Černá může být dobrá

Mladí lidé, zejména v období prepuberty a puberty, se snaží najít své místo ve společnosti. Extravagantní styl oblékání může být vymezením vůči mainstreamovému modelu, ale také vůči užší společnosti jedince, se kterou se denně setkává a která ho odmítla. Dospívající potom takové chování používá jako obranný mechanismus, kterým chrání sám sebe před samotou a smutkem tím, že se s ní svým způsobem ztotožní. Obrátí vzorec očekávání.

Mnoho mladých lidí potom vidí v takto "zle" vypadajících subkulturách inspiraci. Jako kdyby říkali: Když nemohu jít s nimi, půjdu proti nim. Členové subkultury si nápadný image volí proto, že chtějí být viděni. Snaží se tak ukojit svůj hlad po kontaktu – díky subkultuře je člověk automaticky přijímán jejími členy a stane se zajímavým i pro ty, kteří se něčím podobným setkávají poprvé.

Jedinec, který nedokázal nalézt svoji identitu v běžné skupině vrstevníků, ji hledá v subkultuře, která poskytuje mnohem užší, ale cílenější soubor hodnot ke sdílení. Díky rozsáhlému přejímání společných – často nepsaných – pravidel a mentality se z "já" stává "my".

Sebevyjádření, nebo volání o pomoc?

Období puberty je charakterizováno uniformitou nejen v oblékání, ale i v chování. Ztrácí se individualita mezi vrstevníky, dospívající ve zvýšené míře přejímají skupinové názory a ideje. Takové chování má důležitou funkci při rozvíjení osobnosti. Pokud se ale jedinec silně ztotožňuje se subkulturou a nemá vazby a oporu v normální skupině, když přestává komunikovat s členy jiných sociálních skupin, je dobré zbystřit. Možná selhala rodinná výchova, škola nebo jiná instituce.

Pro mladé lidi je důležité stavět se do opozice a udržovat skupinové obřady. Je potom tedy pochopitelné, že danou subkulturu brání, jak jen mohou.

A právě to je jeden z důvodů, proč se zajímat, co tím daný člověk vyjadřuje a říká. Snaží se jen o kreativní sebevyjádření, nalezení svého sebevědomí, sdílení společných hodnot s někým dalším, nebo je to nějaký problém doma, ve škole, v kolektivu? Jeden z příkladů lze vidět v seriálu Terapie II, kde rozvádějící se rodiče spolu válčí a neberou ohledy na trpící a zmatené dítě, které svojí postupnou změnou k extravagantní image zrcadlí a signalizuje odmítavé pocity vůči tomu, co se děje ve skutečném světě.

Pro mladé lidi je důležité stavět se do opozice a udržovat skupinové obřady. Je potom tedy pochopitelné, že danou subkulturu brání, jak jen mohou, přehlížejí názory ostatních a rebelují proti nim – hlavně pokud se jedná o názory dospělých. Zde se můžeme setkat s rozdílností názorů mezi generacemi.

Subkultura zároveň často působí jako svépomocná terapeutická skupina. Lidé uvnitř mají mnohem více společného než většinová společnost. V takto autentickém prostředí potom nejde jen o hudbu, která většinu subkultury spojuje, ale také o snahu pozitivně zobrazovat skupinu veřejnosti, vyvracení mediálních mýtů a úsudků založených na povrchním hodnocení.

Fascinace smrtí

V souvislosti nejen gothic, ale i dalších subkultur se můžeme setkat se symboly smrti jako jsou smrtky, zombie, různí nemrtví a upíři – uchopitelné věci, se kterými se dá bojovat (nebo ztotožnit).

V raném věku smrt vnímáme jako přechod k něčemu novému, jako stav, kdy je například někdo v nebi. Často se dítě musí spokojit také s prostým vysvětlením, že zemřelý je zkrátka pryč.

Jak rosteme, roste v nás i zvědavost, smrt je najednou viděna jako reálná bytost. Reálné bytosti již lze vzdorovat, a dítě zkouší, co vše si může dovolit, snaží se jí postavit jako sobě rovné. Ať už je taková smrt jakkoliv děsivá, dá se s ní vypořádat mnohem lépe než s něčím nekonkrétním a neuchopitelným.

Takto radikální a extravagantní přechod je většinou pozvolný. Ptejte se sami sebe, zda děláte vše pro to, aby se daný jedinec cítil přijímaný takový, jaký je, bezpodmínečně.

Jev, kdy dítě vzdoruje smrti a provokuje ji, lze pozorovat například při hraní si na seanci, při sledování hororů nebo návštěvě nočního hřbitovu. Fascinace smrtí se dá potom interpretovat jako přirozená snaha vypořádat se s ní, namísto stavění obran jako je popření a následné odstrčení do nevědomí (kde v pozdějším věku může působit existencionální problémy).

Alternativa nemusí být patologie

Příslušnost k subkultuře, ať už sebevíce děsivého zjevu, není sama o sobě nebezpečná, naopak může být často pro jedince přínosem a klíčem k sebepoznání. Dospívajícím může ukázat, jak jednoduché je vynášet soudy jen podle příslušnosti k čemukoliv. Učí je to toleranci k odlišnostem a empatii, učí je to vidět svět z vnitřního pohledu, který většinové společnosti často chybí.

Komplikace mohou nastat, pokud členové subkultury začnou přijímat dogmata v podobě drog, promiskuity nebo vytváření prostředí, ve kterém je in a žádoucí mít nějakou duševní nemoc, či brát antidepresiva, která podtrhují jejich autentický zjev.

Co tedy dělat, když se vaše dítě, sourozenec nebo někdo, na kom vám záleží, začne oblékat do extravagantních hávů, poslouchat hudbu, ze které vás mrazí a jedinou úlevou je, že nerozumíte textu?

• Předně je důležité zjistit, proč se tak děje. Takto radikální a extravagantní přechod je většinou pozvolný. Ptejte se sami sebe, zda děláte vše pro to, aby se daný jedinec cítil přijímaný takový, jaký je, bezpodmínečně.
• Snažte se porozumět motivům chování namísto kritiky, která mezi vás jen vystaví neprodyšnou zeď a dotyčného utvrdí v jeho názoru.
• Mluvte o idejích a hodnotách sdílených subkulturou a jejich vhodnosti.
• Poznejte lidi uvnitř subkultury a jejich strukturu trávení volného času.
• Zjistěte si informace o subkultuře a snažte se vidět rozdíl mezi tím, co je alternativní život a co je patologie.