Chci toho dělat míň — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Richard 5. 9. 2012 12:28 +8
Možná by stálo za to, pokusit se odpovědět na otázku "co cítím, když toho dělám méně, resp. co cítím, kdy jsem odmítla do té doby běžnou činnost" Snad by z toho mohla vzejít odpověď k pravém významu velkého množstvích Vašich aktivit. Samozřejmě je nutné odkrýt si více vrstev, tedy odpovídat si s přesahem, "za" běžnou hranici povrchní reakce. Můj dojem často je, že si lidé množstvím aktivit kompenzují jakýsi pocit méněcennosti nebo alespoň obavu z něj, aktivity se tak stávají prostředkem k uznání a sociálnímu ocenění (zvnitřněnému?), jež vyrovnává určitý pocit vnitřní (vědomé/nevědomé) nedostačivosti, který může pramenit ze srovnávání se vztažnou skupinou, tedy pro člověka důležitých lidí. Tohle opravdu nemá být pochybení o autorčině duševních kvalitách, prostě jen zamyšlení. Mimochodem pocit méněcennosti není ani hloupost ani nekvalita, ale prostě pocit jako kterýkoliv jiný, samozřejmě pro člověka zcela běžný. Často v sobě dokonce obsahuje motivační aspekt, který může člověka přivést k opravdu vyjímečným výkonům, na druhou stranu, pokud je příliš přebujelý, může se stát příčinou jeho úpadku.
Oldřich Dotovský 5. 9. 2012 13:38 +2 v reakci na Richard 5. 9. 2012 12:28
Richarde, ohledně těch aktivit mám úplně stejný dojem. Ale zkuste ten dojem sdělit někomu aktivnímu a dočkáte se nebývalého odporu a pohrdání. Některé pohledy na svět jsou prostě lepší než jiné. :-)
Sandra 5. 9. 2012 14:30 +3 v reakci na Richard 5. 9. 2012 12:28
tohle je zajimava uvaha. ja jsem presne to cemu se rika "aktivni clovek" a uz jsem taky premyslela co v tom jenemuzu rict, ze by mi to prinaselo nejaky uznani nebo socialni oceneni. proste - ja tak nerada plytvam casem.. jsem zvedava. rada vidim veci, citim, ctu.. mam tendenci moc premyslet a tak mozna potrebuju nove podnety abych se v hlave nemusela zabyvat vecmi, ktere premyslenim nejdou zmenit, vyresit nebo s nimi cokoli jineho udelat nez je prijmout... (je teda fakt, ze se nestrhavam k vyjimecnym vykonum a lezeni na louce s vyhledem do krajiny neni ztraceny cas..)
Mirka 5. 9. 2012 15:41 +8 v reakci na Richard 5. 9. 2012 12:28
Nevím, jestli to bude někoho zajímat, ale taky máte rodiče. To kompenzování něčeho přílišnou aktivitou je dost typické pro seniory - důchodce, kterým je blbé, že jsou důchodci. Trochu se za to stydí. Nejsou to tedy všichni důchodci. Já ty lidi nemám moc ráda. Jsem taky důchodkyně, hodně aktivní dnes a celý život. Teď v důchodu to dělám ale jinak. Ráno pohoda, pak se pěkně obléknu a jdu na drobný nákup, přičemž zajdu na kafe, čtu noviny, prokecám občas dopoledne. Teprve na odpoledne si plánuju plavání, golf, cvíčo...a to proto, že mě odpoledne chytá mlsná a chci to zahnat těmi svými zálibami. A večer natáhnu nohy a jsem doma, TV, kniha, PC, jazyky. Jistěže pomáhám, jako každý, s vnoučaty. Nechci ani pro sebe ani na venek vypadat jako stará ženská, co si pořád něco dokazuje. To už mám za sebou.
Richard 5. 9. 2012 15:49 +6 v reakci na Sandra 5. 9. 2012 14:30
Zkoušela jste se zamyslet nad tím, proč máte při nečinnosti pocit plýtvání časem? Proč máte potřebu spěchat či stále kamsi směřovat? Chcete se přiblížit nějakému cíli nebo představě? (nemusí být vědomý/á). Váše pocity na mě dělají dojem snížené schopnosti (u)žít přítomnost, resp. stav "tady a teď", aktivita může v tomto případě sloužit jako úniková cesta. Otázka je, proč prožíváte pomalé a nezaměřené plynutí přítomnosti jako plýtvání časem, proč nedokážete sama v sobě prožívat klid a mír a systematicky vyhledáváte nové podněty, které Vám možná zajišťují určité vzrušení, jež odvádí pozornost od problémů, které v sobě nedokážete řešit a z toho hlediska ani vidět (co je pro vědomí nebezpečné, zůstává sebezáchovně vytěsněno pod jeho hladinou). Jestli správně chápu, ve své reakci podobnou možnost naznačujete. Snad se snažíte uniknout před nějakou částí sebe sama, která je pro Vaše vědomí nepříjemná, doposud nepřijatelná, která možná způsobuje neurčitou úzkost a neklid, jež Vás ženou ke stále novým podnětům. Tyhle stránky osobnosti však bývají často nevědomé a člověk musí jít pod povrch, aby se k nim dostal. Jen tohle však nestačí, současně je nutné mít vhodný nástroj, který je bezpečně zapracuje (integruje) do vědomí. Tyhle věci dle mě dost často souvisí s potlačenou agresí, také díky tomu nechovám příliš v lásce růžové vidění světa (řeči o lásce, vzájemné úctě, pokoře, moudrosti atd.), které v člověku může podvědomě vyvolávat pocity viny, kterými se příliš cenzuruje/neurotizuje
Richard 5. 9. 2012 15:58 v reakci na Oldřich Dotovský 5. 9. 2012 13:38
Ono to tak nemusí být za každých okolností Oldřichu, resp. pocit snížené sebehodnoty může být pouze jeden z mnoha motivů nebo ním nemusí být vůbec. Samozřejmě však také může dojít k situaci, kterou popisujete Vy. V tu chvíli zřejmě cítíte, že se s jiným člověkem blížíte k tématu, které je u něj spojeno s komplexem silných vytěsněných emocí, jež v tu chvíli nejsou připraveny k zvědomění. Tuším je v takovém případě lepší příliš se tématu nedotýkat, hrozí totiž např. odmítavá a prudká reakce, kterou zřejmě popisujete Vy. Znamená to, že téma je pro člověka příliš bolestivé, aby bylo otevřeno v danou situaci.
Oldřich Dotovský 5. 9. 2012 18:32 v reakci na Richard 5. 9. 2012 15:58
To máte určitě pravdu. Připouštím, že u někoho může být ta aktivnost prostě jen věcí přesvědčení a nemusí si tím nic kompenzovat. Ale právě z toho, jak silné bývají často reakce, když se to téma naťukne, bych soudil, že někdy je to přesně tak, jak píšete.
Milos 5. 9. 2012 20:32 +1
"Ak práca nie je pretkaná láskou, je zbytočná." Matka Tereza
Richard 5. 9. 2012 20:42 v reakci na Milos 5. 9. 2012 20:32
Ty už se podepisuješ jako Matka Tereza?:D
Milos 5. 9. 2012 20:50 v reakci na Richard 5. 9. 2012 20:42
Ano postupujem ale neboj nenecham sa ukrizovat :))))))))))
Petr 6. 9. 2012 06:56 +4
Cala Newporta bych doplnil osobní zkušeností ... zkuste si vyzkoušet ve chvíli, kdy pracujete na něčem důležitém pod velkým tlakem, a je jedno jestli časovým nebo jiným (protože většinou právě v takových chvílích vás napadá předsevzetí, že toho musíte dělat míň) vypnout a vysadit. Prostě vypnout a jít třeba do lesa nebo na pivo. To je úplně fuk, co ale musíte jít dělat něco úplně jiného. A k dané práci, která je tak důležitá se vrátit až si toto vypnutí dostatečně užijete. Moje mnohokrát opakovaná zkušenost je, že i při vypnutí stejně nedokážete vypnout úplně ale jakýmsi záhadným mechanismem, když se vrátíte k práci jde najednou všechno efektivněji, během vypnutí přijdete na to, že spoustu dílčích úkolů nebo úkonů v rámci práce děláte úplně zbytečně a že by to stejně šlo i bez nich ... atd. Prostě vypnutí v největším fofru vede k následně výrazně vyšší efektivitě. Otázka, že bych toho neměl dělat tolik pak většinou rychle ustupuje úvahám o tom, že ne kvantita v pocitu přetížení často nehraje tu primární roli. :-)
Tanya 6. 9. 2012 07:42 +1 v reakci na Petr 6. 9. 2012 06:56
Mám stejnou zkušenost. Paradoxně není důležité jak dlouho se dané věci venuju, ale jak jak efektivně. Říká se tomu krátké sprinty. Jsem rychlejší než moji podřízení a přitom toho zvládnu víc, jdu na procházku z pracovního oběda a ještě se stavím na kávu, takže zdánlivě mrham časem ale opak je pravdou. Soustředění má nejakú časově omezenou kapacitu a tu vlastně tímto plně vyuziji a ještě se u toho netrapim. Uznávám ovšem, že když hoří termíny a já poradnu raketu a jdu před obědem na tenis vypadá poněkud provokativne .
