Co o sobě vlastně víme? — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

- 4. 12. 2013 00:08 +34
„Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí, zatímco moudří lidé jsou vždy plní pochybností.“ Bertrand Russell
Michal Balada 4. 12. 2013 10:27 +9 v reakci na - 4. 12. 2013 00:08
To bude tím že pro hlupáka každý hloupý ... F. Gump :) Pokud se bude ryba soudit podle její vlastnosti lézt na strom, bude pro vás hloupá ...A. Einstein :))
Lenka87 4. 12. 2013 11:18 +7
Já to mám také tak,od školy jsem se cítila, že jsem pořád pod určitým tlakem, který se ale dal zvládal, protože mi škola docela šla a bylo to i prostředí, kde vládla určitá stabilita, člověka jen tak nevyhodili. Nyní v dospělosti (26)mám co dělat, abych se udržela v práci. Cítím, že od mé osoby lidé očekávají dobré výkony, které je nutné vypilovat v pro mě moc krátkém čase. Ale zjiistila jsem, že potřebuji více času a více prostoru, než lidé, kteří už pracují a mají zkušenosti. Už jsem kvůli tomu byla párkrát vyhozená, někdy jsem odešla sama, někdy mě vyhodili sami. V nové práci, u které si věřím, že to po čase budu zvládat levou zadní, tak začínám zase cítit úzkost, protože jsem tam první měsíc a už mám za sebou začátečnické chyby a byla jsem na ně upozorněna. Jsem nyní pod dohledem a je mi to velmi nepříjemné. Mám často pocity, že tu danou práci nezvládnu, i když rozumově vím, že časem na to stačit budu. Často jsem měla pocit, že cokoliv dělám, je nedostatečné, pořád jsou tam nějaké ale...já se se svojí nedokonalostí už smířila, problém je, že okolí tak ani ne (mimo přátele, rodinu). Mám úzkost z toho, jak se uživím, protože opravdu odmítám zatěžovat svojí rodinu, se kterou už i tak jsem jistou dlouhou dobu měla ponorku. Mrzí mě to vše a těším se na dobu, kdy už naplno najedu na dospělácký režim a lidi si mě za mé schopnosti budou cenit. Je to ale nyní pro mě velmi těžké břemeno a zvažuji skupinovou psychoterapii..držím všem palce, co jsou na tom stejně
Lenka87 4. 12. 2013 11:22 +8 v reakci na Michal Balada 4. 12. 2013 10:27
To je pravda, ale bohužel v praxi zaznamenávám, že to spousta lidí nechápe. Prostě jsou daná určitá pravidla a očekávání, které se vyžadují od všech. Ono je hodně věcí, na které člověk v danou chvíli nestačí, ale časem prostě se může zdokonalit, překonat bariéry. Ale kde vzít na to čas. Chápu, že pro firmy je takový člověk finančně zátěžový, chtějí hotového pracovníka, který už za měsíc všechno zvládá. Mám alespoň takový pocit. Chápu lidi, jsou schopní v určitých oblastech, že nemají až takovou trpělivost s nováčky. Já jsem absolvent a ačkoli si nemyslím, že bych byla obecně jako člověk neschopná, tak mám problémy dokázat zkušenějším, že na tu danou práci mám. Blbé je také to, že se často potýkám s úkoly, na které nemám přirozený talent, vždy je tam určitá překážka..Je mi to prostě líto, vím, jaká jsem a kdo jsem..ale unavuje mě pořád se někomu dokazovat.
Lenka87 4. 12. 2013 11:25
Prosím redakci o smazání příspěvků navíc. Děkuji.
Karolína 4. 12. 2013 12:10 +9
Dobrý den. Prosila bych o radu. Mám problém s sebejistotou. Můžu věřit, můžu vědět (to je pro mě všechno v pohodě), ale jistá si být nikdy nemůžu. Protože jak si mám být jistá (čímkoli), když nic není úplně na 100%. Mám pokaždé hrozný problém s odpovědí, když se mě někdo ptá "seš si jistá?" Odpovídám vždy, dle mého rozumu bych tvrdila že to vím a věřím, ale jistá? Jistá si nemůžu být nikdy ničím. A to je docela na obtíž, protože jsem zjistila, že jedna z věcí co mi životě schází je právě jistota. Jak ji najít?
mária 4. 12. 2013 12:11 +5
zaujímavý článok, aj komentár Lenky 87, ja už mám trochu viac rokov, a musela som si tiež vyskúšať poníženie že som hlupa, úprimne až ked som mala 37 a bola som s firmi na školenie mimochodom výborné , som zistila že mám disgrafiu - čiže som nepísala samohlásky na konci slova, 9 rokov som mala 5 s diktátov, napriek tomu že som sa drvila. Kde boli tí užasní odborní pedagoovia??? prečo na to nikto neprišiel? Dnes to je zas naopak ak by dieťa malo zabrať tak mu radšej nájdu diagnozu aby malo úlavy, ani jeden extém nieje dobrý. A ak dieťa nenadobudne sebaistotu a sebadôveru v rodine tak nikto iní mu ju nedá, bude sa s tým trápiť sám, ak bude mať šťastie na priateľov tak mu pomôžu. Ja si veľmi cením čo pre mna urobili rodičia, ak by to bolo na učiteľoch tak by som bola ( bezdomovec??) tí sa snažili pošľapať všetko čo mi rodičia dali, ( 70 te roky) .
