Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Co říkají mužské slzy

Jakou zprávu o sobě dává muž, který se před lidmi rozpláče?

Michal Vlasák

Michal Vlasák

13. 11. 2012

Známe pláč z radosti i smutku, z výhry i ze ztráty. Stále častěji slýcháme, že pláč je přirozený, ovšem ten mužský je společností pořád vnímaný jako něco nechtěného. Proč tomu tak je?

Zmínky o mužském pláči můžeme najít už v Homérových dílech, ve Starém zákonu, u Tomáše Akvinského či v eposu Beowulf. Už tehdy byly ve společnosti rozlišovány situace, kdy je pláč přípustný a kdy se naopak vůbec nehodí.

Legitimním důvodem pro mužský pláč byly v literatuře válka, mír, vznešené ideály, ztráta přátel či milovaných, případně domova. Netoleroval se pláč z osamocení. Ten byl výsadou žen, stejně jako pláč kvůli smutku nebo důležitému vztahu.

Ať už ve starém Římě nebo u samurajů v Japonsku, pláč byl vnímán jako symbol toho, že muž má silný morální kodex a velmi se ho dotkne, když je narušen.

Muž, který pláče, je vnímán jako upřímný, zatímco žena ronící slzy působí na okolí jako hysterka.

Éra osvícení věřila v muže jakožto racionální bytost. Ve viktoriánském období se pláč stal téměř výlučně výsadou žen jakožto emocionálně bohatých a křehkých bytostí. Toto přesvědčení pak bylo jen posilováno válkami, kterých se (až na výjimky) účastnili pouze muži. V boji totiž není na pláč čas a tuto skutečnost si i dnes můžeme potvrdit v mnoha historických filmech.

Muži jsou dnes významně zastoupeni v profesích, kde je vyžadována spolehlivá a stabilní osobnost, která si už z principu nemůže dovolit podlehnout emocím (vojáci, hasiči, policisté). Tyto skutečnosti spolu s výchovou posilují stereotyp o slabosti muže, který pláče.

Snaha vyhnout se pláči se ovšem projevuje i v každodenním životě a někdy je opravdu užitečná. Při těžkých situacích je většinou potřeba někoho, kdo emoce ovládne a o nějž se ostatní mohou opřít.

Pokud člověk pláč potlačuje, emoce se mohou somatizovat.

Situace se ovšem v poslední době začíná zlepšovat a vracet pojetí známému ze starých příběhů – alespoň co se mužů týče. Dle nedávného výzkumu (tzv. Penn State study) je muž, který pláče, vnímán jako upřímný, zatímco žena ronící slzy působí na okolí jako hysterka. U obou pohlaví je přitom lépe než přímo pláč vnímáno pouhé slzení očí.

Zdravotní přínosy pláče jsou přitom značné. Dle výzkumů mají hráči, kteří po zápase pláčou, vyšší sebevědomí. Cítí se v kolektivu bezpečněji a nedají na tlak okolí. Pokud člověk navíc pláč potlačuje, emoce, které by mohl dát najevo fyzicky, zůstanou uloženy v něm. Časem se mohou somatizovat a způsobit například zvýšení krevního tlaku.

Pláč jako takový je přirozený projev, který má na mysl a tělo tišící účinky. Názory na to, kdo a při jaké příležitosti může plakat, jsou i dnes v různých kulturách různé. Jaký pohled převládá u nás? Na to si odpovězme sami.

Využívejte celý web.

Předplatné

Já například nemám obavu přiznat, že se sám někdy neudržím a pobrečím si. Pro okolí je to většinou překvapivé, ale v mužské i ženské společnosti jsem se naštěstí setkal s pochopením a útěchou. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Více k tématu
Crying: A Natural and Cultural History of Tears

Diskuse 0