Tanya 6. 9. 2012 07:50 v reakci na Richard 5. 9. 2012 15:49
Mluvíte mi z duše.. Ano, já jsem přesně typ člověka, který žije v budoucnosti. Jak únavné... :-)
Sandra 6. 9. 2012 10:00 v reakci na Richard 5. 9. 2012 15:49
díky richarde, to je hodně zajímavé co píšete a je to z velké části to, kudy šly mé úvahy, když jsem si tuhle vlastnost uvědomila a to na co se soustředím - užívat si tuhle chvíli - i tuhle aktivitu i tuhle pasivitu. jak jsem psala - to není nějaká "honba za aktivitou" to je pokus o vědomé a "užitečné" strávení všeho času (slovo užitečné zní hloupě, ale nic lepšího mě nenapadá) a vnímání věcí okolo svým tempem (někdy i dost pomalu). zjistila jsem že mi vadí takové ty "prostoje" (tím ale není dvouhodinová snídně nebo posezení v parku s výhledem na řeku...) je to čas, kdy třeba na něco/někoho čekám na místě, kde nechci být, kde mi nezbývá než přešlapovat sem a tam... nebo o 3 hodiny posunutý odjezd někam (kdy ty 3 hodiny nelze nic než číst nebo uklízet) když vím, že ty 3 hodiny budou chybět na to co se má dít tam.. nevím jestli je to srozumitelné, ale tohle jsou věci, které mě úplně rozčilují a musím se vědomě nutit abych se dostala do pohody, říkat si, že o nic nejde, svět se neboří... opravdu asi neumím jen tak být. vždycky hledám způsob, jak být "hezky".. popravdě - nevnímám to jako nějaký problém - to vědomé prožívání věcí, zájem o všelicos. jako problém vnímám tu s časem vzrůstající frustraci (až agresi) která vzniká když mi někdo způsobí takový ten "prostoj"
Oldřich Dotovský 6. 9. 2012 10:06 +1 v reakci na Tanya 6. 9. 2012 07:42
Provokativní to nebude, pokud stejný přístup umožníte praktikovat i svým podřízeným.
Tanya 6. 9. 2012 10:22 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 6. 9. 2012 10:06
Ano, to samozřejmě musím a chci. Navíc, jsme tým a (jak výstižně řekl můj kolega), já jsem akorát ten blbec, co má za všechno zodpovědnost :-) Kolegyně třeba zase naopak musí "jet na jeden zátah" a tak aby ji nikdo nerušil, dělá napůl doma a napůl chodí do kanceláře. Je zajímavé, že to funguje..
Adéla 6. 9. 2012 10:46 v reakci na Mirka 5. 9. 2012 15:41
Mirko, to je krásné !
Richard 6. 9. 2012 10:55 +1 v reakci na Sandra 6. 9. 2012 10:00
aha, takhle... v tom přpadě je myslím Vaše frustrace a určitá míra agrese zcela přirozená a na místě. Mně zbytečné prostoje taky vadí. V tomto případě má hněv obrannou funkci, je nositelem energie, která Vám může pomoci udržet si hranici, která souvisí s Vašim časem. Je možnost snažit se těmto nežádoucím únikům času vyhýbat např. otevřenou komunikací s lidmi, kteří na ně mají vliv, přičemž mám zkušenost, že rozumným způsobem to často nikam nevede, zvláště v prostředí, ve němž lidé nejsou obdařeni empatií a chápáním smyslu, v prostředí, které je zaměřeno na bezhlavé plnění úkolů, výkon a dosažení cíle. Dusit v sobě frustraci nikam nevede, v dané situaci ani pokus jí otevřeně vyjádřit. V takovém případě jen zhoustne atmosféra, vytvoří se vzájemné emoční dusno. Situace je poté nastavená "kdo z koho", dojde vlatsně k patovému stavu, plného napětí a neporozumění. Další možnost je, že se smíříte s tím, že situace změnit nejde a budete stále sofistikovanější ve způsobech jak si učinit prostoj "hezký", což je také možnost, pokud máte pocit, že se situací nelze pohnout. Asi také záleží na míře frustrace, kterou jste schopná snést. Píšu trošku o sobě se snahou připodobnit mou zkušenost Vaši situaci, snad jsem tedy srozumitelný a příliš se neodkláním od pocitů a zkušeností Vašich.
Richard 6. 9. 2012 11:08 v reakci na Tanya 6. 9. 2012 07:50
Mně taky dělá problém prožívat přítomnost a často z ní unikám. Když realita působí silně (stresově) nebo je nezajímavá, člověk má sklon z ní "uniknout", buď skutečně či pouze v představách. Já takhle strávil celou školní docházku, neměl jsem dost odvahy do školy nechodit, ale uniknout z ní psychicky mi zabránit nikdo nemohl:D Když člověka realita neuspokojuje a nemůže jí nijak změnit, vytvoří si svou vlastní. Tuším dokonce existuje typ lidí, kteří sami sebe nazývají "dreamers". Vy svůj únik směřujete do budoucnosti, což bude mít asi specifický důvod (obavy,přání atd.)
Tanya 6. 9. 2012 11:26 v reakci na Richard 6. 9. 2012 11:08
Obavy máme každý, u mě je to spíš touha dosáhnout toho či onoho, mít tohle a tamto. Vím, přízemní. Takže v přítomnosti na tom makám, ale vidím se už v budoucnosti. Přítomnost je tak jenom jakýsi vklad do budoucnosti. A tak pořád dokola..
Richard 6. 9. 2012 11:29 +5 v reakci na Tanya 6. 9. 2012 10:22
Někdo je sprinter jiný spíše vytrvalec. V tělesné rovině vychází toto dělení z převládajícho typu svalového vlákna, v té duševní zase z typu emocionální soustavy. V obou případech jde o vrozenou záležitost v průběhu života jen těžko ovlivnitelnou. Asi byl byl nesmysl, aby sprinter běhal dlouhé tratě a naopak. Zřejmě s tím souvisí schopnost soustředění a unavitelnost. Někdo podá jednorázový vysoký výkon, ale dříve se unaví, jiný je schopný fungovat zase déle, ovšem s nižším nasazením. Jak to dělají Asiati, to nevím. Našemu pracovnímu tempu a výkonosti se smějí až se za břicho popadají:D
Richard 6. 9. 2012 11:39 v reakci na Tanya 6. 9. 2012 11:26
Myslím, že není důležité, zda-li jde o přízemnost nebo oduševnělost, ale o to, jestli se ve svém životě cítite spokojená, naplněná a ve svém jednání seberealizovaná. Mám pocit, že jedna z nejpřízemnějších aktivit je vedení oduševnělých řečí, ale já si prostě nemůžu pomoc a vlastně mě to i baví:D "kde není povrch, není ani hloubka" (už nevím, kdo tuhle moudrost vyplodil, ale něco na ní možná bude:D)
Sandra 6. 9. 2012 13:48 v reakci na Richard 6. 9. 2012 11:08
:-) i já se někdy nazývám "dreamer".. jsou prostě situace a stavy, kdy nejlepší je prostě počkat až se to přežene.. trochu slabošské, ale zjistila jsem, že nejsem bojovník (dokonce bych řekla, že čím jsem starší tím menší mám potřebu "o něco" bojovat) zvlášť když se to týká věcí, o nichž si myslím, že mají být přirozené, nikoli na sílu. richarde, naskýtá se otázka - co to je před čím v přítomnosti unikáte vy? nevypadá, že se k tomu vyjadřujete teoreticky a i co se týká "frustrace při prostojích" z vás očividně mluví vlastní zkušenost. .. mimochodem - dost podobná mojí, je to velmi strozumitelné. a ne - často opravu nemá cenu vzdělávat okolí v tom smyslu, že jejich jejich lehkomyslný přístup k času ostatních je sobecký.
Tanya 6. 9. 2012 21:10 +1 v reakci na Richard 6. 9. 2012 11:29
To je pravda Richarde. Přemýšlím nad Asiaty každý den když jdu ráno kolem jejich otevřeného obchodu a večer z práce a v noci se psem a pořád otevřeno.. Ale je fakt, že se zřejmě střídají celé rodiny, kdežto my jsme sólisté v duchu Karla Gotta "...to musíš zvládnout sám"...
