Foto: Thinkstock.com

Depersonalizace, derealizace a můj papírový svět

Obklopují mne krabicové domy a dřevění panáčci.

Žiji ve světě krabicových budov, dřevěných panáčků v barevných oblečcích, papírových lesů a neměřitelného času. Ráno se nechci vzbudit ze svých snů, ale budík nepřestává zvonit. Co se mnou je?

Vstanu. Vyčistím si zuby, udělám snídani, uvařím čaj – jako robot. Obléknu sebe i syna a pospícháme do školkyA přece vždy přijdeme pozdě. Jakmile se za mnou zavřou gigantické dveře, na chvíli se mi uleví. Čeká mě jediná příjemná chvilka dne.

Procházím letenskými sady do práce, v uších sluchátka a kouřím. Špičkami bot prohrabávám spadané listí a kopu do směšných kuliček kaštanů: to abych cítila svět. Abych své létající já stáhla co nejvíc zpátky na zem.

Filmař

Z Vltavy se zvedá podzimní mlha a mléčný smog zahaluje podivné černé věžičky. Působí jako kulisa, jako napodobenina skutečného města. Zdá se mi, že se stačí jen trochu natáhnout a můžu si jednu z nich vybrat jako bonbónek z bonboniéry.

Hudba se mi dobývá do mozku a já si s její pomocí plním rezervoár emocí. Postupně mi vymírají, ale tohle ještě funguje. Vyfukuji kouř. Jeho vůni jen zřídka doopravdy cítím. Potřebuji další a další, silnější. Abych uvěřila, že dýchám.

Kráčím dolů a mohla bych si povídat s anděly na mostě. Jenže se právě něco stalo. Mé kroky, které předtím dopadaly na zem, jsou lehčí a lehčí, až téměř necítím pod nohama žádnou hmotu. Řeka se zvedá ze svých břehů a z létajících racků se mi točí hlava. Na podobné pocity jsem zvyklá, ale srdce se přesto rozbuší.

Když pak potkávám dřevěné panáčky a nastupuji do legračního malého vláčku, přivítám neviditelného filmaře. Sleduje mé kroky a myslím, že je jenom jakousi druhou polovinou mne samotné. Uvědomím si, že byl se mnou v tom parku. Vím, že je se mnou teď, a že stejně tak se mnou projde celým dnem

Vybíleno

Někdy to trvá dlouhé hodiny a někdy jen pár minut. Ale znám i doby, kdy se to táhne celé týdny bez přestání…

Vidím samu sebe, jak strnule stojím na neznámých místech a sleduji nebe. V kmitajícím davu lidí na přechodu nepohnutě čekám, až pomine pocit, že neexistuji. Má mysl je prázdná a vědomí bílé. Vybílené.

Předměty ztrácejí hmotu, svět se proměňuje na iluzi, má existence slábne. Cítím se jako mizící duch. Vše kolem mě v tu chvíli přestává zajímat: vše je bezbarvé, nicotné, nic neříkající.

Psaný text se čte jen ztěžka, řeč ostatních občas slyším jako cizí jazyk. Významy mi okamžitě unikají, utápím se v černé díře bezesmyslovosti. Paměť mi občas někdo smaže, čas občas někdo zákeřně posouvá. Natahuje hodiny a prohazuje události. Kalendář se stal mojí nepostradatelnou holí, abych se neztratila v časovém zmatku v mé hlavě.

A tak si tak žiju. A nechávám si spoustu věcí pro sebe. Aby nikdo nezjistil, že jsem zešílela. K lidem se chovám co nejnormálněji, jak to jde – když už to být musí. Raději se jim ale vyhýbám.

Hýčkám si touhu chytit své nestabilní já a udělat mu domov uvnitř jakéhosi domku. Domku, kde by nakonec zavládlo bezvětří. Jenže když tak honím sama sebe, přicházím o emoce. A místo abych našla domek, pohltí mě nakonec absolutní nezájem. Deprese.

Cesta tam a zase zpátky…

Už tu kdysi byla. Ještě chvíli se s ní mazlím – ale jednoho dne k němu zase půjdu. K psychiatrovi. Odhodlávám se, až když mi začne překážet: Je zažraná do každodenních úkonů a začíná mi bránit, abych se vůbec uživila.

Dostalo se mi u něj pochopení. A léků. Antidepresiva typu SSRI, konkrétně Fluoxetin, který už jednou před pár lety svoji úlohu splnil. Čekám, co se bude dít, přesvědčena o tom, že trpím obyčejnou depresí.

Jenže odkud mám vědět, jestli je deprese tvůrcem světa papírových lesů, krabicových domů a dřevěných lidí – nebo je jen návštěvníkem, jediným, který mi tu dělá společnost?

19. – 20. listopadu 2016

Festival Psychologie.cz podzim 2016

Psychologie.cz

Druhý pohled

Jako ve snu

Depersonalizace a derealizace označují nepříjemné psychické stavy odcizení či oddělení od vlastního těla, jáství nebo okolí. 

Depersonalizovaní prožívají těžko představitelné stavy cizosti, neskutečnosti či neexistence sebe a okolí. Svět a sebe v něm zažívají například jakoby v mlze či ve snu, odtaženě a nezúčastněně, vzdáleně, ploše, jakoby za oponou nebo za sklem, automatizovaně, nehmotně, nereálně a mrtvě. Depersonalizaci a derealizaci doprovázejí další symptomy, jako je ochuzení či ztráta emocí, empatie a motivace, zhoršení koncentrace, paměti, pocit zvětšování nebo zmenšování těla, změněné vnímání času a jiné. Syndrom se zpravidla vyskytuje společně s jinými obtížemi. Zvlášť počátek DP/DR provázejí deprese, úzkosti, panika či sociální a jiné fobie. 

 

Seděly jsme v kavárně na Andělu a ona si objednala džus. Číšník se od té doby kolem nás prohnal už třikrát – a nic. Zjevně zapomněl. „To se mi stává pořád,“ zasmála se Adriana. Nebýt proužkovaných punčocháčů a mírně punkového stylu oblékání, byla by vlastně docela nenápadná.

Je jí šestadvacet let. Má dlouhé a vlnité hnědé vlasy, štíhlou postavu a tichý hlas. Znám ji jako kamarádku, manželku, mámu a programátorku. Není ničím obyčejná. A číšník ji přesto občas nevidí. Možná nechtě zrcadlí to, co Adriana prožívá.

Před půl rokem se u ní objevily depresivní příznaky a Adriana začala svůj problém řešit. Hledala vedle kvalitního psychiatra také dobrého psychoterapeuta, žádný jí ale nesednul. A tak už je půl roku na lécích a občas nahlas přemýšlí, jestli je to ještě ona, nebo se už chová docela jinak a ztrácí schopnost to poznat.

Depersonalizační a derealizační syndrom jsou v její kartě zapsány jako „přidružená diagnóza“. Někdy si ale myslím, že to bude s tím pořadím naopak. A že léky nic nevyřeší.

Využívejte celý web.

Předplatné

Doporučujeme:

0 Otevřít diskuzi