Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Čáry máry alkáč

Než se pacient psychiatrie dostane do správných rukou, může si projít osobním peklem.

Ze seriálu: Život s diagnózou

Cesta ke správné diagnóze a vhodné léčbě může být zapeklitá. V seriálu Život s diagnózou sledujeme příběh novináře, jehož zkušenosti mohou pomoci podobně nemocným lidem i odborníkům.

„A to je to tak zlý?“ vyskrknul šéfredaktor poslední kapku presa. „Píšeš jak zjednanej, sranda je s tebou…“
„Ale chlastám,“ skočím mu do řeči. „Ničím se. Chlastám, a nechci."
O tom, že si připadám svázanej, k ničemu, že už jsem dokonce přemejšlel, jak tady se vším definitivně skončím, raději mlčím. „Tak my tě tam aspoň odvezem. Vlastně odtamtud můžeš něco napsat.“

Přijímá mě zdravotní sestra s oteklýma nohama. Vyplňujeme dotazník. Ptá se, co všechno jsem ten den vypil. Na příjmu ve Fakultní nemocnici v Plzni jsem nadýchal v jedenáct dopoledne 2,8 promile.
„Cítím z vás metan,“ udělá dvě důležitý brady. Poslední otázka: „Pijete často?“
„A to je celý?“ vyplesknu překvapeně. Ale co, podepíšu a stanu se tak oficiálně alkoholikem. Jak jednoduchý.

Prásknu sebou ve svým pokojíčku na postel, druhá naproti je netknutá. Pozoruju kámošku mouchu, která podrážděně, ale vytrvale naráží do rozpálenýho okna. Je mi z toho všeho najednou na blití. Venku do spálený trávy buší horký léto, z chodby: „Oběěěěěěěěěěěěěěěd!“
Nechce se mi nic. Stočím se do embrya a začínám litovat, že jsem na psychiatrii B vůbec zamířil.
Odpoledne se vyšourám do kuřárny na samej konec chodby. Nahuleno, že by tu člověk proti sobě u stolu nepoznal vlastní matku. Dva týpci se přetahujou o přenosnej ponornej vařič na kafe.
Bloumám dlouhou chodbou sem a tam, doktor žádnej. Projdu kolem sesterny do velký ospalý místnosti. Jo, tady se asi budou odehrávat ty slavný skupinový terapie, tady se budu „otevírat“ a zpovídat se.

Moc mě bolí hlava, žádám sestru o nějakej prášek. „Mokrej hadr na hlavu,“ odbyde mě. „Tady na pilulky nehrajem. Co když vám v hlavě roste nějakej ten květák?“ zasměje se. Krávo jedna blbá.
Otočím se na bosý patě a v tý chvíli mě kolem krku sevře jako obruč opravdová úzkost. Knedlík v krku tomu říkám. Dusím se, vím už, že tu budu zavřenej čtrnáct dní, až potom vycházky. Těkám. Zrychluju chůzi, hlava třeští.

Najednou vylítne z jednoho pokoje brečící čtyřicátnice v černých legínách, hodí sebou mezi květináče v rohu, rve ze sebe květovanou blůzu a řve: „Néééé, já nechci! Na céčko ne, jen to ne, já už budu hodná!“ Sestra za ní pospíchá s báglem, od vchodových dveří pak už maník v bílým. Nešťastnice se zmítá, cáká kolem sebe pot. Za chvilinku ticho. Je pryč.

V palici mi buší, nohy se podlamujou. „Absťák,“ hodí přes rameno sestra a uvelebí se zpátky nad svý papíry. Kurnik, jakej absťák? Jak to, že já tohle nikdy neměl? Odpoledne si dopřeju tři sprchy.
Vůbec nemám náladu se s někým vybavovat. „Ten novej – pěknej blbec, co?“ slyším z kuřárny. Jindy bych tam vlítnul, ale připadám si jak motýl bez křidýlek. Jako nula.
V malý jídelně kroužím rohlíkem po talířku. „Nebudeš?“ chrochtne mi za krkem holá hlava, žížalí krk. Uhnu, bere si mou večeři a zamíří do kouta.
Spát, proboha, do prdele, už spát. Zejtra si snad promluvím s nějakým doktorem. Nepatřím sem. Zejtra se to vysvětlí.

Tma. A já cítím, že se na mě někdo dívá. Vylítnu, až postel vrzne, proti mně sedí na posteli vzpřímeně hubeňour v ústavním pyžamu. Posmrkává, snad i pláče.
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Flaška vizoura, to by bylo.“
Zvedá se mi žaludek: „Kolik je?“
„Tři,“ odpoví silueta a nakloní se ke mně. „Emil. Právě jsem přijel,“ vydechne a pokojík se promění v zelený balónek naplněný výpary z lihu.
„František,“ představuju se.
„Klidně spi, já bez chlastu stejně nebudu,“ vykoktá ze sebe a v tý chvíli mě znovu napadá: Hergot, nevlez já blbě na koupaliště? Jsem tu dobře? A jak tady oněch předepsanejch sedm tejdnů přežiju?

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví