Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Fígle proti depresi

Máš rád syrečky? To ti chválím, řekl mi můj psychiatr. Pomáhá prý i avokádo, dýňová semínka, banány.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

24. 2. 2011

Jo, jeden se toho dost dozví, když surfuje po intermedu, jak říká netu muj psychiatr. Ale když zabrousí mezi depkaře, žádnej med. Netušil jsem, že existují dokonce fóra, kde si jejich návštěvníci vzájemně radí, co proti tomu hnusnýmu tichýmu společníkovi tasit.

Jakási Jarmilka třeba na jednom z webů píše: „Holky, mám to! Normálka vytahejte ze skříní všechny starý džíny, vyberte ty nejhnusnější, přibijte je na rám dveří nebo na zeď, kupte barvy, a pak na kalhotách (ale s rozběhem!) dělejte nejrůznější cákance. Mně to pomohlo! Jsem pak celá zmazaná, ale depka ustupuje!“

Je  fakt, že z polohy vleže se nedá dobýt ani světa kousek, ale co je taková rada pro nás, který tejden dva vydržíme ležet stočený do embrya, v sobě předepsanou dávku antidepresiv a nechceme se za žádnou cenu ani hnout?

Náhodou jsem u známých viděl kousek medailonu o herci Milošovi Kopeckým, a ten údajně na chalupě takhle vydržel ležet i dva měsíce. Operovali mu tlustý střevo a nevím co ještě, ale prohlásil, že depresivní fáze bipolární afektivní poruchy je peklo na zemi. A že kdo to prožil, potvrdí, že snad neexistuje fyzická bolest, která by člověku mohla přinést větší utrpení než deprese.

Je to mučivej stav, to vám garantuju. Ale, snad kupodivu, se dá ještě ve chvílích, kdy nám leze ta mrcha na záda, leccos udělat. Myslim teda. Vstát z postele za každou cenu, říct si „jen se neposrat“ a dostat se do koupelny. Jak mám holicí pěnu na hubě, je napůl vyhráno, i když je fakt, že se mnohdy vrátím jen osprchovanej, oholit se nedokážu.

Tak si pustím muziku. Jeden čas to byl soundtrack k filmu Underground, při kterým jsem si dokonce poskakoval. Balkánská dechovka, trubky a harmoniky vás strhnou, ani nevíte jak. Teď mám měkký období. Reggae a nejradši českou kapelu Švihadlo. Sednu si na postel, čumim a poslouchám.

Mrknu na net. Začíst se do zprávy o tom, jak matka vzala synovi Playstation, a on ji ubil kladivem? Pryč! Mrknout se na televizní program, kde z hlavního vysílacího programu řve Slunce, seno a pár facek? Jen to ne! Televizi jako takovou považuju za velký depresivum. Myslím, že je opravdu lepší čučet do zdi a myslet si. Nebo psát.

Jeden z maniodepresivních bloggerů se svěřuje: „Nikam se neženu. Nechávám plynout čas a nestresuju se skoro ničím. Ani tou neposekanou zahradou, ani špinavým nádobím v dřezu. Je to svým způsobem prohra, anebo prozření a přiblížení se skutečným životním hodnotám? To je to jediné, co mě trápí. Ale přiznám se, že čím dál míň.“

No, každej to máme jinak. Já si třeba vzpomenu na svou babičku, která nečinnost nesnášela a vehementně tvrdila, že já sice mám inteligenci získanou, ale ona tu vrozenou. „Františku, co tak blbě čumíš?“ ptávala se mě. „Že ty se chceš zase zabít? Hele, esi to uděláš, pamatuj si, že ti budu chodit srát na hrob!“

Jeden čas jsme bydleli spolu. Po nějakým tahu jsem se ráno dopotácel domů, babička už zařezávala jako telefonistka v  ústředně a já našel na dveřích svýho pokoje připínáčkem připíchnutý vzkaz načmáraný tužkou velkými tiskacími písmeny plnými vášně: „Uvědomuješ si, že vedeš nezřízený život? Hele, ty karbenátky máš zabalený v tom huberťáku po dědkovi, to byl ale hajzl, co? Ale brambory jsem zahrabala někam do peřin, aby byly teplý a nemůžu je kurva najít, vem si chleba." Jen vzpomínka, ale i když nenadzvedne, aspoň s váma cukne.

