Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Existuje něco po smrti?

Věřit v onen svět je rozumné a užitečné.

Jan Jandourek

Jan Jandourek

18. 5. 2010

Končí smrtí náš život? Většina našich předků si myslela, že ne. A většina současníků na planetě si myslí totéž: i když umřeme, budeme nějak existovat dál. Je to jen laciná útěcha?

Jako dítě jsem si smrt představoval jako nekonečnou tmu. Užil jsem si ještě jako školák tolik narkóz, kolik si jich většina lidí neužije za celý život. Z té doby mi dodnes zůstaly dva vjemy. Jednak pach uspávacího plynu a potom zážitek – nezážitek neexistence.
Dali mi na obličej masku, nařídili počítat. Nedostal jsem se ani k devatenácti, pak jsem začal plést pořadí čísel, jakási síla mě hodila pod operační stůl, divoce mnou točila a pak nebylo nic. Vůbec nic.

Stejně se bojím

Ani taková zkušenost ale nestačí. Jako moderní člověk vím, že se za tmy nemusím bát na hřbitově, protože mrtví jsou spolehlivě mrtví. Ale stejně se bojím. Možná je nás víc, jak ukazují průzkumy z posledních let, kolem 35 procent Čechů věří v nějakou podobu posmrtného života – ať už jde o život věčný, nebo reinkarnaci. (V Polsku je to 87 procent, což by trochu vysvětlovalo, proč se Poláci tolik nebojí nasazovat svůj život.) Na tom, co si o životě po smrti myslím já nebo někdo jiný, ale nezáleží. Bylo by třeba nějak prokázat, že na druhém břehu naše existence pokračuje.

Americký konzervativní autor indického původu Dinesh D’Souza, jehož kniha Život po smrti u nás nedávno vyšla, rozebírá argumenty pro variantu, že život smrtí nekončí. V našem prostředí, kde jsou za směšné považováni často věřící, může znít provokativně jeho teze, že mimo jsou ateisté. „Důkazy ateistů, že po smrti není život, nejsou o nic lepší než důkazy věřících, že po smrti život je. Obě skupiny tvrdí něco, co nemohou vědět. Ateista i věřící se opírají pouze o víru.“ Řečeno česky, ani žádný mrtvý ateista se nevrátil a neřekl: Viděl jsem, že po smrti nic není.

Problém je v tom, že o životě po smrti můžeme něco vědět jen nepřímo, ale tak je to analogicky i ve vědě. Co víme o nitru hmoty a černých dírách? Přímo je vidět nemůžeme. Stejně tak je tomu tady. Z toho, že v život po smrti věří většina lidí, že tu existuje záhadný jev, že si člověk uvědomuje sám sebe a fakt, že tento svět podle poznatků vědy už nemůžeme vnímat podle pouček starého naivního materialismu, můžeme posmrtný život označit aspoň za možný model.

„Na posmrtném životě je nejpozoruhodnější to, že víra v něj je naprosto univerzální,“ připomíná Dinesh D’Souza. A takové přesvědčení není jen výrazem lidské touhy po posmrtném životě. A i kdyby, tak se nic neděje. To, že každý duševně normální člověk toužil po pádu komunismu, taky ještě neznamenalo, že konec komunismu nemůže přijít. Navíc v mnoha kulturách věřili v jakousi posmrtnou existenci, i když to byla spíš chmurná vyhlídka. Antický člověk věděl, že po smrti se bude jako jakýsi stín plížit podsvětím, což je i ve srovnání s průměrným lidským životem mizérie. Křesťané věří v nebe, ale stejně tak věří v peklo. Někteří až tolik, že z toho mají psychosomatické problémy. Hinduisté a buddhisté zase věří v nová zrození, ale vidí to spíš jako utrpení. Smrt je konec hmotného těla.

Dinesh D’Souza poukazuje na to, že to, co pod názvem hmota známe, se chová někdy podivně. Pak není racionální důvod, proč by Kristus nemohl vstát z mrtvých, chovat se jako každý jiný člověk, třeba snídat s apoštoly a taky procházet zdí. Neznáme ještě tento vesmír, a co když je jich víc a platí tam jiné zákony? „Vědomí není součástí těla,“ říká autor. „Vědomí není v těle, jako jsou v těle nervy a neurony. Vědomí se těla zkrátka drží a nakládá s ním. Tělo je pro vědomí jakýmsi přijímačem a vysílačem, ne autorem či výrobcem.“

Příliš málo mrtvých

Zajímavé jsou zkušenosti lidí, kteří se dostali do blízkosti smrti, tedy prožili takzvanou klinickou smrt, zastavení těch životních funkcí, jež by dříve stačilo k prohlášení za mrtvého. Lidé klinicky mrtví, které se díky moderní vědě podařilo vzkřísit, mají podobné zkušenosti, zážitky pobytu mimo své tělo, vidí sebe i nemocniční personál, putují jakýmsi tunelem, pociťují lehkost. Setkávají se se světelnou bytostí, jež jim často říká, že se nemají vrátit zpět, což oni neochotně učiní, protože tam, kde jsou, se jim koneckonců dost líbí.

Ano, tito lidé nejsou v přísném slova smyslu mrtví, ale jejich zážitky ukazují na to, že člověk těsně před hranicí smrti zažívá věci, které jsou obtížně vysvětlitelné a přinejmenším zpochybňují rozšířenou představu o těle připomínajícím stroj, kterému došlo palivo, a tak končí provoz. Jak vysvětlit, že klinicky mrtví viděli věci, jež v hlubokém bezvědomí vidět neměli a které se dají prokázat? D’Souza na závěr tvrdí, že víra v posmrtný život je výhodná, protože zbavuje úzkosti, což člověku pomáhá k lepšímu psychickému i fyzickému zdraví. Dává také životu vyšší smysl a víra v odměnu a trest po smrti pomáhá morálce a spravedlnosti. Není rozumné se jí držet?

Věřit v život po smrti není nerozumné, je to model, jenž ledacos vysvětluje a nic člověku nebere. Každopádně vypadá střízlivěji než úvahy Stephena Hawkinga o tom, že mimozemšťané by na nás byli nejspíš zlí.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.

Diskuse 0