Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Emocionální emancipace mužů

Přiznejme všem lidem bez rozdílu právo na svobodu projevu. Projevu emocí.

Jana Kaspar

Jana Kaspar

27. 9. 2012

Plačící žena vzbuzuje lítost. Pláč muže je spojen se slabostí. Co je skutečně zašifrováno za slovy „správný chlap nikdy nebrečí“? Kdy jde o odvahu a kdy o násilné potlačení emocí?

V kamenné jeskyni bylo příjemně teplo. Kolem ohně pobíhal malý tvoreček. Byl to neandrtáleček Béďa, syn neandrtálce Velkého Bédi. Velký Béďa – vůdce tlupy dospával včerejší mamutí párty, která skončila až k ránu. Mamutí hlava v rohu jeskyně s vypoulenýma očima tupě zírala do prostoru a malý Béďa se jí docela bál. Přesto ho něčím přitahovala.

  • „Mami,“ připletl se mámě pod nohy, „proč mají mamuti tak velké oči?“
  • „Nevím,“ odbyla ho matka. Cítila se unavená, ospalá a tak trochu naštvaná. Velký Béďa se zas včera předváděl. Ta jeho sestřenice nebude tak nevinná. Co na těch velkých očích chlapi vidí?
  • „Mamííí!“ vyrušil ji opět hlásek syna, „chtěla bys mít velký oči?“
  • „Ne.“
  • „Mamí, chci mít oči jako ten mamut! A chci si je s ním vyměnit!“ Béďa napřáhl ruku směrem k ostatkům mamutího samce, aby nebylo pochyb o jeho záměru.

Rozbolela ji hlava. Na řešení podobných situací nebyla dnes zrána připravená. Navíc, pokud by se měla rozhodnout, komu vyškrábat oči, rozhodně by to nebyla mrtvá mamutí hlava. Mezitím její temperamentní synek potají uzmul jedno z kopí. Každý den snil o tom být lovcem jako táta a dnes si sen splní! Potají se přiblížil k místu, kde sídlila obrovská mamutí hlava. Nadšení a touha dobýt její obrovité oči zcela odsunula strach do pozadí. Ještě pár kroků…

Prostor jeskyně náhle rozvibroval dětský pláč. Probrala se zamyšlení. Béďa!, blesklo jí hlavou. „Co se ti stalo?“ přiběhla a rychle analyzovala dětské tělíčko. Z ramínka stékala krev. Ruka zraněná kopím palčivě bolela a Béďa řval a řval. Slzy jak hrachy mu stékaly po tváři, jenže více než zranění ho trápilo, že nedobyl vytoužené oči.

  • „Tak nebreč!“ snažila se ho uklidnit máma, ale těžko toho mohla docílit, když byla sama tolik podrážděná. A ten křik! Měla pocit, že se jí rozskočí hlava. Navíc zaslechla, jak jí další matky uštěpačně naznačují, aby si dítě zklidnila. Kdo to má poránu poslouchat?
  • „No tak, Béďo! Neřvi!“ rozkřikla se nezvykle rázně, takže i pár neandrtálců sebou trhlo ze spaní.
  • „A proč?“ ozval se Béďův tichý hlásek a syn na ni bázlivě pohlédl.
  • „Protože chlapi nepláčou!“ vyjekla prudce. Snad podvědomě vytušila touhy a motivace syna, nebo si to jen vymyslela, ale rozhodně to zabralo.
  • „Ani táta ne?“ optal se pro jistotu Béďa.
  • „Ani táta ne!“ zalhala a oddechla si, protože si uvědomila, že Béďa konečně ztichl. Mámě bezmezně důvěřoval.

A Béďa už opravdu nikdy nezaplakal. Bylo mu sice mnohokrát smutno, častokrát byl zraněný, ale být jako táta pro něj znamenalo opravdu hodně.

Na banální příhodu z jeho dětství o nevydařené výpravě do rohu jeskyně za účelem získání mamutích očí se už dávno zapomnělo. Na jeho mámu, která onoho rána neunesla vlnu jejich společných emocí, taktéž. Ovšem zásada, že muži prostě nepláčou, je platná dodnes. Béďa ji pečlivě předal svým synům, a jejich potomci ji bezhlavě předávali dál, aniž znali původní smysl a spojili si “umění za každou cenu neplakat“ s lecčíms, například s jakousi formou hrdinství…

Opravdu chlapi nemají právo na pláč?

