Cesta k sobě přes půl světa — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

pe 31. 1. 2014 00:59 +12
Co se stalo s Pavlovou rodinou?
LáďaUO 31. 1. 2014 07:38 +11
Hezké sdílení. Díky, Pavle. Jenom bych se připojil k otázce - co se stalo s vaší rodinou? Pokud píšete, o rodině, jsou tam nejspíš i děti (dítě). Tak jen připomínka - abyste nezačal jíst jen ovoce sice z jiného, ale opět jen jednoho stromu a nezapomněl, že máte celý sad... Člověk má někdy tendenci jít z extrému do extrému. Přeji Vám, aby to nebyl váš případ.
Ivana 31. 1. 2014 07:41 +17
Ano, zaměřme se všichni na SVÉ vnitřní pocity a hledání SVÉ podstaty. Je to můj život, JÁ hledám ideální způsob jak být spokojený a šťastný. Kde nechal Malý princ svou Lišku? Není divu, že je planeta plná osamělých poutníků. Bohatých i svobodných. A co ti, kteří jsou na nich závislí a nemohou se zatím vydat za SVÝM štěstím? Nevím, připadá mi, že sobectví některých lidí (je mi to líto, ale především mužů) dosahuje netušených kvalit a rozměrů. Možná, že Pavel žádné blízké neměl.
Kristina Salus 31. 1. 2014 08:52 +6
Milý Pavle, úplně nádherný článek. Díky, že jste ho sdílel. Procházím podobnou životní proměnou, i když zůstávám v Čechách. Myslím, že nejhlubší poznání je sebepoznání. Přeju Vám, a´t dosáhnete životního naplnění a .... zase něco napište, Kristina
Václav 31. 1. 2014 09:19 +17 v reakci na Ivana 31. 1. 2014 07:41
V podstatě nic hledat nemusíme. Všechno, co potřebujeme, už máme dávno, je jen na nás jestli se naučíme se k tomu v sobě dostat. Vy vidíte planetu plnou osamělých poutníků, někdo zase vidí mraky lidí, kteří se probouzí a nachází sebe. To už záleží na úhlu pohledu. Největším sobectvím podle mě není být sám se sebou šťastný a spokojený (naopak je to základ pro opravdový vztah), ale chtít po někom, aby mě on udělal šťastným. Nejenže to nemůže fungovat, navíc toho druhého zatěžuji zodpovědností za moje štěstí. Ne nadarmo se říká, že každý svého štěstí strůjcem. Neznám Váš příběh a nevím, zda máte s muži negativní zkušenosti, já ve svém okolí pozoruju sobectví bez ohledu na pohlaví. I když se podoba může lišit. A i kdyby Pavel nějaké blízké měl, nemůžou mu bránit v tom, aby odletěl přes půl planety. Pokud to samozřejmě není jeho partnerka s dítětem. Tam už je to trochu jiné. Podle článku bych si ale odvážil tipnout, že žádné dítě neměl, těžko by pak dokázal prací naplnit veškerý svůj čas a peníze by mu tak rychle nepřibývaly:)
Lukáš 31. 1. 2014 09:45 +5
Ano, vzbuzujete romantické představy postavené na, pro mě, správných závěrech. :-) Člověk nikdy neví, kdy je v půlce života, hodně lidí by možná chtělo v té druhé půlce žít jinak, "zasloužili by si to." Chci se taky zbavit přebytečného balastu, vrátit se k tomu, co jsem měl kdysi jako kluk rád. Ptám se tak jako pe autora tady výš ... co se stalo s vaší rodinou? Nemáte závazky ke druhým? Dá se jich snadno zbavit? Mám taky tak jako vy rád zahrady, ticho, klid, neznámá, cizí prostředí ...být mezi lidmi sám, poznávat nové známé. Jenže se ptám předchozími otázkami. Co vy na to, Pavle?
Lukáš 31. 1. 2014 09:51 +2 v reakci na Václav 31. 1. 2014 09:19
:-) Tajemný Pavel se tu snad, možná, trochu v komentářích odtajní ... Pokud ne, zůstane tento článek pro mě jenom jeden z archetipálních příběhů vyprávějících o věčném putování za štěstím. :-)
David Chaloupka 31. 1. 2014 10:18 +6
Ahoj Pavle, díky za hezky napsaný článek. Jsem asi ve Tvém věku, proto to ahoj, a před dvěma lety jsem udělal něco podobného. Opustil dobré postavení v dobré práci a šel hledat sám sebe, i když jen pár set kilometrů po vnitrozemí a nějaký ten kousek do sama sebe. Ta cesta je hodně dobrodružná a dává smyl. Je to něco, co jsem podvědomě chtěl udělat už dávno, ale nenašel jsem odvahu. Nikdy nevíš, kam Tě zavede a co Ti o sobě řekne. Držím palce na další cestě a přeji Ti hodně energie na zdolávání dalších tajemství své duše. David
Jana 31. 1. 2014 11:18 +3 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 09:45
Podle mě je pravděpodobné, že Pavel je ještě relativně daleko od středního věku. V každé etapě života do popředí vystupují jiné hodnoty a liší se i míra a prožívání svobody. A příběh Pavla přirozeně patří do doby než má člověk svou vlastní rodinu. Tahle pouť je pak přínosná právě i pro tu druhou půlku života, protože určitý druh touhy už byly naplněn. Na druhou stranu si myslím, že zahrady, ticho, klid a v určité míře i neznámá, cizí prostředí se dají docela dobře skloubit i s životem s dětmi. Aspoň tak to prožívám já.
Karolína 31. 1. 2014 12:47 +11 v reakci na pe 31. 1. 2014 00:59
Závazky v ČR neměl ne? (Tak jsem to pochopila já.) A z vlastní zkušenosti vím, že rodina časem pochopí, že než mít doma přepracovaného nemocného chcípáčka, je lepší si psát s veselým a vitálním cestovatelem a těšit se na jeho návštěvu z dalekých cest a vyprávění zážitků. Máme-li někoho opravdu rádi, nezáleží nám tolik na tom, co dělá a kde je, ale na tom jak mu je. A je-li šťastný, jsme šťastni také.
Karolína 31. 1. 2014 13:05 +17
Z mého pohledu je takovéto (dlouhodobé) cestování nejlepší druh terapie. Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti jiných lidí, které sem na cestách potkala, můžu říct, že i nejefektivnější. Pravda, ale není asi pro každého. Dodala bych, něco k té samotě. Když se naučíte být skutečně šťastný sám se sebou, zjistíte, že samota vůbec není "něco, co je nekontrolovatelně zničující", ale naopak je vlídná, klidná a tichá kamarádka. Je to zvláštní pocit smíření, vnitřního klidu a vyrovnanosti. Když se s ní přestanete prát, a přijmete ji takovou, jaké je.
macazinha 31. 1. 2014 13:21 +11 v reakci na Ivana 31. 1. 2014 07:41
Já si myslím, že trocha zdravého sobectví je dobrý základ vztahu a já jako žena bych si za partnera tisíckrát raději vybrala takového Pavla, který už o sobě přemýšlel, někde byl, něco viděl, zkusil si na jednu stranu samotu a na druhou potkal lidi, než nějakého "hodného a nesobeckého" chlapce, který se odtrhne od máminy sukně, dělá to, co se od něj čeká, aniž by o tom uvažoval, a tzv. se obětuje pro rodinu. Já nechci žádnou oběť, ale rovnocenného partnera, který zná sám sebe a má třeba i takovou pouť za sebou. Nakonec, o čem by potom vykládal dětem a co by jim předal?
Oldřich Dotovský 31. 1. 2014 13:31 v reakci na Ivana 31. 1. 2014 07:41
S vaším příspěvkem naprosto souhlasím, až na tu závorku. Ta je podle mě mimo realitu. Jinak bez výhrad.
pe 31. 1. 2014 15:48 +2 v reakci na Karolína 31. 1. 2014 12:47
Možná. Jen jsem si všiml "Rodině se věnoval málo, sám sobě vůbec" a napadlo mě, že třicetiletý člověk se už v této poloze o matce, otci či sourozencích obvykle nezmiňuje. No a tak si říkám, jestli tedy byl nebo nebyl ženatý...