roman 4. 12. 2013 12:41 +9
Sebavedomie: som si vedomý toho že viem o čom premýšľam, viem čo cítim, viem čo robím. Sebadôvera: k tomu o čom premýšľam, čo cítim a čo robím mam dôveru. Sebaistota: o tom čo viem, čo premýšľam, čo cítim a robím som si istý bez pochybnosti.
roman 4. 12. 2013 13:57 +10 v reakci na roman 4. 12. 2013 12:41
a malá úvaha k tomu že: SEBAVEDOMIE je celkové uvedomenie prežívania vlastného vedomia a pocitov seba samého a pozostáva zo zložiek: sebaDOVERA, sebaISTOTA, sebaHODNOTA, sebaÚCTA, sebaPOZNANIE, sebaREFLEXIA, sebaPRIJATIE, kde nevyváženosť alebo absencia niektorých zložiek dostáva človeka do sebaNEISTOTY, sebaPOCHYBNOSTÍ a v najhoršiom prípade do sebaDEŠTRUKCIE. :)
MichalS 4. 12. 2013 13:58 +4 v reakci na Karolína 4. 12. 2013 12:10
Máte pravdu, 100% jistého není nic. Ale nad tím se zamýšlí jen málo lidí. Vy tedy přistupte na hru většiny a až se vás budou ptát "Jsi si jistá?" tak s klidným svědomím odpovězte "Udělám vše pro to, aby to tak bylo" - pokud se tedy ptají na něco, co závisí na vás. A pokud to na vás nezávisí tak prostě jen "Myslím, že ano."
Lukáš 4. 12. 2013 16:20 +13
Vážená paní Nováková, předně chci "říct," že si článek hodlám vytisknout, protože od jisté ( ne příliš vzdálené ) doby si nejspíš - jak postupně zjišťuji - nevědomky zakládám jakousi sbírku na téma : sebejistota, sebedůvěra a sebevědomí. Tady mi do party podobných slov trochu schází pojem sebeláska. Tímto článkem bych byl nadšen, kdyby v něm mezi řádky nezaznělo něco, co slyším jako - mírně řečeno - falešný tón. To něco je Vaše "mimochodem řečeno," cituji: "Začalo to už v dětství. Z lásky vynechávám svou rodinu, ale hned dalším kolektivem, který ve mě zanechal nesmazatelné stopy, byla škola. Nechme prosím pokrytectví a prázdná klišé, protože, jak sama správně píšete, sebevědomí, sebedůvěru, sebejistotu a tu opomenutou sebelásku v nás pěstuje okolí právě v NEJÚTLEJŠÍM dětství. Vliv Vaší nejbližší rodiny tedy - pro mě - nevynecháváte z nějaké "lásky," ale z alibismu... Dnes je dokázané, že uvedené lidské kvality - ona čtyři s. se v člověku budují do věku sedmi let. Pokud se tehdy dostatečně správně nenastaví, potom s tímto svým životním nastavením člověk zápasí většinou celý zbytek svého života. Ano, jsem učitel a netvrdím, že jsem zrovna "Zlatý Ámos, " ale poslední dobou se stalo moderní všechna dospělá "pokřivení" jednoduše šmahem svádět na učitelské sbory ... Je to pohodlné. I tam jsou ale lidé kvalitní a ti, kteří profesně za moc nestojí . Beru tedy k sobě "Vašeho" Aristotela" a pravím spolu s ním:"O všem se má pochybovat." Já pochybuji o Vašich závěrech hned v úvodu.
Lukáš 4. 12. 2013 16:29 +1 v reakci na mária 4. 12. 2013 12:11
Mária, souhlasím s Vámi! Základ je to, když se za Vás jasně postaví rodiče. Souhlasím i s tím, že se dnes poměry ve školství mění - ano, někde až z extrému do extrému. Důležitý je postoj k životu, který si na něm ( na životě ) sami časem vybojujeme. Taky mě chtěla ve druhé třídě nasázet třídní učitelka čtyřky a to jenom proto, že jsem se zasek´ a nechtěl jsem s ní vůbec komunikovat. No, a dneska jsem už dávno svůj možný odpor k učitelstvu překonal a sám učím malé děti. :-)
Petra 99 4. 12. 2013 16:33 v reakci na roman 4. 12. 2013 13:57
Roman: Já jsem nedávno narazila na pojem "sebeuvědomění" a zdal se mi být výstižnější, než "sebevědomí" a Vaše komentáře mi to potvrzují a pohled na problematiku rozšiřují a upřesňují zároveň. Mám z nich radost :-).
Lukáš 4. 12. 2013 16:33 +4 v reakci na Karolína 4. 12. 2013 12:10
Karolíno, myslím si, že nad vším hodně přemýšlíte. To může být samozřejmě obvykle životní výhoda, někdy je to ovšem - paradoxně - životní nevýhoda. Traduje se, že Einstein byl jako dítě vnímán, jako téměř retardovaný chlapec. On přitom mluvil velmi pomalu, vyjadřoval se váhavě proto, že o všem přemýšlel mnohem víc, než celá řada ostatních "pitomců." :-) Myslím si, že jste velice chytrá, ostatní Vám spíš mají co závidět ...
Petra 99 4. 12. 2013 16:37
Nedávno jsem dostala tip na následující článek, něco doporučuji vzít s rezervou, ale jinak jsem v něm našla inspiraci... http://www.stevepavlina.cz/...
Lukáš 4. 12. 2013 16:40 v reakci na Lenka87 4. 12. 2013 11:18
Lenko, taky Vám držím palce. Mám ve své třídě polovinu dětí, které navštěvují pedagogicko- psychologickou poradnu. Dostávají zhruba polovinu samostatných prací v porovnání s ostatními spolužáky - tedy rozsahem. Ostatní žáci to berou jako normální, kolektiv je spolu už pátým rokem. Spíš to ostatní děti berou jako legraci:"Jé, mi chceme taky míň ..." Těžko radit, zkusil bych hledat práci, kde můžete "jet" svým tempem bez pozornosti kolektivu. Kde budete sólo hráčka ... :-)
Lukáš 4. 12. 2013 16:42 +1 v reakci na Michal Balada 4. 12. 2013 10:27
Společenské konvence jsou to, co ničí sebevědomí spousty lidí, zbavme se té pitomé zátěže! :-))
Lukáš 4. 12. 2013 16:44 +1 v reakci na Lenka87 4. 12. 2013 11:22
Dnešní doba předpokládá, že lidi jsou dokonalé mašiny mluvící plynně anglicky. Chaplinova "Moderní doba" ve skutečnosti není takovou minulostí, jak by se mohlo zdát.
Lukáš 4. 12. 2013 16:47 +2 v reakci na Petra 99 4. 12. 2013 16:33
Ono nezáleží tolik na přesnostech definic, stačí, když si uvědomíme podstatu slov ...
Lenka87 4. 12. 2013 16:54 v reakci na Lukáš 4. 12. 2013 16:40
Děkuji Vám, dneska jsem nad tím delší dobu přemýšlela. Můj výkon v nové práci brzdily dva fakty: rozchod a stěhování. Tento měsíc jsem právě stihla zařídit hodně věcí. Ale bohužel hlavně ten rozchod mi rozkolísal moje emoce a tím pádem jsem se nesoustředila při výkonu práce. Nyní se nějak už srovnávám a začínám mít pocit, že už to zvládnu. V práci ještě jsem a šlo tam spíše o drobnější chyby, které věřím, že vyladím...Současná práce až tak náročná není, tady spíš šlo o moje emocionální nastavení a momentální nižší sebevědomí.
Lenka87 4. 12. 2013 16:59 v reakci na Lukáš 4. 12. 2013 16:42
A jsem ráda, že i tak je dost lidí , co přemýšlí jako vy! Souhlas! Nejsme všichni stejní a i ten ,,vyděděnec" může mít kvalitu, která ve velké míře obohatí společnost. Jen to vysvětlit těm lidičkám, kteří si nasadili masku ,,normality"a ,,rebelům" (mezi nimiž patřím i já) kladou po celý život odpor ;-)
Lenka87 4. 12. 2013 17:20 +2 v reakci na Lukáš 4. 12. 2013 16:44
Tak nevím, co dál. Udělat nějakou ,,revoluci",začít asertivně prosazovat práva nás nedokonalých a ,,nenormálních", psát články na webu, mluvit o tom s lidmi v okolí. Já jsem měla celkem výhodu ve škole. Je mi milejší a pro mě jednodušší se něco naučit, než datlování do Excelu v práci. Někdo naopak na škole prolejzal, ale je zase praktičtější v běžném životě. Nejde o to, abychom všichni zvládali všechno stejně, ale inspirovat se, učit se od druhého, doplňovat se. Poradit druhému v tom, v čem je slabší a naopak.
MichalS 4. 12. 2013 17:44 +1 v reakci na Petra 99 4. 12. 2013 16:37
Díky za odkaz. Zajímavý je, ale celkově na měl působil lehce... no... ééé... jakoby sektářsky. Ve smyslu "ty jsi takový a takový a pak můžeš jen tohle a tohle a cesta vede výhradně tudy a nikudy jinudy".
Lukáš 4. 12. 2013 17:53 v reakci na Lenka87 4. 12. 2013 11:22
Pořád se někomu dokazovat - ve čtyřech slovech jste pro mě vystihla všechno. Současný "byznys" se totiž, myslím si, zakládá především na nějakém podivném druhu nedůvěry. Dřív, myslím si, stačilo slovo, slib. Ještě je tu jedna věc. Nechci aby vyzněla nějak hanlivě, ale fyzicky handicapovaní jsou v některých zemích při svém zaměstnání jistým druhem pro firmy "finančně zvýhodněni." Nikdo dnes asi neuznává, že dysgrafici, dyslektici, dyskalkulici ... by mohli být v zaměstnání taky nějak oficiálně zohledněni. Přitom je to znevýhodnění na celý život - ovšem méně viditelné. A v naší společnosti asi dost poškozuje sebedůvěru takových lidí.
Lukáš 4. 12. 2013 17:59 +1 v reakci na Lenka87 4. 12. 2013 17:20
Ano, učím děcka to, že hrdina není ten, kdo se přidává k notorickým vítězům, ale ten, kdo se postaví za "slabšího." A získá tak přátele na celý život. :-) Říká se, že naše současná společnost zestárně, že v ní bude mnohem větší procento lidí nad šedesát. Řekněme. Třeba tak časem zmoudříme. A pochopíme jistá znevýhodnění. :-)
roman 4. 12. 2013 18:08 +1 v reakci na Petra 99 4. 12. 2013 16:33
jasne v pohode podstata je v slove nie v presnosti ako píše Lukáš. A ešte mi tam chýba sebaKLAM :)
Lenka87 4. 12. 2013 18:33 +1 v reakci na Lukáš 4. 12. 2013 17:53
Já mám právě obavy, že trpím nějakou takovou lehčí dysfunkcí...hodně mě to omezuje v životě, lidi mě často nechápou, protože toto na mě na začátku nepoznají. Já pracuji v pomáhajících profesích, možná právě proto, že vím, jaké je to být ten znevýhodněný....
Lukáš 4. 12. 2013 18:38 +1 v reakci na Lenka87 4. 12. 2013 18:33
Rozumím. A já se ještě pořád držím učení, protože vím, jak je pro některé z nás těžké nestat se v životě premiantem. :-)
Kristina 4. 12. 2013 18:47 +1 v reakci na Lukáš 4. 12. 2013 17:53
Lukasi, vsichni ti dys... oni nemohou delat treba kuchare, kaderniky, a mnoho dalsich profesi, kde je jejich hendicap neomezuje? Muj muz je take jeden dys... a pritom vede uspesne firmu... Ja nevim, to uz mi pripada, ze by mohly byt ulevy pro naprosto kazdeho... Holt kdyz ma nekdo handicap, musi hledat primerenou praci. Nebo to vidite jinak?
Lenka87 4. 12. 2013 19:09 v reakci na Kristina 4. 12. 2013 18:47
No já si právě taky hledám přiměřenou práci..zjistila jsem, že mám na to být dobrou lektorkou. Je to kreativní práce a tam nějaká chybička v prezentaci se dá šikovně okecat :) Jenže v momentální chvíli mám práci, kde je současnou překážkou administrativa, už jsem tím některé lidi naštvala, protože prostě nechápou, že tam něco prohodím, udělám navíc, občas i po kontrole si té chyby nevšimnu. Věřte mi, že mám v tu chvíli vztek na všechny normální lidi, protože prostě opravdu není mým záměrem někomu škodit, nebo způsobovat problémy. Chci jenom žít v této společnosti a přispívat tím dobrým, co ve mě je, ale kdyžpak i po snaze přijde jen pokárání, jako bych byla malé děcko?...já si svojí cestu najdu, ale spíš řeším současnou situaci...
Lukáš 4. 12. 2013 19:20 v reakci na Kristina 4. 12. 2013 18:47
Vidím to tak jak to tady píšu v reakci na komentář Márii. A taky v komentáři Lence68, který začíná:"Lenko, taky Vám držím palce..." Tam v podstatě souhlasím s tím co tu píšete Vy. Extrém dneska NĚKDE došel i do krajnosti tam, kde se z dys... dělají uměle "velcí chudáci."
Kristina 4. 12. 2013 19:22 v reakci na Lenka87 4. 12. 2013 19:09
Leni, to nemelo byt nic proti Vam... ja mam zase v blahe pameti, jak jsem nastoupila v jedne firme jako manazerka. Vydrzela jsem fakt chvili, protoze naprosto nezvladam stres, brecim, kdyz mi neco nejde, atp. Tak proste nejde to... :-) Musim delat jen to, nac mam. Zas ty lidi v administrative chapu, ze m vadi chyby. Nevim, co presne delate, ale nekdy na chybe visi pak spoustu dulezitych veci i osudu lidi. Cimz Vam nechci prihorsovat, jen jsem byvala na druhe strane, tak chapu i ji... :-)
Lukáš 4. 12. 2013 19:29 v reakci na Lenka87 4. 12. 2013 19:09
A proto se doporučuje u některých dětí dávat přednost ústní komunikaci před písemným a psaným projevem. Nebo naopak, podle druhu potíží. Pak přijdou do běžného života a všechno je pro ně těžší. Pak záleží mnohem víc než u jiných lidí na tom jak se zařídí dál ...
Igor 5. 12. 2013 08:41 +5 v reakci na Karolína 4. 12. 2013 12:10
Karolíno, buďte pyšná na to, že přemýšlýte a rozebíráte problémy i tam, kde ostatní problémy nevidí. Taky jsem si za svůj život spoustykrát vyslechl, že nad vším moc přemýšlím. Od toho přeci mozek máme, abychom ho používali. Samozřejmě, jak píše Lukáš, v praktickém životě příliš přemýšlení škodí, protože doba je uspěchaná, někdy nezbývá než se přizpůsobit. Třeba si časem najdete zlatou střední cestu, jistý nadhled a humor právě v tom, že nic není jisté. Vždyť to přece dělá tenhle svět krásný a zajímavý :-)
Lenka Nováková 5. 12. 2013 09:32 +2 v reakci na Lukáš 4. 12. 2013 16:20
Dobrý den pane Lukáši, Neberu vám váš protest, že se „dospělá pokřivení“ snadno svádějí na školu, ani nemám problém s tím, že moji osobní zkušenost se školstvím 70 let minulého století zevšeobecňujete. Chápu. Zřejmě je to pro vás citlivá záležitost. Přesto cítím potřebu komentovat, cituji: vliv vaší nejbližší rodiny – tedy pro mě – nevynecháváte z nějaké „lásky“, ale z alibismu. Zvláštní a odvážné tvrzení. Jestli někdo někdy může zlehčovat mou LÁSKU k rodičům a prarodičům, jsem to je já sama a pokud jsem se rozhodla je veřejně nepranýřovat za chyby, kterých se na mě možná před padesáti lety dopustili, je to moje svobodné rozhodnutí, které nemá právo zpochybňovat nikdo, i kdyby to byl sám pánbůh. Napadlo mě, že byste to jako učitel rád věděl. Díky, LN
Lukáš 5. 12. 2013 10:17 +3 v reakci na Lenka Nováková 5. 12. 2013 09:32
Nezlobte se na mě, ale já zevšeobecňuji? :-) Přečtěte si po sobě prosím ještě jednou zde zveřejněný text: "Budování mého sebevědomí založili na zaškrtávání chyb červenou barvou ..." Skutečně se pro Vás nenašel jediný učitel, který by Vás za celou školní docházku nepochválil? Mě se střídaly tyto postavy "jako v panoptiku" kladní i záporní "hrdinové." ... Nechci zlehčovat Vaši lásku k rodičům, nedovolil bych si to, ale dovolím si zlehčovat přecházení vlivu vlastní rodiny v prvních letech života - při budování sebevědomí, sebeúcty, sebelásky, sebedůvěry.
roman 5. 12. 2013 10:42 +6 v reakci na Lenka Nováková 5. 12. 2013 09:32
Utváranie osobnosti začína v rodine, škole, vplyvom spoločnosti a jej kúltury. Vplyv s určitých gen. predpokladov a vplyv rodiny nám do predškolského veku vštepí najviac toho s čím pôjdeme na trh. Čo sa týka školy tiež má výrazný vplyv na utváranie a vyzrievanie človeka v živote. Chápem že škola má svoje poslanie a význam. Ale vplyv na osobnosť prebieha na základe nejakých kritérií a osnov ktoré musíme splniť či sa nám to páci alebo nie. Zlé hodnotenie v predmetoch ktoré nám nejdu a výkladu toho že toto musí byť takto a nie inak, určite dotvára nášu predstavu o sebe samom a o okolí bez toho či je nevyzretá individualita s tým stotožnená. Príklad: Dieťa dostane zlé hodnotenie z predmetu a je frustrované. Dospelý normálny človek to pochopí, dieťa si to vysvetlí a spracuje po svojom (zlosť, nenávisť, poníženie, potupa, odpor?) nikto nevie s akou vlastnosťou sa stotožní, to záleží aj o tom s akým balíčkom vlastností do školy prišlo. Preto aj škola nás učí vštepovať určité vzorce správania ktoré nás formujú do ďaľšej etapy života ktorú máme pred sebou.
Lenka Nováková 5. 12. 2013 11:32 +2 v reakci na Lukáš 5. 12. 2013 10:17
Autor píše a čtenář čte. Každý má jiný mozek, jiné myšlenky, jiné zkušenosti a k jejich vyjádření používá jiná slova. Stále mě překvapuje, jak si každý čtenář ve článku najde něco úplně jiného,co je pro něj důležité, vůči čemu cítí potřebu se vymezit a co původně nebylo hlavní myšlenkou mého sdělení. Já jsem napsala, že z lásky vynechávám svou rodinu (protože jsem ji nechtěla veřejně kritizovat) a vy píšete, že jejich vliv zlehčuji. Pro mě je váš komentář zdrojem poučení, že na každém slově záleží. Co vy?
Lukáš 5. 12. 2013 12:43 +3 v reakci na Lenka Nováková 5. 12. 2013 11:32
Souhlasím, protože to trochu znám z jednoho literárního serveru. Je snadné chytit za slovo druhé v přímém rozhovoru, natož potom v při takovéto komunikaci. Pokud jsem byl v předchozích komentářích příliš "nabroušený" podávám ruku k usmíření.
gird 5. 12. 2013 13:09 +1 v reakci na Lukáš 5. 12. 2013 12:43
I já jsem, Lukáši, pochopila tu autorčinu větu původně jinak, než ji teď vysvětlila. Oba to říkáte hezky a souhlasím, protože myslím, že vaše pohledy se vůbec nevylučují, naopak.
Lenka Nováková 5. 12. 2013 13:31 +2 v reakci na Lukáš 5. 12. 2013 12:43
Je to hezká nabídka. Díky a přijímám. Třeba si na to někdy podáme ruce i osobně. Klidný adventní čas a ať se vám daří. Lenka
Lukáš 5. 12. 2013 20:10 v reakci na Lenka Nováková 5. 12. 2013 13:31
Jenom chci říct - potvrzuje se stará známá pravda - čtenář vnímá a reaguje nejvíc na to, co čte v prvním a v závěrečném odstavci. Hlavně v dnešní uspěchané době. Přeji pěkné Vánoce. :-)
Lukáš 5. 12. 2013 20:16 v reakci na roman 5. 12. 2013 10:42
Není to úplně tak jednoduché. Nejde jenom o rovinu interakce učitel-žák. Reakce na hodnocení - jakékoliv - se ve škole utvářejí vždycky v kolektivu. Tedy před dalšími vrstevníky dětí, proto je to vždycky práce s celým kolektivem. Hodnocení jednotlivce v kolektivu je taky kus psychologie. :-)
pe 6. 12. 2013 00:01 v reakci na Lukáš 5. 12. 2013 20:16
Se samotným hodnocením je to mnohem jednodušší. Těžko v něm najdete psychologii, pokud tuto disciplínu chápete jako vcítění a porozumění. Hodnocení je skoro "antipsychologie", slouží ke zjednodušení bez nutnosti vcítění, je to racionalizace nerozpoznaných pocitů.
Jana 6. 12. 2013 06:44 +1
Moc hezky napsané, díky. Já přidávám jeden krásný citát: Je třeba mít vytrvalost a víru v sebe, je třeba věřit, že něco dokáži a dokázat to za každou cenu. Marie Sklodovská.
Silvie 6. 12. 2013 12:24 +3 v reakci na Lukáš 4. 12. 2013 16:20
Pane učiteli Lukáši, můj partner je bývalý učitel /resp, ředitel/ a já sice nechci všechna dopělá pokřivení svádět na učitelský sbor, přesto je to někdy síla. Přežívají "učitelé", kteří by v soukromé sféře neměli šanci, ale vyhodit je jen tak nelze. Ředitelé nemají dost kompetencí a často jsou na jejich místech zbabělí a neschopní konformisté, žádné manažerské osobnosti. Můj muž řediteloval pouhé 3 roky, než přešel do soukromé sféry a dodnes nechápe, jak to s těmi kretény /ne dětmi, ale některými učiteli/ mohl tak dlouho vydržet.
Karolína 6. 12. 2013 16:30 +1 v reakci na Karolína 4. 12. 2013 12:10
Děkuji vám za komentáře. :-) Hned se mi na moji nejistotu kouká líp. A myslím, že časem ji budu brát opravdu s nadhledem a humorem (i když asi černým – jak se znám :D).
Ulka 6. 12. 2013 16:48 v reakci na Petra 99 4. 12. 2013 16:37
Petro, díky za odkaz. Článek je zajímavý hlavně tím, že se člověk zamyslí nad smyslem svého života, může o něm zase popřemýšlet:o) Celkové ladění článku však naprosto koresponduje s nadčlověčím nadpisem, a tak si říkám, zda-li pisatel nezabředává přece jen ještě do těch nižších úrovní, aniž by si to sám uvědomoval. .:o) Neměla jste podobný pocit?
Ulka 6. 12. 2013 17:50 +2 v reakci na Karolína 6. 12. 2013 16:30
Tak až tam bude i ten černý humor, tak bude i Vaše šrotování zábavou, věřte mi:o) Nasmějete se i sama se sebou. To taky někdy není k zahození. Jistota vně Vás neexistuje a to Vy už víte. Na blbé dotazy, zda jste si jistá, říkejte, že vůbec ne. Uvidíte, jak budou čubrnět:o)
Petra 99 6. 12. 2013 19:52 +1 v reakci na Ulka 6. 12. 2013 16:48
Ulka: Jedna věc je forma, jedná se o zprostředkování obsahu knížky a navíc o český překlad skupiny nadšenců. Netroufám si posuzovat úroveň sebevědomí autora, komentátora, ani překladatelů. Z pro mě použitelného obsahu jsem si pro sebe v článku našla jakousi plynulou nit v procesu dozrávání člověka, ve zvyšování jeho sebevědomí (jako stupně uvědomění si sebe sama) a cítím v tom postupný vývoj od nespokojenosti, nadávání na všechno či sebedestrukce po hledání "nepravé spokojenosti " v konzumu a vnějším světě obecně přes příklon k hledání spokojenosti uvnitř sebe (nejdříve pouze kvůli sobě) a později posun k pocitu sounáležitosti a propojení s přírodou a lidstvem a k vědomí, že ubližováním přírodě a druhým ubližujeme zároveň sobě, až k odhodlání vložit svůj podíl do zlepšení světa. A tady ten nadčlověčí prvek opravdu asi visí ve vzduchu :-) A potkala jsem někdy osobu, která doslovně zářila zevnitř a pobýt chvíli v její blízkosti a radosti byl zážitek. A taky jakoby to vysvětlovalo mně stále dost nepochopitelné „brojení“ pana Špatenky vůči myšlení a intelektu, podobně podle článku se myšlením lze dostat na určitou (ne nízkou) úroveň, ale dále už příliš ne…?? Něco podobného „zaznělo“ například v rozhovoru pánů Majera a Špatenky (článek "V hlavě odpovědi nehledej")…no, je stále co řešit, to aby člověk žil do 100 let :-)
Lukáš 6. 12. 2013 20:03 +1 v reakci na pe 6. 12. 2013 00:01
To co píšete už dneska NEMUSÍ platit. Jsou taky alternativní způsoby hodnocení, pořád většina lidí myslí na známkování 1-5 jako za dob Marie Terezie. Hodnotí se odvedená práce, ne člověk, který ji dělal. Dneska se to už umí - psychologicky - oddělit tak, aby nedostatky toho, co předvedla hodnocená osoba nevztahovala na sebe, jako srážení vlastního sebevědomí. Chtělo by to tady článek na tohle téma ... třeba paní Lenka Nováková něco takového časem vloží.
Ulka 6. 12. 2013 20:25 v reakci na Petra 99 6. 12. 2013 19:52
Petro, právě v tom bodě jsem se zamyslela nejvíce - odstavce článku "rozum" a "láska"... napadlo mne, že to nemusí být nejdřív projít rozumem a pak se dostat k lásce. Kromě toho, že to může být protkané, si dovedu představit, že tyto dva stupně stojí i vedle sebe. Jak kdy, jak u koho, záleží, jak si kdo k čemu dojde. A s těmi sty lety nestrašte. Umíte si představit takhle dumat ještě tak dlouho?:o) Myslet si, že budu ta, která se dostane do stadia "radosti" a tudíž nebude dumat, ale intuitivně cítit štěstí a pouze zase štěstí, by mi připadlo nadčlověčí a já rozhodně nadčlověkem se necíti býti:o) Ale víte co - já s tím bodem "radosti" mám problém.. úplně mu nevěřím. Vy jo?
