Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Já jsem asi cvok!

Život s depresí připomíná chůzi v bahně. Bezesné hodiny v noční tmě střídají slzavá údolí přes den.

Ze seriálu: V jedné kůži s depresí

Markéta Harasimová

Markéta Harasimová

15. 7. 2016

Nejen dospělí, ale i děti a dospívající se stále častěji stávají oběťmi depresí. A ty je pak mohou v různé míře provázet třeba i po celý život. Má osobní zkušenost s tímto onemocněním začala také ve velmi raném věku, a žiji s ním dodnes.

Máte doma zdravé dítě. Podvědomě a určitě i vědomě se obáváte nějakého úrazu, který ho může postihnout při hrách nebo třeba na silnici. Často také slýcháte o nebezpečných virech či chorobách a pevně doufáte, že se vašemu potomkovi obloukem vyhnou. Ale přemýšlíte někdy i o tom, že může onemocnět jeho duše?

Nechci malovat čerta na zeď, nicméně fakt je, že i v době, kdy je emoční vývoj stále ještě v procesu, může dítě zaskočit překvapivě silná depresivní epizoda. A cesta z ní je v takovém případě o dost složitější než u dospělých.

Dítě samo nedokáže rozpoznat, že jde o nemoc. Je zmatené, nechápe, co se s ním děje, a neumí svůj vnitřní stav dost dobře pojmenovat. Tento článek možná bude působit jako osobní zpověď, ale jeho cílem je něco jiného. A sice co nejvěrněji demonstrovat pocity, které se odehrávají v mladé duši, do níž se deprese zakousla poprvé, a začala ji postupně užírat.

Plíživá a nenápadná

Není snadné se rozpomenout na ty první pocity, kdy všechno začalo. Deprese ke mně totiž přicházela tak trochu plíživě – dalo by se říct, že po špičkách. Nejdříve ze všeho se objevil jen určitý vnitřní nepokoj… Rozhodně mě ale nenapadlo, že jde o něco vážného, natož o nemoc.

Bylo to jako záchvěv úzkosti a nepochopitelného smutku, který přišel tak nějak ‚odnikud‘. Objevil se někdy v době každodenních hádek mých rodičů, kdy slovo rozvod bylo skloňováno snad ve všech pádech. Pravděpodobně to však celé vzniklo ještě o nějakých dvanáct, čtrnáct let dřív – tedy v době, kdy jsem se teprve chystala přijít na svět. V mém případě, stejně jako v mnoha dalších, totiž zapracovala genetika.

Zda byl spouštěčem mé deprese hrozící rozpad rodiny či rodové zatížení, anebo by se tak brzy projevila i bez nich, není ale až tak důležité. Zásadní je, že jsem během krátké doby začala velmi zřetelně vnímat určitou změnu. Stalo se něco, co způsobilo, že život už nebyl takový jako dřív.

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Zmizela z něj bezstarostná důvěra v radostný zítřek. Ten vnitřní pocit připomínal moment, kdy se ráno probudíte a naprosto přesně víte, že se předchozího dne stalo něco hrozného. Jenomže si ani zaboha nedokážete vzpomenout, co to vlastně bylo.

A to neurčité tušení, že je něco špatně, se záhy přetavilo v koktejl úzkostných návalů smíchaných s neustupujícím smutkem.

Svět se zbláznil

Jako první mě napadlo něco v tom smyslu, že se svět z nějakého záhadného důvodu musel začít točit pozpátku. Všichni okolo se najednou chovají nesmyslně. Nechápu je! Čemu se lidé smějí? Proč se spolužáci těší na školní výlet? Co jim připadá tak veselého na hloupé filmové komedii? Copak oni opravdu nevidí, že všechno je jenom šedé a černé, a necítí tu tíhu někde nahoře v hrudi?

Ruku v ruce s tím přišel pocit odcizení od ostatních – a ten stále sílil. Druzí mě nemají rádi. Nikomu na mně nezáleží. Jsem všem jenom pro smích. Dívají se na mě skrz prsty, jsem pro ně vzduch. Na světě pro mě není místo. Budu vůbec někomu chybět, kdybych zničehonic prostě umřela? Kdepak, nebudu. Vždyť pro nikoho nic neznamenám!

Nerozuměla jsem svým vrstevníkům ani jejich zábavě. Svět dospělých mi byl ještě vzdálenější.

A aby toho nebylo málo, současně se ozvala ještě i méněcennost. Jako bych se ve vlastních očích najednou stala jaksi negramotnou. Neschopnou.

Tak třeba: nemám žádný talent. Nic mi nejde tak, jako ostatním dětem. Jsem nešikovná a hloupá. Určitě nezvládnu příští písemku, a před tabulí ze sebe nevykoktám ani hlásku. V tělocviku se mi budou zase smát, protože jsem den za dnem slabší, unavenější a pomalejší. Dozajista se něčím ztrapním. Jsem ošklivá. Je mi ze sebe samotné zle. Nikdy nic nedokážu, tak proč se vlastně o něco snažit?

Není asi nutné podotýkat, že stres, obavy a úzkosti narůstaly společně se všemi těmito pocity. Rozlévaly se žilami, jako by chtěly nahradit krev, studily a braly si i fyzickou sílu. A deprese se měla dobře, protože nebylo nic, co by to celé zarazilo.