Ulka 7. 9. 2012 21:37 v reakci na Sandra 6. 9. 2012 10:00
Prostoje život přináší, nezbavíte se jich, a čím víc jste aktivnější, tím častěji je budete potkávat. Pokud se stanou, zkuste je přijmout a nepředstavujte si, kde už byste byla, kdyby prostoj nepřišel... zakažte si to "kdyby". Protože žádné kdyby není. Je to tak, vlak přijede až za tři hodiny a Vy s tím neuděláte vůbec nic. Takže přijmout a projít si všecky 4 patra knihkupectví, a nakonec budete na ten vlak ještě utíkat:o) Prošla jsem si tím a naučila se "přijímat" tyto situace, protože mne dráždily jako Vás. Nic jiného mi totiž nezbylo.
Richard 7. 9. 2012 22:08 +2 v reakci na Ulka 7. 9. 2012 21:37
modlitba Christofa Friedricha Óttingera (1702-1782) "Bože, dej mi mírnost, abych přijímal věci, které nemohu změnit, odvau, abych měnil věci, které mohu změnit, a moudrost, abych jedno od druhého rozeznal"
Richard 7. 9. 2012 22:32 +2 v reakci na Sandra 6. 9. 2012 13:48
Nevím přesně, čím jsou mé útěky z reality způsobeny. Má terapeutka říká, že jí v komunikaci stále kamsi unikám, že nejsem schopný udržet delší emoční kontakt, odbíhám od přítomného vztahu s ní k intelektualizaci, filosofování a úváhám, prej mi na to vždy skočí a nechá se unést:D. Ptala se, jestli na mě skutečnost působí silně, jestli se nectím dobře, když pouze "jsem" a prožívám aktuální dění, resp., co v přítomném okamžiku cítím (praktikuje gestalt, tohle jsou tradiční témata jejího směru - budhistické "tady a teď"). Myslím, že její otázka je docela výstižná, jakobych těžko snášel proud přítomnosti, myslím, že mám vrozenou přecitlivělost a určitý typ úzkostnosti ze světa i sebe. Podněty z venčí i nitra mé duše na mě asi opravdu působí často silně, proto se proti nim bráním, jednou z možností je již výše zmíněný neurotický únik a různé psychoobrany, jež mají redukovat silné emoce, které spouští silně působící podněty. Ve škole to byla např. silná a těžko snesitelná nuda. Zvláštní možná je, že mám také relativně citlivé smysly (sluch, čich). Přesto si nemyslím, že bych byl typický introvert "dreamer", dokážu se totiž jaksi záhadně přehoupnout i do opačné polohy a rázem je ze mě necitlivý extrovertní exhib.
Ulka 8. 9. 2012 08:19 v reakci na Richard 7. 9. 2012 22:08
To je ale přesně ono. A to se musíme naučit, a už to budeme umět, umřeme:o)
Jana 9. 9. 2012 10:50 +1
Já jsem to nikdy neuměla. Zkloubit práci a koníčky. Dělám jen to, co stihnu. Klobouk dolů před mým mužem. Chodí do práce, pomůže mi s domácností, věnuje se asi 5 koníčkům, stihne srazy se spolužáky, o Vánocích dokonce i půlnoční mši. Kde na vše bere čas nevím, je prostě dobrý.
Ulka 14. 9. 2012 17:53 v reakci na Jana 9. 9. 2012 10:50
Zřejmě mu určitý prostor vytváříte i Vy:o) možná toho stihnete tolik, že on doplní zbytek puzzle a vyjde mu čas na vše co píšete. Pak klobouk dolů před Vámi.
piomaivangata 6. 11. 2012 04:21
aflfe gsvaw <a href="http://frdoudounemonclermag...">doudoune moncler</a> vflnkj Chci toho delat mín | magazín Psychologie.cz [Úspech: time management, rodina, práce, cas, konícky] fcwoykg <a href="http://frabercromfitchdesol...">abercrombie france</a> wgwuayz qlvwe
Veronika 15. 2. 2013 19:52 +1
Řeším stejné otázky, článek se mi líbí, i když postrádám nějaký závěr, jeho smysl...Při jeho přečtení mě ale nejvíce v hlavě utkvělo ,,k hodinám piana, malování a taekwonda nám letos přibude ještě flétna", tak si říkám, jak to zvládáte nejenom Vy, ale i Vaše děti?? Není na ně toho také moc?