Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Hranice zdravé tolerance

Když něco tolerujeme, znamená to vlastně, že nám to vadí. Záleží na tom, jak moc.

Vladimír Macko

Vladimír Macko

2. 2. 2016

Každý z nás má občas chvíle, kdy oplývá nekonečnou dávkou tolerance, a jindy se nachází v rozpoložení, kdy není schopen projevit téměř žádnou toleranci k okolí. Čím to je? Situace, okolnosti a lidé, o kterých si myslíme, že na nás a náš život nemají prakticky žádný vliv, v nás dokážou otevřít téměř nekonečnou dávku tolerance, i když nejde vždy o věci, s nimiž bychom souhlasili. Pokud však získáme dojem, že situace, okolnost nebo člověk má na nás významný vliv, a ten vliv se nám nelíbí, naše tolerance obvykle klesá prudce k nule.

Být tolerantní se považuje za projev určité ctnosti. V běžném pojetí se tolerance vysvětluje jako způsob myšlení a jednání charakterizovaný snášenlivostí, schopností vytvořit přijetí jiného. Když tolerujeme, dáváme jiné osobě právo zastávat svůj názor, mít svůj projev a vlastní úhel pohledu.

K čemu nám tolerance v životě slouží a pomáhá? Když vím, že každý má svůj přirozený projev, ve kterém se cítí dobře, je rozumné vytvořit mu prostor, aby mohl generovat kolem sebe svou přirozenost (vnitřní individualitu), spokojenost a radost, což okolí v konečném důsledku příznivě ocení. A okolí jsme v tomto případě i my.

Na druhé straně víme i to, že tolerance nás něco stojí. Je to tehdy, když nám projev jiného není zcela po vůli a máme k němu určité výhrady. Pokud bychom výhrady neměli, nemusíme se opírat o postoj tolerance: prostě bychom jeho přítomnost a projevy přijímali, plynule a s lehkostí.

Tolerance je z tohoto pohledu vlastně akceptace chyby v pohledu na věc – chyby, která neohrožuje funkčnost této věci nebo plynutí skutečnosti, na kterou společně nahlížíme, tvoříme ji nebo prožíváme. Umíme tolerovat jen takovou nelibě vnímanou odlišnost, jaká nám ještě umožňuje udržet prožívanou situaci ve funkčnosti tak, jak chceme.

Hranice tolerance každého z nás jsou položeny tam, kam jsme si je dali sami. Pokud jsme málo chápaví a dáváme důraz na malichernosti, je i naše tolerance nízká, malicherná a okolím těžko přijatelná.

Oběť není přitažlivá

Pokud je chyba větší než naše schopnost udržovat ve funkčnosti danou okolnost, a my jsme přesto dále „tolerantní“, už to není tolerance, ale postoj oběti. Oběť pod záminkou tolerance opustí funkčnost, kterou potřebuje nebo která ji naplňuje, v zájmu potřeb jiného. Často to děláme, když se cítíme nemilovaní či nepřijímání a daný stav chceme změnit, nebo prostě jen proto, že jsme se to takto naučili, odpozorovali jsme takový postoj od svých vzorů.

Zde je dobré se zamyslet, čím se stává člověk přijatelný? Na jedné straně podobností, na straně druhé určitým druhem specifické rozdílnosti, kterou můžeme popsat jako přitažlivost. Tolerance je na druhém přitažlivá do té míry, dokud tolerující neztrácí svůj projev přirozenosti. Pokud pod záminkou tolerance opouští svou přirozenost, pak se už dostává do zóny oběti, kde jeho přitažlivost začne prudce klesat. Přitažlivost jde totiž ruku v ruce s přijatelností a s přijetím okolí.

Zoufalé emocionální projevy jsou důkazem ztráty tolerance a projevem slabosti.

