Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Diplomacie v oblasti přátelství

Proč naši přátelé neumí udržet důvěrnou informaci, se kterou jsme se jim svěřili?

Ze seriálu: Psycho

Barbora Průšová

Barbora Průšová

6. 2. 2013

Šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg si šlápl na hrábě. Sdělil důvěrnou informaci francouzskému ministrovi zahraničí. Ten neváhal a přestože jejich konverzace proběhla doslova mezi čtyřma očima a neměla tedy opustit zdi jednací místnosti, předal informace dál. Věc řeší Evropská komise…

Souhlasím, pryč už od politiky. Vztáhněme tuto událost na obyčejné lidi a jejich obyčejné problémy. Každému člověku po zhlédnutí nebo poslechu této zprávy bezpochyby probleskne hlavou nějaká vlastní vzpomínka. Pomineme základní a střední školy, protože v období dětství a především puberty drobné prohřešky týkající se přátelství můžeme přejít a odpustit.

Co ale v dospělosti? Existuje vůbec někdo, komu by se někdy stalo, že by svému příteli sdělil nějaké tajemství a ono by opravdu zůstalo jen mezi nimi? Pokud ano, má velké štěstí.

Podívejme se na to z druhé strany. Jak roli důvěrníka zvládáme my? Přijde za námi blízký člověk a nadšeně (nebo zoufale, záleží na situaci) nám něco vypráví. Poskytneme mu, co od nás potřebuje: nasloucháme, promluvíme si o tom. A samozřejmě svatosvatě přísaháme, že to nikdy nikomu dalšímu nepovíme.

Pokud své slovo vždycky dodržíte, ani nemusíte číst dál, gratuluji. My, co čisté svědomí nemáme, se pojďme zamyslet, co nás k tomuto jednání vede.

Na tom kamarádovi nám záleží, nechceme mu ublížit, rádi bychom mu poradili, pomohli. Přesto ale, jakmile se od něho vzdálíme, máme nutkavou potřebu podělit se o jeho soukromou zprávu s další osobou.

Informace mají hodnotu

Pomineme-li zlomyslnost nebo úmyslný zájem druhého poškodit, patří k těm méně ušlechtilým důvodům jakási touha po tom, aby nás třetí osoba pomyslně poplácala po zádech za to, že jsme jí tu tajnou, a to zajímavější věc sdělili (viz článek Tajné, zakázané, vzácné? Chci to!). Můžeme pocítit určitou moc, protože víme něco, co nikdo jiný neví, a je jen na nás, jak s tím naložíme.

Ušlechtilé důvody

Existují ale i pohnutky méně odsouzeníhodné. Můžeme mít z informace takovou radost nebo z ní být naopak natolik špatní, že se o ni potřebujeme sami podělit. Neuneseme „tíhu“, stejně jako ten, kdo nám ji naložil. Zajímá nás názor druhých, potřebujeme o tom mluvit.

Jaké jsou vaše zkušenosti? Můžete o někom z vašich přátel s jistotou říci, že důvěrné informace nepošle dál? Jak s takovými informacemi umíte nakládat vy?

A nakolik je podle vás schopnost udržet jazyk za zuby v životě důležitá?

Diskuse 0
Psycho
Seriál

Vítejte v rubrice Psycho, kde se laskavý obor psychologie potkává s každodenní realitou a nabízí čtenářům krátké provokativní podněty k zamyšlení a diskusi.

Více autorů

  • Štěstí