Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Člověk rozumný. Nebo ne?

Většina našich rozhodnutí vzniká jinak, než si myslíme. Připustit si to je osvobozující.

Zdeněk Krpoun

Zdeněk Krpoun

16. 2. 2012

Jsme schopní vyjmenovat deset důvodů, proč jsme si vybrali právě tento byt, práci nebo kabát. Ani jeden z nich není s největší pravděpodobností skutečný.

Lidé jsou v mnoha případech přesvědčení, že se ve svých rozhodnutích řídí rozumem. Stejný názor dlouho převládal i mezi psychology: v základních učebnicích a výzkumech byl rozum považován za jediný možný hnací motor lidského jednání. Afekt, tedy citové hnutí, měl být jen jakýmsi průvodním jevem exaktního procesu myšlení.

Jednu ze stěžejních studií, která se zasloužila o převrat na žebříčku rozum – intuice – emoce, provedl v roce 1980 Robert B. Zajonc, proslulý vědec a profesor psychologie na univerzitě v Michiganu. Jev, který se během jeho výzkumu projevil, nazval „efekt pouhého vystavení“ (mere exposure effect). Podstatně ovlivnil vývoj v teoretické i empirické oblasti svého oboru.

Experiment: který obrázek se vám více líbí?

V jeho výzkumu měli studenti za úkol klidně sedět v tmavé místnosti a sledovat obrázky promítané na plátno. Jednalo se o abstraktní kresby, nejrůznější figury a lidské tváře. Pokaždé se na plátno promítl jen jeden obraz v krátkém intervalu 50 milisekund, což sice není dostatek času pro to, aby byl člověk schopen si danou věc uvědomit a pojmenovat, ale na druhou stranu jde o dostatečný interval, aby se v mozku vytvořila jeho paměťová stopa (jen pro zajímavost – jedno mrknutí oka trvá přibližně 300 milisekund).

Obrazec se stal oblíbenějším a zajímavějším jen díky jeho předchozí prezentaci. Podobný jev je součástí předvolebních kampaní.

Poté, co studenti zhlédli na plátně celou sérii obrázků, následovala krátká hygienická přestávka, která představovala jen jakýsi balzám na unavené oči. V další fázi výzkumu byly studentům promítnuty naráz vždy dva obrazy najednou po dobu dostatečně dlouhou pro to, aby si je mohli detailně prohlédnout. Jeden z obrázků studenti viděli v předešlé fázi, druhý byl nový. Výzkumník položil všem zúčastněným otázku, který ze dvou obrázků již viděli. To studenti nebyli schopni rozlišit – jejich odpovědi byly správné v padesáti procentech, což se rovná náhodě a šlo tedy o výsledek pouhého tipování.

Následovala druhá otázka od výzkumníka: „Který ze dvou obrázků se vám líbí více?“ Většina studentů ukázala na obrazec, který již před tím viděli. Když měli uvést vlastní důvody vyšší vnímané atraktivnosti dané figury, přišli s ryze kreativními odpověďmi: říkali, že se jim zdá být asymetričtější, hubenější, zajímavější nebo třeba lépe vytvarovaná. Nikdo z nich ale nezmínil fakt, že ji už jednou viděli.

Obrazec se tedy stal oblíbenějším a zajímavějším jen díky jeho předchozí prezentaci. Podobný jev je součástí například předvolebních kampaní, kdy na nás útočí nejrůznější billboardy s politiky, kteří se na nás usmívají. I oni spoléhají na to, že až je příště na televizních obrazovkách uvidíme, zaujmeme vůči nim kladnější postoj.

Člověk rozumný? Ne vždycky

Robert B. Zajonc dlouho před rokem 1980 zastával názor, že lidské usuzování má iracionální povahu. Na okraj svého výzkumu poznamenal, že někdy lžeme sami sobě a dodatečně domýšlíme racionální a pečlivé zvažování důvodů našich rozhodnutí. To je však skutečností jen zřídka. Daleko častěji naše tvrzení, že jsme se rozhodli pro X, neznamená nic víc, než že máme rádi X. Vybíráme si vzdělání, auta a práci, která se nám v prvé řadě prostě a jen líbí. Teprve dodatečně, při rozmluvě s kamarády nebo rozjímání se sebou samým, vymýšlíme racionální důvody našich rozhodnutí.

Zajoncova studie ukázala omyl v přesvědčení, že jednání člověka je poháněno pouze chladným rozumem, jak předpokládal například koncept homo economicus, který na konci 19. století úspěšně uvedl myslitel a ekonom John Stuart Mill. Ve své době vyvolal Zajonc bouřlivé reakce, útoky proti spolehlivosti uvedených závěrů, ale i novou vlnu výzkumů a teoretických předpokladů.

Emoce a intuitivní myšlení jsou dnes vědeckou komunitou považovány za stejně důležité aspekty psychiky jako rozum. Pod strachem z jejich vlivu na naše chování, které bylo implicitně součástí výzkumných tvrzení ještě před třiceti lety, lze vidět ledacos včetně domněnky, že člověk je pánem tvorstva právě kvůli své schopnosti nechat se vést rozumem.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nemusíme ale být vědci, abychom byly přesvědčení o stejném názoru jako Zajoncovi oponenti před třiceti lety. Stačí poslouchat lidi na ulici, od kterých často zaslechneme podobně znějící postoje. Například ženu, která je přesvědčená o nákupu nových šatů ne proto, že se jí prostě líbily, ale protože je potřebuje.

I ve mně se dříve ozývalo pyšné zrcadlo rozumu, které se zdálo být nerozbitné. Studovat univerzitu, vymýšlet projekty a psát básně, to vše lze dělat přece jen díky rozumu. Hlavní důvod je ale jiný. Dělám to, protože se mi to líbí, mám to rád, vyvolává to ve mně příjemné pocity… My lidé jsme většinou daleko méně racionální, než si myslíme. Připustit si to může být těžké, ale jakmile to dokážeme, čeká nás obrovská a povznášející úleva.

Literatura:
Zajonc, R. C. (1980): Feeling and thinking: Preferences need no inferences, American Psychologist. 35 (2), 151–175.

Diskuse 0