Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Čas makat, čas dívat se

Honba za cílem nám omezuje výhled. Není divu, že si pak svět neužíváme, jak bychom mohli.

Martin Zikmund

Martin Zikmund

21. 1. 2016

Spousta lidí se v dnešní době potýká s tím, že svět kolem nich vlastně není vůbec krásný. Že žijí v depresivním místě, kde se všichni honí za penězi, neustále si na něco stěžují, hádají se mezi sebou… Proč tomu tak ale je? A je svět kolem nás skutečně takový?

Často se říká, že jaký si to uděláš, takový to máš. Lidé tomu nevěří – tedy ti, kterým se svět kolem nich nelíbí. Také jsem nevěřil. Jenže ono to tak do značné míry skutečně je. Abych vám dokázal přiblížit, na základě čeho jsem dospěl k přesvědčení, že to tak opravdu funguje, použiju příklad s maratonským během, který je v současné době stále populárnější.

Mějme za cíl přepravit se pěšky z místa A do 42 km vzdáleného místa B. Pokud budeme potřebovat oněch 42 km urazit nejvýše za 3 hodiny, budeme muset veškerou svoji pozornost soustředit na neustálé sledování svého výkonu, abychom věděli, zda jsme uběhli vzdálenost, kterou jsme v daném čase měli uběhnout.

Pokud nejsme opravdu trénovaní, budou nás navíc neustále provázet pochyby, zda to vůbec zvládneme. Budeme neustále sledovat svoji tepovou frekvenci, abychom se ujistili, že správně rozložíme své síly a doběhneme až do cíle. Ať uvidíme po cestě cokoliv, nesmíme se zastavit. Jedna minuta zastavení a vychladnutí svalů může být oním dělítkem mezi ne/splněním našeho cíle.

Na cestě za dlouhodobým cílem musíme dělat drobné chyby a učit se z nich, abychom později neudělali chyby větší.

Po cestě neuvidíme nic. Před očima budeme mít neustále jen cíl a to, co musíme a nesmíme, abychom ho ve vytyčeném čase dosáhli. Nebude to rozhodně procházka růžovým sadem. Musíme podat excelentní sportovní výkon, budeme se potit, bude to bolet, budeme unavení.

Když dopijeme láhev s vodou, tak ji prostě někam zahodíme, rozhodně nemáme čas ani síly hledat koš na plasty. Kdyby někde po cestě byla pověšená cedule, že se závod ruší anebo že namísto do B máte běžet do C, bez problémů ji můžete přehlédnout.

Abychom mohli žít a fungovat, necháváme v první polovině života důležité části sebe sama ve stínu: Život v půli cesty

Pokud se máte z místa A do místa B dostat v rekordně krátkém čase, vždy vyberete tu nejrychlejší cestu. Je to logické. Představme si ale, že máme z místa A do 42 km vzdáleného místa B dorazit nejpozději během 12 hodin. Mezi oběma body samozřejmě vede mnoho cest. Prašná cesta podél rušné silnice, bahnitá cesta podél řeky, voňavá cesta přes pole a louky, náročnější cesta s pěknějším výhledem přes vrcholky místních kopců anebo celá řada dalších.

Jelikož na cestu máme relativně hodně času, si můžeme vybírat. Můžeme jít cestou, která se nám nejvíc líbí. Můžeme se na ní klidně i zastavit, v klidu poobědvat, popovídat si s lidmi, kteří jdou tou samou cestou jako my, anebo se ptát na zkušenosti těch, kteří danou trasu šli ve svém životě už mnohokrát. Jestli do cíle dorazíme za 8, 10 anebo oněch 12 hodin je nám vlastně vcelku jedno. Orientace na výkon mizí díky tomu, že cíl je pro nás od počátku reálně dosažitelný, i když zadarmo to nebude ani tentokrát.

Po cestě vnímáme celou řadu nových podnětů. Některé z nich nás mohou změnit, přivést na novou myšlenku, dovést k tomu, že ve skutečnosti existuje místo C, které je daleko zajímavější než B. Svou cestou kráčíme s otevřenýma očima i srdcem.

Ačkoliv to může vyznívat, že první zmiňovaný přístup je vyloženě špatně a druhý je naprosto správný, není tomu tak. Každý má něco. Ten první nám nabízí cestu, jak rychle dosáhnout ambiciózního cíle, a v krátkém období je vysoce přínosný. Cíle, kterých dosahujeme, jsou těžké. Po jejich dosažení přichází euforie, nadšení, zvýšené sebevědomí, ale i obrovská únava a hojení ran.

  • Když kupříkladu potřebujete ze zdravotních důvodů rychle snížit tělesnou hmotnost, není čas se s tím „patlat“ pět let. Tvrdá, rychlá a také nepříjemná, únavná až odpor vyvolávající práce je zde na místě. Za pár měsíců máte hotovo a to, že už nemůžete takhle dřít dalších několik měsíců dál, vůbec nevadí. Nepotřebovali jste zhubnout 50 kilo, ale jen 25.
  • To samé se týká třeba učení na zkoušky. Zkouškové období na vysoké škole není nijak zvlášť dlouhé a po jeho konci máte dost času si odpočinout.

Druhý přístup nám však přináší výsledky v dlouhém období. Posouvá nás dál. Stejných 42 km stejným tempem dáme i druhý, třetí a třeba i čtvrtý den, jen to holt nebude v čase 3 hodin. V tomto přístupu jsou i krátkodobé cíle vzdálenější a na cestě k nim často zjistíme, že už o ně vlastně až tak moc nestojíme. Naše orientace na cíl se při něm často mění v orientaci na cestu, kdy vidíme sice víc věcí, ale posouváme se pomaleji.

Budování kariéry, vztahu, rodiny, firmy – to všechno vyžaduje čas, a vyžaduje ho to proto, že se po cestě musíme zdokonalovat, dělat drobné chyby a učit se z nich, abychom později neudělali chyby větší. Zároveň to vše vyžaduje širší rozhled a otevřenější mysl. Založit rodinu do roka a do dne může být sice hezký cíl, ale jde o to, že po založení rodiny ji musíte dalších 10, 20, 30 a ideálně i více let opečovávat a rozvíjet. A tady už se vyplatí stavět na pevných základech, kde máte větší jistotu, že jste nic zásadnějšího nepřehlédli.

Na začátku jsem položil napůl řečnickou otázku, proč máme občas pocit, že svět kolem nás vlastně není vůbec krásný. Podle mých zkušeností je to proto, že jsme v takové chvíli zvolili špatně tempo. Jsou okamžiky, kdy budeme šťastnější, když dosáhneme cíle co nejrychleji, protože cesta, která k němu vede, není ani trochu příjemná. Jindy je zase vhodnější zvolnit, protože ten, kdo běží závod, běží sám. A platí to jak v pracovním, tak i v osobním životě.

Ve vypjatých situacích se v nás spouštějí automatické reakce. Nedobrovolně se tak vzdáváme kontroly: Nalézání vlastního já

Diskuse 0

Martin Zikmund

Průvodce lidí a firem zásadními změnami

jecasnazmenu.cz