Vztahu těžkých depresivních stavů a jídla věnujou pacienti i doktoři dlouhý odstavce. „Máš rád syrečky? To ti chválim,“ řekl mi jednou můj psychiatr. Serotoninu prej pomáhá i exotický avokádo. A jak jsem se dočet, i dýňový semínka, brambory, banány, řepa.

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Ale málo platný, když to s váma má seknout, stane se. Jednu dobu jsem jen chodil po bytě a řval ze všech sil, jinak to nešlo. Ale výborný je vypsat se z těch sraček, když už vám, jak cítíte, ujíždí koberec pod nohama. Kdo by taky byl na vaše věčný stesky a hrůzy pořád zvědavej? A co na tom, že netvoříte žádný veledíla ?

Tak na jistým amatérským literárním serveru autor Elegio sděluje: „Mám masku klauna, v šapitó světa tančívám do úmoru. Na hrazdě kmitám salta mortale nahoru a dolů ve světlech rampy. Bývá nabito, když s řevem šelmy proskočím ohnivý kruh – mnohým tají se dech. Povzdechnou: To snad není lidský druh. Dál musím sám cesty kus, zpívat své tiché maniodepresivní blues.“

Pod dílkem diskuse – ta autorovi, myslím, pomůže dost. Necejtí se s bolestí úplně sám, někomu anonymnímu ji sdělil, to je to. A tam si Elegio povzdechne: „Kdyby tak už ta písnička neplatila!“

Někteří jdou fakt až na kost. Třeba fanoušci finský powermetalový skupiny Stratovarius mlátěj hlavou do zdi, že se po třiadvaceti letech rozpadla. Jednu z jejich písniček jsem si poslech, naštěstí s přiloženým překladem, a řeknu vám, dost uřvaný maso, který mě málem srazilo ze židle. Posuďte sami:

Zírám na zeď nemocný a unavený z toho všeho, maniodepresivní psychóza mě nutí se plazit – a to mě dělá malým. Potřebuju nějakej duševní klid. Tlak mě oslepuje, labyrint bolesti … všechno je uvnitř mě, moje odpovědi leží uvnitř , moje duše touží po pravdě a bojí se jí, chce bejt volná! Vzbuď obra! Nenech ho spát, podívej se hluboko dovnitř … nevzdám boj … Dokud uvidím světlo, neustoupím…“

Tak  jsem si třeba vyšláp do IKEMu, lidí v čekárně hafo, psychiatr mi do ruky vtisk jen recept, audienci (nějak se to se mnou v poslední době sere) jsem přesunul na 7. března, do tý doby prostě budu žít.

Není to vlastně fígl, ale práce. Třeba se co nejvíc snažím chodit pěšky. Cíl: Ikem, ordinace mýho psychiatra. Chůze trošku pomáhá, fakt. A lebedím si, že nikdo kolem mě neví, že ta cesta ze Žižkova do Krče je pro mě dost náročná. Už v metru se mi udělá blbě, ale baví mě, že to na mně, aspoň myslim, není znát.

Vylejzám z metra na hnusným Kačerově, lidi mě neuvěřitelně serou, někdy se dokonce cejtim vohroženej. Ale v jedný kapse mám knížku o architektovi Gaudím. Postavil v Barceloně krásný dómy, snad ji nikdy neopustil, vypadal spíš jako Švéd než Španěl a nakonec ho v jeho milovaným městě přejela tramvaj. Prohlížím si krásný obrázky jeho staveb.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nebo se začtu do oblíbený kapitoly V závětří jeskyně, kterou autor uvádí citátem Pabla Picassa: „Zapomínáte, že jsem Španěl a že miluji smutek“ Ve druhý kapse mám (pro sichr) povídky Keltský soumrak (William Butter Yeats).

A do uší si pouštím chytrou Radúzu, ironickýho Xindla X nebo, a to nejradši, Černýho pasažéra od skupiny Traband. Nastoupím do busu a vzpomenu si na babiččinu hlášku: „Jo, komu se zelení, ten chodí s pěšinou." Za pár minut budu v čekárně na svým místě. Můžete se mi smát, ale dostat se tam celkem v klidu je někdy vopravdu facha.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví