Čím dál více lidí si začalo všímat, jak je pro kvalitu jejich vztahů – včetně těch intimních – zásadní téma hranic. Lze říci, že začíná období napravování a hledání toho, jak by měla vypadat „ta správná“ sociální inteligence. Posledních pár desítek let jsme se parádně prohrabali v emoční inteligenci: lidé jezdili (a stále jezdí a jezdit nepřestanou) na seberozvojové semináře, četli mnoho článků a knih na téma hledání sebe sama, až jsme se dostali k hranicím toho, jak „do prčic“ to všechno, co o sobě vím, mám vlastně „správně“ použít.

Protože mnoho z nás se dostávalo a dostává do situace, kdy nefunguje „dupnout si nožičkou“ a všem okolo (po semináři) oznámit: Jsem prostě takový! Zvykni si! Konečně jsem na to přišla a mám na sebe právo! Jenže ooops, lidé okolo nás mají ta samá práva – a to, že jsem se naučil mluvit sám se sebou, neznamená, že to chtějí poslouchat i všichni okolo mě. Jak mám tedy mluvit, jak nastavit, udržet, ubránit a někdy i opustit hranice?

Než začneme nastavovat hranice mezi lidmi, zkuste si nejprve dát sami sobě pár kontrolních otázek. Odpovědi na ně by vám mohly dát orientační představu, jak to s těmi hranicemi máte:

• Cítíte někdy, že vás lidé využívají nebo využívají vaše emoce ke svému vlastnímu zisku?
• Máte někdy pocit, že neustále musíte „zachraňovat“ lidi ve vašem okolí a pořád řešit jejich problémy?
• Připadá vám, že jste pravidelně vtahováni do zbytečných „bojů“ nebo debat (a to nejen v reálném světě, ale i v tom virtuálním, např. na sociálních sítích)?
• Máte někdy pocit, že daleko snáz a více investujete čas, prostor, úsilí do druhého člověka než do sebe samotného?
• Máte ve svých vztazích (nejen intimních) pocit, že věci jsou vždy „bílé“ (úžasné) nebo „černé“ (hrozné), aniž byste si uvědomovali, že mohou být i šedivé, nebo dokonce barevné? Nebo snad dokonce opakovaně každých pár měsíců procházíte ve svém vztahu vzorcem rozchodu a znovushledání?
• Často říkáte lidem, jak nemáte rádi konflikty a dramata, ale nakonec si uvědomíte, že stojíte často uprostřed těchto dramat?
• Trávíte spoustu času tím, že se bráníte za věci, které se nestaly (podle vás) vaší vinou?

Pokud jste odpověděli ano i jen na několik výše uvedených otázek, pravděpodobně udržujete ve svých vztazích slabé hranice (a neustále za ně bojujete). Pokud jste odpověděli ano na většinu otázek, nebo dokonce na všechny, máte ve vašich vztazích nejen problém s hranicemi, ale pravděpodobně máte také problém se svým sebeuvědoměním a sebeúctou.

Zdravé hranice

Ze stránek Psychologie.cz už víte, co jsou hranice, přesto si neodpustím krátké „opáčko“. Zdravé osobní hranice se definují jako převzetí zodpovědnosti za důsledky svých vlastních činů a emocí s uvědoměním, že nejsem zodpovědný za činy a jejich důsledky, včetně emocí, druhých lidí.

Lidé se špatnými hranicemi obvykle přicházejí ve dvou variantách: ti, kteří přebírají příliš velkou zodpovědnost za emoce nebo činy druhých, a ti, kteří očekávají, že jiní budou přebírat příliš velkou zodpovědnost za jejich emoce nebo činy. Je zajímavé, že tyto dva typy lidí často skončí ve vztahu.

Pár příkladů, jak můžou vypadat slabé hranice ve vztazích, aneb co často říkáte nebo slýcháte:

• Nemůžeš jít se svými přáteli beze mě! Proč mě nutíš, abych žárlila?! Raději zůstaň doma se mnou, uděláme si pěkný večer i bez nich.
• Promiňte, kluci, dnes večer nemůžu jít, moje přítelkyně se opravdu rozzlobí, když zjistí, že jsem šel ven bez ní.
• Moji kolegové jsou fakt idioti, proto chodím pozdě na schůzky, protože jim musím pokaždé říct, jak mají dělat svoji práci!
• Ráda bych vzala tu práci, ale moje matka by mi nikdy neodpustila, že jsem se přestěhovala tak daleko.
• Hele, budu s tebou chodit, ale prosím tě, neříkej to Bohunce, ona vždycky žárlí, když já s někým chodím, a ona ne…

V každém scénáři osoba přebírá odpovědnost za činy nebo emoce, které nejsou její, nebo požaduje, aby za její činy a emoce převzal odpovědnost někdo jiný.

My všichni, co máme za sebou nějakou práci na sobě a svém sebeuvědomění, už víme, že převzetí odpovědnosti za své činy a emoce (a jejich důsledky) stejně jako neobviňování druhých je naprosto zásadní a základní pilíř tzv. sebeúcty. A lidé se sebeúctou mají silné osobní hranice. A udržování osobních hranic je jedním ze způsobů, jak si zachovat zdravou sebeúctu.

Protože když žijete mezi slabými hranicemi, chcete po jiných, aby přebírali zodpovědnost za vaše činy a emoce, nebo máte tendenci snímat z nich jejich zodpovědnost za důsledky jejich vlastních činů a emocí, velmi těžko můžete rozvíjet svoji vlastní identitu. Prostě nevíte, kdo jste.

Příklad? Máte rádi kick‑box, sice chodíte na tréninky, ale neustále obviňujete svého učitele z toho, že se nikam neposouváte a nevidíte žádný pokrok, nebo se cítíte provinile za to, že chodíte na tréninky, protože vaše žena se cítí osamělá, když nejste s ní. Pak to ale není projev vaší identity. Kick‑box je v tomto případě něco, co děláte, a ne něco, čím jste, co prožíváte. Stává se neautentickým, je jen dalším nástrojem ve hře na získání sociálního souhlasu spíše než projevem uspokojení své vlastní touhy vyjádřit se. To je důležité. Závislost na souhlasu způsobí, že se vaše sebevědomí sníží (a bude se snižovat dál) a vaše chování bude méně přitažlivé.

Prostě přestanete být sexy. Inspirativní. A jak víte, inspirativnost potřebujete, abyste mohli na vztazích pracovat. Ale aby bylo s kým. Může se stát, že kvůli snaze vyhovět vaší drahé polovičce vám ta samá drahá polovička uteče k někomu jinému, protože jste pro ni přestali být atraktivní, a vyposlechnete si, jací jste slaboši…

Slabé hranice v intimních vztazích

V mé práci párového terapeuta je zajímavé sledovat, jak velmi těžké je řešit problémy v důsledku slabých hranic na úrovni rodiny. S přítelem nebo přítelkyní se nakonec vždycky můžete rozejít. Stačí třeba jen poslat SMS, zavolat nebo napsat e‑mail. Ale v podstatě nikdy se nemůžete rozejít se svými rodiči. I když už jim ani nepíšete, nevoláte, nenavštěvujete je, pořád jsou ve vaší hlavě. Pořád.

Proč o tom píšu? Protože pokud máte ve své rodině problémy s hranicemi, je velmi pravděpodobné, že je máte (a budete mít) i ve svých intimních vztazích. Ale! Naše vztahy jsou tím nejlepším místem, kde je můžeme začít opravovat.

Šanci na nápravu mají například ty vztahy, kde se cítíte jako na Vltavě. Jednou je to mezi vámi všechno naprosto krásné, když zrovna jedete ve svém životě „olej“, ale za pár týdnů je VŠECHNO špatně, když zrovna „jedete peřeje“ a trochu to cáká. Prostě žijete mezi dvěma extrémy: dva týdny blaženosti následované týdnem pekla. Měsíc totální nádhery vyústěný jedním dnem, kdy se rozcházíte, ale teď už definitivně (ty mrcho!), abyste se druhý den dramaticky znovushledali a prožili celý den v pelíšku se svojí beruškou. Je to charakteristický znak spoluzávislého vztahu a obvykle představuje dva lidi neschopné udržet zdravé osobní hranice.

Naprosto jasně si vzpomínám na svůj první vztah, který byl přesně takový. Neustálé dokazování sobě, tomu druhému i všem okolo, že se máme skvěle, že já se mám skvěle a že to všechno takhle prostě má být a že si musím na to všechno zvyknout.

Lidé postrádají hranice, protože mají vysokou míru tzv. potřebnosti (v psychologickém žargonu spoluzávislosti). Lidé, kteří jsou potřební nebo závislí, zoufale potřebují lásku a náklonnost od ostatních. Aby dostali tuto lásku a náklonnost, obětují svou vlastní identitu a odstraní své hranice. Je ironií, že právě kvůli nedostatku identity a hranic jsou pro většinu lidí nepřitažlivými.

Lidé, kteří obviňují ostatní za své vlastní emoce a činy, to dělají, protože věří, že pokud předají odpovědnost těm okolo, dostanou lásku, kterou vždy chtěli a potřebovali. Zvyknou si, že pokud budou neustále nosit oblek (nebo kostýmek) „oběti“, nakonec je přece jenom někdo zachrání.