Výše popsaná zápletka je samozřejmě smyšlená. Odborníci se dodnes přou, zda neandrtálci vůbec ovládali řeč. Zdá se mi ovšem možné, že takhle nějak mohl vzniknout společensky uznávaný mýtus, že „opravdoví chlapi nikdy nepláčou“. Samozřejmě netuším, zda to bylo v době ledové, či před pár tisíci lety. Jisté však je, že nějak vzniknout musel, a muselo to být hodně dávno, protože vy, já a ani moje prababička nepamatujeme, kdo a proč onu “správňáckou“ radu vymyslel.

Slzy jsou totiž účinný a nikomu neubližující způsob, jak odplavit nepříjemně nahromaděnou agresivitu, strach či bolest. Slzy nám vlastně ohromně pomáhají a my si tuhle reakci ze strachu z odsouzení odpíráme.

Možná se nám obecně zdá, že nikdy neplačící chlap je něco jako hrdina. Jenže když se chlapečkům vtlouká model “nebrečení“ do hlavy, nebývá v dané chvíli budování odvahy hlavní motivací. Obvykle jde o to zabránit srdceryvnému řevu, ať už z důvodu nátlaku okolí (ne, moje dítě rozhodně nepláče, já jsem přece dokonalý rodič!) nebo neschopnosti unést emoci dítěte v daném okamžiku (a emoce malého vzteklounka jsou sakramentsky nepříjemné). I holčičky jsou takovým jednáním částečně postiženy. V případě rozbitého kolínka často slýchávají: „To přece nebolí, tak už nebreč!“

Myslím tedy, že jde spíš o potlačování reakce na fyzickou či citovou bolest. Tyto v dětství naordinované návyky si pak odnášíme do života. Je docela škoda, že si často myslíme, že víme víc než děti. Kdybychom se zbavili své rodičovské nadřazenosti, viděli bychom, že jejich slzavá reakce je zcela přirozená.

Slzy jsou totiž účinný a nikomu neubližující způsob, jak odplavit nepříjemně nahromaděnou agresivitu, strach či bolest. Slzy nám vlastně ohromně pomáhají a my si tuhle reakci ze strachu z odsouzení odpíráme. A to jen proto, že nám kdysi kdosi, komu jsme hluboce důvěřovali, řekl, že slzy jsou známkou slabosti. Zvlášť u mužů. U žen se ta slza při Esmeraldě ještě snese. Pro chlapa je ovšem společensky únosnější, když rozseká půl kuchyně, místo aby si zabrečel. Je to přece chlap, ne?

Propojená moře

Pokud my ženy takto přemýšlíme, jak můžeme po mužích chtít, aby občas pohlídali děti, umyli nádobí a podporovali naši seberealizaci? Jak to spolu souvisí? Jednoduše. My, muži a ženy, jsme dvě propojená moře v obrovském oceánu. Když někdo vyšle vlnu, ovlivňuje tím ostatní, ať už si to uvědomuje či ne. Takže pokud si přejeme rovnost například v podobě pracovních příležitostí, dovolme mužům (především) v našich myšlenkách důstojně si zabrečet, aniž bychom je podezřívali z nemužnosti. Ona se ta vlna odrazí od břehu a dorazí zpět v podobě větší tolerance z mužské strany.

Odvaha je zachovat se jinak než dav. Tak proč si občas nezabrečet?

Nechci tím říct, že bychom měli od rána do večera bulet. Připustit si emoce a umět je ventilovat tímto způsobem je krok číslo jedna. Krok číslo dva (a nelze jej učinit bez kroku prvního) je učit se emoce postupně chápat a zpracovávat k našemu prospěchu. A teprve tady lze mluvit o opravdové odvaze. Protože co je to odvaha?

Odvaha je jít vpřed beze strachu (ale nejedná se o emoci potlačenou, jedná se o pochopení, proč ji vůbec nevytvářet). Odvaha je zachovat se jinak, než dav (takže proč si občas v klidu nezabrečet). Odvaha je připustit si strach, ale jednat, jako by nebyl, a využít k činům své touhy a pozitivní síly.

Stejně jako náš malý Béďa, který se i přes svůj strach vydal za svým mamutím cílem, protože jeho TOUHA byla neskutečně silnější. Takže malý Béďa už vlastně odvážný jako táta byl, aniž si to uvědomoval a aniž se o to musel snažit. A na nějaké potlačování slz se mohl klidně vykašlat.

Diskuse 0