Jak funguje psychoterapie — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

pe 15. 10. 2014 16:25 +14
Berne tvrdí, že pacienti přicházejí k terapeutovi ne aby se vyléčili, ale aby zdokonalili své vadné scénáře, aby se lépe naučili hrát své destruktivní hry. A ono to má logiku i v jiných konceptech - i v případě slabších problémů neurotického rázu klepe na dveře ordinace Winnicottovo falešné self, Horneyové neskutečné Já atd. Když je pacient obecně schopen jakousi rozdvojenost akceptovat a hlavně pochopit (je nesmírně těžké si představit "v mnoha ohledech já nejsem já"), podstatně zvýší naději na úspěch, má šanci opustit neskutečnost, resp. přestat hrát a přestat se podřizovat scénářům, resp. přestat být ovládán jiným než jáským komplexem atd. Pokud ne, může být spíš adeptem behaviorální terapie, vedoucí k dílčímu zlepšení v požadované oblasti. Jestliže má pacient představu a) co chce b) co může dostat, má podstatně větší naději na úspěch, ať již zvolí zlepšení, nebo změnu po hlubinné terapii. Procenta, co se čím podílí na úspěchu, jsou leda spekulativní interpretací statistiky. A výčty jednotlivých argumentů jsou pak pro pacienta leda nástrojem pro posílení jeho odporu, resp. matoucí racionalizaci, rozhodně ne nástrojem reflexe probíhající terapie. V Česku, ve Freudově rodišti, kde je paradoxně vnímání terapie podložené snad jen antiterapeutickým seriálem Terapie, považuji za zásadní obecné pochopení, co a proč terapie může. Pak má pacient šanci sám nalézt pro daný případ vhodného terapeuta a splnit tak pro úspěch podmínku nutnou a téměř i postačující.
Luci-t 15. 10. 2014 17:17 +4
...nejdivočejší fantazie je to, že by si mě terapeut nesl "v hlavě domů"; měl by mě rád... Co je vlastně happyendem v tomto story? Pořád se mluví o celoživotním procesu a o postupném hledání a zrání.. jsou to pouze jednotlivé kroky? Kdy a kdo řekne "zvládli jsme to, končíme"?
A. 15. 10. 2014 17:44 +1
Momentálne chodím už k tretiemu terapeutovi. Prvého som opustila pre nespokojnosť, aj keď popravde mám pocit, že skôr on vyhodil mňa. Druhého som sa musela vzdať kvôli presťahovaniu. U druhého aj tretieho som sa cítila dobre, no aj tak sa nemôžem zbaviť pocitu, že mi chýba nejaký pokrok. Bezprostredne po sedení mi je síce vždy lepšie, ale čoskoro to zase skĺzne do obvyklej zlej nálady, ktorá trvá až do ďalšieho stretnutia. Na základe svojich skúseností by som vyžalovanie sa psychológovi prirovnala k vyfúkaniu nosa. Je to úľava, ale chorobu to nelieči, a o chvíľu bude nos znova plný. A ešte pár vecných údajov: k prvému psychológovi som chodila 2,5 roka, k druhému rok a k tretiemu dva roky. Mojimi problémami sú depresia, pocit straty zmyslu života, celková životná nespokojnosť a fóbie.
pe 15. 10. 2014 18:02 +7 v reakci na Luci-t 15. 10. 2014 17:17
Skoro jako byste chtěla názorně potvrdit moje níže uvedené "považuji za zásadní obecné pochopení, co a proč terapie může". Dělá mi ale problém věřit, že chcete odpovědi proto, abyste se lépe orientovala, případně abyste mohla zvážit, jestli by vám nebo někomu blízkému někdy nějaká terapie nemohla být k užitku. Chápu, že když běžně člověk ani nerozlišuje psychiatr X psychoterapeut, když se o to nikdy nezajímal a jen cítí, že by nějakou pomoc potřeboval, napadnou ho i vaše otázky. Ale když si někdo dá námahu číst tento web a dokonce reagovat, když je tedy zvídavý, moc nerozumím, že tady odpovědi nenajde nebo proč nedojde do knihovny a nepřečte si nějakou knihu. Kdyby to udělal, tak by pravděpodobně odpovědi na tak elementární otázky znal (když vybere jednu z mnoha kvalitních knih). Napadá mě proto - s knihou se nedá hádat. Potřebujete tedy odpověď tady, abyste se proti ní mohla vymezit? Abyste si potvrdila, že jste OK a terapie není nic pro vás? Píšete "Pořád se mluví o..." - to je lidově nejspíš "sou to samý kecy". Nejsem přesvědčen, že vaše otázky mají funkci žádosti o odpověď.