Pavel Rychtárech 31. 1. 2014 16:11 +3 v reakci na Karolína 31. 1. 2014 13:05
Dobrý den Karolíno, děkuji za milou reakci. Souhlasím s Vámi, a asi nebudete překvapená, když se přiznám, že 'být šťastný sám se sebou' je pro mě (pro mnoho lidí) meta celkem vzdálená. Ale, přibližuji se. Každý den o kousek :) mějte se krásně. Pavel
PavelR 31. 1. 2014 16:42 v reakci na David Chaloupka 31. 1. 2014 10:18
Ahoj Davide, děkuju a Tobě přeji to samé. P.
Pavel Rychtárech 31. 1. 2014 16:54 +5 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 09:45
Zdravím, Lukáši. Je mi 28, tedy před sebou mám více jak polovinu žití, alespoň tedy statisticky. S rodinou se nestalo nic, ta funguje tak jako doposud. Jedná se o rodinu, ve které jsem synem a vnukem. Svou vlastní jsem ještě nezaložil. Donedávna jsem s humorem říkal, že se sotva postarám sám o sebe. Dnes se mi představa budování vlastní rodiny už tolik nepříčí. Ovšem stále to považuji za celkem velké sousto. Na druhou stranu, když můj otec byl v mém věku, bylo mě už téměř 10 let!!! Tedy o věku nebo pocitu připravenosti to asi nebude.... K vaší otázce snad jen tak, že vy sám tvoříte své závazky, a vy jediný je také můžete rušit. Pokud přeberete 100% odpovědnost za své činy, nemůže být žádný závazek natolik zavazující, aby vám bránil ve vaší cestě za svobodou.
PavelR 31. 1. 2014 16:57 v reakci na Kristina Salus 31. 1. 2014 08:52
Dobrý den Kristino, děkuji a držím vám palce. Pavel
katka 31. 1. 2014 17:09 +1 v reakci na Ivana 31. 1. 2014 07:41
Souhlasím naprosto s lvanou, sama taky procházím cestu zpátky k sobě a začínám narážet na něco, co mne zneklidňuje - je to cesta do dobrovolné samoty, nedotknutelnosti, nesdílení..Začínám mít pocit, a to jsem byla na sebe velmi hrdá, že jsem se posunula k nezávislosti, k tomu, že dokážu být šťastná sama se sebou, radovat se z vlastního vnitřního světa, který si tvořím za sebe a pro sebe, tak jak já chci, aniž bych byla sobecká, ale začínám cítít, že na tomto cíli není něco úplně v pořádku. Myslím, že člověk je geneticky tvor společenský, párový, a že příroda velí se reprodukovat. Jistě, zajistím si všemi způsoby, že mi nikdo neublíží, nikdo se nedotkne mé samomilované duše, a dokážu být šťastná, když se mnou jde stejnou cestou někdo další, i když jdu sama, ale, není to zase jen z nouze cnost? Myslím, že normální je přeci jen mít své blízké, věřit jim, spoléhat na ně, neumět si představit život bez nich..A je to mnohem náročnější žít, protože už to člověk nemůže řídit jen a jen sám, už jsou na to dva a víc...
PavelR 31. 1. 2014 17:14 +3 v reakci na Ivana 31. 1. 2014 07:41
Dobrý den Ivano, jestli jsem já sobec, to vám nepovím. Myslím že někdy ano, třeba když nabídnu tu menší půlku jablíčka. Ale vážně - na poli vztahů to mám vyřešené. Jediný na mě citově závislý člověk (pokud nepočítám rodiče, protože maminka mě nevychovala sama pro sebe) už si balí kufry a letí zamnou. Souhlasím s Vámi. Jsem přesvědčený, že svoboda jednoho každého člověka končí tam, kde začíná svoboda někoho dalšího.
danka 31. 1. 2014 17:19 +7 v reakci na Pavel Rychtárech 31. 1. 2014 16:54
Jste- li nyní takto 100% odpovědný za své činy , nepořizujte si závazky, které vám budou bránit v cestě za svobodou a zůstaňte svobodný a bez závazků i formálně. Z pozice rodiče dvou dětí vidím, že z odpovědnosti vůči dětem se nikdy úplně vyvázat nelze. A rozhodnutí být rodičem s sebou nese i dobrovolné postoupení velkého kusu svobody. Zdá se mi, že se zatím zaobíráte poněkud puberťácky jen sám sebou . Přeji Vám , abyste vyzrál v nesobeckou a vnitřně svobodnou dospělou osobnost.
PavelR 31. 1. 2014 17:21 +2 v reakci na LáďaUO 31. 1. 2014 07:38
Zdravím Láďo, pod slovem rodina jsem měl na mysli především rodiče a nejbližší přátele. Nyní rozumím vaší otázce i některým negativním komentářům. A asi bych cítil stejné rozhořčení. Zvláštní, že člověk má často tendenci si představit to nejhorší možné, že? v tomto případě těhotná manželka v garzonce, s dvěma dalšími malými dětmi, co dovádějí okolo. A já nataženej v Sydney na pláži :) néé, tak to není. Nikdy v životě.
PavelR 31. 1. 2014 17:22 +1 v reakci na Karolína 31. 1. 2014 12:47
krásně řečeno :) souhlasím
PavelR 31. 1. 2014 17:27 +1 v reakci na pe 31. 1. 2014 15:48
Rodinou opravdu myslím ty, o kterých píšete, tedy rodiče, sourozence.... Asi jsme nebyli příklad nejvíce spořádané rodiny. Jak tak o tom přemýšlím, tak jsou snad úplně všichni rozvedení - což znamená že je nás nyní 2x více :) a navštěvovali jsme se často a rádi. A já na těch setkáních byl často myšlenkami jinde, většinou v práci, nebo dokonce přilepený na telefonu nebo laptopu. Tím jsem myslel to, že jsem se rodině věnoval málo....
Jana H. 31. 1. 2014 17:28 +1
Ahoj Pavli,já tě chápu,že hledání štěstí v poznávání jiných zemích a samostatnosti je sice hezké a však nemyslím si,že to pravé.I když věřím,že ted je ti líp a to je dobře.Rozhodně tě nesoudím,to mi nepřísluší a navíc nevím úplně čím sis prošel..je mi o pár let mín jak tobě a taky hledám svůj naplnující smysl života..Taky jsem měla několikrát v životě tendence balit tašky a říct rodino já jdu..nešla...skákala z jednoho partnerství do druhého a měla pocit,že je to konečně mé štěstí...nebylo...cestu stále hledám..ovšem jako většina lidí at už si to uvědomuje nebo ne..hledám ji ve svém nitru,v úvahách,knížkách,v okolním světě,ostatních lidech.. jedno vím jistě- to hlavní jsme si uvědomili a to žít jen tak povrchně tedy přežívat není naplnění ale promrhání života.Věřím že pokud se na to člověk zaměří,svého docílí a nemusí se to nutně shodovat s tím co po nás požaduje okolí.Přeji Ti mnoho úspěchů,trpělivosti a přání ať najdeš sám sebe.Jana
Jana H. 31. 1. 2014 17:42 v reakci na Jana H. 31. 1. 2014 17:28
a omlouvám se za osobní oslovení a tykání,přišlo mi to víc vhodné
Jana H. 31. 1. 2014 17:56 +2 v reakci na Jana H. 31. 1. 2014 17:42
no i když upřímně?Možná bych s tebou i měnila,máš obrovskou odvahu a to je skvělé!!třeba ji jednou posbírám,vše tady ukončím a půjdu tam kde budu šťastná:-)
Misha 31. 1. 2014 17:59 +4
Díky Pavle, mluvis mi z duše, skoro jako bys psal o mně. Jela jsem se najít do Kanady a ted to smeruju take tvým směrem. Hodně štěstí. Ale i cesta může byt cil:)
Lukáš 31. 1. 2014 20:19 v reakci na Jana 31. 1. 2014 11:18
Dobře, ale jak sama píšete, už je to trochu jiná "úroveň." Už na to nejste tak sama. :-) Přináší vám to už samozřejmě jiné "požitky."
Lukáš 31. 1. 2014 20:34 +3 v reakci na Pavel Rychtárech 31. 1. 2014 16:54
Pavle, ani nevíte, jakou mám radost, že jste sem napsal. :-) Skutečně! Děkuji za odpověď. Mně je padesát. Chci vám napsat, že ve vašich letech jsem taky trochu vandroval. Ne tak daleko a nejspíš ani tak nadlouho, ale podstatné je toto: Dodnes si na zážitky z období, kdy jsem totálně, radikálně změnil "kulisy" hodně rád vzpomínám. Můj názor je takový, že pokud se člověk chce dostat skutečně "někam dál" musí dříve či později uznat, že nejúčinnější jsou "obousměrné změny." Myslím tím, že nastavení svého "vnitřního světa" změníte nejrychleji a nejúčelněji tím, že změníte radikálně "vnější stav žití." A naopak spustíte vnitří změny v sobě a ony vám změní celý okolní svět. Trochu se tedy zároveň směju lidem, kteří tady tvrdí, že stačí nahlédnout do svého nitra a zapracovat na něm, pak se nemusí nikam jinam chodit, psyché všechno vyřeší. Není to úplná pravda. :-) Poznávání nových světů je "Boží věc" a to o té stoprocentní odpovědnosti za své činy, o zavazujících závazcích je jedna z ústředních otázek mého života. Díky za to, že jste reagoval. :-)
Lukáš 31. 1. 2014 20:43 +1 v reakci na danka 31. 1. 2014 17:19
Danko, skvělá reakce! Byl jsem ve věku Pavla stejný. Věřím mu, odbude si tohle období a usadí se. Taky jsem měl pubertu v osmadvaceti. :-) Navíc tenkrát, kdy se X roků nesmělo do spousty zemí vycestovat to bylo požehnání zůstat dlouho svobodný. Nic mi neuteklo, splnil jsem si docela dost osobních přání, dneska se snažím být nesobecký sobec. :-))) Jo, je to věčné dilema - volání dálek, chiméra absolutní svobody ... a potom jednoduchá pravda, že už nejsem sám. Máte pravdu, vždycky je to něco za něco. Pavlovi přeju ať si užívá, má na to ještě věk. :-)
jitka_cholastova 31. 1. 2014 20:44 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 20:34
Lukáši, to dává smysl, co říkáte. Trochu podobně o vzájemném vlivu prostředí a životního stylu píše Petr Pražák - v článku je i odkaz na jeho článek o pěší pouti do Santiaga de Compostela http://psychologie.cz/jak-z...
jitka_cholastova 31. 1. 2014 20:46 +6 v reakci na jitka_cholastova 31. 1. 2014 20:44
A ještě něco. Závazky nezávazky, zodpovědnost nezodpovědnost, občas člověk potřebuje na chvíli vypadnout, kamkoli. Je to jako s pauzami v duševní práci - když si neuděláte přestávku vy, vaše hlava si ji udělá.
MartinM 31. 1. 2014 21:24 +17
V článku je zmíněno: "Dnes má Pavel jen tolik věcí, že by je za dvacet minut naskládal do kufru. Zjistil, že víc nepotřebuje." Zřejmě to souvisí se životním stylem "minimalismu", o kterém jsem již dříve četl. Co mě zaujalo je to, že minimalismus využívají zejména (relativně) finančně bohatí lidé, jako je třeba i Pavel - jako "nejlepší makléř měsíce měl jistě velmi dobrý plat. Ale podívejme se pravdě do tváře: opravdu má Pavel tolik věcí, že je dokáže za dvacet minut naskládat do kufru, "protože zjistil, že víc nepotřebuje", nebo "protože zjistil, že všechno si může koupit" ? Je minimalismus odklon od, nebo naopak absolutní vrchol konzumerismu?
Lukáš 31. 1. 2014 21:32 v reakci na jitka_cholastova 31. 1. 2014 20:46
Ano. A teď je tu nevyřčená jedna VELEDŮLEŽITÁ otázka. Nevím, jesti je to specialita žen, možná teď budu kamenován, ale přijde mi, že pokud chce chlap na chvíli vypadnout - ať duševně či fyzicky - SÁM!! - bez jakéhokoliv doprovodu kohokoliv je automaticky označen za bezohledného sobce. On prostě MUSÍ sdílet "odpočinek" s rodinou, s jinými lidmi. Nesmí při tom být sám. Jinak je to hřích ... Nevím o tom, že by podobnou touhu po absolutní samotě někdy výrazněji pociťovaly ženy, že by jim to muži nějak srdceryvně odepírali. ... Jo, to je kapitola pro knihy typu "Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. :-))
Lukáš 31. 1. 2014 21:35 +1 v reakci na jitka_cholastova 31. 1. 2014 20:44
Vidíte. A taková pouť je zrovna jeden z mých neuskutečněných snů! V malém jsem si takovou záležitost dopřál cestou do Asissi. :-) Díky za odkaz.
Ulka 31. 1. 2014 21:36 +3 v reakci na MartinM 31. 1. 2014 21:24
Je to zase jeden z těch zoufalých pokusů, jak konečně "na to přijít". Extrém, který vnímám jako zoufalý pokus odklonu od konzumerismu, který ale takto je vlastně vrcholem konzumerismu, protože se stává naším životním stylem. Zabýváme se spotřebou a věcmi více, než je přirozené. Toť jeden skromný laický názor, jsem zvědavá na další. Dobrá otázka.
LáďaUO 31. 1. 2014 21:38 +12 v reakci na MartinM 31. 1. 2014 21:24
Napadá mě k tomu: s holým zadkem jsme na svět přišli a s holým zase odejdeme. Takže mám filozofii - užívat si všech věcí, které mám, koupit si, co potřebuji, co mi dělá radost, vytvářet si k některým věcem velmi osobní vztah (jeden starej hrnek po babičce vydá za víc, než celá nová jídelní souprava, ale ne něco zbytečně hromadit, aniž to umím užít a nefixovat se na majetek jako na něco, bez čeho nemůžu být.
Lukáš 31. 1. 2014 21:41 +1 v reakci na Ulka 31. 1. 2014 21:36
Zdravím, Ulko. Nestává se to, ale tentokrát s vámi moc nesouhlasím. Jestli chcete, mrkněte na komentáře tady dole nad a pod jménem Pavel Rychtárech. Ujasňuji si tam trochu s autorem článku jeho a moje pohnutky a názory. :-)
Ulka 31. 1. 2014 21:45 +8 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 21:32
Muži musí být někdy sami, stejně jako potřebují být někdy jen mezi muži a vést spolu zvířecí debaty, které uším žen nepřísluší. I některé ženy potřebují být někdy samy, stejně jako si zakokodákat o těch úžasných kabelklch, co mají na rohu. Je pak krásné se spolu zase sejít.
Ulka 31. 1. 2014 21:47 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 21:41
To je přece OK, že se mnou někdy nesouhlasíte:o) Tento můj komentář je čistě k otázce Martina o minimalismu, nevyjadřuji se k článku Pavla. Má zkušenost je totiž taková, že s minimalismem koketují lidé, kteří mají plnou prdel - pardon, ještě není deset a já už takhle...:o) Ráda si přečtu další komentáře.
LáďaUO 31. 1. 2014 21:48 +1 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 21:32
Souhlas. Chlap potřebuje být někdy úplně sám, aby mohl přehodnotit svůj život, podívat se na sebe z jiného úhlu atd. A někdo třeba potřebuje i zbořit pracně vydobytý společenský status a ideální svět (z pohledu druhých), když cítí, že jeho nitro ho volá jiný směrem. A někdy i za extrémní cenu, že rozbije rodinu, opustí ženu a děti atd. Vše je možné, ale za vše se taky platí příslušná cena, za vše si neseme odpovědnost.
Karolína 31. 1. 2014 21:48 +6 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 20:43
Skvělou reakcí bych to nenazvala. Spíš trochu ironickou. Na mě osobně ten komentář působí přezrále a zaslepeně. Vychází z vlastních zkušeností a na základě toho shazuje váhu zkušeností jiného. Soudit někoho, koho neznám mi nepřijde jako skvělá reakce.
