Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Hořkosladké dny

Vstát z postele. Zní to primitivně, ale podle mýho psychiatra je to mnohdy to nejdůležitější.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

27. 1. 2011

Původně, asi před třemi dny, jsem si ještě říkal: zvládnu to, vždycky jsem to nakonec zvládnul! Napíšu o tom, jak jsem pracoval jako sanitář v nemocnici.

Víte, když  totiž člověk vleze do pokoje v léčebně dlouhodobě nemocných, vidí jen postele a na nich bílý kukly, ne těla. Nevnímá oči ani řeči těch bytostí, jimž má a chce pomáhat. Až po týdnu mi „ti moji“ v nemocnici na Žižkově pověděli, co jsou zač, i když jen někteří. Uvěřili mi, odměnili mě – a já si toho pořád vážím.

Tak jsem myl asistenta malíře Františka Muziky. Rozpovídal se, když se mi povedlo ve sprše konečně namíchat vodu akorát tak vlažnou. Jiný pán mi pak na rezavým vrzajícím vozíku cestou na rentgen vyprávěl, jak ho zachránil esesák před transportem z Terezína do Osvětimi. Jak se jeho krásná žena musela v Terezíně  třikrát vyspat s Kurtem, aby je nechal v pevnosti u nakradenýho shnilýho červenýho zelí. Vyžíval se i v příbězích o židovských šestnáctiletých prostitutkách, svádějících svý tyrany pro kousek jídla, ale i pohlazení.

Jo, chtěl jsem o tom psát, ale nemám sílu. Marně v sobě hledám psací drajv, myšlenky se mi rozbíhaj jak po dlouhý době z kotců vypuštěný králíci. Vyznělo by mý vyprávění o léčebně falešně? Blbě? Nepravdivě? Nebo přece jen skutečně a hebce?

Nevím. Je mi totiž v týhle chvíli mizerně a měl bych psát hlavně o tom, jak jsem se učil a učim pořád žít s maniodepresivní psychózou. A ta si na mě dává v posledních deseti dnech záležet, mrcha. Jo, třeba dneska mi má diagnóza dává docela hnusnou kapačku.

Nejhorší neni, že si ráno musím nafackovat, abych vůbec vstal z postele. Vstát. Zní to primitivně, ale podle mýho psychiatra, kterýmu věřim, je to mnohdy to nejdůležitější. Tak chodím po svým dost rozlehlým secesním bytě. Kilometry.
 

Možná – někdy

Někdy svírají nás  obruče čmoudu

(to hoří řasy slepce nad petrolejkou snad)

neúprosnost užívá si ticha a těžko říci nehybné samotě: „Táhni, kurvo!“

Světlo ducha, hlasu i ruky pohlazení třaslavě mihotá se jen na filmovým plátn
ě
(…pak, možná, se člověk rozvzlyká, aby řeči unik´…)

Pak se zaměřim na jeden, pokud možno hezkej bod, třeba bující zelenou kytku, a přemejšlím o básničkách, lidech, o tom, co se mi, nám, povedlo. To abych se zved a nemyslel, do prdele, jen na sebe. Venku, když už se tam vyplahočim, hraju divadlo: „Jé, Františku, kams nám zmizel? Jsi nějakej bílej. Maluješ, co? Ukážeš?“

Prchám před lidma zpátky domů a vzpomínám na Silvestra dopoledne, kdy mě navštívila moje kámoška, praktická doktorka Maruška. Jo, to nám bylo hej! Přistihnu se, že závidim sám sobě!

Pochoduju dál, bezmyšlenkovitě rovnám knížky na skříni a myslím na „svý“ ležáky v léčebně, přece jenom mi to nedá. Třeba na to, jak jsem vozil mrtvý do márnice a nemoh je  uvézt. Odvedle ze sesterny  smích: sestry si  s obdivem prohlížely  prsteny „mýho“ těla už popsanýho tmavěmodrou fixou , ale to už si to drandilo v otřískaným rozhrkaným penálu. Když jsem jel kolem chlapů, který se právě koukali na televizi (nešlo jinudy), krčili se jak pomatený slepice.

Možná znáte ten pocit, že v týhle, prostě v týhle jedný chvíli nemůžete nic. V krku knedlík, ruce připomínaj zkroucený papouščí pařátky, nádobí v dřezu se vrší… Vás láká jen postel. Lehnout si do embrya a zakuklit se. Krásná knížka? Ale prd…

Barvy mám vyndaný už měsíc, malířskej  stojan na mě pohrdavě čumí. V tý chvíli si ale vzpomínám, jak jsem pomoh zachránit pana Kušičku. A na příšernýho primáře Semeráda, kterýho jsem chtěl, nekecám, zabít.

Pan Kušička, v léčebně na Žižkově potížista. Sestry ho nesnášely. Taky proto byly dveře jeho pokoje pořád zavřený – to  aby nebylo slyšet jeho věčný stesky. Obličej jak vyřezanej,  nádherný modrý voči, bílej vlas, knírek jak dragoun. Když jsem mu ho stříhal, měl vytřeštěný oči a bál se o každej milimetr. No, na muj vkus se na bryndák a krmení těšil až moc, tak mu jednou povídám: „Pane Kušičko, víte co? Zkuste vzít ten bramborovej knedlík, pořádně ho voráchejte ve špenátu a hoďte ho po mně! Že mě netrefíte, srágorko?“

Z postele se ve chvilince zablejsklo, těsně vedle mý hlavy se rozprskla zelená, uhnul jsem taktak. Pak jsme přešli na lžíci, s příborem už jsme se vytahovali před celým pokojem. Pan Kušička jí příborem!

Když jsem jednou náhodou vešel do pokoje, kde se pan Kušička obřadně pokoušel olízat nůž, koukám jak blázen: primář Semerád se právě rozhod pro vizitu a při jídle mu hodil pyžamo přes celej obličej. Stetoskopem poslouchal, jestli „ta  vymydlená věc“ ještě vevnitř tiká. Pud sebezáchovy mě otočil, vlít jsem na smradlavej záchod, tam asi pět minut splachoval a dupal nohama jako ten poslední kretén. Jinak bych primáře snad vopravdu zabil.

Asi po půlroce koukám, že pan Kušička v kožichu opatrně sestupuje dole na Žižkově ze schůdků jednoho paneláčku, za ním jeho paní, hádaj se. Kurva, von žije! „Pane Kušičko, pane Kušičko! Tak vy jste venku!" řvu na něj. No to je úžasný! Otočil se, mrsknul fouskem: „Jo, to jsi ty? To tys na mě ve sprše pořád votvíral to vokno, že jsem nastyd a málem umřel? Mámo, deme!“

Rozbrečel jsem se  jak malej kluk. A tam, na tom zmrzlým místě, mě tenkrát napadlo, když jsem se pod sebe koukal na zem: Dolů, dolů, všechno jde dolů. A já, připoutanej k zemi, můžu nahoru řvát, marně  vysvětlovat, odpovídat nevímkomu, jen nazdařbůh doufaje, že se dostanu aspoň nizounko nahoru.

A došlo mi, no, snad to tak bude, že to lidi přivábili nebesa příliš k zemi, až je najednou neměli kam položit. Řeky, jezera, moře, ani lesy už nestačily. A tak lidi, v očích mokro, začali, i díky panu Kušičkovi, samozřejmě, hloubit studny.

Autorem básničky je František Růžička.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví