K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Duše nemocné nenávistí

Palestinci jsou hluboce deprivovaní. Jako národ se nemohou normálně vyvíjet, nemohou „dospět“.

Eva Pavlovská

Eva Pavlovská

8. 4. 2015

Před několika dny v palestinském Ramalláhu pojmenovali náměstí na počest teroristky, která před 37 lety spáchala jeden z největších teroristických útoků. Dalal Mughrabi byla aktérkou bombového útoku, cíleného na židovský autobus, při kterém zemřelo pětatřicet lidí. Sama přišla o život. Asi těžko chápeme, co palestinské úřady k tomuto kroku vedlo, a nejspíš si budeme myslet, že je to jedna z dalších provokací vůči Izraeli nebo snad výzva k následování činu této ženy.

Opusťme teď na chvíli politiku i morální aspekt celé záležitosti a podívejme se na otázku oslavování teroristů z psychologického hlediska. Proč je terorista hrdinou? A pro koho?

Abychom mohli porozumět chování nějakého člověka, musíme nejdříve porozumět jeho situaci. Měli bychom vědět, odkud přišel a kam směřuje. Podívejme se teď na příběh jedné palestinské ženy.

Příběh matky, která vychovala teroristu

Když jsem tuto ženu potkala, byla hodně nemocná a připravovala se na smrt. Pozvala mě do svého domu a vyprávěla o svém životě. Mluvila dlouho a z každého jejího slova byla cítit únava a zloba. Vyprávěla o svém mládí, které bylo poznamenáno okupací a násilím. Vyrůstala v poměrně bohaté a vzdělané rodině, která byla – jako mnoho dalších – nucena opustit svůj dům, protože stál v oblasti, kterou izraelští usedlíci obsadili jako jednu z prvních.

Během jediného dne její rodina ztratila domov i veškerý majetek. Její otec a dva bratři byli zabiti během ozbrojených konfliktů. Zbytek rodiny strávil několik dalších let v provizorním uprchlickém táboře v bídných socio-ekonomických podmínkách. Další dva bratři strávili řadu let ve vězení, protože se zapletli do nekonečných pouličních bojů.

Ona sama byla často svědkem násilí. Stála v pozadí, skrývala útočníky, když je hledali izraelští vojáci, schovávala zbraně, účastnila se schůzek, kde se plánovaly další akce, ráda a bouřlivě v nich diskutovala. Cítila, že to musí udělat. Občas se sama účastnila akcí a přinášelo jí to dobrý pocit. Věděla, že je to správné. Musí za svou zemi bojovat, musí pomstít všechny mrtvé.

Myslela i na svého otce a bratry, cítila znovu tu bezmoc a křivdu, když její rodina musela opustit domov, když život jejích blízkých byl tak náhle ukončen. Byla plná zloby a nenávisti vůči Izraelcům, kteří to všechno způsobili, a věděla, že jen pomsta jí pomůže zapomenout. A lidé okolo dál umírali, byli zavíráni do vězení, přežívali v těžkých podmínkách. Zloba a nenávist v ní rostla a naděje na změnu nepřicházela.

Strach ustupoval do pozadí a touha po pomstě rostla. Myšlenky na pomstu ovládaly její život, dávaly jí sílu. Její život matky byl ohrožen, tak si našla jiný smysl života.

Po čase se provdala a odešla s manželem do jeho domu. Její život se hodně změnil – nový domov byl v poměrně klidné oblasti. Během následujících let přivedla na svět šest dětí. Zdálo se, že je všechno v pořádku, ale nebyla šťastná. S každým narozeným dítětem přicházela i obava, co s ním v životě bude. Bála se. Nikdy neměla strach o sebe, ale bála se o své blízké. Bála se o své děti. Chtěla, aby vyrůstaly v bezpečí, aby měly domov, aby mohly studovat, aby mohly žít „normální život“. Stáhla se i ze svých aktivit, nechtěla ohrožovat rodinu. Stále však žila ve strachu a nejistotě, budoucnost byla zahalená v temnotě.

A pak vše začalo znovu. Situace se zhoršila a násilí opět stoupalo. Celá země se propadla do lidového povstání, ovládly ji demonstrace, pouliční násilí, stávky, barikády, házení kamenů a četné teroristické akce. Násilí si opět vybralo daň i v její rodině. Její syn byl zastřelen izraelským vojákem, když ve skupině dětí házel kameny na vojenské auto. Bylo mu třináct let.