Ostrov černých myšlenek

Bylo to den ode dne horší. Nerozuměla jsem svým vrstevníkům ani jejich zábavě. Svět dospělých mi byl ještě vzdálenější. Ocitla jsem se na opuštěném ostrově vlastních temných myšlenek, a už tak nízké sebevědomí klesalo rapidní rychlostí k nule.

Stačila i sebemenší kritická zmínka – mnohdy nejspíš míněná z legrace – a já ji brala naprosto vážně. Což vedlo k tomu, že jsem se postupem času začala cítit jako nejhorší z nejhorších.

Rozebranému nitru sekundovala oslabená fyzická schránka. Následovalo nechutenství, zničující únava a spolu s tím i hubnutí. Což vše vyvolávalo zvědavé a podezíravé pohledy a dohady „těch druhých“.

Potřeba schovat se před světem přímou úměrou k tomu sílila. Strach z posměchu, drtivý smutek kradoucí sílu i chuť pustit se do nějaké činnosti spolu se svíravou úzkostí způsobovaly čím dál větší izolaci. Nutno dodat, že vlastně vítanou…

Mám „to“ v sobě

Nůžky mezi mnou a ostatními se rozevíraly čím dál víc a já zprvu nechápala, co je špatně. A pak mi najednou začalo docházet, že to není okolní svět, ale já, komu se porouchal strojek. Chyba je na mém přijímači! Jak by jinak bylo možné, že život druhých funguje dál, zato ten můj se kamsi propadá?

Bylo to podobné ráně palicí do hlavy. Prostě bác, a je tady jiná realita. Ale pochopit, co se to se mnou vlastně stalo, a hlavně proč, to už bylo těžší. Co se bude dít dál? Obavy z budoucna se na mě valily jako nákladní vlak, před kterým už není čas uskočit. A vlastně ani není kam.

Každé ráno bylo těžší než to předchozí. Vědomí, že se přede mnou rozprostírá celý den, který musím zvládnout, mou duši doslova drtilo.

Dnes se určitě stane něco hrozného. Jak přečkám celé ty dlouhé hodiny až do večera? A budu pak vůbec moct spát, a uniknout aspoň na chvíli černému smutku a sama sobě? Všem těm úzkostným stavům, bušení srdce a bolestem hlavy?

Je to blázen, hoďte na ni síť

Asi nejhorší ze všeho byla bezmoc. Co s tím vším jen budu dělat? Jak se dostat zpátky do starých kolejí…? Proč se cítím tak sklesle, drtí mě únava a nic mě netěší? Jako by všechno najednou pozbylo krásu, chutě i přitažlivost. Odkud se berou všechny ty nekonečné strachy, a proč se občas nemůžu ani pořádně nadechnout? Umírám snad? Anebo jsem se prostě jen zbláznila?

Vycházel mi stále jen jediný, jednoznačný a ne zrovna příjemný závěr: divná jsem já.

Tahle odpověď se zdála nejlogičtější. Ovšem opět přiživila už tak známé odcizení od zbytku světa. Následovala totiž zásadní otázka: copak se s tím můžu někomu svěřit? S tím, co cítím? Odpověď zněla jasně: v žádném případě. Ne! Všichni by se mi přece vysmáli…

Zmatek střídala panika, tu zase úzkost, a všechno kořenila rostoucí nechuť k vlastní osobě. Život tak nějak připomínal chůzi v bahně, a bezesné hodiny v noční tmě střídala slzavá údolí přes den. Tomu chaosu uvnitř nešlo nijak zabránit – zvlášť, když jsem nevěděla, jak na to. Deprese vás totiž hodí do úplné prázdnoty až nicoty, a vy se v ní točíte jako v kruhu. Pořád dokola.

Jak jsem o svých stavech přemýšlela, vycházel mi stále jen jediný, jednoznačný a ne zrovna příjemný závěr. A já se utvrdila ve své pravdě: je to jasné, divná jsem já. Jiná než ostatní. Stal se ze mě prostě – cvok.

Začátek kolotoče

Nenápadné pocity, že je „něco“ v nepořádku, se brzy přetavily v setrvalý stav melancholické nálady, která skončila naprostým odtržením od okolí. Vnímala jsem to tak, že se ode mě ostatní odvracejí a nechtějí se mnou mít nic společného. Nijak zvlášť jsem se jim nedivila, ale občas to dost bolelo. Nakonec jsem dospěla k přesvědčení, že jsem zůstala úplně sama, ztracená ve vlastní tělesné schránce i ve svém životě.

Využívejte celý web.

Předplatné

Samozřejmě jsem netušila, že na vině je nemocná duše. Už jen proto, se ke mně nikdy nic o takových potížích nedoneslo. A zrovna tak jsem nemohla mít ponětí, že to všechno je pouze začátek předlouhé pouti, na kterou jsem právě vykročila. A že při té cestě budu mít stále v patách věrný stín se jménem DEPRESE…

Příště bych se s vámi chtěla podělit o to, jak jsem se svou nemocí začala pracovat, a co přinesly další měsíce.

Diskuse 0
V jedné kůži s depresí
Seriál

O tom, co se děje v duši člověka s depresí - a jak se s ní žije, den za dnem.

Markéta Harasimová

  • Zdraví