Foto: Film Fight Club
odemčené

Hrůza v letadle

Stát pevně nohama na zemi. Mít život pod kontrolou. Rozumět tomu, co se děje. Až dokud nezazní: Připoutejte se, prosím!

Adam Suchý

Adam Suchý
Klinický psycholog

18. 7. 2016

Možná to znáte i vy. Srdce se rozbuší, dech zkrátí, jazyk se začne lepit na patro a krůpěje potu vám stékají po spáncích. Hluboké nádechy nezabírají. Odborné vzdělání také ne. S lahví zakoupenou v duty free shopu je to snesitelnější, s anxiolytiky ještě o něco lepší, při jejich kombinaci ovšem riskujete tzv. paradoxní reakci a vyšinuté chování. Je strach z létání nemoc, nebo prostě jen přirozená reakce pozemšťana na nepřirozenou situaci?

Přesné statistiky neexistují a odhady se výrazně rozcházejí, ale ty nejpesimističtější tvrdí, že až polovina všech pasažérů, kteří nastoupí do letadla, zažívá nějakou formu úzkosti (různě vyjádřenou a různě intenzivní).

Jiné zdroje poněkud alibisticky uvádějí, že je to 10–40 % celkové populace průmyslově vyspělých zemí, přičemž z hlediska pohlaví se jedná o heterogenní skupinu. Automaticky se přitom mluví o aviofobii, která je údajně nejčastější fobií vůbec.

Kolem desátého roku se u dětí rozvíjí vědomí smrti. Do té doby prožívají let relativně v klidu.

Pokud se přidržíme odborné literatury, potom zjistíme, že úzkostné poruchy se svými 24,9 procenty jsou na druhém místě výskytu duševních poruch obecně (na prvním místě jsou závislosti a na třetím afektivní poruchy).

Vypadá to, že poměrně dost lidí se bojí, a přitom vlastně neví čeho, ale jasnější obrázek o výskytu strachu z létání nemáme. Peníze ovšem umíme počítat přece jen lépe než strach, a tak pro nás může být zajímavý údaj, že jen v USA se hodnota letenek neprodaných kvůli strachu zákazníků odhaduje asi na dvě miliardy dolarů ročně.

Bojí se máma, bojí se táta

Obvyklou otázkou při rozhovorech o aviofobii je: A kdo se bojí víc? Protože specifickými fobiemi trpí více ženy než muži, uvádí se tento údaj i pro fobie spojené s leteckou dopravou, ale já osobně si to nemyslím.

Muži totiž své obavy přiznávají méně ochotně než ženy a méně často vyhledávají pomoc, takže průzkumy na toto téma mohou být značně zkreslené. Kromě toho jsou to právě muži, kdo obecně potřebuje mít situaci více pod kontrolou a komu je přece jen méně přirozené se někomu oddat a pasivně svěřit do rukou.

Obě pohlaví pak budou zřejmě podobně prožívat strach z uzavřených prostor, výšek a nově také strach z teroristických útoků. A navzdory povědomí o fyzikálních zákonech i ten přece jen logický rozpor, jak ta velká těžká kovová věc může letět.

Všechny tyto obavy, které rozhodně nemusí dosahovat intenzity fobie (ale v některých případech samozřejmě můžou), se kombinují a potencují výslednou úzkost.

Pro starší generaci nebylo létání takovou samozřejmostí, ale popravdě netuším, jestli se bojí kvůli tomu více než ostatní, nebo je jim to naopak tak trochu jedno.

U dětí se již ale dá lépe odvodit, jak to s nimi bude: kolem desátého roku věku se u nich rozvíjí koncept smrti, tedy vědomí, že Tomem stokrát zabitý Jerry má s realitou jen málo společného a že smrt je konečnou ztrátou, která se zřejmě týká nás všech. Do té doby proto prožívají let relativně v klidu a případné výkyvy nálady lze dobře řešit společnou hrou nebo předčítáním z dětské knížky.

Živě si vzpomínám, když se mě můj tehdy devítiletý syn při cestě na letiště zeptal, jestli s námi může letadlo spadnout. Ujistil jsem ho, že je to krajně nepravděpodobné (pro milovníky matematických poměrů 1 : 4 000 000, zatímco pravděpodobnost autonehody je 1 : 300), načež se mě bezelstně zeptal: „A hokejisti? Karel Rachůnek?“ Syna se mi podařilo uklidnit poměrně rychle, ale moje vlastní úzkost už nebyla k utišení.

Kdo a co pomáhá

Z výše uvedených finančních ztrát je evidentní, že největší zájem na tom, abychom se nebáli nastoupit do letadla, mají právě letecké společnosti. Většina z nich proto nabízí kurzy zaměřené na zvládání strachu z létání.

U nás je možné absolvovat např. jednodenní seminář ČSA s názvem Létání bez strachu, kde jsou účastníci seznámeni s technickými i psychologickými aspekty létání a mají možnost cvičného letu nejen v simulátoru, ale dokonce i reálně.

Existuje také nespočet článků a knih, přičemž jednou z nejvýznamnějších je publikace holandského klinického psychologa, psychoterapeuta a profesionálního pilota Lucase Van Gerwena Psychological Perspectives on Fear of Flying.

U nás vyšla jeho kniha Uleťte svému strachu, přičemž Gerwen je zároveň ředitelem nadace The VALK, která se zabývá výzkumem strachu z létání a poskytuje pravidelné kurzy, jejichž úspěšnost se uvádí až neuvěřitelných 98 %.

Já jsem šel poněkud skromnější cestou, a protože žijeme v jednadvacátém století, rozhodl jsem se s přáteli vytvořit mobilní aplikaci, která by měla pomoci cestujícím v klidu absolvovat cestu do oblak. Tuto jednoduchou pomůcku založenou na principu „psychologa do kapsy“ lze použít na letišti nebo přímo v letadle.

Na podkresu relaxační hudby vám příjemný hlas nejprve poskytne základní informace o úzkosti a letecké dopravě a následně vás provede relaxačními technikami založenými na osvědčených a hojně používaných principech KBT (jedná se především o svalovou relaxaci a dechová cvičení). Stačí jen následovat instrukce, přičemž svou roli hraje i odpoutání pozornosti od letu samotného.

Odlétáme!

Pokud čekáte, že na konci článku najdete 10 zaručených rad, díky kterým se už nikdy nebudete v letadle bát, potom budete zklamaní. Při analytickém zkoumání bychom na pozadí aviofobie jistě našli strach ze smrti, a ten v jednom článku (natož odstavci) rozhodně nevyřešíme.

Výzkumy také ukazují, že kognitivní klíče (tedy dostatek informací a porozumění tomu, co se s letadlem děje) jsou sice podpůrné, ale samy o sobě nestačí. Je tedy dobré vědět, že zatahující se podvozek vám zaskřípe a zadrnčí pod zadkem, nebo že snížení výkonu motorů působí tak, jako by pilot „šlápl na brzdu“, ale úplně se díky tomu aviofobie nezbavíte.

Co pomůže? Rozhovor se spolucestujícím. Mačkání ruky. Blízkost milované bytosti. Mačkání ruky milované bytosti.

Dokonce ani fyzikům nepomůže vysvětlení, že letadlo letí na principu Bernoulliho rovnice, kterou nejlépe pochopíme tak, že při jízdě autem vystrčíme ruku z okna a zkoušíme různě naklánět hřbet ruky… Co by tedy mohlo fungovat?

  • Dostatek spánku. Dostatek tekutin.
  • Odpoutání pozornosti. Relaxační a dechová cvičení. Mindfulness.
  • Meditace. Psychoterapie.
  • Alkohol (i když se obvykle nedoporučuje). Léky. Přírodní přípravky.
  • Četba. Poslech hudby.
  • Rozhovor se spolucestujícím. Mačkání ruky. Blízkost milované bytosti. Mačkání ruky milované bytosti.
  • Absolvování kurzu. Četba odborné knihy. Mobilní aplikace.
  • Koukání z okna na mraky, které vypadají jako načechraná peřina (pro mě je to více uklidňující než pohled do uzavřeného válce a naslouchání skřípajícím plastům).
  • Opakování mantry, že prožít život ve strachu znamená prožít ho jen napůl.

A přes všechna vědecká zjištění, rady a postupy stejně budete potřebovat kus iracionální víry, že vás osud nenechá na holičkách. Pokuste se tedy přijmout to, co stejně nemůžete změnit a ovlivnit, a užijte si šťastný let létem!

Články k poslechu

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

Puberta online

Co trápí generaci přezdívanou někdy sněhové vločky? Nemají možnost úniku.

16 min

Úzkost jako rádce

Když se k hledání smyslu života postavíme čelem, zmírní se i naše úzkost.

9 min

18. 7. 2016

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.