Jeho smrt ji zasáhla v nejcitlivějším bodě její existence a znovu probudila dávno známé pocity křivdy, zloby a nenávisti. Cítila hluboký vztek, který ji začal pohlcovat. Cítila, že jí naplňuje celé nitro, zaplavuje i tělo. Každý pohyb, každé její slovo vyjadřovaly vztek. Tyhle pocity potlačily i smutek ze ztráty syna. Nedokázala je zvládnout – byly všude, v každém okamžiku, nemohla kvůli nim spát. Už nedokázala myslet na nic jiného.

Strach ustupoval do pozadí a touha po pomstě rostla. Myšlenky na pomstu ovládaly její život, dávaly jí sílu. Její život matky byl ohrožen, tak si našla jiný smysl života. Její zloba rostla s každým dalším zabitým, s každým dalším konfliktem, s každou další nespravedlností, která se v jejím okolí udála.

Postupně ztratila i ty drobné radosti a potěšení, které se předtím přece jen občas objevily. Začaly ji obtěžovat žaludeční problémy, špatně se jí dýchalo, bolelo ji celé tělo. Všechno dostalo nádech hořkosti a beznaděje. Nedokázala vidět své děti, aniž by myslela na to, že budou jednou zabiti nebo zavření ve vězení.

Posílala své děti házet kameny na izraelské vojáky, naučila je vyrábět si zbraně. Měla svoji vizi a její rodina podle ní musela žít.

To bylo nesnesitelné. Představa, že její děti jednou pomstí svého bratra a všechny další mrtvé, byla přijatelnější. A tak je vychovávala. Říkala jim, že svět je zlý a nespravedlivý a ony musí zabít, aby tu nespravedlnost napravily. Jedině pomsta dá smysl jejich životu. Přenášela na ně svoje emoce. Svoji zlobu a nenávist. Svoji touhu po pomstě.

Čas ubíhal, děti dospívaly a spolu s nimi rostla i nenávist, kterou do nich matka zasela. Posílala je házet kameny na izraelské vojáky, naučila je vyrábět si zbraně. Měla svoji vizi a její rodina podle ní musela žít. Manžel byl několikrát vyslýchán a vězněn. Ona také. Dcery se brzy provdaly a odešly z domova, nechtěly se s ní stýkat. Synové se připravovali na svoje poslání. Pomohla jim dostat se do skupiny, která organizovala teroristické útoky.

Jednoho dne dostali svůj úkol na sebevražednou misi. Matka si přála, aby šli společně a vzájemně se povzbuzovali. Jednomu z nich se úkol podařil: zabil dva lidi předtím, než sám zemřel. Druhý byl zabit při neúspěšném pokusu.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Matka byla na svého syna hrdá, ale jeho čin jí žádnou úlevu nepřinesl. Přestala mít pro co žít. Těžko říct, zda měla ve svém srdci místo pro smutek za všechno, o co vlastním přičiněním přišla. Nevím, zda si to vůbec uvědomovala.

Co si uvědomovala, byly stále rostoucí tělesné potíže. Trpěla bolestmi hlavy, měla vysoký krevní tlak, diabetes, žaludeční vředy a těžké astma. Vyhledávala stále nové lékaře, polykala hromady léků, a nic jí nepomáhalo. Její zdravotní stav se zhoršoval – měla problémy vyjít z domu a časem na veškerou léčbu rezignovala. Svůj úkol splnila. Teď už jen čekala na smrt.

Život ve „věčném světle“

Seděla jsem v obývacím pokoji jejího domu, kde byl jakýsi oltářík. Na něm byly zapálené svíčky a na zdi visela fotografie jejího syna. Toho, který při útoku zemřel spolu se svými oběťmi. Fotografie dalších dvou zabitých synů visely na vedlejší zdi. Byly pod nimi květiny, ale žádné svíce. Hořící svíce totiž symbolizovala jeho život ve „věčném světle“, kam věřila, že se svým činem dostal. Stal se mučedníkem.

Poslední roky trávila sezením na tomto místě čím dál víc času. Občas přicházeli příbuzní nebo sousedé, aby s ní zavzpomínali a obdivovali mladíkovu odvahu. Ale většinou byla sama. Manžel před časem zemřel ve vězení a dcery ji odmítly navštěvovat. Její nenávist v ní byla pořád a byla příliš silná. Nedalo se v ní dýchat. I na mě padla tíže jejího života, její zloba mě dusila.