Lukáš 6. 12. 2013 20:35 +3 v reakci na Silvie 6. 12. 2013 12:24
Paní Silvie, jsem rád, že píšete: "...s NĚKTERÝMI učiteli." To mi dává jistou šanci :-) Přece jenom je tato debata pod článkem na téma sebevědomí :-)) Chápu Vašeho manžela - učil jsem asi na sedmi různých školách, mám tedy srovnání. Dneska už nemůžu souhlasit s Vašim názorem na to, že se ředitel těžko zbavuje svých podřízených. Jde to velmi snadno - z hodiny na hodinu. Za dveřmi čeká desítka dalších - ve velkých městech to platí nejvíc. Školy se zavírají a vzhledem k demografickému vývoji se budou dál zavírat, "přirozeným vývojem" tak zůstanou řediteli silnější jedinci - manažeři - jak říkáte. Neschopní konformisté byli vychovaní minulým režimem - i dneska jsou takoví ti, kteří mají "kamarády" ve všech režimech. ( Ne nadarmo jsme měli tolik let ministerstvo školství zároveň s ministerstvem vnitra.) Ředitelé manažeři - pokud použiju tady už vícekrát použitá zevšeobecnění - jsou často dobří podnikatelé, kteří pro samé podnikání občas zapomenou na lidskou stránku věci - mohl bych vyprávět. Závěrem tedy - s těmi kretény ( kolegy) jsem to vydržel a držím dál - opakuji posté, jsme lidé různí - jako ve všech oborech. Na současné škole jsou mí kolegové lidé, kterých si vážím a neříkám to proto, že jsem ohnutý konformista, spíš proto, že se od nich učím. Tomu co dělat častěji a dobře. Tomu co nedělat, abych se mohl s klidem večer a po ránu podívat na svůj obličej doma do zrcadla. Věřte nebo ne, uznávám nakonec to samé heslo co žáci: "Nejlepší školou je škola života."
Silvie 6. 12. 2013 22:02 v reakci na Lukáš 6. 12. 2013 20:35
Děkuji za dlouhý komentář, pane Lukáši. Moc nevěřím, že to jde "z hodiny na hodinu", i ředitel musí dodržovat zákoník práce... :) Musí mít k vyhazovu pádný důvod, že učitel zamrznul v době před 30 ti lety jako důvod nestačí, obávám se. Můj příspěvek byl spíše míněn jako srovnání státní sféry se soukromou. Píšete, že "za dveřmi čeká desítka dalších". Jak je možné, že u nás /malé městečko v JM kraji/ na místní ZŠ učí důchodci? Je zde velmi málo mladých a dynamických učitelů, převažují padesátníci a vyjímkou nejsou ani ti již zmínění důchodci. Od těchto lidé nelze očekávat, že uskuteční požadavky doby na moderního učitele, mají pod kůží zažrané stereotypy a nemíní diskutovat. Nikdy by nepřiznali, bohužel ani před sebou samými, že dělají chyby. A takoví lidé mají učit naše děti? Vím, že Vy osobně za nic nemůžete, jenom jsem si tak trošku ulevila.
Petra 99 6. 12. 2013 22:06 v reakci na Ulka 6. 12. 2013 20:25
Ulka: Dovedu si představit, že v 99 letech stále nějaký dílek chybí...:-)...ale to by ho třeba člověk hledal fakt tím radarem, nechal by ne sebe vše pouze působit, mozku by dal tak třetinový důchodový úvazek... nepsal by sem komentáře:-)... avšak já se cítiti býti-včetně občasných záblesků intuice- dnes o dost jinak a jinde, než před pouhými pěti lety, tak kdo ví?...tak pokud se člověk naučí brát vše v životě tak, jak to jde, nacházet v tom studijní materiál, vypustit ze slovníku co by kdyby, pomoct druhému jen tak, že cítí, že to ten druhý potřebuje, tak...kdo ví?...
Petra 99 7. 12. 2013 07:59 v reakci na Petra 99 6. 12. 2013 22:06
Ulka: ...tak se třeba naučí, co pro svůj život potřebuje vědět, i mnohem rychleji :-)
Lukáš 7. 12. 2013 08:00 v reakci na Silvie 6. 12. 2013 22:02
...Byl jsem svědkem několika takových vyhazovů, snad se mi to tedy jen nezdálo. :-) Píšete o manažerech. Kohopak máte za starostu? Jaký to je manažer? Jací jsou rodiče žáků škol u vás ve městě? Lidi se musí ohlásit na těch správných místech a nedat se jen tak lehce odbýt. Je to zase o tom sebevědomí, sebedůvěře - tentokrát rodičů žáků. Ředitel si musí najít způsob jak ty mladé dotáhnout do školy. Nabídnout jim učitelský byt, zohlednit možnost doštudovat během učení ... způsoby tady jsou. Často stačí najít jednoho, dva mladé kantory a ti pak navnadí, přitáhnou zase další lidi. Jenom se vedení nesmí bát domácích, že se proto stanou "nepopulárními u staršího publika." :-) Nadávání nepomůže.
Lukáš 7. 12. 2013 08:05 +1 v reakci na Silvie 6. 12. 2013 22:02
Ještě PS: Letos mi bylo padesát:-) Záleží na tom, co myslíte pod pojmem dynamický učitel. Kolik je u nás dynamických manažerů, kteří pracují v kuse, bez změny v oboru třeba přes třicet let? Můžete mi říct, jak moc dynamičtí jsou tito manažeři po tak dlouhé době v náročném zaměstnání? :-)
Silvie 7. 12. 2013 11:17 v reakci na Lukáš 7. 12. 2013 08:00
Na vesnicích a malých městech je to těžké. Vyhoďte učitele, který chodí s vašim tátou na ryby, nebo na kanastu, nebo učitelku - alkoholičku, která kdysi učila vás, a je evidentní, že už o jinou práci nezavadí...podobné situace musel řešit můj muž, když řediteloval, tehdy mu bylo něco málo přes 30. Dcera chodí do devítky, její učitelka kdysi učila i mě, takže mi nejenže tyká, ale chová se ke mě způsobem, který by si nedovolila ani moje matka. Vím, že nadávání nepomůže, ale co je běžné ve městech, na vesnicích jen tak neprosadíte. Navíc, my, Češi jsme dost pohodlný národ, nejenže se nám nechce do otevřených konfliktů, ale neumíme se ani sjednotit.
Silvie 7. 12. 2013 11:19 v reakci na Lukáš 7. 12. 2013 08:05
Tak to pardon, neznám Vás, ale Váš příspěvěk na mne působil tak, že sotva začínáte. :)
Lukáš 7. 12. 2013 20:26 v reakci na Silvie 7. 12. 2013 11:17
Souhlasím, učil jsem šest let na vesnici. Tam, kdy si lidi "vidí víc do talíře," nejde dělat radikální změny tak snadno.
Ulka 8. 12. 2013 11:49 v reakci na Petra 99 6. 12. 2013 22:06
Petro, a to je právě to, že já si nejsem jistá tím, že je dobré svou úroveň složit na maximum, tj. složit všecky dílky puzzle. Jako ne že bych se bála, že já tam dojdu:o) Ale spíše ty vyšší úrovně brát ne jako cíl, ale cestu za něčím, co by mohlo být dobré. To podle mne úplně stačí, jinak v tom vidím spíše sebelež, honbu, ego...A tady já mám další nejistotu:o) Píšete, že jste "jinde" než před pěti lety.. a to určitě jste. Ale jak víte, že jste "dál"?:o) Víte, jak to myslím... já si před pěti lety myslela, že "tak to tedy je" .. člověk mínil a život měnil a já dnes vím "že zas je to trochu jinak"... ale může se mi stát, že za čas si řeknu "ale ne, tehdy, před pěti lety a více jsem to vnímala lépe"... mně prostě přijde jakákoli honba za osobním rozvojem srandovní (ne rozvoj sám). Tak nějak přirozeně tu být, plynout s ostatními -a přesně jak jste napsala - pomoci druhému jen tak, že cítí, že to ten druhý potřebuje. Hezkou neděli, Petro.
Petra 99 8. 12. 2013 20:40 v reakci na Ulka 8. 12. 2013 11:49
Ulka: ... občas je potřeba puzzle nebo jejich část přeskládat či přemístnit nějaký dílek, který měl třeba stejný tvar, ale kapku jinou barvu...a odkazovaný článek a jeho stupně osobního rozvoje jsou pro mne inspirací, ne cílem, vždyť nikdo nevíme, čemu nás život ještě chce či má naučit a kam dovést...a nepochybně každého něco jiného a někam jinam... v podstatě každý i jinde začíná už tím, jaký dostal základ od rodičů... A souhlasím s Vámi, honba za čímkoliv je křeč, náhražka za přirozený, z vnitřní podstaty vyvěrající vývoj...jako jablko, které zčervaná přirozeně na stromě vs. ve skladech v ochranné atmosféře...ale opakuji, článek mi trochu pomohl pochopit p. Špatenku či články a komentáře Jirky Lukáče...ten někdy někde psal, že se učí naslouchat vnitřnímu hlasu, který ho někam vede...a to už podle něj i podle článku nejde přes přemýšlení... ...
vlade 10. 12. 2013 09:55 +12
Problem neni ani tak "co si o sobe myslime", jako "co si myslime, ze si o nas mysli ostatni". V me zkusenosti, vetsina lidi kteri maji problem s jednim (spise se vsemi) "sebe-neco", je maji zprostredkovane pres "co si mysli ostatni". Ostatne, je to zjevne i nahore - "budovani meho sebevedomi zalozili..". Duverovat sobe, kdyz vidim, ze mym schopnostem neveri jini neni trivialni. Vetsina z nas si mysli, ze lide s kterymi se stykaji pomalu nedela nic jineho nez premysli o nas a vazi kazdy nas cin. Ve skutecnosti je situace daleko horsi (a proto ji mozna lide potlacuji jeste vice do podvedomi)- vetsina lidi ktere kdy potkate na vas nemysli vubec, a i vetsina lidi kteri jsou pro vas nejak duleziti (at uz sef ci rodina) na vas mysli podstatne mene nez si myslite. Nase podvedoma sebestrednost (vetsinou jsme sami pro sebe stredem vesmiru, coz je celkem pochopitelne) jeste neznamena ze jsme stredem vesmiru pro vsechny ostatni (i kdyz to velice snadno implikuje). Je to paradox - nase sebestrednost je v podstate sobecka (ja=stred vesmiru je vcelku sobecky svetonazor) a presto nam brani videt sama sebe. Ve chvili kdy se oprostime od premysleni jak nas vidi ostatni, je snadnejsi videt sebe. A zase paradoxne, to nam casto muze umoznit udelat ostatni stastnejsimi nez kdyz travime pulku zivota premyslenim jak nas vidi a co bychom teda meli ci nemeli delat.