Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Hledá se nadšení

Dáváme rádi – když to má smysl a když máme sami z čeho čerpat.

Aleš Blinka

Aleš Blinka

2. 4. 2013

Když jsou naše pocity závislé na chování druhých, hrajeme ruletu „radost nebo zklamání“ a stáváme se obětí pocitů našich blízkých. Abychom mohli sami dávat a žít svobodněji, je potřeba vzít to za jiný konec.

Jako otec dvou malých capartů zažívám každý všední den uvítací rituál, když se vracím z práce domů. Ten rituál má pokaždé jinou intenzitu. Jednou například děti skáčou metr dvacet, mávají mi z dálky ručičkama a táhnou mě za ruku do útrob našeho domova.

Jindy zas nepřiběhne nikdo. Odložím si a děti najdu v obýváku zahleděné do televize. Letmo otočí hlavou směrem ke mně, snad jestli náhodou nevešlo nebezpečí nebo potrava, a pak se zase nechají pohltit programem.

Bylo zajímavé pozorovat, co se ve mně při našich denních setkáváních děje. Když bylo přivítání vřelé, cítil jsem radost. A také to, že mám pro své děti cenu. Když však bylo přivítání ve stylu vlevo hleď – zpátky hleď, nehroutil jsem se z toho. Jenže pozoroval jsem, že něco chybí. Že bych raději tu radost a ocenění. A že je něco se mnou momentálně špatně.

Často se zaměříme jen na užitek obdarovaného (spasitelé vědí své), což je jen pokračování naší dětské hry „budu vám, rodičové, dávat a vy mě oceníte“. Ale kde je užitek pro nás?

Brzy jsem svou hru prohlédl. Kdo tu má co a komu dávat? Dítě rodiči, nebo rodič dítěti? Jsem opravdu taková oběť, že mé rozpoložení závisí na tom, co mi dají děti? Nebo jsem to já, kdo rozhoduje o mé psychice? Tehdy mi jednoho krásného dne došlo, jaký je rozdíl mezi radostí a nadšením.

Radost je o dostávání a nadšení je o dávání. Pokud nechci být obětí hrající ruletu radost nebo zklamání, pak mohu přicházet domů jako nadšený otec. Nadšený tím, že něco budu dávat. Že děti třeba něco užitečného naučím anebo s nimi zablbnu, až dokoukají telku. Anebo že jen tak prostě spolu budeme.

Od té doby sleduji, kde a proč mi chybí nadšení. Proč nejsem nadšený muž, partner, otec, ajťák? A je to pro mě důležitá otázka.

Kam se podělo naše nadšení

Jako malé děti jsme nebyli rodičům schopni nic nabídnout, kromě možnosti být rodiči. A tak byl náš svět zaměřen na braní a očekávání, co dostaneme. Pokud jsme dostali to, co jsme potřebovali, zažívali jsme klid. V opačném případě to byl smutek. No a když se přeci jen podařila náprava, zažívali jsme radost.

Ovšem každé dětství jednou končí a měli bychom vyrůst v dospělého, který je schopen dávat. A právě svou nedospělost můžeme pociťovat v situacích, kdy lpíme na braní a radosti a nedejbože, abychom cítili smutek. Takhle jsme ale skončili v pozici oběti.

Zavřeme-li deset lidí do jedné místnosti a každý z nich dostane instrukci začni dávat, až ti někdo něco dá, pak nezačne dávat nikdo.

Když jsem se rozhodl pro cestu nadšení, brzy jsem zjistil, že tele z jalové krávy nevymámím. Na jednu stranu vím, že nechci lpět na braní a radosti a chci dávat. Na druhou stranu mé dávání mnohdy dře. Prostě se mi nechce. Mám chuť si sednout a dejte mi všichni pokoj. Takže poznání první. Nadšení samo nepřijde.

Podmínky pro nadšení

Dovolím si tvrdit, že pro získání nadšení platí dvě podmínky. Dávání musí mít smysl, a abychom mohli dávat, musíme nejdřív brát.

Má to pro mě smysl?

