Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Cena za slušnost

Ze slušných dětí se stanou poslušní dospělí, které sotva kdo respektuje.

Ze seriálu: První pokus

Aleš Blinka

Aleš Blinka

4. 3. 2013

Říká se, že slušné je pozdravit, pustit staršího sednout, poděkovat. Většina z nás se snaží být slušnými lidmi a vedeme k tomu i své děti. Vyplatí se ale být slušným člověkem?

Zdravím svou sousedku. A ona mě. I její pětiletý syn mě zdraví. A máte vidět ten tyjátr, pokud to neudělá. Sousedka chce mít ze syna slušného člověka, a tak ho sekýruje, aby zdravil. Jaké pocity u toho prožívá syn, komentovat netřeba.

Abychom pouštěli sednout starší lidi, to nám vštěpovali od školního věku. Pojďme se na tento fenomén podívat z pohledu celého lidského života.

  • Jsme malé roztomilé dítě, jsou nám tři roky a všude nás pouštějí sednout. Zpráva od života je jasná. Co se týká sezení v MHD, svět je fajn.
  • Nástup do školy. Přichází šok. Máme pustit sednout starší lidi. Se vstávajícími vlasy na hlavě nám dochází, že jsou to skoro všichni ostatní. Několik let jsme žili s tou krásnou výsadu a najednou se jí máme zříci. Ovšem instrukce vychovatelova je neúprosná. A tak se vštěpuje a vštěpuje.
  • Jsme v produktivním věku a školní docházka přinesla své plody. U někoho třeba ne, ale většina z nás místa uvolňuje anebo aspoň někdy. Ti, kteří si radši ani nesednou, jsou považováni za nejslušnější. Přichází šok číslo dva. A tím jsou nevděčníci. Jsa věrni odkazu slušných mladších občanů dostáváme první vyhubování typu „vypadám snad jako stará bába?“ Kdo se zatvrdí, dostane příště vynadáno za to, že nepustil sednout. Anebo alespoň zlé pohledy od spolucestujících. Podezřívavým okem pak pozorujeme silnější třicátnici. Je jenom tlustá, nebo je těhotná? Který trapas mám zvolit?
  • Jsme v předdůchodovém věku a přichází šok číslo tři. Je-li nám alespoň padesát nebo patříme-li do kategorie zchátralý čtyřicátník, začínají nás mladší ročníky pouštět sednout. Kdo neunese, že stárne, ten mladším ročníkům vynadá. Karta se obrátila.
  • Důchod. Výsada sednout si je jednoznačně zpět. Ale ta radost už z toho není taková jako dřív. Raději bychom brali to mládí než bolavé nohy.

Zkuste se zaposlouchat a číst mezi řádky u člověka, který se ohání slušností nebo se jí dožaduje. V podstatě mu jde vždy o to, aby se někdo druhý choval tak, jak on chce.

Děkování je další z lekcí slušnosti vrytá do našich mladých hlav. A kdo se to nenaučil, ten je nevděčník nevděčnej. Fuj. A poděkovat neumíš? vyjekneme na dítě. Anebo si alespoň postěžujeme kamarádce u kafe: Ani mi nepoděkoval… Opět si lze povšimnout, jaká dramata kvůli slušnosti zažíváme.

Poslušnost a respekt

Přemýšleje nad výše uvedeným, došel jsem k závěru, že někdo schválně slovo slušnost upravil, a to tak, že umazal dvě písmenka na jeho začátku. Není to vlastně nic jiného než POslušnost. A pravidla slušného chování nejsou nic jiného než směrnice, kdo koho bude poslouchat. Schválně se zkuste zaposlouchat a číst mezi řádky u člověka, který se ohání slušností nebo se jí dožaduje. V podstatě mu jde vždy o to, aby se někdo druhý choval tak, jak on chce. Vlastně je to taková skrytá manipulace. Úplně stejně jako ty dvě chybějící písmenka.

Jako dobrý nápad se mi jeví nahradit slušnost respektem. Zkráceně řečeno respekt znamená, že pokud někoho respektujeme, nechceme jej měnit. Tedy respektujeme jeho „království“. Samozřejmě je také třeba respektovat sám sebe a nenechat nikoho, aby měnil naše „království“. Teď jen rozlišit, co je čí „království“. To nám dělá potíže.

Pojďme se tedy podívat na trojici pozdravit, pustit sednout, poděkovat z pohledu respektu.

(Po)slušnost vyžadovaná od syna mé sousedky je v případě zdravení zcela evidentní. A my dospělí? Někoho zdravíme, když s ním chceme navázat nebo udržovat vztah. A co když se mnou sousedovic syn žádný vztah navázat nechce? To je třeba respektovat. Rodič má být vzorem. A vzorem se od něj dítě dobrovolně naučí, že když chce navázat vztah, tak se začíná pozdravem. Maximálně může dojít k nabídce Chceš pozdravit souseda? Ale pak musí zůstat dítěti volba – ano i ne.

Skrytí manipulující vyžadují poděkování, aby byla vidět jejich údajná štědrost. Vlastně nechtěli nic darovat. Chtěli uzavřít obchod.

(Po)slušnost vyžadována od mladých holomků v dopravních prostředcích je také evidentní. Reálně jsou tu dvě komplikace. Ne každý starší člověk si chce sednout a ne každý mladší chce stát. Jak se ale mají domluvit ti, co respektují svá stará kolena nebo starší spoluobčany? No, stačí se domluvit. V rámci asertivního chování má každý člověk právo požádat a požádaný má právo odmítnout. Pak sedícím odpadá trapné odhadování v oboru stáří. Jestliže je mi padesát a nějak nejsem dnes při síle, dám to najevo. Ovšem požádat o uvolnění místa vyžaduje dvě dovednosti, které spolu souvisí. Nebýt za hvězdu, které se přeci nebude dožadovat. A umět ustát odmítnutí.

Poděkování je projev vděčnosti. Stav vděčnosti nastává logicky tehdy, když nám někdo poskytne nějakou hodnotu. Proč bychom děkovali za neužitečnou věc či službu? Vděčnost má význam pro obdarovaného. Uvědomí si, co dostal. Naopak dávající, pokud opravdu dal, je rád, že dal, a nic za to neočekává. Hotovo, vyřízeno. To jen skrytí manipulující vyžadují poděkování, aby byla vidět jejich údajná štědrost. Vlastně nechtěli nic darovat. Chtěli uzavřít obchod. Já ti něco dám a ty mě za to oceníš. A nic proti obchodům. Jenže ty by měly být férové. Transparentní.

Hledá se slušný muž a občan

Pokud se zeptáme žen na požadavky, které mají na svého potenciálního partnera, často mezi nimi zazní, aby byl slušný. My muži však víme svoje. Ženy opouštějí bary, diskotéky a zábavy v náručí místních i přespolních drsňáků a slušní chlapci jdou slušně domů.

Ženy ví také svoje. Ty hodné (slušné) se dostanou do nebe – ty ostatní dostanou, co chtějí. Krom toho mít doma drsňáka se hodí: když je nějaký problém při reklamaci nebo na úřadech, drsňák dovede udělat bengál. A umět vyjádřit nespokojenost, pokud nejsme respektováni, je o ochraně našeho „království“.

Naše daně, to je naše „království“. Každou státní zlodějinou jsme nerespektováni a my, takzvaně slušní občané, v tomto stavu zůstáváme.

Slušní lidé prý volí nějakého Karla, mohli jsme se dozvědět z plakátů v nedávné době. Když si představím takového občana, vybaví se mi pracující jedinec, který platí daně a dodržuje zákony. Ale opravdu stačí plnit pouze své povinnosti? A co naše práva občanů? Co třeba právo na informace, právo na fungující úřady a právo na efektivní chod tohoto státu? Jestliže platím 100 % daní, pak mám právo na 100% protihodnotu, ne? Ovšem politické elity a úřednictvo pouštějí žilou naším penězům.

A naše daně, to je naše „království“. Každou takovou zlodějinou jsme nerespektováni a my, takzvaně slušní občané, v tomto stavu zůstáváme. Svoji nespokojenost dokážeme vyjádřit leda u piva nebo peticí na Facebooku, která ne vždy zabere. Naší slušné společnosti chybí umění udělat trošku větší bengál.

Tím nechci vyzývat k palácovému převratu nebo opékání aut po francouzsku, protože to je zase nerespektování protistrany. Mám na mysli vytvoření permanentního tlaku naší nespokojenosti takovým způsobem, aby si už nikdo nedovolil nás nikdo okrádat a věci se daly do pořádku.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jak je vidět, z (po)slušných dětí se stanou (po)slušní dospělí, kteří pak tvoří (po)slušnou společnost. Společnost, která poslouchá, jako pejsek. Společnost, která ztratila respekt.

Autor publikuje na svém blogu

Diskuse 0

Aleš Blinka

Muž, partner, otec, ajťák

První pokus
Seriál

Psychologie.cz dává prostor začínajícím autorům z řad čtenářů.

Více autorů

  • Úspěch