nevidím, že se tak stalo. Můžeme zvolit mnoho metafor, ale i tak je tam vždy souboj dvou složek. A dojde k násilí, pokud půjdeme cvičit a s tou lenošivou částí si to nějak nevyřešíme. Bude to tzv. na sílu.
Lukáš 2. 1. 2014 11:57 +1
Pro mě je tento článek skvělým "doplňkem" knihy pana doktora Honáka "Jak žít a nevyhořet." Konkrétně doplňkem jeho textu o tom, jak se má postupovat při vypracování a plnění závazku klienta, nebo při vypracování a plnění terapeutické smlouvy. Slova o disciplíně jsou tu řečená přesně a velice srozumitelně. Krásný odkaz na trénink sebekázně. ( "Študuju" teď pro sebe též záležitosti supervize ... ) Pro mě jasně text ze zlatého fondu Psychologie.cz. Pane Petře, díky!
pe 2. 1. 2014 12:18 +8
Některé návody apelují na vůli (jako tento), jiné se snaží oblafnout vědomí i nevědomí. Mohlo by fungovat třeba co používal psycholog Erickson - "každý den uběhněte jen tolik, kolik můžete, ale ani o kousek víc, rozhodně ne víc". Tahle dvojná vazba sloužila k překonání pacientova odporu (označoval ji tuším i jako "bdělou sugesci"). Stimuluje jak při vstřícné náladě (uběhnete prostě víc), tak při odporu (člověk uběhne víc aby dokázal, že neposlouchá příkaz - ať již vnější nebo vnitřní - "ani o kousek víc"). Ale u předsevzetí, zahrnujících třeba návyky (přestat kouřit, nepít alkohol) existují ještě cesty, které nevyžadují ani disciplínu a dokonce ani samotné předsevzetí. Například rok pravidelné jógy člověka spolehlivě zbaví chuti na alkohol. A úspěšná hlubší terapie přispěje k nechuti na obojí. Člověk ve své přirozenosti nejspíš nekouří ani nepije alkohol, a když se dostane k hlubšímu jádru svého já, prostě jedná přirozeně. A možná že taková cesta k sobě samému je nejlepším návodem. Všechny ostatní jsou totiž založené spíš na pocitu "měl bych" než na "chci". A "měl bych" je neurotickým postojem, snahou vyhovět příkazu nadjá. Disciplína pak znamená použití neurotického nástroje na potlačení neurotického postoje bránícího v dosažení "měl bych". Je to souboj dvou neurotických konstelací. Cesta ke "chci" je dlouhá, ale pak funguje na všechno, nejen na zlozvyky.
Lucie Forejtova 2. 1. 2014 12:30 +3 v reakci na pe 2. 1. 2014 12:18
No, takže jste k tomu na konci sám dokonvergoval - "Cesta ke "chci" je dlouhá..." - vyžaduje tudíž vůli/disciplínu na ní zůstat Vůbec nechápu ty komentáře proti - že je něco "na sílu", a proboha jen ne vůli a disciplínu? To je snad utopie očekávat, že se něco stane bez nich. Co mě asi tak donutí dělat rok pravidelně (!) jógu?
Lukáš 2. 1. 2014 14:12 +2 v reakci na pe 2. 1. 2014 12:18
Slyšel jste jistě pohádku O rybářovi a jeho ženě. Než se člověk dostane k nejhlubšímu já, projde si, možná skoro zákonitě, celou cestu kterou prošla rybářova žena. Kdo se dostane "zpátky do sudu" dřív než na konci svého života? Moc takových lidí neznám. Proč tedy neuznat za vhodný pro většinu lidí návod pana Petra?
Sylvík 2. 1. 2014 14:15 +2 v reakci na pe 2. 1. 2014 12:18
A nemohla bych běhat tak, jak vnitřně potřebuju? Tzn. ani moc, ani málo, prostě jen tak, jak mi to vnitřní intuice říká?jak mi to dělá po všech stránkách dobře? Žádné mělbysmi, žádné musismy, jen prostě moje aktuální potřeby.Oddechnu si, posílím se, načerpám energii, všechno v jednu konkrétní chvíli pro mě dobře? K tomu je disciplína samozřejmě velmi třeba, ale pokud nebudu se srdcem zajedno, i když racionálně vím vše pro a proti, tak mi to stejně bude nanic, stejně to při vší snaze nedám...
jitka_cholastova 2. 1. 2014 14:53 +13
Možná bych před všechny diskusní úvahy jako před závorku vytkla: nejdříve ze všeho danou činnost pár minut, dejme tomu čtvrthodinku, dělat. Teprve pak se ukáže, jestli je v člověku mimo úvodní nechuť opravdu nějaký hlubší odpor, který by si zasloužil pozornost a není dobré ho lámat, spíš volá o porozumění. Prostou nechuť je možné a užitečné překonat (nepamatuju se, že by se mi kdy CHTĚLO třeba uklízet) a překoná se právě činností samotnou, protože nás to vtáhne, začne bavit (u takové svižné procházky venku je to ještě pravděpodobnější než u uklízení) a začicháme slastný pocit, jaké to bude, až to dáme.
pe 2. 1. 2014 15:01 +1 v reakci na Lucie Forejtova 2. 1. 2014 12:30
Jistě, praštit s sebou každý den v tutéž hodinu a dělat jógu tak první dva měsíce nějakou vůli potřebuje - pak už je to jako droga. Ale o to mi nešlo. Spíš o ta různá často nesplněná novoroční předsevzetí a o množství návodů jak dělat věci, které dělat zas tak úplně nechceme, ke kterým se musíme nutit. V samé podstatě velké části z nich je "měl bych", na jejichž realizaci se používají ty návody. Ona opravdu ale stačí třeba ta jóga a část "měl bych" zmizí, člověk nepotřebuje žádná předsevzetí a jednoduše dělá to, co chce, aniž by k tomu potřeboval nějaké návody. Možná se to dá vnímat že jóga (a nebo třeba terapie - trocha podoby tam je) posílí lidskou vůli. No, dejme tomu. Ale spíš by řekl, že umožní člověku poznat cíle vyplývající z nějaké větší hloubky, že člověka pak nenapadají různá "měl bych", nepotřebuje "přidržet", aby věci dotáhl do konce, protože směřování k cíli stejně jako překážky mu připadají přirozené. A možná člověka zbaví problémů, které jsou překážkami k přirozenému směřování k cílům. Je to možná rozdílná kvalita cítění vlastních záměrů - člověka jednoduše nenapadá, že se mu nechce, protože prostě chce. Nepotřebuje překonávat vlastní nechuť. Jinak ale - první třetinu komentáře jsem věnoval souhlasu, že ty návody mohou fungovat, takže je těžko "něčím proti něčemu", spíš je doplněním "může to být i jinak". Tak snad taky jeden návod: Neochota rychleji chápat se dá kompenzovat pomalejším čtením. Při troše dobré vůle :-)
michal_petr 2. 1. 2014 17:55 v reakci na Lukáš 2. 1. 2014 11:57
Rádo se stalo:)
michal_petr 2. 1. 2014 17:59 +4 v reakci na Aleš Blinka 2. 1. 2014 11:01
To je vždycky ten paradox: jak nebojovat a přitom bojovat. Jinými slovy: jak dovolit vše, co se děje a přitom neuhnout. Je to známý fakt z meditační a kontemplační praxe a nelze vyřešit na úrovni mysli:) Samozřejmě že ke dvěma proti-kladný částem nás samých lze přistupovat tzv. neuroticky, na sílu, měl bych vs. chci. To je dávno známá věc. Článkem jsem spíše chtěl upozornit na to, že když tyto dvě síly v sobě obejmeme a nebudeme s nimi bojovat, můžeme se vycentrovat a z této sjednocené pozice držet směr...
michal_petr 2. 1. 2014 18:01 +4 v reakci na Lukáš 2. 1. 2014 14:12
Já to ani nepsal jako návod, jen takovou úvahu, neb návody jsou vždy zjednodušující a něco podstatného opomíjející... asi jsem se nechat unést a dal i pár doporučení, což do úvahy nepatří, ale do článku mi to sedlo:) Díky za reakci.
najjki 2. 1. 2014 18:10 +2
No u me to je trochu jinak. Abych se začala koukat na sebe zvenčí, stačilo, abych nekoho poznala. Může to vypadat, že se chci zmenit kvuli nemu. Ale není to tak, jen me donutil přemýšlet a uznat, že můžu na tom být líp..a nejen si říkat, jsem se sebou spokojená. Jak zvláštní zjistit, že jsem odmítala nejakou disciplínu a najednou jsem k sobe přísnejší a i to zjištení, že to vlastne delám sama a pro sebe, dodává tu energii nebýt lenošná. :-)
Lukáš 2. 1. 2014 20:15 +1 v reakci na michal_petr 2. 1. 2014 18:01
Dobře, souhlasím, že jde hlavně o úvahu. Ale když jsme u těch návodů: Co si myslíte o pomoci jiných osob při snaze o vlastní změnu? Psycholog, terapeut, mentor, supervizor ... Ono je to strašně těžké být sám sobě žákem, člověk při tom musí být "ve formě." Dobře si vybrat kde začně, jak píšete jít po malých krůčcích, pokud ví, že se chce změnit v mnoha oblastech je to náročné... Na druhé straně zase na co si každý přijde "sám, " toho si víc cení... Napadá mě, že člověk hluboce věřící v Boha nemá Boha jako berličku, ale jako velikou oporu na své cestě k vlastní změně. Nečeká, že mu přijde pomoc "lidská," podpoří ho "jiná" síla...
michal_petr 2. 1. 2014 21:29 +2 v reakci na Lukáš 2. 1. 2014 20:15
Jen stručně: myslím, že pomoc odborníka je velmi důležitá, zvláště když je to taková péče, která umožní, aby si na věci člověk přišel sám. Znám to z obou stran - i jako klient, i jako terapeut. Dialog s druhým člověkem je velmi mocným nástrojem... ad Bůh: ano, "jiná" síla člověka může podpořit, z mé zkušenosti je to však často právě přes lidi:)
Karolína 5. 1. 2014 11:15 +1 v reakci na Lucie Forejtova 2. 1. 2014 12:30
Nejde o to překonávat vnitřní nevoli, ale jde o to chtít. Na příklad, kdybyste byla závislý kuřák. Představte si, že by stačilo v kteroukoliv část dne zmáčknout klávesu na počítači a přistane vám na stole cigareta. Asi to co kuřáka "přinutí" zmáčknout klávesu pro cigaretu mě "nutí" zacvičit si jógu. Obecně nechápu, proč se lidi nutí dělat věci, které dělat nechtějí, když nemusí. Zbytečně si tím komplikují život a stresují se.