monikah 15. 10. 2014 19:44 +10 v reakci na pe 15. 10. 2014 18:02
Jste moc přísný, pe! Dotaz luci-t mě přiměl přemýšlet..a tak myslím, že si terapeut může "nést" klienta domů, všechno na sezení nevymyslí, něco musí doznít, třeba cestou v tramvaji:-), a asi je výhodou, pokud je v tomto vztahu i sympatie a důvěra, což nemusí být podmínkou, zejména ze strany psychoterapeuta...happyendem je podle mě nalezení cesty, na které budu zrát a celoživotně hledat. A kdo řekne: jsme v cíli!...? To jsem zatím nevymyslela..
LáďaUO 15. 10. 2014 20:17 +8 v reakci na A. 15. 10. 2014 17:44
Však ona taky terapie není jen o tom, že si u psychologa ulevíte. Pokud on pro vás nemá lepší nabídku spolupráce, než jen to, že vás vyslechne a možná řekne, že to bude zase dobrý, tak asi nejste na úplně správné adrese. Otázka taky je, co vy od terapie očekáváte. Ale pokud si uvědomujete, že toto "vysmrkání se" už vám nestačí, je potřeba to minimálně terapeutovi sdělit. Je-li to terapeut schopný a kompetentní, měl by to tedy včas poznat sám... Opět tím můžeme otevřít otázku odpovědnosti terapeuta v terapeutickém procesu. O tom se moc nemluví (nebo alespoň já nemám ty informace). Každopádně pokud po 5 letech terapií jste na tom stále stejně nebo podobně, tak je asi něco někde špatně (nejspíš na obou stranách)...
Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 20:35 +9 v reakci na pe 15. 10. 2014 18:02
Pane učiteli, na vaše přesvědčení vám každej z vysoka kašle. Otázky Luci-t jsou zcela legitimní a jsou k tématu článku. Spíš mě zajímá, proč máte potřebu vyplodit takovýhle elaborát, jenom abyste někomu dokázal, že ví kulový a vůbec se nemá ptát. A vy se tu chcete tvářit jako obhájce (či dokonce znalec) psychoterapie? Ale jděte. Kdybyste si byl sám sebou (a svým pohledem na věc) jistý, nevyvolávalo by ve vás každé zpochybnění psychoterapie takovéhle záchvaty grafomanie. Takže jestli jste skutečně takovej odborník, jak se tady tváříte, zameťte si nejprve před vlastním prahem, než k tomu budete vybízet potenciální klienty.
Harry 15. 10. 2014 20:59 +2 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 20:17
Láďo k té odpovědnosti. Představte si streetworkera či teréního pracovníka v sociální sféře, co pracuje s bezdomovci, uživately drog, Romy atp. Tam ta úspěšnost taky není závratná. Jsou povolání, která nelze takto kvantifikovat. Jak správně uvádíte, neschopnost se posunout dál může být i na straně pacientky. Mě se několikrát stalo, že jsem se domníval, že klientovi není pomoci, aniž bych byl sebelepší terapeut. V tu chvíli jsem ukončil spolupráci. Něco podobného jak paní uvádí, že byla vyhozena terapeutem. Uvedu vám příklad. Postarčí rodiče mají doma dospělého syna s mentální retardací - je agresivní vůči rodině (nože, házení nábytkem). Nechtějí ho nikomu dát (ústav, CHB), tak zůstává doma, kde je častován nadávkami, výčitkami atd. V takovém prostředí nemůže syn chovat se jako beránek. Proto neustále putuje mezi pobyty na psychiatrii a pobytem doma.
Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 21:05 +6 v reakci na Harry 15. 10. 2014 20:59
Otázkou pak je, jestli takové povolání (činnost) má smysl, když nemá úspěch. Co to je, to "nelze kvantifikovat"? To, že jednomu ze sta to náhodou pomůže? Takovou činnost ať si někdo dělá ve volném čase jako hobby. Od profesionála by člověk nějaký ten (i kvantifikovatelný) výsledek za (kvantifikované) peníze očekával.
LáďaUO 15. 10. 2014 21:18 +9 v reakci na Harry 15. 10. 2014 20:59
Zcela jistě nelze vyžadovat odpovědnost stejně jako ve fabrice. Nicméně nějaká odpovědnost být přece musí - alespoň nějak definovatelná, ne? Nebo prostě stačí to, že má někdo vystudováno a má výcvik a tím je vše vyřešeno? Může si pak dělat, co chce? Je to pak jen otázka trhu? Tzn., že špatný terapeut nebude mít dost klientů? To si taky zrovna nemyslím, protože spousta klientů prostě chce jen to "vysmrkání se" u terapeuta, který to pouští jedním uchem tam a druhým ven a posun není žádný. Je možné o takovém terapeutovi mluvit jako o odborníkovi? Vím, že to není jednoduché, nelze to jednoznačně kvantifikovat, měřit, asi ani přesně definovat. Jen mě potom zaráží ta jistota některých lidí i samotných terapeutů, kteří odkazují druhé na terapii jako na záruku, že bude klientovi pomoženo, když přitom pravděpodobnost, že narazí na někoho, kdo mu opravdu pomůže, resp. kdo je dostatečně kompetentní k tomu, aby klienta takovým procesem provedl (a mohl se tedy nazývat odborník), rozhodně není 100%. Rád bych věřil, že je alespon větší, než 50%. Nevíte - existují na toto téma nějaké výzkumy, studie? Ptám se proto, že se setkávám stále častěji s dost lidmi s buď vyloženě negativní zkušenosti s terapeutem nebo s terapeutem "vlažným", který neublížil, ale ani nepomohl. Samozřejmě je otázka, nakolik to byla jeho chyba. A proto bych rád našel na toto téma odpověď, zda lze chybu a nekompetentnost terapeuta nějak určit, definovat. Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, písněte.
Harry 15. 10. 2014 21:31 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 21:05
Oldo, jestli máte možnost někdy komunikovat s psychology, zeptejte se jich na jejich bilanci, resp. úspěšnost. Konkrétní čísla vám určitě nedají. Já za sebe říkám, že bych se sotva dostal baj voko nad 50%. Věkem a zkušenostmi to číslo nepatrně roste...
Harry 15. 10. 2014 21:34 +2 v reakci na Harry 15. 10. 2014 21:31
ještě bych dodal, že systém je nastavený tak, že síť psychologů je široká. Znamená to tedy, že pokud já neumím pracovat s daným klientem, tak jde za jiným...a tak dál. Jsou i lidé, kteří neustále putují od terapeuta k terapeutovi...už to je důvod být trochu shovívavější k těm odborníkům na lidskou duši.
Harry 15. 10. 2014 21:39 +3 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 21:18
Láďo vy máte pohled člověka, který profesi nevykonává. Ono od stolu se to hezky povídá, ale praxe, resp. realita je mnohdy komplikovanější. Psycholog si může dělat, co chce. Já za sebe říkám, že pro mě etika neznamená jen dodržování et. kodexu, je to jakási svatozář, která mě zdobí v práci. Psycholog je velice specifické povolání. Ve sportu máte nej období mezi 20-30, v psychologii se jako mladý terapeut učíte, to znamená, že se dělají chyby a pacientovi mladý psycholog nepomůže. Psycholog zraje věkem, zkušenostmi, osobně se domnívám, že čím starší tím lepší, ale určitě tam je nějaká dělící čára, kdy už praxi lepší neprovozovat.