Karolína 31. 1. 2014 22:06 +1 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 21:32
Je-li to ve stylu sbalit kufry a beze slova zmizet, pak to pokládám za sobecké. Ale pokud si o tom partneři s rodinou hezky popovídájí a vysvětlí se co a jak, nevidím v tom problém. I když trochu chápu ty výčitky (ty sis byl užívat tam, tak teď si jedu užívat já, a tak si vyčítáme navzájem kdo kde byl a jak moc si to tam užil a děti můžou za chvíli začít vyčítat rodičům, že museli dřepět u dědečka na dvorku místo aby je rodiče vzali do lázní atd.). :D Když si přestaneme nalhávat, že se hádáme kvůli sobecví druhého, zjistíme, že jen obyčejně závidíme nebo žárlíme. Ale závidět tomu koho máme rádi jeho štěstí, mi nepřijde správné a důvěru pokládám ve funkční rodině za samozřejmost. :-)
Marty 31. 1. 2014 22:20 +1 v reakci na danka 31. 1. 2014 17:19
Danko je to přání nebo mentorování?
Jana 1. 2. 2014 00:33 +2 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 20:19
Jo. Samota je v téhle etapě života vzácný zboží... Chybí mi. Ale čas útěků je už za mnou.
PavelR 1. 2. 2014 00:36 +3 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 20:34
Lukáši, naprosto souhlasím. Chytím se zase jednoho svého oblíbeného citátu, a sice že cílem objevitelské cesty není poznat nové krajiny, ale začít se nově dívat. To mluví za vše. Také díky za reakci.
Jana 1. 2. 2014 00:39 +1 v reakci na Lukáš 31. 1. 2014 21:32
No, nevím z jaké jsem tedy planety. Nepřipadá mně, že by to měli muži a ženy jinak nastavené. Myslím si, že tuhle (podle mého názoru přirozenou potřebu) pochopí ten, kdo ji sám má nebo měl. My to máme doma obráceně.
Jana 1. 2. 2014 00:43 +5 v reakci na LáďaUO 31. 1. 2014 21:48
Lukášovi v tomhle rozumím jinak. Myslím, že nejde o žádný rozbíjení toho, co je. Ale spíš o možnost být nějakou dobu sám. Sám pro sebe. Sám se sebou. Když máte partnera, který tuhle potřebu nechápe, je to těžký...
PavelR 1. 2. 2014 00:45 v reakci na Misha 31. 1. 2014 17:59
Hodně štěstí tobě, Míšo :) Kanada je prý nádherná, také jsem si o ní snil. A volil AU kvůli nekonečnému létu... Měj se nádherně :)
PavelR 1. 2. 2014 00:50 +2 v reakci na Jana H. 31. 1. 2014 17:56
Ahoj Jani, nedá se objektivně říct, co je to 'pravé' a co není. Pro každého je to něco jiného, a to je pravda. Uvědomit si, že něco je 'jinak, než by mělo být', je výborný začátek. Zbytek už je na tobě. Víš, občas se zdá, že udělat změnu je čiré bláznovství. Já říkám, že bláznovství je setrvat ve stavu nespokojenosti. Odvahu nesbírej, tu už máš. A nic neukončuj, protože co má vydržet, to vydrží, a zbytek se ukončí sám. Kup si letenku ;-)
PavelR 1. 2. 2014 01:20 +2 v reakci na MartinM 31. 1. 2014 21:24
Martine, to je opravdu zajímavý dotaz. Může to tak být. A může to být i naopak. Napadl mě domorodý člověk, který neměl nic a vše okolo považoval (v jistém slova smyslu) za své.. V mém případě to prostě vyplynulo ze situace. Při odletu jsem byl limitován určitým počtem kg, myslím že 20 nebo 25, což odpovídá právě jednomu kufru. A za téměř rok prožitý v AU jsem jen obměnil šatník, nic nového dalšího jsem si nekoupil. Určitě to nemá nic společného s penězi, je to tedy spíše odklon od.... Je tu víceméně léto celý rok, já trávím většinu času ve škole nebo práci, a ve volnu cestuji a poznávám. Není důvod, v současné situaci, mít něco navíc. Mám vše co potřebuji a zmínka ve článku měla zdůraznit, že místo pocitu nějakého strádání po věcěch se cítím ''lehčí'. Např. když máte auto, je to jedna velká nekonečná starost. Pokud vlastníte nemovitost, nakupujete služby jako paušál, internet, kabelovku, elektřinu, pojištění, ... všechny tyhle věci neustále vyžadují naší pozornost, a po určité době znova. Tedy nejsou to jen materiální věci, ale i tyto ostatní, které jsem zredukoval či omezil. Neutekl, ale vypořádal se. Jistě, můj studentský život mi to zde umožňuje, a v čr na mě všechno čeká, ale já jsem přesvědčený o tom, že si zde pěstuji jiný, nový přístup a nadhled. Nechci to nazývat malichernostmi, a věci pomíjivými, ale jsou. Nechci se cítit být jimi ovládán, proto se jich zbavuji. A zjišťuju že to jde i bez nich. Ještě jednou díky za zajímavý postřeh.
Lukáš 1. 2. 2014 05:13 +2 v reakci na Ulka 31. 1. 2014 21:47
Ano, za nesouhlas se nikdo nemusí omlouvat. :-) Nepodíval jsem se přesně k čemu se vyjadřujete. K minimalismu - strčit kreditkartu do kapsy a odletět jen v tom, co mám na sobě na druhý konec světa je na jednu stranu možnost krásně svobodná, na stranu druhou předpokládá, že svět už je příšerně stejný, dokonale ekonomický na všech světových stranách. Jiná věc je pro mě tzv. dobrovolná skromnost. Pokud mám na to, abych si nakoupil a žil na vyšší noze, ale vědomě se toho zřeknu. Znám takové lidi, nehrají si na nic, zvolili si "podivínský" způsob moderně řečeno trvale udržitelného rozvoje a žijí podle něho. Výhody? Snad mají méně stresu, méně materiální ambice, jiný pohled na životní priority. Nevýhody? Především jejich děti musí být vnitřně silné. Často přijde chvilka, kdy jim okolí připomene jejich "chudobu."
Lukáš 1. 2. 2014 05:20 v reakci na PavelR 1. 2. 2014 01:20
Jasně, tohle se dá přece zažít všude. Pokud byl Martin někdy studentem, který vypadnul dva měsíce někam na prázdniny pod širák, musí vědět, co asi máte na mysli. :-)
Lukáš 1. 2. 2014 05:28 +2 v reakci na Jana 1. 2. 2014 00:33
To vám trochu "závidím", že je ten čas už úplně za vámi. Za mnou ještě nejspíš ne. Víte, že se každý člověk věnuje denně očistě svého těla - o samotě - tomu se nikdo nediví. Je to přece záležitost intimní. Ale to, že bychom se měli pravidelně - v soukromí, jde totiž taky o intimitu - věnovat očistě své duše, to už přijímá jako normální jen málokdo. Neříkám, že se tomu potřebřebuji věnovat pravidelně každý den, ale občasné "útěky do samoty" právě za tímto účelem někteří lidé prostě potřebují. Ve všech životních obdobích. Jsem o tom přesvědčen. :-)
Lukáš 1. 2. 2014 05:42 v reakci na Karolína 31. 1. 2014 21:48
Karolíno, víte proč jsem jásal nad komentářem Danky? Vyjadřuje krásně ten rozpor, nad kterým budu nejspíš celý svůj život stát já. :-) Nad svobodnou možností volby Pavla R. a nad přijatým ohraničením svobody o kterém píše Danka. Víte, možná u nás i jinde ve věku kdy při troše štěstí odejdeme do důchodu už nezbudou zdraví a peníze, abychom běhali tak jako za mlada kdesi po světě znovu poznávat život jinde ... jak se zatím daří důchodcům z bohatších západních zemí. Takže pak máte druhou možnost - poznávat svět se svojí vlastní rodinou. Pokud nejste sobci, rádi si na cestách přidáte péči a starost o druhé, už je tam ale "setřený ten pel úplné bezstarostnosti." Rozumíme si? :-)
Lukáš 1. 2. 2014 05:56 +2 v reakci na Jana 1. 2. 2014 00:39
Možná v sobě máme každý trochu jiné archetypy. Možná to není jenom oblíbená pohádka o různých lidských temperamentech. :-) Někdo je svou podstatou válečník, jiný pak založením rolník, poutník atd. Málokdo skutečně dohlédne až ke kořenům svého rodokmene. Snad něco takového doopravdy někteří nosíme v genech ...
Lukáš 1. 2. 2014 06:02 v reakci na jitka_cholastova 31. 1. 2014 20:46
Mimochodem, Jitko, není tu prosím na serveru nějaký článek který se vyjadřuje k otázce samoty?
Petra 99 1. 2. 2014 09:06 +3 v reakci na Lukáš 1. 2. 2014 05:13
Lukáš:...vyrazit do světa "pouze" s kreditkou...není v tom kus alibismu? ...jsem všemi deseti pro zkrocení spotřeby a svobodné rozhodnutí ohledně potřeb, touh a chtění, u netuctových, svérázných rodičů jakéhokoliv zaměření je však asi dobré v případě dětí trochu přibrzdit,trochu slevit, děti často ještě neumí či nejsou schopné si svou jedinečnost či odlišnost užívat a můžou trpět a rodiče se o tom nemusí ani dozvědět...tak trochu "mluvím" z vlastní zkušenosti...
Petra 99 1. 2. 2014 09:12 +2 v reakci na Ulka 31. 1. 2014 21:47
Ulka: ...jako často i tady to vidím tak, že je rozdíl, zda se jedná o sluhu, nebo o pána. Honba za něčím (minimalismem) je jedna věc, vnitřní pocit ne-potřeby různých pro jiné nepostradatelných věcí je věc druhá. Ve druhém případě to člověk nepotřebuje veřejně prezentovat...
Lukáš 1. 2. 2014 09:17 v reakci na Petra 99 1. 2. 2014 09:06
No, právě tak jsem to myslel. V obojím se shodujeme. Cestování s kreditkou v kapse je draze zaplaceno úplně jinde, úplně jinými lidmi a jinou vynaloženou energií... Děti "alternativců," pokud jsou ještě malé "trpí" rozhodnutím svých rodičů, se kterým nemají moc a sílu něco udělat... přesně to mám na mysli.
MartinM 1. 2. 2014 09:30 +9 v reakci na PavelR 1. 2. 2014 01:20
No jo, když jste "student" :) Tomuto vašemu zážitku u mě asi nejspíš byl (ve čtyřiadvaceti) odjezd na Erasmus na půl roku, také s jednou taškou. Ale popravdě, neměl jsem jednu tašku, "protože jsem zjistil, že víc nepotřebuju", ale hlavně "protože jsem nic víc neměl" a "protože půl roku (ani rok, dva) není tak dlouhá doba, abych musel něco velkého kupovat". No a taky jsem se stěhoval do vybaveného bytu, kde všechno důležité už bylo (ta elektřina, internet, pojištění, ...) a spoustu věcí nechal v ČR - knihám, modelům, atd. se za roky nic nestane. Takže klidně můžete odjet s jednou taškou na několik let, ale o "odklonu od materialismu" a "strádání po věcech" to vlastně neříká vůbec nic. Každopádně, když budete mít celý život dost prostředků si všechno pronajímat (zařízený byt, auto), tak opravdu nemusíte nic "vlastnit".
Ulka 1. 2. 2014 10:22 +2 v reakci na Petra 99 1. 2. 2014 09:12
Ano tak. Každý extrém v dané době a kontextu společnosti mi přijde jako útěk. Tak i onen cílený a tedy UVĚDOMOVANÝ minimalismus. Jakmile začneme z přeplácaného konzumerismu skákat do opaku, vnímám tu cosi nezdravého. Cosi, co pro nás samé nemůže být pravda.
Ulka 1. 2. 2014 10:40 +1 v reakci na Lukáš 1. 2. 2014 09:17
Ano tak. Tohle ale nevnímám v příběhu Pavla. Ten si chovat se minimalisticky, nebo jak to nazveme, mohl dovolit. Nemá závazky, kterým by tím ublížil. Ostatně cesta Pavla se mi líbí. Můžeme v ní cokoli zpochybnit, ale to v každé cestě. Že jde jí nadšený a plný nadějí, víry v lepší chápání světa atd. ...přijde mi to zdravé. Když se do něčeho pustíme, a je to náročné, bez nadšení to jde těžko. Později vidíme své nadšení méně růžově a často méně jasně. To vše je běžné. Ale myslím z Vašich komentářů, že to nevidíte moc jinak. Pavlovi děkuji, že s námi své prožitky sdílel. Rozumím jeho nadšení a mám velké sympatie k lidem, kteří do věcí jdou, MOHOU - LI v kontextu k ostatním. A to už jsme u toho, když je tu rodina atd. Ale - odjet na rok za protinožci je něco jiného, než odjet na týden někam sám nebo třeba s kamarádem. Tohle je dle mě věcí přirozené svobody, která by měla být pro druhého samozřejmostí, i když to tak nemá. A co se týká novopečených minimalistů a jejich dětí - tak to je čiré sobectví těch rodičů. A hloupost. Necit. Prostě fuj:o)
Karolína 1. 2. 2014 10:50 v reakci na MartinM 31. 1. 2014 21:24
Ať je minimalismus pouhým odklonem nebo vrcholem konzumerismu, vnímám jej zcela pozitivně. Rozhodně je šetrnější k životnímu prostředí a přitom nedochází k (zásadnímu) snížení životního standardu dotyčného. Nechápu, proč lidé hromadí věci, které sami nepotřebují. Kvůli čemu to dělají? Líbí se mi v tomto systém zavedený ve Finsku. Jsou něco jako charity, kam lidé dávají zdarma věci, které doma nepoužívají, nepotřebují. Chudý člověk, nebo i student na Erasmu si tak může vybavit kuchyň za pár euro prakticky novým nádobím. Zároveň ani sociálně slabší nemají potřebu tento majetek z finančních důvodů hromadit, protože vědí, že vždy budou mít k dispozici "nové" pokud chtějí. Nedovedu si představit, že by něco takového mohlo fungovat ve stejné míře i v ČR.
Ulka 1. 2. 2014 10:57 +3 v reakci na Karolína 1. 2. 2014 10:50
Tak já myslím, Karolíno, že spousta z nás dává nepotřebné věci na charitu, která si pro ně i často do obcí přímo jezdí. A není to jen šatstvo. A k minimalismu - vnímat něco jako minimalismus ZCELA pozitivně je ukázkové jednostranné černobílé vidění. Kdesi tady diskutuje Lukáš s Petrou o tom, jak zcela pozitivní naklonění k minimalismu může způsobit u dětí, a nepřeháním, když řeknu - i traumata. Nejde o hromadění věcí, to přece je stejný extrém jako minimalismus. Copak je špatné mít jen to, co potřebuji, ale také chci, i když bych bez toho mohla žít? Proč je nutné volit mezi extrémy (hromadění x minimalismus)?
Karolína 1. 2. 2014 11:40 +1 v reakci na Ulka 1. 2. 2014 10:57
Právě jde o to mít i to co chci, ale to co zároveň využívám. K čemu mít 4 telefony, 5 mixérů a 3 kávovary, když používám jeden? Aby náhodu až přijde krize nebo na co? A ty děti trpí spíše kvůli tomu, že narazí na kulturní kontrast. Že ostatní mají a oni ne. Kdyby vyrůstali ve společnosti, kde všichni mají jen to, co sami opravdu chtějí používat, myslím, že nemají problém. Samozřejmě, že extrémní minimalismus chápán ve smyslu mám jen to co je nezbytně nutné k přežití jinak nic, nevnímám pozitivně, protože jde o extrémní snížení životního standardu.
