Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Hledám cestu z kruhu

Nemoc se nehodlá vzdát a vy se s ní začínáte učit žít. Pátráte po nějaké úlevě z ničivého smutku.

Ze seriálu: V jedné kůži s depresí

Myslíte, že víte, jaké to je mít depresi? Skutečně rozumíte tomu, co se s takto nemocným člověkem děje? Jaké jsou jeho nejniternější pocity? Jak vnímá občasné narážky okolí na svůj smutek, apatii, pesimismus nebo podceňování? Deprese je skutečně vážná nemoc, a nezřídka končí tragicky. S občasnou epizodou se setká spousta lidí. Někdy se ale stává, že jde o setrvalý stav a deprese nemocného od první ataky provází prakticky pořád. Nabízím vám náhled do takto postižené duše. Vítejte…

Když jsem pochopila, že je se mnou „něco špatně“, bylo to děsivé zjištění. Vědomí, že nejde o nenadálé vyosení světa, ale já sama stojím na šikmině, z jejíhož úhlu se všechno jeví jinak než dřív, vyvolávalo mrazení. Svět byl najednou černý, smutný a beznadějně ponurý. Život postrádal vyhlídky do budoucna.

Tohle prozření doprovázely stále silnější panické stavy a bezradný strach, které deprese s velkou chutí přiživovala. Té zlomyslné potvoře totiž moc chutnají negativní emoce – přímo se v nich rochní. I drobné pochyby o vlastní hodnotě, záchvěv úzkosti, slza… to všechno je její potravou. Je nenasytná a chce pořád víc.

Plavba proti proudu

Musela jsem si přiznat, že stavy nepochopitelného smutku, který chvílemi doslova fyzicky bolel, vycházejí z mého nitra. A to ve mně brzy a jaksi samovolně rozeznělo sebezáchovné struny.

Co s tím? Jak to přelstít a přesvědčit sebe samu, že všechno, do čeho se kdy pustím, nedopadne katastrofou? Že můj život, najednou zoufale prázdný, ještě někdy bude stát za to? Jak dokážu vyzrát na ty úzkosti, které mě sžírají? Nebo to všechno alespoň utajit před ostatními, abych nebyla tak hrozně odlišná?

Depresi bylo tak nějak jedno, jestli se doma někdo hádá, anebo je klid. Ona totiž mnohdy vůbec nepotřebuje vnější podněty.

Okolí je všímavé. Druzí uvidí, že jste jiní. Možná ne očima, ale rozhodně to poznají intuitivně. Ten rozdíl vyzařujete a nic s tím neuděláte. S depresí plujete mimo proud. Síly vám stačí pouze na základní úkony – a někdy ani na ty ne. Spoustu energie spolkne také předstírání, že nejste úplný outsider.

Podvědomě totiž nechcete vyčnívat z davu. Rádi byste splynuli, jenže ono to jaksi nejde. Už proto, že těm ostatním prostě nerozumíte, nesdílíte to, co je naplňuje a těší. Další významnou roli hraje sebepodceňování – máte pocit, že se ostatním nemůžete vnucovat, protože jim nemáte co nabídnout. Což vás v konečném součtu vyčlení ze společnosti a vybuduje okolo vás hradbu.

Zatímco svět kolem vás tepe svým rytmem a všichni žijí ten „normální“ život s jeho běžnými starostmi i radostmi, vy pouze přečkáváte dny plné stísňujícího smutku. Dusíte se v něm.

Tlak, co vám sedí na duši a krade vám pocity štěstí i schopnost prožívat cokoli hezkého, se nedá obejít vůlí. Nůžky mezi okolím a vámi s depresí za krkem – pardon, v duši – se rozevírají čím dál víc. Osamění roste a může nabývat až obludných rozměrů.

Když vůle nestačí

Stejné to bylo i se mnou. Život těch druhých šel dál, zatímco ten můj jaksi zamrzl. Tou dobou vyvrcholily vleklé spory mezi mými rodiči rozchodem, který ale kupodivu jejich vztahy zklidnil. Oba šli svou cestou, ale zůstali přáteli.

Teoreticky právě tato stabilizace mohla můj duševní stav také vyrovnat, ale nestalo se tak. Depresi bylo tak nějak jedno, jestli se doma někdo hádá, anebo je klid. Ona totiž mnohdy vůbec nepotřebuje vnější podněty k tomu, aby vás rozkládala na molekuly.

Různí lidé z mého okolí si začali všímat, že se stále víc uzavírám do sebe a straním se ostatních. Chtěli znát příčinu, kvůli které chodím jako tělo bez duše. Proč taková sklíčenost? Děje se snad něco? Nebo se jenom snažím být zajímavá?

Potíž byla v tom, že jsem neuměla vysvětlit, proč smutek cítím. Ani proč stojí úsměv tolik sil, že ho raději nepoužívám. Zkrátka jsem musela přiznat, že k trudnomyslnosti asi reálný důvod nemám. Prostě na mě padl splín…

Jenže takové vysvětlení se nesetkalo s příznivou odezvou, což se možná dalo i pochopit. Každopádně zazněly bagatelizující věty typu:

  • „Tak se sebou prostě něco udělej.“
  • „Vzpamatuj se.“
  • „Blbou náladu má občas každý.“
  • „Přestaň se mračit na svět a žij. To je snad úplně jednoduché, ne?“

Věřte mi, že všichni, kteří trpí depresí, podobné rady slyšeli mnohokrát a z různých stran. A buďte si jistí, že i kdyby se každý nemocný stokrát snažil něco se sebou udělat, není mu to nic platné. Depresi nezlomíte vůlí stejně, jako nevyléčíte chřipku studenou sprchou nebo bolavý zub domluvou.

Zhoubné pochyby

Rady, co má depresivní člověk dělat, se lehce dávají, ale mnohem hůře uskutečňují. A i kdybyste se rozkrájeli, nakonec vám stejně nepomůžou. Já radši zůstávala stále častěji zavřená mezi čtyřmi stěnami jen se svými úvahami. Nebylo to nic moc, ale zase lepší než poslouchat zaručená a nefungující doporučení, jimiž bych se podle druhých měla řídit. A v té své samotě jsem stále hledala vlastní cesty ze sklíčenosti.

Odjakživa jsem měla určitý talent nějakou formou svěřovat papíru to, co se mi rodilo v hlavě. Což mě v té situaci tak nějak samovolně zavedlo do světa fantazie. Začala jsem sepisovat příběhy odlišné od toho, co sedělo v mém nitru. O lásce, o citech. Zkrátka o hezkých věcech. Občas jsem také malovala, a do obrazů naopak přetavovala odraz své duše.

Stavy smutku tohle tvoření bohužel nepřebilo, třebaže dokázalo chvilkově ulevit. Deprese však velmi ovlivní vaše sebehodnocení. I kdybyste vytvořili geniální dílo a svět vám lehl k nohám, stejně o sobě budete pochybovat. Nemoc udržuje sebevědomí na nule a vy nakonec propadnete přesvědčení, že to, co děláte, vlastně nemá hodnotu. Stejně jako vy, celá vaše osobnost. A následuje slzavé údolí beznaděje spolu s novým ochromením.

Tápání ve tmě

I ve mně tu jiskřičku, náznak světla na konci tunelu, depresivní nálady uhasily. Přišla apatická prázdnota. Nespavost a věčná únava spojená s kolapsovými stavy. Ty jsou u deprese také docela běžné – tělo vysílené duševním bojem a fyzickou slabostí zkrátka přestává fungovat a protestuje. Není se čemu divit. Potíž je v tom, že tělo i duše jsou vzájemně velmi úzce propojené. V depresi se to projeví dost jednoznačně: když se řítíte dolů psychicky, jde s tím ruku v ruce i tělesná schránka.

Právě tohle jsou záchvěvy nejistoty, z níž ještě existuje cesta zpátky. Volání o pomoc.

Deprese vám také připraví buď hodiny těžkého spánku, který však nepřináší odpočinek, anebo naopak bezesné noci. A právě v těch se k vám často připlíží myšlenka, jaké by asi bylo usnout navždy? Napadlo to i mě. A poprvé jsem si uvědomila, že vlastně existuje úniková cesta. Definitivní, ale vše řešící. Vždyť smrt je vlastně věčný spánek. Tak proč ho nezvolit? Udělal by čáru za tím nešťastným přežíváním a trápením!

Tyto a podobné úvahy se pak staly nedílnou součástí mých dní. Spousta lidí, kteří s depresí žijí, je důvěrně zná. Jsou vlastně úlevné – nabízí totiž jistou šanci. Spolu s nimi se rodí určitá nejistota: Jak a kdy to nejlépe uskutečnit? Co když se to celé nepovede?

A do tohoto koktejlu se mísí i nedostatek vůle, síly a odhodlání. Ty vlastně vychází ze samotné podstaty deprese, ale paradoxně pomáhají v tom, že tak snadno neseberete dost energie k činu…

Žít, či nežít?

Sebevražedné úvahy jsou bohužel nedílnou součástí depresivních stavů. Vlastně představují jeden z jejich nejnebezpečnějších rysů. Jakmile totiž začnete vážně uvažovat o konci a deprese nepoleví, je k akci už jen malý krůček.

Často je právě toto okamžik, kdy se člověk zabředlý do hluboké sklíčenosti zmíní o konci. Sem tam pronese nenápadnou poznámku. Většinou je brána na lehkou váhu. „Kdo o sebevraždě mluví, nespáchá ji,“ – to je velký mýtus a stejně tak velký omyl.

Využívejte celý web.

Předplatné

Právě tohle jsou totiž ty záchvěvy nejistoty, z níž ještě existuje cesta zpátky. Volání o pomoc. „Haló, slyšíte mě? Jestli ano, podejte mi ruku… prosím!“ A když nikdo neslyší? Pak se hladina nad hlavou často uzavře… I já občas něco prohodila, ale bez výsledku. Deprese stále sílila, jak tomu u nerozpoznaných – a tím pádem neléčených – případů bývá. A úvahy o konci spolu s ní.

Asi tušíte, že pouhé myšlenky se časem přetavily v pokus. Příští díl budu věnovat právě tomuto momentu a dalším událostem, které nevyhnutelně následovaly.

Diskuse 0
V jedné kůži s depresí
Seriál

O tom, co se děje v duši člověka s depresí - a jak se s ní žije, den za dnem.

Markéta Harasimová

  • Zdraví