Pověděla mi svůj příběh a poslala mě pryč. Nechtěla žádnou pomoc. Její tělo bylo nemocné a věděla, že tady dlouho nebude. Nemrzelo ji to. Smrt vnímala jako vysvobození.

Její duše však byla nemocná ještě víc, a to vědět nechtěla.

Jak tento příběh souvisí s aktuální situací v Ramalláhu? Proč palestinské úřady pojmenovaly náměstí po teroristce? Možná proto, že mnoho dalších Palestinců má podobné příběhy a je pro ně snadné vidět v ní hrdinku, která by měla být oslavována. A možná také proto, že vidí pouze jeden aspekt jejího činu. A to ten, že obětovala vlastní život, aby ublížila nepříteli. Stala se mučednicí v boji za svou zemi.

Nejspíš ale nevidí druhý aspekt: že násilí plodí další násilí. Dokud proti násilí budeme bojovat násilím, nikam se nedostaneme. Přiléváme tím jen další vodu na pomyslný mlýn a opakujeme stále dokola tytéž vzorce chování. To ale člověk žijící v útlaku většinou vidět nechce. Většinou toho ani není schopen.

Nemohou mít „normální život“, nemohou dosáhnout svých potřeb a cílů. Co však mají a co jim nikdo nemůže vzít je jejich hrdost.

Všechno je relativní, a to platí i v psychologii. Kdo je pro jednoho terorista a zabiják, pro druhého může být hrdina. Záleží na úhlu pohledu.

Z pohledu matky z našeho příběhu je její syn hrdina, protože pomstil bezpráví a utrpení. Naplnil její vizi. Hrdinou nejspíš bude i pro mnoho dalších, kteří sdílejí podobný osud. On je ten, kdo ublížil nepříteli, a to je rozhodující. Fakt, že při tom sám přišel o život, dává jeho činu přesahující rozměr a povyšuje ho na úroveň mučedníka. Tedy někoho, kdo bude „žít věčně“ v očích jeho národa. A nezapomeňme na náboženský rozměr, kde je i příslib „věčného života“ pro duši.

Z psychologického hlediska touha po „věčném životě“ může být únikem z nesnesitelné reality do života, kde už nebude bolest, trápení ani smrt. Touha naprosto oprávněná, ale v tomto případě špatně uchopená.

Mnozí Palestinci nemohou naplnit svoji touhu po „normálním životě“, a tak je pro ně pomsta obvykle alespoň malým zdrojem uspokojení. Uspokojení, které nepřinese žádnou hlubší radost nebo štěstí, přinese jen pocit zadostiučinění ve smyslu „ať tedy druhá strana také trpí, když trpím já“. Proto ten, kdo ublíží nepříteli, si v jejich očích zaslouží ocenění. Je to jednoduchá psychologická rovnice.

Když to hodně zjednodušíme, tento mechanismus je srovnatelný s psychickou deprivací u dětí, které dlouhodobě strádají v nějaké životně důležité oblasti a chování takových dětí se často řídí modelem „nemůžu-li dostat pohlazení, tak aspoň pohlavek“. Palestinci jsou také deprivovaní. Dlouhodobě mají neuspokojeny základní životní potřeby, což vede k tomu, že jako národ se nemohou normálně vyvíjet, nemohou „dospět“.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jejich konflikt trvá již čtvrtou generaci. Jejich prožívání a vnímání světa je tím nevyhnutelně a zásadně ovlivněno. Nemohou mít „normální život“, nemohou dosáhnout svých potřeb a cílů. Co však mají a co jim nikdo nemůže vzít je jejich hrdost. Hrdost, která je občas přiměje obětovat vlastní život, aby ublížili tomu, kdo jejich utrpení způsobil, aby se pomstili. Proto oslavují teroristy.

Tento článek si rozhodně nečiní nárok vysvětlovat motivaci teroristů či je snad dokonce omlouvat. Je jen malým zamyšlením nad příběhem jedné ženy, která neuměla zvládnout svou zlobu a přispěla k tomu, že se její syn stal teroristou.

Jiní lidé mají jiné příběhy a jinou motivaci pro své činy.

Diskuse 0