Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Experiment: jak dobrý je dobrý člověk?

Kdykoli podlehneme stresu, ubližujeme sami sobě a můžeme vážně ohrozit i lidi kolem nás.

Zdeněk Krpoun

Zdeněk Krpoun

2. 2. 2012

Hodnocení, co je důležité a naléhavé, se v časovém stresu dramaticky mění. Může stát i život.

Zdá se, že lidé nikdy neměli tak naspěch jako my dnes. Žijeme hekticky a jen tak se nedáme zlákat, abychom do svého programu nedobrovolně zařadili něco navíc.

Podobně tomu však bylo již před téměř čtyřiceti lety, kdy sociálně psychologičtí výzkumníci John DarleyDan Batson realizovali výzkum, který nazvali „Dobrosrdeční samaritáni“.

Píše se rok 1973 a v USA na Univerzitě v Princetonu se schyluje k neobvyklé události. Řečníci z řad studentů teologie mají pronést proslov na téma „dobrý samaritán“. V proslovu by mělo zaznít, čím vším může být tato náboženská skupina užitečná, jak by mohli být prospěšní i pro ostatní a jaké by měl mít „dobrý člověk“ vlastnosti. Proslovy mají být hodnoceny pedagogy a profesory příslušné univerzity.

Lze očekávat, že v řeči všech studentů zazní slova pomoci, solidarity, ohleduplnosti a lásky. Jak se ale ukáže v závěru výzkumu, pouhá změna jedné podmínky vyvolá něco nečekaného.

Studenty během procházení ulice cestou k přednáškovému sálu čeká nepříjemné překvapení. Přímo uprostřed cesty se zhroutí na zem osoba, která hlasitě kašle a sténá, čímž volá o pomoc.

Před samotným projevem jsou řečníci ponecháni sami ve výukové místnosti, aby se mohli v tichosti a pečlivě připravit na následující projev. Místo, kde se právě nacházejí, leží na opačné straně univerzitního kampusu než přednáškový sál. Mezi oběma objekty je dlouhá ulice, která je spojuje. Všichni studenti proto musí jít právě touto cestou, aby mohli přednést svůj projev.

Zatímco studenti jednotlivě opouštějí výukovou místnost, je organizátorem semináře jedné polovině z nich řečeno, že mají zpoždění a měli by si pospíšit, zatímco druhá skupina studentů se dozví, že jdou včas a mají tedy dostatek času.

Studenty pak během procházení ulice cestou k přednáškovému sálu čeká nepříjemné překvapení. Přímo uprostřed cesty se zhroutí na zem osoba, která hlasitě kašle a sténá, čímž volá o pomoc. Samozřejmě se jedná o výzkumníkova spojence, který pouze předstírá zdravotní problém, aby zjistil reakci studentů. Vzhledem k odlišným sdělením studentům, kdy jedna skupina spěchá a druhá ne, lze očekávat i odlišné reakce na člověka v nesnázích.

Všichni studenti byli po svých proslovech požádáni, ať řeknou, proč nepomohli bezmocnému člověku. Odůvodňovali to spěchem, který naprosto změnil jejich chování.

Jak se dalo předpokládat, skupina studentů, která neměla naspěch, pomohla člověku v potížích vždy. Zeptali se ho, zda nepotřebuje pomoci, jak se cítí a zda ho můžou pomalu zvednout.

Studenti z druhé skupiny, tedy ti, kteří měli naspěch, téměř v devadesáti procentech neposkytli pomoc a ani se dané osoby nezeptali, zda je vše v pořádku a jestli nepotřebuje pomoc!

Není to v rozporu s představou o chování „dobrého samaritána“? Neopovrhují snad studenti teologie podobným chováním, které jasně odporuje výrokům z jejich úst, které mají následovat?

Všichni studenti byly po svých proslovech požádáni, ať řeknou, proč nepomohli bezmocnému člověku. Odůvodňovali to spěchem, který naprosto změnil jejich chování. Všichni do jednoho shodně udávali, že kdyby neměli zpoždění, bez váhání by pomoc poskytli. Také řekli, že se stydí za to, co se stalo.

Ačkoli je jejich lítost dojemná, minulost tím nespraví a v reálné situaci, kdy by se nejednalo o výzkumníkova figuranta, který potřebu pomoci jen předstírá, by mohlo dojít k fatálním důsledkům, které si nikdo z nás raději ani nechce představit. Pouhá změna jedné podmínky – domnělá časová tíseň – absolutně změnila chování řečníků.

Naše chování, ignorování, sebestřednost a pocit napětí, které ze stresu plynou, mohou mít neblahé následky i pro druhé, zejména pak pro ty, kdo pomoc potřebují.

Rčení „doba je hektická“ není jen prázdnou frází. Kdykoli máme naspěch, ubližujeme tak nejen sobě kvůli prožívání stresu a všem jeho negativním důsledkům na nás samotné. Ještě vážnější je, že naše chování, ignorování, sebestřednost a pocit napětí, které ze stresu plynou, můžou mít neblahé následky i pro druhé, zejména pak pro ty, kdo pomoc potřebují.

Také jsem dříve spěchal a chtěl být všude první, a přesto spíše docházelo ke zpoždění. Nyní jsem poučený výše popsaným výzkumem i vlastní zkušeností a pokud mi situace nepřeje a ocitnu se v časovém presu, ujistím sám sebe v nitru, že jsou v životě horší věci, než přijít pozdě.

Zažil jsem několik situací, kdy druzí potřebovali pomoc, a nejednalo se o nic zásadního. Slepec u přechodu nebo sousedka v důchodovém věku s taškami plnými nákupu byli potěšeni moji pomocí a já měl nakonec skvělý pocit z toho, že jsem byl užitečný a nemyslel jen na sebe.

Využívejte celý web.

Předplatné

Literatura:

  • Darley, J. M., Bateson, C. D. (1973): From Jerusalem to Jericho: A Study of Situational and Dispositional Varialbes in Helping Behaviour. Journal of Personality and Social Psychology, 27, 29–40.
  • Zimbardo, P. G., Boyd, J. (2008): The Time Paradox: The new psychology of time that will change your life. USA, Free Press.
Diskuse 0