Lidé, kteří vinu za emoce a činy ostatních lidí naopak přebírají, to dělají proto, aby někoho zachránili. Věří, že pokud dokážou „opravit“ svého partnera či partnerku, obdrží lásku a uznání, které vždy chtěli.

Předvídatelně jsou tyto dva typy lidí přitahovány k sobě navzájem. Jejich patologie se dokonale shodují. A často vyrostli s rodiči, kteří projevují jednu z těchto vlastností. Jejich model „šťastného“ vztahu je tedy založen na potřebě a špatných hranicích.

Je ironií, že ani jeden nedokážou zcela uspokojit potřeby ostatních. Ve skutečnosti oba slouží pouze k udržení potřebnosti a nízkého sebevědomí, které jim brání v naplnění jejich emocionálních potřeb. Oběť vytváří stále více problémů, které se mají „nějak“ vyřešit, a zachránci neustále „něco“ řeší a řeší, ale láska a uznání, které vždy potřebovali, se ve skutečnosti nikdy neobjeví.

Párové hranice

Ano, samozřejmě, jistě… jsou situace, kdy ustoupit tomu druhému, když víme, že prostě potřebuje být ujišťovaný (například o tom, že jsme dobře dojeli nebo že už brzo dorazíme domů), je v pořádku. Nemám rád kompromisy. Pro mě je to vždycky ústupek z mých vlastních potřeb. Jenže! Taky vím, že aby to mezi mnou a mojí drahou polovičkou fungovalo, někdy ustoupit chci.

Záměrně nepíšu „musím“. V tom je to kouzlo. Já chci. Protože vím, proč to dělám. Ten vztah pro mě má smysl. Má pro mě smysl někdy ustoupit a tu esemesku napsat. Ale taky vím, kdy už to smysl nemá a kdy už se mám ozvat a říct hele, dost…

Chyták spočívá v tom, že pokud obětujete něco, na čem vám záleží, musí to být proto, že chcete, ne proto, že se cítíte povinni, nebo protože se bojíte důsledků, že to neuděláte. Uvědomte si, že skutky v rámci náklonnosti a zájmu jsou platné pouze tehdy, jsou‑li prováděny bez očekávání.

Takže pokud voláte své přítelkyni či příteli každý den, ale nenávidíte to a máte pocit, že to brání vaší nezávislosti, a ve výsledku ji (jeho) nesnášíte, nebo se bojíte, že se bude zlobit, pak máte problém s hranicemi. Pokud to děláte, protože je máte rádi, klidně si to dělejte.

Mějme na paměti jednu věc: náš intimní partner, partnerka, je jediný z lidí okolo mě (a mimo moji rodinu), kvůli kterému se dobrovolně měním. Protože vím proč. Protože ten vztah má pro mě velikou cenu. Ale půjde to jedině za předpokladu, když si dokážu nastavit a udržet svoje vlastní hranice.

A co je ještě zajímavější, když si oba dokážeme nastavit, udržet a ubránit naše vztahové hranice, resp. hranice nás dvou ve vztahu vůči okolí.

To, že má jedinec nějaké hranice, je srozumitelné, ale v čem se vztahově často dělá chyba, je uvědomit si, že i my jako pár (či více párů, když jste v polyamorickém vztahu) si vytváříme a potřebujeme udržet naše párové hranice. A ty se vytvářejí komunikací, resp. tím, že si o nich povídáme. Nejdříve si sdělíme, kde jsou naše individuální hranice, co máme rádi, co rádi nemáme, co nám vytváří nějaké emoce, ať už pozitivní, nebo negativní, vysvětlíme tomu druhému, kde se moje emoce berou (k tomu všemu potřebujeme nějaké to sebeuvědomění) a jak je v sobě zabezpečuji. A pak teprve začneme pojmenovávat naše společné párové hranice.

Například se domluvíme, že prostě ani jedna z našich matek nebude našemu synkovi dávat sladkosti. A budeme jim to říkat oba stejně. Nebudeme u mojí matky na ni potutelně mrkat, když jí moje žena bude říkat Maminko, ty medvídky mu nedávejte, víte, že jsme se na tom domluvili… Nebo když se vám na pivu začne váš kámoš navážet do vaší ženy, že je nějaká divná, tak se za ni postavíte a řeknete: Je mi líto, že se ti nelíbí, ale je to moje žena a já ji miluju.

Daleko hůř se napravuje tahle mentální nevěra (to, jak o svých drahých polovičkách negativně smýšlíte, a bohužel to před svými kamarády a rodinou i ventilujete) než ta fyzická. Ta domluva, dohoda, shoda, prostě a jasně ten konsenzus je to, co vám pomáhá udržet hranice. A věřte mi, že ty párové hranice krásně a snadno pomáhají udržet i ty vaše, individuální.