Jana 1. 2. 2014 12:06 +1 v reakci na Lukáš 1. 2. 2014 05:56
Lukáši a co je to za podstatu (nebo třeba "podosobnost"), která se občas potřebuje o samotě ponořit do svého vlastního ticha? Napadá mě poustevník, mnich...
jitka_cholastova 1. 2. 2014 12:21 +1 v reakci na Lukáš 1. 2. 2014 06:02
Podle vyhledávání pár ano http://psychologie.cz/hleda... - co přesně by vás zajímalo? Co není, může být :-)
Ulka 1. 2. 2014 12:39 v reakci na Karolína 1. 2. 2014 11:40
Ale Vy pořád dáváte do kontrastu minimalismus x hromadění věcí. Shodneme se na tom, že hromadění věcí ani jedné není blízké. Mi dokonce tak, že vyhazuji, co potom hledá můj partner:o) Přesto si myslím, že takový ten uvědomovaný moderní minimalismus volí lidé, kteří se asi v jakémsi hromadění věcí ocitli. Protože pokud máte věcí tak akorát, tzn. nesyslíte je, tak zřejmě potřebu jít do extrému minimalismu nemáte.
Jana 1. 2. 2014 12:57 +3 v reakci na Lukáš 1. 2. 2014 05:28
Hmmm, myslela jsem čas těch velkých útěků. Takových, kdy si člověk mohl (když chtěl a potřeboval) sbalit a odjet a nemusel skoro nic řešit. Osobně jsem zjistila, že mně stačí je nahradit právě každodenní péčí o duši. Trávím tak mnoho pozdních večerů, kdy zbytek rodiny už spí. Nebo si "jinak/intenzivněji" užívám i dobu, když ráno vstanu, chystám snídaně a pak jdu do práce. Jsem (když mohu) pozorností více uvnitř. A dvakrát za rok si víkend "ukradnu" :-). Letos uvažuji o vision questu, ráda bych prožila tento druh samoty. Jen jsem k tomu chtěla dodat, že někdy může stačit prožívat stávající věci jinak. Ale každý to máme jinak, já vím.
Karolína 1. 2. 2014 13:23 +1 v reakci na Ulka 1. 2. 2014 12:39
Co je tak akorát nebo co už je moc/málo asi záleží na individuálním nastavení. Znám rodinu se 3 dětmi, jedním notebookem (pracovním) a dvěma telefony. Nemají televizi, jenom staré rádio. Zato mají zahradu a kus od domu jezero. Děti jezdí do školy autobusem a nosí oblečení i hračky (většinou společné) z druhé ruky. Přesto, že jejich rodina je bohatší, než je průměr v obci. Nepřišlo mi, že by byli děti nespokojené nebo cítily nějaký nedostatek. Rodiče se jim plně věnují a mají-li děti nějaký dotaz i v tomto směru jsou ochotní je vyslechnout a vidí-li že dítě po hračce opravdu zbožně touží, tak mu ji koupí. Ale děti sami vědí, že nemusí mít všechno hned a pokud něco dostanu tak si toho váží. Myslím, že tohle dnešním dětem opravdu chybí. I proto vnímám minimalismus pozitivně (pokud není v extrému). Řekla bych, že konzum tak trochu nahradili emoce materiálními věcmi. A ano dávám do protikladu minimalismus vs. konzumerismus ( konzumerismus je tendence, chování nadměrně nakupovat a hromadit předměty a požitky za účelem zvyšování osobního štěstí).
Karolína 1. 2. 2014 13:46 +1 v reakci na Lukáš 1. 2. 2014 05:42
Nevím, proč by to mělo být v rozporu. Děti by neměly být něco, co Vás váže řetězem k domovu. Děti by měly být Vaším dárkem a svobodným rozhodnutím být šťastný s nimi kdekoliv. A že vyrazíte na dovolenou s nimi, protože jim chcete ukázat moře nebo ledovcová jezera, je vaše svobodná vůle. Vnímá-li to někdo jako přítěž a omezení, přijde mi to smutné. (Je to jen o tom, že někdo si dovede užívat život i s "dětským batůžkem" na zádech a jeho štěstí má trochu jiný rozměr. Jiný naříká pod tíhou břemene závazku, že už si nemůže na kopec vyběhnout svobodně sám. Já osobně bych takového partnera poslala, ať si běží, udělá-li ho to šťastným. Ale řekla bych, že takoví lidé nedokážou být šťastni ani sami se sebou.)
Ulka 1. 2. 2014 14:01 +1 v reakci na Karolína 1. 2. 2014 13:23
Tak, jak to píšete, chce se dát té rodině palec nahoru. Jen já už vím, zkušeností s rodinou v mém okolí, že není vše jednostranně dobré. Samozřejmě, že je dobré, že děti nemají, na co si vzpomenou, že se jim rodiče věnují. To asi nelze ani zpochybnit. Řekla bych, že jsou ještě dost malé na to, aby slečna nezatoužila po novém hezkém a možná trochu předraženém tričku, které mají holky ve třídě? Má kamarádka se třináctileté slečny (je jí tetou) ani ptát nemusela, neteř se vypovídala sama, a věřte, že to nebylo nic, co rádi od dětí slyšíme. Kdyby žila jen ve své rodině, tak by zřejmě po novém tričku nezatoužila. Ale ona je i tam, kde se setká jak s konzumerismem, tak s přirozeným vztahem k věcem, a možná i minimalismem. A je to dítě. Nelze na dítě naklást originalitu své osobnosti,byť s dobrým úmyslem, ve věku, kdy se učí nápodobou a vše je tak zranitelné. Každý trochu extrém by si měli rodiče dát do kontextu s tím vším, s čím se jejich dítě setkává. To, že konzum je metla doby, v tom se taky shodneme. Já si ale myslím, že jakási zdravá míra, balanc, je to správné, o co bysme se měli snažit.
Karolína 1. 2. 2014 14:21 v reakci na Ulka 1. 2. 2014 14:01
To určitě nelze chtít/nutit dítě, aby myslelo stejně jako my. Ale lze dítěti vysvětlit náš názor a postoj, trpělivě odpovídat na otázky proč a proč, a pokud přesto dítě bude trvat na svém, tak mu vyhovět, je-li to možné. Takový je můj přístup. Co je správné nebo normální, zdravé si netroufám určit. Beru své chování v co možná největším kontextu a snažím se přizpůsobit své jednání dle toho jaký dopad mají mé činy, nejen na bezprostřední okolí ale i to co se mě přímo netýká.
jitka_cholastova 1. 2. 2014 15:13 +6 v reakci na Karolína 1. 2. 2014 13:23
Přijde mi jen logické, že vědomě se uskromňuje ten, kdo má (relativně) hodně. Minimalismus je podle mě volba, která sice může vzniknout z momentální situace, ale v principu je vlastně pravým opakem nouze. Člověk asi musí dojít k nějakému stupni bohatství, aby si mohl říct - vlastně toho tolik ani nepotřebuju. Kromě bohatství je ale k podobnému rozhodnutí potřeba ještě něco dalšího, nějaká vnitřní stopka. Od kamarádky mám zajímavý citát: Problémy dnešního světa nepramení z toho, že neumíme nasytit chudé, ale že nedovedeme nasytit bohaté.
Lukáš 1. 2. 2014 15:33 +1 v reakci na jitka_cholastova 1. 2. 2014 15:13
Anebo parafráze toho, co řekla vaše kamarádka: Nechtěj nasytit chudé, ukaž jim raději, co a jak mají dělat, aby nasytili sami sebe. Pokud jde o ten správný stupeň dosaženého bohatství: Jan Werich prý kdysi řekl oblíbené heslo svého otce: "Nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit,kupovat si laciné šaty. :-)
Lukáš 1. 2. 2014 15:36 +1 v reakci na Jana 1. 2. 2014 12:57
Nevím, co je vision quest, ale znám - jako skřivan - brzkou ranní samotu a tu si rád užívám. Asi jako jedinou takovou vymoženost. :-)
Lukáš 1. 2. 2014 15:40 +2 v reakci na Karolína 1. 2. 2014 13:46
Alé né. :-) Právě že dokážou být šťastní sami se sebou. Říkám, že každý jsme nastavený jinak. Právě to vaše."děti by neměly být přítěží, řetězem ..." obsahuje v sobě toho BYCHA a tak to není správné. Pochopila byste mé stanovisko, pokud by jste pracovala celé dny s dětmi. :-)
Lukáš 1. 2. 2014 15:48 v reakci na jitka_cholastova 1. 2. 2014 12:21
Jsou různé sdruhy samoty. Někdo ji pociťuje po ztrátě blízké osoby, jiný nepříjemně jako samotu mezi lidmi, kdy je mu společnost "odpírána." Mě zajímá ta mytická samota, obsažená ve spoustě náboženství. Ježíš se odebral na poušť, Budha usednul pod stromem ... rozumíte mi, samota, která je formou meditace, usebrání, třídění překotně nasbíraných zážitků běžného života. O takové samotě se, myslím si, zmiňuje i Miloš Forman, poté, co odešel do USA zahltila ho snaha všechno co nejrychleji nově zvládat tak, že ho celý jeho organizmus zradil - prostě vypověděl poslušnost. On musel jít do nemocnice, v uvozovkách utřídit všechny dojmy, všechno to v sobě v klidu zpracovat. Tohle potřebují senzitivní lidé, tento druh samoty, myslím si. Nedávno kdesi ukazovali místo, kde dneska Forman žije - taky na jakési samotě, v klidu. Tohle bych potřeboval - takovou samotu. :-)
Ulka 1. 2. 2014 15:51 v reakci na Lukáš 1. 2. 2014 15:33
ano, a pak Vám někdo "skromný" ukáže plnou skříň hader ze sekáče, zatímco Vy, "snob", máte jen dvoje, zato kvalitní a slušivé džíny...
