Introvertova cesta ke štěstí

Tak už víte, kdo jste. A co dál?

Monika Hodáčová

Monika Hodáčová

31. 5. 2017

Mohlo by se zdát, že introverti už se nemají čeho bát. Dávno se o nich ví. V posledních letech vyšlo i pár knih, kde se vyzdvihují všechny jejich kvality. Problém je v tom, že statisticky extroverti prostě převažují, navíc jsou jaksi hlasitější a viditelnější, takže pořád mají ty nejlepší podmínky ovládat svět. A knihy o introvertech a jejich kvalitách je, nejsou-li zrovna odborníky na duši, příliš nezajímají.

V očích extroverta je introvert často pořád ten divný, nepochopitelný, pomalý, nezábavný, mnohdy až neschopný. A přivede-li na svět nějakým nepochopitelným nedopatřením introvertní dítě, zpravidla se ho pokouší vylepšit, předělat. Dělá to přece jen a jen pro jeho dobro.

Narodíme-li se tedy jako introvert a nemáme-li zrovna štěstí na podobně naladěné či chápající rodiče, hned narazíme. Výzkumy, které nás mají ujistit, že zase tak divní nejsme, a navíc máme i jisté kvality, si nepřečteme. Okolí nerozumíme. V dětském kolektivu se necítíme dobře. Vadí nám hluk. Neumíme se bránit. Ani ti nejbližší nám nerozumějí. A jsme sami. To není ideální start do života.

Audio kniha ke stažení

Pozor, křehké

Měsíčník k poslechu. Nejzajímavější články z Psychologie.cz vybírá a čte psychoterapeutka Lenka Thelma Pavlasová.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Pozor, křehké

Měsíčník k poslechu. Nejzajímavější články z Psychologie.cz vybírá a čte psychoterapeutka Lenka Thelma Pavlasová. Zadejte svůj mail, pošleme vám na něj odkaz na soubor ke stažení.

Už vím! A co dál?

Nakonec nějak dospějeme. A protože jsme hloubaví, na informace o introvertech dříve nebo později narazíme. Takže nejsme pokažení? Nejsme úplně k ničemu? A máme dokonce co nabídnout? V první chvíli je to prozření. Úleva. Ale co s tím? Dny běží. I když už „víme“, náš život je nějak pořád stejný.

Pořád se cítíme osaměle. Pořád nás provází víc smůly než štěstí. Navyklé způsoby myšlení i chování máme hluboko pod kůží. Naše okolí neví, že my už víme. Chová se k nám pořád stejně. Pokud se pokusíme vůči tomu vymezit, nesetká se to často s úspěchem.

Co tedy s tím? Pochopit a přijmout svůj temperament je jen první krok, kterým cesta ke štěstí introverta může začít.

Nestačí se ptát, jaký jsem, co mi vyhovuje. Také je důležité vědět, po čem toužím a jaké cesty k mému cíli vedou.

Určitě pocítíme úlevu, přestaneme-li se nutit do rolí, které nám nejsou vlastní, do povinné zábavy, kolektivních sportů, vysilujícího tempa. Zvykáme si na to, kým jsme, a přestáváme se za to stydět. Můžeme se po určitý čas cítit lépe, ale pokud nám chybí blízké vztahy a smysluplná náplň našeho života, pocity smutku, vyloučenosti a prázdnoty se brzy vrátí.

Je jedním z životních paradoxů introvertů, že potřebují zázemí pevných vztahů, nechtějí žít sami (i když výjimky samozřejmě existují). Protože ale mají problémy se seznamováním a nové společnosti se často raději vyhnou, může pro ně být velmi komplikované takové zázemí vytvořit.

Temperament není všechno

Podívejme se na člověka ještě z jiného úhlu pohledu. Minulé století rozšířilo teorie osobnosti o tzv. Velkou pětku (Big Five). Ta naši povahu zredukovala na pět vlastností, které nás charakterizují: míru extroverze, přívětivosti, otevřenosti ke zkušenostem, spolehlivosti a neurotismu. Tyto vlastnosti vypovídají nejen o chování člověka, ale i o určité pravděpodobnosti, jak se jeho život bude vyvíjet.

Anglický profesor psychologie Richard Wiseman si v knize Faktor štěstí podrobně všímá, jak se zastoupení těchto vlastností podílí na tom, zda jsme spíše „šťastlivci“ či „smolaři“. A výsledek není na první pohled pro introverty moc potěšující.

Jste laskavý, spolehlivý člověk? Podle Wisemanových výzkumů nás právě tyhle vlastnosti ke štěstí nedovedou. Trochu smutné zjištění. Tím samozřejmě není řečeno, že to nejsou vlastnosti lidsky žádoucí nebo že byste snad měli začít pěstovat opak. To rozhodně ne. Jenom prostě nestačí k lákání štěstí do našeho života. Šťastlivci a smolaři se totiž liší především ve zbývajících faktorech – extroverzi, neurotismu a otevřenosti. Jakým způsobem, už asi tušíte.

Poznávat nové lidi a vytvářet si co nejširší vztahovou síť nám dává mnohem větší pravděpodobnost, že potkáme „ty pravé“ lidi – životního partnera, dobré přátele, ale třeba i nové příležitosti v zaměstnání. S tím samozřejmě úzce souvisí i naše ochota být otevřený novým věcem a příležitostem. No a trocha optimismu a pozitivního očekávání je už jen logickým završením žádoucích vlastností.

28. září. – 1. října 2017

Konflikt jako příležitost (seminář)

Psychologie.cz

Jít a zkoušet

Jistě se najde pár introvertů, kteří i bez toho všeho našli ty pravé lidi a tu pravou náplň svého života. Ale pokud se vám to zatím nepodařilo, možná by stálo za to se trochu přemoci a jít příležitosti naproti. Nevyhýbat se možnostem potkat někoho nového a vyzkoušet si nové věci. Nenechat se odradit neúspěchy.

I v tom, co se nám nepovedlo, se může skrývat nová naděje nebo alespoň zkušenost, která se nám bude příště hodit a posune nás na naší cestě. Budeme-li jen stát na místě, možná se vyhneme pár bolestným zkušenostem, ale svůj život stejně jako příliš šťastný vnímat nebudeme.

Poznat sám sebe, jak nám radil již Sokrates, je jen první krok. Další spočívá v tom, jak se svým poznáním naložíme. Jsem-li introvert a ve velké společnosti se necítím dobře, nebude optimálním vyústěním procesu sebepoznání sedět sám doma a žehrat na osud. Nestačí se ptát, jaký jsem, co mi vyhovuje, ale také je důležité vědět, po čem toužím a hlavně jaké cesty k mému cíli vedou.

Mohu hledat různé cesty, překračovat svůj stín, ale tak, abych zcela nepopřel sám sebe.

Toužím navázat nové vztahy? Pak budu muset překonat svoji nechuť a ostych seznamovat se s lidmi a prostě to zkoušet. Nemusím zrovna vyrazit do velké společnosti, kde se budu cítit tak nervózní, že si mě stejně nikdo nevšimne. Mohu se učit seznamovat se v běžných každodenních situacích, dát se do řeči s lidmi, kteří mi třeba přijdou i na první pohled nezajímaví. Zkrátka hledat různé cesty, překračovat svůj stín, ale tak, abych zcela nepopřel sám sebe.

A jsem-li rodič, učitel či zkrátka blízký člověk malého introverta, ubezpečím ho, že není špatný ani divný. Pomůžu mu odkrývat jeho kvality a jen po malých krůčcích ho povedu tam, kam se mu příliš nechce. Podaří-li se mu překonat něco, co je třeba pro většinu dětí úplně běžné, nešetřím chválou. Pomohu mu najít kamarády – určitě jsou okolo něj podobně naladěné děti, jen k sobě neumí tak snadno najít cestu.

Využívejte celý web.

Předplatné

Introverti opravdu mají své kvality, které se často neodvíjejí od většinového mínění. Často jim dá více práce je odhalit, důvěřovat si, prosadit se. Ale možná o to větší uspokojení pak mohou zažívat.

Každá odlišnost v sobě nese něco obtížného a každý z nás, bez ohledu na temperament, musí v životě čelit určitým výzvám a těžkostem. A i to, že dokážeme v nepříjemných skutečnostech vidět nové příležitosti, je jedna ze zásadních dovedností na cestě ke štěstí.

Otevřít diskuzi 0

Nejlépe hodnocený komentář: