Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Cesta plná odboček

Z nového filmu Rodina je základ státu čiší potřeba vyprávět intimní, psychologické příběhy.

Darina Křivánková

18. 10. 2011

„Snažím se, aby moje filmy byly pro diváky jako reálná návštěva v novém prostředí, jako by přišli k někomu na návštěvu a během oběda s hostiteli mohou sami poznat, kde se tu skrývá velký problém, silný osud nebo překvapivé dobro,“ říká Robert Sedláček, režisér a scénárista nového filmu Rodina je základ státu.

Filmy Roberta Sedláčka začínají vytvářet něco jako samostatný žánr. Z toho, co Sedláčkovi kritika vyčítala u debutu Pravidla lži, totiž že honí mnoho zajíců najednou, že je vyznění nejednoznačné, že vodí diváky do slepých uliček, že je rozkročený mezi žánry atd., postupně vykrystalizovalo něco jako styl. Osobitý a zarputilý jako jeho autor. Dopracoval se k němu přes politickou satiru Muži v říji a komedii tvůrčího vzdoru Největší z Čechů.

Aktuální road movie Rodina je základ státu je další etapou hledání, byť už zkušenou a poučenou. Čiší z ní Sedláčkova potřeba vyprávět intimní, psychologické příběhy a zároveň se vyjadřovat k tématům, jež rezonují ve společnosti.

Z takového pnutí se zrodil film o rodině muže, který „šlápl vedle“. Bývalý učitel Libor (výborný Igor Chmela) se vypracoval na vysoký manažerský post v jistém finančním ústavu. Nevedlo se mu špatně, ale zjistil, že se mu může vést ještě lépe, když podepíše pár papírů a nasměruje finanční toky určitým směrem.

V kocovině sbalí svou dokonalou ženu a dokonalé děti, opustí dokonalý domov a podnikne cestu, jež má být útěkem před spravedlností a návratem k sobě samému.

Jenže „na každou svini se vaří voda“, a tak Libor začne s policií v patách zpytovat svědomí. Nejdříve vše „vyblije“ do místního rozhlasu a poté i na svou značkovou bundu. Pak v kocovině sbalí svou dokonalou ženu (Eva Vrbková) a dokonalé děti, opustí dokonalý domov a podnikne cestu, jež má být útěkem před spravedlností a návratem k sobě samému.

To, co vypadá jednoduše, je v Sedláčkově interpretaci velmi nepřímočaré, plné zákrut, odboček a ponorů do různých hloubek. Řeší se tu základní etické téma, co s člověkem, který je milujícím otcem, věrným manželem, slušným sousedem… Nikoho nezabil, jen holt zpronevěřil peníze.

Nutně si klademe otázku, jak bychom se zachovali my, kdybychom měli příležitost se napakovat. Libor a jeho rodina tu reprezentují něco, co bude řadě lidí velmi blízké. Nejsou to žádní exaltovaní zpovykanci, kteří by svou movitostí provokovali okolí, ale stmelená rodina, žijící v luxusním, nicméně vkusném domě s čistými liniemi, děti zdraví sousedy, matka se angažuje na radnici, otec občas zajde do hospody.

Přestože mají na každou činnost to správné oblečení té správné značky (tady si dal Sedláček záležet a na filmu je to sakra vidět), nepůsobí jako karikatury, ale jako naši dobří známí. Zavrhneme je jako zločince, kteří si nahrabali? Nebo budeme mít spíš tendenci je omlouvat a chápat?

Tento rozpor skvěle vynikne při náhodném setkání Liborovy rodiny se spolužáky z vysoké (Simona Babčáková a Jiří Vyorálek), již si žijí svůj malý život na malém městě a řeší své malé problémy, zatímco Libor má velký dům, velké auto a opravdu velký průser.

Hranice mezi těmito dvěma rodinami je vlastně hodně tenká. Kromě plodného srovnání přinese tahle část filmu i něco humoru a vděčný herecký ping-pong – zarezonuje zejména opilecká scéna, v níž Chmela s Vyorálkem meditují nad smyslem života.

Kdyby šlo jen o to, abychom si uvědomili, jaké jsme měli ideály a kudy se pak náš život ubíral, co všechno jsme byli schopni sami sobě nalhávat, jak moc jsme si omočili… Píšu „my“, protože o to tu jde. Tenhle film „nesoudí“ nějakého papaláše, ale maloměšťáka, reprezentanta střední třídy, tedy jednoho z nás.

A Sedláček nám k tomu servíruje nenápadné, leč všudypřítomné exkursy do historie či biologie. Tu narážka na prezidenta Beneše, tu přednáška o kavylu, tu umírající pes v lese… Je to hromada drobností, které tuhle road movie posouvají mimo střední proud a zásadně se podílejí na „sedláčkovském soundu“ filmu.

Kolik českých filmů nemůžete dostat z hlavy ani po týdnu?

Jeho prostě tyhle věci zajímají, všímá si jich, připadají mu důležité, tak je do příběhu otiskne. Co na tom, že diváky mohou mást a odvádět jejich pozornost, s tím si Sedláček hlavu neláme. Jde mu o to, vyprávět příběh po svém, osobitě, navzdory pevnému ukotvení v českých reáliích vlastně dost nečesky, trochu poeticky, trochu melancholicky, drze, provokativně.

Robert Sedláček je totiž něco jako ona ve filmu několikrát připomínaná travina kavyl, totiž vzácný a ohrožený druh. Člověk k němu musí hledat cestu, ale nakonec se to vyplatí. Teď jde jen o to, aby se našel dostatek trpělivých ochránců, kteří „kavylu“ vytvoří podmínky pro existenci a budou ho podporovat, jinak mu totiž hrozí, že zahyne. A to by byla velká škoda. Kolik českých filmů nemůžete dostat z hlavy ani po týdnu?

Recenze vyšla v týdeníku Reflex.

Diskuse 0