Lukáš 1. 2. 2014 17:02 v reakci na Ulka 1. 2. 2014 15:51
No jo, no, všechno je relativní. :-)
Lukáš 1. 2. 2014 17:05 +1 v reakci na Jana 1. 2. 2014 12:06
Ano, někde je v řadě předků poustevník, mnich, nebo farář ... asi. :-)
Karolína 1. 2. 2014 17:06 v reakci na Lukáš 1. 2. 2014 15:40
Každý jsme nastavený jinak to ano. Je-li někdo šťastný sám se sebou a touží po svobodě, považuji za sobecké nutit ho zůstat s rodinou a upírat mu štěstí. Hlavně když pak dotyčný převezme "100% odpovědnost za své činy". ;) Pracovala jsem celé dny s dětmi. ;) Ale mám na to pohled jako na zdravotníky. Měli by to dělat lidé, kteří práci dělají za účelem pomoci druhým, ne kvůli zisku. Proto to "bych", vyjadřuje, že jede o přání, ne o obraz skutečnosti.
Ulka 1. 2. 2014 17:35 +4 v reakci na Karolína 1. 2. 2014 17:06
Karolíno, já myslím, že Lukášovi nerozumíte. Ono to totiž často v životě nebývá tak nebo onak. Je to složitější. Někdy to bývá tak i onak současně. I člověk, který miluje svou rodinu, své děti, i děti, které učí, někdy může toužit být sám, jít si cestou do Asissi (nádherné město, souzním:o) jen se svými myšlenkami, oproštěn od starostí, zda má pro děti náhradní botičky, zmoknou-li. Jsou lidé, kteří k vyčištění hlavy potřebují být sami, třeba i několik dnů. Je to jejich duševní hygiena, někdo jiný si jde zaběhat a výsledek je stejný.
Karolína 1. 2. 2014 19:15 v reakci na Ulka 1. 2. 2014 17:35
Já myslím, že mu rozumím, jen nemám úplně stejný pohled na věc. Potřebuji být sám, přesto chci být s tím, koho mám rád. To je dilema. Záleží, jak si to člověk v sobě podle svého nastavení vyřeší. :-) Ale možná je lepší mít tohle dilema zpracované dřív, než si pořídíme děti.
Ulka 1. 2. 2014 19:56 +2 v reakci na Karolína 1. 2. 2014 19:15
Karolíno, právě, že to není dilema. Je možné potřebovat být sám a jindy být s tím, koho mám rád. Jedno nevylučuje druhé, naopak, podněcuje. Neříkám ale, že to tak mají všichni. A pokud navrhujete mít tohle dilema zpracované dříve, než si pořídíme děti ... ano, to by bylo fajn, uznávám. Jenže to by se člověk nemohl léty vyvíjet, měnit, nacházet. V době, kdy si rodinu pořizujete, nemusíte vůbec o sobě vědět, že za pár let budete mít i potřebu někdy být sám. Jednak proto, že nikdy nejste hotovou bytostí, a pak proto, že co to vlastně znamená mít rodinu skutečně zjistíte, až ji máte. A pak i zjistíte svou roli v ní, své potřeby sebe sama i jako člena rodiny. A i kdybychom to dopředu o sobě věděli - co je špatného na tom dopřát si i v rodině být někdy sám? Proč bychom i s tímto vědomím neměli rodinu zakládat?
Karolína 1. 2. 2014 20:33 v reakci na Ulka 1. 2. 2014 19:56
Souhlasím s Vámi. Nevidím nic špatného na tom, když si dopřeje být člověk sám. Naopak, je lepší když si může v klidu vyřešit to své. Já brala to dilema jako otázku priorit – jestli "velký útěk" do Austrálie nebo zůstat doma s rodinou. To si myslím, že je lepší mít vyřešené předem. Okolnosti se mění a my na ně různě reagujeme, přirozeně, ale extrémní výkyvy (byť myšlenkové, jsou-li trvalého charakteru) považuji v otázce rodičovství za znak nezralosti a nezodpovědnosti.
jitka_cholastova 2. 2. 2014 00:24 +1 v reakci na Lukáš 1. 2. 2014 15:48
Tak to není jen samota, to je samota a čas... čas k tomu, aby se přesypaly všechny zážitky, restartoval systém, nebo čas a soustředění pro hloubku ponoru?
Lukáš 2. 2. 2014 08:03 +1 v reakci na MartinM 1. 2. 2014 09:30
Už dávno nejsem student, ale člověk by si mohl toho studenta v sobě pravidelně připomínat. :-) Na pár dní v roce se jím znovu stávat. Není na tom nic špatného.
Lukáš 2. 2. 2014 08:17 +2 v reakci na Ulka 1. 2. 2014 19:56
Existují na to téma různé filmy ... napadá mě jeden s Alanem Aldou, hrdinou seriálu MASH. Tuším se to jmenovalo nějak : "Za rok, ve stejnou dobou," nebo podobně. Proč asi tolik žen čte různé knížky Danielle Steelové? Hledají jenom romantiku? Ne. Myslím si, že hledají změnu někde v dálce ... Ve vztazích lidí v rodině existují různé způsoby oživení, "vyvětrávání ovzduší." Taková dohodnutá, neobviněná, možná i pravidelná samota podle mě může vnést do vztahů víc, než jim sebrat. Co může podle mě dát? Víc vzájemné důvěry, ostřejší vidění skutečnosti takové jaká je, odpočiněk a možnost přepnout se, přeladit na jiné efektivnější způsoby řešení rodinných konfliktů. Je toho hodně, co vědomé období izolace od každodennosti může dát. Pro mě je hloupé a smutné bránit se těmto krátkodobým životním obdobím.
Lukáš 2. 2. 2014 08:23 v reakci na jitka_cholastova 2. 2. 2014 00:24
Ano, nejpřesnější vyjádření je restart systému. Ještě jsem přesně nečetl všechny zdejší články na téma samota, díky za odkaz, ale o tom restartu zahlceného vnitřního systému člověka by to možná chtělo nějaký nový článek. Co říkáte? :-)
Lukáš 2. 2. 2014 09:15 v reakci na Lukáš 2. 2. 2014 08:23
Jenom jsem ještě chtěl napsat, že jsem ten "svůj článek" tady našel. Napsal ho pan Melichár a jmenuje se: "Hledejte život, který si zasloužíte."