O nesmysly nikdo nestojí. Dávání musí mít pro dávajícího užitek a pro obdarovaného taktéž. Tohle je dost zásadní otázka pro náš život. Často se zaměříme jen na užitek obdarovaného (spasitelé vědí své), což je jen pokračování naší dětské hry budu vám, rodičové, dávat a vy mě oceníte. Ale kde je užitek pro nás? Ocenění je jistě užitečná zpětná vazba o tom, že nedáváme nesmysly, ale je to tak všechno, co můžeme s oceněním dělat.

Jako příklad užitku pro nás uvedu případ, kdy někdo chce ovládnout cizí jazyk na vyšší úrovni. Takový člověk může například odjet pracovat do zahraničí. Práce, kterou odvede, je užitkem pro jeho zaměstnavatele, mzda a spokojenost je zpětná vazba a nové jazykové znalosti jsou užitek našeho gasteibartra.

Nejdřív brát

Říká se, že kde nic není, tam ani čert nebere. Když chceme někomu posloužit našimi jazykovými znalostmi (dávání), musíme se jazyk nejdříve naučit (braní). A zde je kámen úrazu a důvod, proč nám to dávání tak dře.

Když se postavíme do bot člověka, který pracuje např. v turistickém průmyslu a umí anglicky maximálně Hello Dolly, je pak jasné, že se mu s jeho jazykovými znalostmi nevede dobře a že nadšení pro jeho práci je nízké. On je to vlastně bludný kruh, ať to vezmeme z kterékoliv strany. Nemám zapálení pro mou práci = nebudu se ani učit anglicky a dále neumím anglicky = mám potíže = moje práce mě nebaví.

Typická reakce pro nás bloudící v kruhu je začnu se učit anglicky, až mi zvednou plat. Zavřeme-li deset lidí do jedné místnosti a každý z nich dostane instrukci začni dávat, až ti někdo něco dá, pak nezačne dávat nikdo. Cesta ven z bludného kruhu je začít se učit to, co nám chybí, a naučit se to.

Svoboda dávání

Ještě než začneme, je dobré podívat se na důsledky našeho bloudění. Jedním takovým typickým je zneužívání. Představme si recepčního se zanedbanými jazykovými znalostmi, který se od svého zaměstnavatele dozví, že kromě zvládnutí recepce bude ještě pravidelně umývat v kuchyni nádobí nad rámec své pracovní doby a pod rámec svého honoráře.

Kdyby to byl nadšený recepční, kterého jeho práce baví a umí jazyky, pak by na své zneužití nepřistoupil a byl si jist, že pokud by to znamenalo propuštění, tak se jako dobrý recepční uchytí jinde.

Nejlépe se dává z bezedných pytlíčků.

Nalezení těchto důsledků a jejich následná změna je daleko lepší motivace než si říct tak já tedy zatnu a sednu si k učebnici. A pak je to o tom udělat ROZHODNUTÍ. S tím nám nikdo nepomůže. Buď začneme dřív, než nás život kopne do zadku, anebo až potom. Je třeba vzít zodpovědnost za náš vývoj. Může nám s tím i někdo pomoci (učitel), ale my bychom měli být hýbateli našeho rozvoje a ne pouze čekateli na to, co řekne učitel.

V podstatě jde o to, dostat se z role závislého dítěte přes roli dospívajícího k roli samostatného dospělého:

  • Dítě si bere užitečné, ale to znamená závislost
  • Dospívající se učí užitečné. Svým aktivním přístupem dává sám sobě a tím i bere od sebe
  • Dospělý umí užitečné a nadšeně ho nabídne ostatním

S nadšením je ještě spojeno to, jak limitovaný je zdroj našeho dávání. Poprosí-li nás kamarád o pětikorunu, jistě rádi vyhovíme. U částky deset tisíc zřejmě nadšení klesne. Stejné je to i s naším časem. Proto se nejlépe dává z bezedných pytlíčků. To, co jsme se naučili, nám nikdo nevezme. A ani neubude, když to budeme dávat. Teď mě napadlo pořekadlo o tom, umět si chytit rybu.

Myslím, že naše nadšení je zpráva o tom, že jsme správně tam, kde máme být. Že se stalo něco, co je přirozené. Že jsme dospělí a chováme se dospěle.

Diskuse 0

Aleš Blinka

Muž, partner, otec, ajťák