Dát druhému to nejlepší

Práce rozhodně není jen způsob obživy, prostředek k vlastnímu hmotnému zabezpečení (i přesto, že v mnoha životních situacích není jiné cesty a je to tak zcela v pořádku). Je obtížné, aby byl člověk skutečně spokojený a vyrovnaný, když se sice dobře postará o všechny ostatní součásti svého života, ale nebude dělat práci, která ho baví a která má smysl – jen proto, aby mu vydělala dost peněz. Přestože peníze jsou důležité.

Nemusí být jednoduché nalézt to,

• co vás bude bavit a co budete dělat ze srdce rádi,
• co bude mít smysl a bude vytvářet hodnotu a užitek pro druhé,
• v čem můžete být skutečně dobří
• a jiní lidé jsou ochotní za to zaplatit, takže vás to dobře materiálně zabezpečí,

není to ovšem nemožné. Vzhledem k tomu, že většina z nás prací tráví zhruba polovinu svého vědomého dospělého života, rozhodně stojí za to tu pravou cestu hledat. Mám tím na mysli i ta nejobyčejnější (v tom nejlepším slova smyslu) povolání, když je člověk dělá rád a dá do nich sebe. Samotné slovo „povolání“ je v češtině moc hezké. Znamená vlastně to, k čem jsem byl povolán.

Každý z partnerů má ve vztahu svou roli, svůj jedinečný přínos. Je užitečnější, když se dva lidé doplňují a každý se soustředí na to, v čem je opravdu dobrý.

Vidím v této souvislosti určité dilema a nejednoznačnost v roli muže a ženy v dnešním světě. Někdo říká, že každý z partnerů by se o sebe měl i materiálně postarat sám, minimálně o základní úroveň bytí. Většina lidí v sobě toto přesvědčení asi má. Může se zdát, že myšlenka celého mého seriálu Začněte u sebe k tomu také směřuje.

Troufnu si totiž tvrdit, že žádná závislost na druhém v dospělosti není zdravá a dřív nebo později obvykle způsobí komplikace. Nemám tím teď samozřejmě na mysli situace, kdy je jeden z partnerů doma s dětmi nebo když se třeba staráme o někoho, kdo je z toho či onoho důvodu nemohoucí. To je zcela jiný kontext.

Každý přispívá po svém

Druhý pohled však může být, že každý z partnerů má ve vztahu svou roli, svůj jedinečný přínos. Je užitečnější, když se dva lidé doplňují a každý se soustředí na to, v čem je opravdu dobrý a co ho baví – na to, co chce dělat, ne to, co musí. Jen tak učiníme svět lepším místem a sami budeme spokojení. Rozhodně je to podle mě rozumnější, než aby se oba snažili o to samé a každý průměrně.

Pokud se partneři dohodnou, že pracovat bude jen jeden a druhý se bude třeba jen starat o domácnost, budou žít každý v trochu jiném světě.

Máme tu také typické, ale smysluplné klišé – v minulosti chlap obstarával potravu a zajišťoval bezpečí a žena se starala o sbírání všeho potřebného, o přípravu jídla a o krásu a pohodu rodinného hnízda. Ano, nežijeme v minulosti a svět se změnil, ale něco na tom přesto je. Můžeme si z toho odnést inspiraci i pro současnost.

Příroda s námi jistě nějaký záměr měla, když nás vybavila takovými dovednostmi a silnými stránkami, které jako muži a ženy máme. Svět je dnes dle mého pokroucený v tom, že nikdy v minulosti nebylo tolik mužů „ženami“ a tolik žen „muži“. Nepovažuji to za přirozené, ani za užitečné – ani pro jedno z pohlaví.

Klady a zápory

29. dubna. – 3. května 2020

Neúspěch jako součást životní cesty (seminář)

Psychologie.cz

V čem mohou spočívat rizika těchto dvou rozdílných přístupů? V prvním případě asi především v tom, že když si partneři budou všechno v zájmu spravedlivosti a rovnosti půlit, může se snadno stát, že to ani jeden z nich nebude dělat pořádně. Bude to doslova tak nějak napůl. Ani jeden se plně nesoustředí na to, v čem může vyniknout a přispět.

V druhém případě je to ta závislost, kterou musí oba vědomě přijmout a ztotožnit se s ní. Nahrává to totiž zneužívání moci a vynucování si vlastních názorů na jedné straně – Když tě živím, tak budeš dělat, co ti řeknu -  a pocitům méněcennosti na straně druhé. Navíc pokud se partneři dohodnou, že pracovat bude jen jeden a druhý se bude třeba jen starat o domácnost, budou žít každý v trochu jiném světě. Nejde jen o peníze, ale o pocit naplnění nebo třeba o kontakty a socializaci.

S partnerkou to například máme nastavené tak, že na mě je hmotné zabezpečení a ona se věnuje především dobrovolnictví a dobročinnosti.

Samozřejmě se to dá řešit i nepracovními aktivitami, zájmy, přáteli… Na druhou stranu právě ta rozdílnost, jinakost může být zajímavá a inspirující. Je co si předávat, je z čeho čerpat. Znám několik párů ve svém okolí, kteří pracují v jedné firmě, v jednom byznysu. Už jsem od nich několikrát slyšel, že i doma se baví v podstatě jen o práci. Vztah pak snáze upadá do stereotypu a šedi. Většina z nás však potřebuje, aby vztahy byly barevné, aby se něco dělo, aby bylo co sdílet – ne jen aby bylo co řešit.

A jak to máte zařízeno vy?

Dovolím si na závěr sdílet osobní zkušenost. My s partnerkou to například máme nastavené tak, že na mě je hmotné zabezpečení a ona se věnuje především dobrovolnictví a dobročinnosti, stará se o domácnost a k tomu ještě částečně podniká na volné noze.

Doplňujeme se a oba děláme to, v čem (snad) můžeme být dobří a v čem můžeme přispět i druhým lidem. Já jsem nesmírně vděčný za to, jaký máme domov, jak je o mě postaráno a že se o spoustu (pro mě nepříjemných a nezábavných) věcí nemusím starat. Moje přítelkyně zase může dělat to, v čem je naprosto úžasná, a nemusí si lámat hlavu, jestli vydělá dost.

Vůbec netvrdím, že to, jak to máme my, je jediné vhodné nebo správné řešení. Dokážu si představit mnoho různých variant. Je třeba, aby si každý našel svou vlastní cestu. Takovou, se kterou budou oba partneři ze srdce ztotožnění a která bude k prospěchu oběma. V článku nabízím dva svým způsobem protichůdné pohledy na věc, a přesto vidím smysl v obou.