Mnohý Čech by hádal, že kdo má kolem sebe šťastné lidi, ten jim bude jen závidět a propadat se do sebelítosti. Ve skutečnosti je to nejspíš naopak. Emoce se šíří napříč komunitou lidí, ve které se pohybujete. Pokud znáte někoho, kdo o sobě tvrdí, že je šťastný a užívá si života, podle výzkumu je o 15 % větší šance, že budete šťastní i vy sami.

Minule jsme psali o síle spoluprožívání pocitů mezi lidmi. O tom, že každý z nás je od narození naprogramovaný vnímat a cítit to, co cítí druzí, a reagovat stejnými prožitky už na úrovni autonomního nervového systému. Když mluvíte se smutným člověkem a máte spolu opravdový kontakt, cítíte jeho smutek ve vlastním těle.

Podle výzkumů Christakise a Fowlera to platí i při pohledu na komunitu lidí, kteří žijí blízko u sebe a často se vídají. Několik desetiletí sledovali vztahy necelých 5 000 lidí žijících v jedné oblasti a zaměřovali se specificky na pocity radosti a životní spokojenosti.

Nasimulovali si celou společenskou síť – kdo je čí kamarád, sourozenec, kdo s kým bydlí… a jednou za čas se lidí ptali, jak spokojení byli v minulém týdnu. Respondenti odpovídali, jak často prožívali minulý týden radost, víru v budoucnost nebo pocit, že si užívají života a že jsou stejně dobří jako jiní lidé.

Zajímavé je, že podle výsledků výzkumu naše prožívání a činy ovlivňují i prožitky lidí, které vlastně neznáme. Spokojení lidé mají tendenci se v komunitě vyskytovat po skupinkách a být propojení.

Pravděpodobnost, že vy sami budete šťastní, je tedy větší, když máte dlouhodobě šťastného kamaráda. Ale zvýší ji i kamarád kamaráda – nebo dokonce spokojený kamarád sestry vašeho souseda. Nejspokojenější účastníci výzkumu byli často lidé, kteří se nacházeli v samém centru velkých společenských sítí.

Záleží na častém kontaktu tváří v tvář

Výzkumníci říkají, že spokojenost je něco jako nakažlivá nemoc. Záleží ale údajně na tom, jak často se s kým vídáte. Pokud máte dlouhodobě spokojeného kamaráda ve vzdálenosti do půl míle, podle Christakise a Fowlera máte o 42 % větší šanci, že budete sami spokojení. Pokud bude ale tentýž kamarád dvě míle daleko, bude to jen 22 %.

Zajímavé je, že u spokojeného partnera nebo partnerky spočítali jen 8 %. Nevíme proč. A stejně tak v pracovních vztazích se dlouhodobá spokojenost kolegů nijak zvlášť neodrážela na spokojenosti respondentů. To výzkumníci přisuzovali tomu, že pracovní prostředí je specifické a pohybujeme se v něm v profesních rolích. Naopak asi nijak zvlášť nepřekvapí, že v předchozích výzkumech si Christakis a Fowler všimli, že stejně jako spokojenost se mezi přáteli a příbuznými šíří třeba obezita nebo kouření.

Je dobré mít na paměti, že výzkumníci neměřili vztah příčiny a následku, ale prostě jen souběžný výskyt nějakého jevu. Je možné najít i jiná vysvětlení než to, že je životní spokojenost nějakým způsobem nakažlivá. Můžeme ji mít jednoduše v genech nebo může mít daná komunita lepší nebo horší podmínky k bydlení, práci a podobně.

Stejně tak se nedá říct, co je příčinou čeho – jestli nejspokojenější lidi najdete přímo v centru sociálních sítí proto, že se lidé kolem nich rádi sdružují, a nebo jsou ti lidé naopak spokojení z toho důvodu, že kolem sebe mají pevnou síť přátel.

V každém případě je to další střípek do mozaiky úvah o tom, že náš svět a naši pocitovou realitu tvoří vztahy, které máme. Jsme společenské bytosti nastavené od prvního nadechnutí k tomu, abychom navazovali kontakt s druhými lidmi. A velmi záleží na tom, do jaké komunity se narodíme nebo jakou si později v životě kolem sebe vytvoříme.