„Běž tam ty, s tebou to nesekne, ty máš výcvik,“ řekla mi kdysi kolegyně před velmi nepříjemným jednáním. Vůbec nevím, o čem a s kým bylo, ale ta věta mi utkvěla, nebo spíš očekávání s ní spojené. A s tím, jak jsem ukončovala jednotlivé fáze mnohaletého psychoterapeutického výcviku, psala různé reflexe, ať moje osobní, či reflexe mé práce s klienty, téma postupně dozrávalo. Co to vlastně pro člověka znamená, že projde komplexním (dle definice Evropské asociace pro psychoterapii minimálně pětiletým) psychoterapeutickým výcvikem? Co mu to přinese? Co od sebe může očekávat? Co od něj mohou očekávat ostatní? Stane se z něj něco jako kyborg, kterého nic nerozhodí? Nebo naopak laskavá, citlivá a empatická duše?