Dája 2. 2. 2014 18:49 +1 v reakci na jitka_cholastova 1. 2. 2014 15:13
Už dlouho se mi líbí citát, že "Není bohatý ten, kdo má více věcí, ale ten, kdo jich potřebuje nejméně". Když se rozhlídnu kolem sebe, je to většinou tak, že ti, kdo vyrostli v relativním nedostatku, jsou chytlaví n kdejakou relamu, fascinováni elektronikou, značkovými věcmi atd... Často vídám lidi, co žijí z ruky do pusy a berou si půjčky, za které si kupují značkové věci, aby aspoň vypadali "na úrovni". Na druhou stranu málokdo si uvědomuje, jak složité je starat se o majetek, který případně člověk má. O činžák se musíte starat, každou chvíli je potřeba investovat do oprav, není měsíce, že by všichni zaplatili nájem a nic nerozbili.. Když máte hodně peněz jako takových, zas musíte vymýšlet, kam investovat, aby neztrácely hodnotu. Opravdu bohatí lidé se musí sakra otáčet, aby o majetek nepřicházeli a musí vynakládat nemalé prostředky na jeho ochranu atd.. a to nemluvím o strachu o děti, o nutnosti zkoumat, zda se s nimi lidé přátelí kvůli výhodám a nebo pro ně samotné.. Abych pravdu řekla, vůbec jim nezávidím. Nejlepší je mít jen tolik věcí, které má člověk rád, ví o nich a použije je aspoň dvakrát do roka. Hromadění akorát ubírá svobodu a životní prostor- fyzicky i přeneseně.
Dája 2. 2. 2014 18:52 +9
Už dlouho se mi líbí citát, že "Není bohatý ten, kdo má více věcí, ale ten, kdo jich potřebuje nejméně". Když se rozhlídnu kolem sebe, je to většinou tak, že ti, kdo vyrostli v relativním nedostatku, jsou chytlaví n kdejakou relamu, fascinováni elektronikou, značkovými věcmi atd... Často vídám lidi, co žijí z ruky do pusy a berou si půjčky, za které si kupují značkové věci, aby aspoň vypadali "na úrovni". Na druhou stranu málokdo si uvědomuje, jak složité je starat se o majetek, který případně člověk má. O činžák se musíte starat, každou chvíli je potřeba investovat do oprav, není měsíce, že by všichni zaplatili nájem a nic nerozbili.. Když máte hodně peněz jako takových, zas musíte vymýšlet, kam investovat, aby neztrácely hodnotu. Opravdu bohatí lidé se musí sakra otáčet, aby o majetek nepřicházeli a musí vynakládat nemalé prostředky na jeho ochranu atd.. a to nemluvím o strachu o děti, o nutnosti zkoumat, zda se s nimi lidé přátelí kvůli výhodám a nebo pro ně samotné.. Abych pravdu řekla, vůbec jim nezávidím. Nejlepší je mít jen tolik věcí, které má člověk rád, ví o nich a použije je aspoň dvakrát do roka. Hromadění akorát ubírá svobodu a životní prostor- fyzicky i přeneseně.
Petra 99 2. 2. 2014 22:00 v reakci na Ulka 1. 2. 2014 10:22
Ulka:...ano, jde právě o tu naši pravdivost...najdříve zkoumat poctivě naše pocity a potřeby, porozumět jim a následně si zvolit vlastní cestu a teprve pak z toho vyplyne, zda je to cesta minimalizmu, osvícení :-), tuctovosti, originality a pod... pokud je to obráceně, vidím v tom pózu, honbu za něčím, co nám není vlastní, co jsme od někoho opsali...a i cesta za hranice všedních dnů může být jak cesta k sobě (jako Pavla z článku), tak i útěk od sebe...
Jaroslav Holoubek 3. 2. 2014 08:43 +3
Diky za clanek. Zavidim Vam Pavle, ze jste nasel sam sebe jeste pred tim, nez jste si poridil deti. Skoro bych to definoval jako nutnou podminku pred uzavrenim manzelstvi - nejaky test osobnosti, ktery by cloveku ukazal, jestli zije uprimne nebo ve lzi. :-) :-) Taky jsem hledal sam sebe a kdyz jsme se nasel, uvedomil jsme si, ze jsem cely dosavadni zivot prozil v naprostem klamu a ze zhruba od 14 let jsme se nechoval podle sebe ale podle toho, jak jsem se domnival, ze se zalibim ruznym lidem ve svem okoli. Naprosta pretvarka, ale nevedoma. Uprimne jsem si myslel ze ziju spravne. A ted uz vim, ze zpusob jakym ziju neni to prave pro ME. Akorat nevim jak z toho ven, protoze mam 3 deti a zenu ktera rozhodne neni minimalisticka a nebyt tech 3 deti uz jsem davno pryc. Z luxusne placene prace jsme uz odesel a vlastne uz jen resim jestli udelam nebo neudelam ten posledni krok. Chtel bych se zachovat tim nejlepsim moznym zpusobem, jen zatim presne nevim jaky je ten spravny zpusob. Preju Vam hodne stesti. Jarda
danka 3. 2. 2014 15:28 +2 v reakci na Karolína 1. 2. 2014 13:46
Nevím, jestli jsem se vyjádřila pro srozumitelně- rozhodně jsem nemluvila o nepohodlné dovolené s dětmi, to opravdu ne. Pavel také není na dovolené, ale spíše na cestě, na které se hledá a hledá svůj další směr a je jednoznačně orientovaný jen na svoje potřeby. Vnitřně svobodný člověk se nemusí hnout z domu, může být zdánlivě omezený nemocnými rodiči, malými dětmi, starým psem a hypotékou, ale nebere to jako příkoří. A i v takovém případě, kdy má kolem sebe hodně lidí a hodně starostí a odpovědnosti, může být vnitřně sám se sebou. Rozhodnutí vybudovat rodinu, pořídit si děti a pak se hledat v dálavách a děti fakticky opustit, byste asi nehodnotila jako zralé a dospělé . Pavel na to jde opačně ( a s tím souhlasím). Dospěle nepůsobí, na mě ne. Ale má čas a je svobodný a určitě touto zkušeností jen získá.
danka 3. 2. 2014 15:31 +1 v reakci na Karolína 1. 2. 2014 17:06
Pracovat s dětmi není totéž , co být rodičem.
pe 3. 2. 2014 19:08 v reakci na PavelR 31. 1. 2014 17:27
Dík, s tímhle dílkem je obraz srozumitelný.
Lukáš 3. 2. 2014 22:30 v reakci na Jaroslav Holoubek 3. 2. 2014 08:43
Věřím na to, že každé životní období má mít svoje "splněné." Pokud nemá, otravuje člověka pořád nějaká "druhá míza," jak s oblibou říkají některé ženy. Jich se však ta druhá míza taky často týká. :-) Něco o tečh nesplněných věcech z určitých let taky vím. Píšete správně, že má člověk cestovat a hledat experimentypředevším v mládí, dokud nemá rodinné závazky.
danka 4. 2. 2014 09:44 v reakci na Marty 31. 1. 2014 22:20
PŘÁNÍ !
Marty 4. 2. 2014 10:02 v reakci na danka 4. 2. 2014 09:44
Díky za reakci. Moje samotná otázka možná byla trochu mentorská a stejně tak napadnutelná. Když jsem četla o tom puberťáckým zaobírání se sám sebou, tak mi naskočila pubertální reakce ve stylu "tak si trhni, když mi nerozumíš, a nepoučuj". A chtěla jsem jít na obranu toho puberťáka. A tak se do tý internetový komunikace někdy zamotáváme, když ne vždycky vnímáme tón, kterým je to psáno a myšleno.
PavelR 4. 2. 2014 13:08 v reakci na Jaroslav Holoubek 3. 2. 2014 08:43
Jardo, díky za reakci. Upřímně - neřekl bych, že jsem se našel. Ale pracuji na tom a beru to jako prioritu. K vaší situaci snad jen to, že ....... to určitě zvládnete. Jiná možnost neexistuje. Dejte tomu čas, a každý den se alespoň o milimetr posuňte kupředu. Držím Vám všechny palce.
Lipo 23. 3. 2014 08:54 +1
To oč můžou člověka o něco připravit životní situace, nemusí být tolik oč se může člověk připravit sám pokud je nezkusí. A není nad to poznat chuť vlastního bytí. Sebepéče, to je základ. Každá situace nabízí jak lepší, tak i horší stránky, a tam kde si jeden může něco vzít, může druhý ztratit. Proto vše začíná o přístupu k sobě. Poznat sebe samého za cenu neurčitých možností, co je daň a co je šance. Někdy je lepší říci věci subjektivně, tak ať to zní jako od člověka, kterej žije, vykonstruovávat myšlenky z ničeho nemá takovej přínos.
petrus.st 21. 10. 2015 14:51
Je to starší článek, přesto by mne zajímalo, zda by na autora nebylo nějaké spojení? Díky :)