Pokud vím, že hodnota mého vztahu záleží na každém z nás, pak si uvědomuji, že vztah mám tak kvalitní, jak jsme kvalitní my v něm. Pokud toleruji, že můj partner zastává roli oběti ve vztahu, nemohu se divit, že vztah mě nenaplňuje. Naplňovat mě může jen něco blízkého, přitažlivého a přirozeného. Oběť tyto charakteristiky nesplňuje, oběť je jen pro druhého pohodlná jako služebná.

Ve vztahu nechci toleranci. Chci, aby mě druhý bral takového, jaký jsem, ne aby mě toleroval. Chci respekt: Tolerance a kompromis

Jsou-li mi tyto skutečnosti jasné, budu vytvářet pro druhého podpůrné prostředí tak, aby se dobře cítil, aby se mohl rozvíjet a následně aby tvořil prostředí příjemné a podpůrné pro mě.

Pro mě je to důležité

Co nastává za hranicemi zdravé tolerance? Máme dvě možnosti řešení:

  1. Pochopením a ovládnutím problematiky, v níž se nacházíme, můžeme zvětšit svou moc nad okolnostmi a tím posunout zdravé hranice naší tolerance dál. Tak se stáváme silnějšími a tolerantnějšími. Když ale totéž neumožníme druhému ve vztahu, pak se náš vztah začne stávat nevyváženým a později nenaplňujícím. Tento přístup je „běh na dlouhou trať“. Nelze jej vybudovat okamžitě, ale jen postupně.
  2. Druhý způsob řešení, když narazíme na limity své tolerance, je zvážit, o co jde, jakou má tato věc hodnotu a jaké jsou zájmy všech zúčastněných. Když nám záleží na něčem, co pro druhého není důležité, vyplatí se vědět, jak tuto pro nás důležitou skutečnost převést na společného jmenovatele, odrážejícího hodnoty a potřeby obou. V tomto případě je nutné znát správné potřeby vztahu a potřeby zúčastněných.

Takže pokud se dostanu na limity své tolerance např. v takové pro druhého malicherné oblasti, jako je mytí a uklízení nádobí, mohu mu to přiblížit přes společný zájem. Například:

„Milý, víš, že těžko snáším, když necháš nádobí špinavé a nedáš jej na místo. Já se k tomu pak musím pořád vracet a bere mi to sílu. Nezbývá mi čas ani energie na sebe. Když se nemohu věnovat sobě, jsem z toho frustrovaná a nevrlá. Často to vyústí v nesmyslný konflikt. Nedokážu být v tu chvíli ani milá, ani přitažlivá partnerka, a to mě na tom mrzí asi nejvíce. Myslíš, že bys mohl příští měsíc mýt nádobí ty?“ Pokud jsou ve vztahu i děti, je to i správný příklad při jejich vedení.

Toto je jeden příklad ochrany své tolerance. Pro partnera je obyčejně taková otázka nebo prosba srozumitelná, a když vidí i tyto souvislosti kolem, má důvod měnit své návyky, očekávání a převzaté vzory. Popisované je nastartování změny. Pro trvalou změnu návyku bude třeba ještě nespočetně množství podobných milých naznačení. Pokud zapomene, není to vždycky porušení slibu, často jde jen o opomenutí a sklouznutí ke starému návyku.

10. listopadu 2018

Zvládání emocí v pěti krocích (seminář)

Radka Loja

Zde je dobré vědět, že příkazy tuto změnu znemožňují. Všechny zoufalé emocionální projevy jsou důkazem ztráty tolerance a projevem slabosti. Kde není tolerance, není ani láska, ani příjemná atmosféra, jen nepřitažlivost a nepřijatelnost.

Základním prvkem nebo ideou zdravého vztahu je tvořit si navzájem příjemnou atmosféru, aby každý ze zúčastněných v této atmosféře mohl projevit svou přirozenost a rozvíjet tento individuální stav svého bytí k vzájemné podpoře. Pokud jde o rodinu s dětmi, tento model se ještě umocňuje.

Že je to těžké? Možná, ale skutečný výsledek z toho je nekonečně obohacující.

Netolerance obalená do žárlivosti

Jak už zaznělo, tolerance je schopnost akceptovat chybu, odchylku vnímání situace, nebo konání jiných v dané situaci. Nelze ji vynutit, dá se jenom v sobě vybudovat. Tolerováni chceme být, když si nevěříme. Tuto skutečnost lze typicky pozorovat např. při žárlivosti (partnerské, mezi dětmi, ve vztahu rodič a dítě…).

Když někdo žárlí, je to neschopnost akceptace druhého spolu s jeho projevy. Často bývá obalená do roucha lásky, ale jde o jeden z největších sebeklamů.

Pokud skutečně miluji, nesnažím se jen vlastnit a ovládat druhého, měl bych být stejně rád, pokud se partner v určitých situacích, pro něj potřebných, cítí dobře… Pokud tyto situace dočasně vyhledává a já mu je dočasně neumím poskytnout, jakým právem rozhoduju za něj, jestli to na své cestě právě potřebuje, nebo ne? Vytvářením nepříjemné interakce jdu proti všem. Jednám tak tehdy, když nezvládám vlastní egoismus, vlastní frustraci a závislost.

Tolerovat se znamená mít se rád. Tolerovat jiného znamená projevit mu lásku.

Nedostatečná tolerance, akceptace druhého v tomto směru vytváří jednoznačně efekt opačný, než který tím míním dosáhnout. Netolerance obalená do žárlivosti mi nikdy druhého nepřiblíží. Pokud mi partner nevěrný nebyl, po takové určitou dobu trvající nedůvěře, neakceptaci a netoleranci projevené v žárlivosti mi velmi pravděpodobně nevěrný bude. Pokud nevěrný byl a já k němu tímto způsobem přistupuji dál, nemá moc důvod to měnit.

Vždy je pro nás přitažlivější milující prostředí, a to je prostředí tolerance a lásky. Při absenci lásky moc nad našimi projevy přebírá strach obalený do žárlivosti a slabé dávky tolerance.

Je rozumné a příznivé dovolit si postupně opustit svá očekávání a obecně cizí vzory o vztazích, abychom si mohli budovat toleranci k vzájemným chybám na cestě při tvorbě zdravých vztahů.

Tolerance je projev zvládání moci nad sebou a nad okolnostmi. Je to svým způsobem projev lásky k sobě a přes sebe k okolí. Tolerovat se znamená mít se rád. Tolerovat jiného znamená projevit mu lásku.

Pokud se cítíme nedostatečně tolerováni druhým, jediná možnost, jak to změnit, je pomoci mu aby si tuto schopnost vybudoval, nebo rozšířil, a to se dá jedině podporou a láskou. Naléháním a vyžadováním toho není možné dosáhnout. Jakmile zaujmu stanovisko „raněného zvířete“ nebo se začnu urážet a trucovat, protože cítím nedostatečnou toleranci druhého, vytvářím podmínky pro boj a přispívám k zmenšení zóny jeho tolerance.

Jediná rozumná cesta k přirozené toleranci vede přes osobní vzor a osobní příklad. Přitahuji to, co tvořím. Pokud tvořím příkazy, zákazy a omezení, nakonec dostanu podobnou dávku intolerance zpět. Pokud tvořím vlídný a milující přístup, budu stejně dříve či později tolerantně a láskyplně odměněn.

Využívejte celý web.

Předplatné

Vlídný a milující přístup může být samozřejmě i náročný a striktní. To neznamená, že když jsem vlídný a milující, hraji roli oběti. Na to, abych byl vlídný, milující a náročný v toleranci, musím být v první řadě takový vůči sobě, abych to následně dokázal projevit do okolí.

Partnerský vztah není psychologická poradna a tolerance má své meze: Pomáhat, nebo odejít?

Diskuse 0

Vladimír Macko

Kouč, lektor osobního rozvoje, poradce

www.pristupksebe.sk