Harry 15. 10. 2014 21:51 +1 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 21:18
Láďo oni ti lidé, kteří hovoří o negativních zkušenostech či vlažnosti mohou být ti, kteří byli jednou dvakrát. To je jako když přijde do restaurace, a jídlo vám prostě nesedne, kdežo ostatní se olizují až za ušima. Nebo zubař někomu zkazí plombu a tak je nešika, to je jasný, že to schytá a pacient už za ním nejde. Psychologii neustále provází tento přístup. Víte, co je zajímavé, že ve svém příspěvku vynecháváte tu úspěšnou stranu, kdy psychologové doslova zachránili pacientovi život. I takové případy jsou. Možná je jich méně, ale jsou. Jan Železný taky pokaždé nehodil klacek za 90 metrů.
LáďaUO 15. 10. 2014 21:53 +2 v reakci na Harry 15. 10. 2014 21:39
Já to nemyslím tak, že bych byl nastavený proti terapeutům, jak to možná vyznělo. Naopak, velmi jejich práci oceňuji a vážím si jí - tedy těch, kteří skutečně pracují profesionálně se vším, co k tomu náleží. Občas sám nějaké terapie (zatím pro známé a známé známých) dělám, takže to není jen povídání od stolu. A možná i proto se chci dopátrat té odpovědi, kde je ta hranice odpovědnosti u terapeuta, co je a co není skutečně profesionální přístup třeba z vašeho pohledu. Evidentně u některých terapeutů samotný výcvik a základní psychologické vzdělání nestačí, byť to považuji za nezbytný základ.
Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 21:59 +10 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 21:53
Tady se člověk občas dočte věci, které by snad raději ani nechtěl vědět. Jako třeba že někdo dělá občas sám svým známým nějaké terapie. Evidentně některým terapeutům nestačí ani výcvik ani vzdělání ani zkušenosti, ale zase někteří jiní nic z toho nepotřebují a prostě to střílí od oka. :-)
Terezie 15. 10. 2014 22:00 +5
Co mně pomohlo? Tvrdost terapeuta. Přišla jsem kvůli depresím. Zpočátku jsem si říkala, že se snad ani do mne neumí lidsky vžít. Několikrát jsem terapii přerušila a potřebovala jeho přístup "rozdýchat". Jsem silný introvert a dělalo mi problém vyjadřovat se o svých emocích, když jsem měla dojem, že jsou pro něho směšné. Ale něčím mne přesvědčil o svých zkušenostech a vracela jsem se. I když mi chyběl jen náznak toho, že mám nějakou hodnotu, že by mě třeba podpořil... kupodivu právě tohle mi pomohlo dozrát z dětských postojů. Jak píše níže pe o Berneovi a jeho scénářích, myslím, že právě ten nelítostivý a věcný postoj terapeuta mi pomohl mé scénáře odkrýt.
LáďaUO 15. 10. 2014 22:01 +2 v reakci na Harry 15. 10. 2014 21:51
Harry, mě nemusíte přesvědčovat a obhajovat účinnost a smysl terapií obecně. Nebo obhajujete svoji práci? Jakobyste si jí nebyl jistý a měl potřebu si dokázat, že vy rozhodně dobrý terapeut jste... Jak jsem psal, nejsem nastavený proti terapeutům, naopak. Tu pozitivní stranu samozřejmě vnímám a cením si jí. Píšu o té temnější stránce, o které se už jaksi moc nepíše a automaticky se předpokládá, že každý terapeut je alespoň přiměřeně dobrý a kompetentní. A to asi bohužel pravidlo nebude, že?
Luci-t 15. 10. 2014 22:04 v reakci na pe 15. 10. 2014 18:02
terapie je pro mě něco jako poslední možnost. bojím se že nezabere, že se zůstane u rozřešení dílčího problému, o němž nevím, který z těch desítek (stovek?) to je. Neznám podstatu problému. Ráda řeším věci konstruktivně, ale když není čeho se chytit? Když někdo řekne "mám neposlušného syna" nebo "mám tendence k nevěře", je tu o čem mluvit... já se ale vždycky ztratím hned na začátku uvažování o tom, co vlastně tak naléhavě potřebuju. Pořád se mluví o... pro mě znamená, co když i ten výsledek, který se má dostavit, nebude trvalý, co když se to všechno ještě zhorší? Sice z rozumového hlediska to tak není, ale já se toho bojím. Nenašla jsem odpovědi jiné než obecné (získat víc sebevědomí, míň zlobit a víc být šťastný). Já věřím tomu, že člověku může terapie pomoci i bez těch 40% změny samotných okolností. Ty okolnosti se jistě mění s náhledem a měnícím se způsobem uvažování. Omlouvám se, nechtěla jsem, aby to vyznělo pochybovačně.Nevím jak uvěřit tomu,že to i se mnou bude dobré a vlastně co znamená to dobré? Je to pocit štěstí nebo co?
Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 22:06 +13 v reakci na Harry 15. 10. 2014 21:34
A věříte vy sám osobně metodě, o které víte, že funguje v sotva 50 % případů? Ale to není to hlavní. Prasklou žárovku taky neopravím heverem, takže neúčinnost metody na všechny pacienty ještě nemusí nic dokazovat. Jenže u toho heveru mám alespoň nějaké vodítko, podle kterého určit, na které případy jej lze úspěšně použít a na které ne. Existuje takové vodítko u psychoterapeutických přístupů? Existuje nějaké vodítko pro potenciálního klienta, na jakého psychoterapeuta se obrátit, aby nemusel obcházet všechny metodou pokus-omyl? Na to by se měli odborníci z oboru zaměřit, pokud chtějí, aby psychoterapie byla uznávaným oborem. Ten neúspěšný pacient totiž není jen nějaké číslo ve statistice. Je to člověk, který má naprosto zbytečně své problémy déle, než by je mít musel, přestože vyhledal pomoc. V takovém případě já hovořím o selhání systému.
LáďaUO 15. 10. 2014 22:17 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 21:59
No, životní zkušenosti dají člověku kolikrát víc, než to oficiální vzdělání, aby dokázal pomoci, nicméně samozřejmě i kvalitní výcvik mám v plánu a bez toho bych si oficiálně cedulku "terapeut" na dveře nikdy nedal. Všichni mí klienti jsou zcela seznámeni s mojí situací.
Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 22:24 +15 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 22:17
Tajně jsem doufal, že jste se jen neobratně vyjádřil, a že to není tak, jak to znělo. Bohužel jste moji naději uhasil. Víte, já taky občas pomáhám lidem tím, že jim řeknu, co si myslím o jejich situaci. Ale jsem si váhou (i limity) svého názoru dost jistý na to, abych tomu nepotřeboval dávat název "terapie" pro to, abych měl pocit, že to někomu pomoci může. Kéž by vás tohle vaše životní zkušenosti bývaly naučily. Co už. Jeden šarlatán navíc díru do světa neudělá...
LáďaUO 15. 10. 2014 22:50 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 22:24
No, to je právě ten rozdíl - mít nějaký svůj pocit, že pomáháte a skutečně systematickou cílenou prací být schopen člověku pomoci, aby to mělo konkrétní výsledky. Jak si toho, kdo nějaké první výsledky má, pro sebe nazvete, jake vaše věc - klidně třeba šarlatán :-).
Jana 15. 10. 2014 22:55 +10 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 22:17
Tak jsou tedy vašimi "klienty"? Ti známí a známí známých... A jak vy sám na tuhle svojí aktivitu, tj. poskytování terapie, nahlížíte? Pracujete vy sám "profesionálně se vším, co k tomu náleží"? To si skutečně vystačíte s tím, že vaši klienti jsou seznámeni s tím, že jejich "terapeut" nemá k výkonu své práci žádné adekvátní vzdělání a že samotné poskytování terapie známým je za standardních okolností tabu? Já tedy zírám... Myslím, že s takovým přístupem vám nepomůže ani ten nejkvalitnější výcvik.
Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 22:55 +2 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 22:50
Celej Špatenka, člověče. To je snad nějaká franšíza nebo co. No, doufám, že chápete, že vzhledem k vašemu působení zde mám na tu vaši skutečně systematickou cílenou práci nějaký názor. Ale o tom tato diskuze není, takže snad abychom přestali řešit vaše hokusy pokusy a vrátili se k tématu psychoterapie.
pe 15. 10. 2014 23:16 +7 v reakci na Luci-t 15. 10. 2014 22:04
"Bojím se..." - to je jiné než předchozí příspěvek. Skutečnější. A nejspíš dobrý základ. Alespoň pro dobrého terapeuta. Nic víc není potřeba. Nemusíte znát podstatu problému. A dokonce ani on - dobrý terapeut. Dobrý je ten, se kterým jste ji - po nějakém čase - schopna nahlédnout. A kdo ví, jestli problém je tam, kde ho vnímáte. I to se s dobrým terapeutem může zásadně změnit. Trochu problém je v článku zmíněná klíčová podmínka - věřit v účinnost terapie. Když se jednou dvakrát setkáte s nikoli vhodným terapeutem, což není nepravděpodobné, je taková víra vystavena těžké zkoušce. Proto jsem ale psal o tom, že je dobré znát možnosti terapie (spíš asi ze zdokumentovaných příběhů než ze zobecňujících tvrzení). Když je znáte, víte, co můžete očekávat. A když to nedostanete, máte motivaci ke změně.
pe 15. 10. 2014 23:33 +11 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 20:35
Vy na něco z vysoka kašlete. Ne každej. "Učitel", "obhájce psychoterapie", "znalec" - to je vaše klasifikace. Já to nikdy a nikde netvrdil. Jen se domnívám, že moje některé moje myšlenky a pocity mohou někoho zajímat. Bez ohledu na to, kdo jsem. Bez ohledu na vaše očekávatelné reakce. Necítím potřebu ukojit váš zájem o mé potřeby. Bez ohledu na to, kdo jste.
LáďaUO 15. 10. 2014 23:47 +1 v reakci na Jana 15. 10. 2014 22:55
Konkrétně zatím jde jen o 3 lidi, na víc nemám ani časovou kapacitu. V tuto chvíli vycházíme po dohodě ze situace, jaká je. 2 přišli po špatných zkušenostech s oficiálními vzdělanými terapeuty, tj. nedostalo se jim prakticky žádné smysluplné pomoci během několika let a neměli už chuť zkoušet nějaké další. Netvrdím, že to byla jen chyba terapeutů, je možné, že si prostě jen nesedli. U dvou zaznamenáváme po dvou měsících jistý posun k lepšímu v jejich sociálním fungování, u třetího ustupuje deprese. Tabu je pokud vím práce s rodinnými příslušníky, nikoliv známými. Kdybych si byl tak jistý, že pracuji zcela profesionálně se vším, co k tomu náleží, nepsal bych to, co píšu, tj. nedotazoval bych se na odpovědnost při terapii a neplánoval bych vlastní výcvik (měl bych ho a měl bych více zkušeností - i když jak vidíte, ani ten výcvik není zárukou kvality terapeuta). Proto píšu, že si taky nedávám žádnou vizitku "terapeut", nedělám to jako živnost a ti dotyční naprosto vědí, na čem u mě jsou. Jak tu současnou spolupráci nazveme, je asi jedno, důležité jsou pro nás výsledky a ty se pomalu dostavují. Pokud bych se této práci v budoucnu chtěl věnovat víc a oficiálně, tak pro mě patričné vzdělání a výcvik bude samozřejmě nutností - v tomto já vnímám jednoznačně svoji odpovědnost.
Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 23:53 v reakci na pe 15. 10. 2014 23:33
Ano, pane učiteli, máte pravdu, udělal jsem chybu. :-)
Harry 16. 10. 2014 00:11 +4 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 22:01
Láďo fantazírujete, já se nepovažuji ani za dobrého ani za špatného. Mám svou práci rád, mám rád moje klienty. Já jsem spokojenej, vím, že nevyléčím každého, beru to s nadhledem. Nekroutím se, když se mi něco nepovede, jdu prostě dál.
Jan Majer 16. 10. 2014 07:37 +12 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 23:47
Láďo, bez výcviku bych se nemontoval ani do známých, fakt je to teda i pro mě překvapení. Opravdu tomu potřebuješ říkat terapie? Co si udělat koučovací kurz a říkat tomu poctivě koučink, když nejsi terapeut? Vybrat si můžeš školu zaměřenou na fúzi s některým psychologickým směrem. Takhle jsi černý pasažér oboru, i já jsem na to hodně háklivej.
Luci-t 16. 10. 2014 07:58 +4 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 22:55
já myslím, že vy byste si měl otevřít postvýcvikovou zkušebnu, kam by všichni ti odborníci museli přijít na čtvrthodinový pohovor, jinak nedostanou razítko. A samozvaní terapeuti by to měli zdarma i bez výcviku :-)
Luci-t 16. 10. 2014 08:34 +10 v reakci na Terezie 15. 10. 2014 22:00
Něco na tom je. Ale když vás tenhle přístup porazí ve chvíli, kdy okolnosti rozhodně nepomáhají, může člověk taky začít zmatkovat a už se na terapii třeba ani nevrátí. Kdo pak má na svědomí případné špatné scénáře? Lze obvinit člověka, který hledá lásku a porozumění a namísto toho se mu dostane chladného pozorování? Je důležité, aby terapeut přesně odhadl, u koho si tento přístup může dovolit.
pe 16. 10. 2014 08:43 +14 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 23:53
Učím se. Neučím. Když formuluji myšlenky a někdo jim bez potřeby komentáře rozumí, i já pak rozumím lépe. Je to jako na škole, kde jsem se nejvíc naučil, když jsem spolubydlícímu dokázal něco vysvětlit. Vaše texty navíc poskytují zpětnou vazbou, nakolik se změnilo mé vnímání. Jsem potěšený, naštvaný, znechucený, nebo jsem schopen vnímat vaše sdělení? Emoce jsou ale čím dál slabší kvůli rostoucí předvídatelnosti vašich textů. Poprvé jste mě před časem pasoval do role učitele poznámkou "dobrá přednáška". Submisivní pozici jste vzápětí popřel výzvou "jen tak dál": "Dobré, jen tak dál, pane kolego," znehodnocuje profesor svoji pochvalu mladšího kolegy a zdůrazňuje roli hodnotícího a úkolujícího. Snahu o zrovnoprávnění symbolizoval i závěrečný smajlík mrknutí oka, vyjadřující "my chlapi si přeci rozumíme". Pár dní poté jste mi vyčetl "Díky, že jste nás všechny zase poučil". Jde už o zjevnou výčitku, nechcete se cítit jako žáček a mě viníte ze svého pocitu. Abyste získal silnější oporu, berete si na pomoc "všechny". Vaše dřívější výzva "buďme kolegy" nezabrala, vytváříte proto fiktivní "my" a stavíte mě do role vyděděnce. Graduje to zdejším textem. Pojem "učitel" už používáte otevřeně, zároveň ho ale ironizováním znevažujete, čímž bagatelizujete svůj odmítaný pocit z postavení studentíka. Vrcholí to "každej na to kašle". Místo "všichni" používáte silnější "každej" a zřetelně se přibližujete primární scéně. Jakkoli "kašle" popisuje orální vylučování (pokr.)
pe 16. 10. 2014 08:44 +14 v reakci na pe 16. 10. 2014 08:43
(pokr.) neškodného vzduchu, přinejhorším slinného aerosolu, je to výraz anální agrese. Jen "kašle" je narozdíl od adekvátního análního výrazu povolené, obsahuje však vylučovací, tedy anální a nikoli orálně poživačnou symboliku. Optimistický terapeut by při takové sekvenci v ordinaci nejspíš v některém z následujících kroků očekával slzy a pověstné terapeutické "aha". Pesimistický by odhadoval, že je ještě brzy a přijde spíš stažení pacienta. A opatrný by pacienta brzdil, protože takhle emotivně výbušná sekvence může skončit i dost neblaze. Svým poslední textem jste zvolil pesimistův scénář. Zřejmě jste shledal, že ironizujícím "učitel" se dostatečně vzdálíte svému afektivně obsazenému vnímání vztahové symboliky "učitel-žák". --- Při utkvělosti vaší představy o mé učitelské pozici vás ale nejpíš ani má studentská úvaha nepřesvědčí. Možná by vám pomohl kompromis, kdybyste si představil, že dělám postgraduál. Pravda to sice není, ale symbolicky to zahrnuje aspoň její polovinu.
Luci-t 16. 10. 2014 09:09 +2 v reakci na pe 16. 10. 2014 08:44
vy byste taky potřeboval, aby Vás někdo měl rád :-)
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 09:09 +3 v reakci na pe 16. 10. 2014 08:44
Přiznám se, že aby mi někdo vyčetl, že jsem napsal "kašle" místo "sere", to se mi ještě v životě nestalo. Člověk se pořád učí, pane učiteli. ;-)
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 09:13 +5 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 23:47
"2 přišli po špatných zkušenostech" - na základě čeho za vámi přišli? To máte nějaké webové stránky, nebo tuhle službu sám lidem nabízíte? Nebo jak je napadlo přijít za vámi? Protože nevím jak u vás, ale mí přátelé třeba nechodí a nevyptávají se každého, jestli náhodou neposkytuje nějaké terapie.
Silly Jane 16. 10. 2014 09:16 +8
Myslím si, že je třeba hlavně chuť a vůle na obou stranách. Klient, který sice ví, že má problémy a že by je "měl" řešit a přitom z nich vlastně těží, bude asi dost rezistentní ke změně. To samé terapeut, který je kupříkladu přepracovaný, nebude mít chuť se do terapie nějak zvlášť pouštět a pojede si hodiny hlavně s vidinou výdělku.
Silly Jane 16. 10. 2014 09:43 +1 v reakci na Harry 15. 10. 2014 21:51
Jeden můj známý chodí na terapie už dlouho, ale už jich vystřídal asi pět. Ani jeden mu nesedl, ale nikdy neřekl, že nechce chodit. vždy to nechal "vyhnít". Pozná terapeut, že klient to nechává vyhnít?
Silly Jane 16. 10. 2014 09:46 +1 v reakci na Luci-t 15. 10. 2014 17:17
Myslím, že konec není nikdy. Jen prostě jednou přijde okamžik, kdy jste schopna dobře v životě fungovat, aniž byste se trápila. Ale pořád je na čem pracovat, v čem se rýpat, co přehazovat ze strany na stranu a pořád je kam růst. Jde jen o priority, jestli je pro vás důležité věnovat ten čas nebo máte na práci něco lepšího.
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 09:51 +2 v reakci na Silly Jane 16. 10. 2014 09:46
Takový pohled na věc je podle mě dost mimo. K psychoterapeutovi nejde člověk proto, aby se nějak celkově porýpal ve svém životě, ale proto, že má nějaký konkrétní problém. Úkolem psychoterapeuta by pak podle mě mělo být vyřešit tento konkrétní problém, a ne se v klientovi "nějak rýpat" bez konce. Tím koncem je pak vyřešení toho konkrétního problému, se kterým tam klient přišel.
Silly Jane 16. 10. 2014 09:54 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 09:51
Některé problémy se mohou projevovat velmi různě, nespecificky. A tím, že se trochu "porýpete", můžete přijít na nevídané. Samozřejmě to slovo "rýpat se" není úplně košer zvoleno a určitě by se nemělo stát odborným výrazivem psychoterapeuta :-)-
Silly Jane 16. 10. 2014 09:57 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 09:51
Mimochodem, jak byste přistupoval ke klientovi, který přijde a řekne, že "to nějak neni vono". Prostě všemi oblastmi života se mu prolíná "cosi", co způsobuje jeho celkovou nespokojenost? Terapie většinou není o vyřešení jednoho přesně daného a popsaného problému, i když řada klientů k terapeutovi s přesnou zakázkou přijde. Zakázku klienta terapeut jistě respektuje, ale dobrý terapeut se musí dívat i na to, co je za tím.
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 10:08 +1 v reakci na Silly Jane 16. 10. 2014 09:57
Pokud přijde s obecnou nespokojeností se životem, je úkolem terapeuta identifikovat příčinu a pomoci nastolit obecnou spokojenost. Jestli a jak se během toho procesu bude rýpat, to je na něm. Ale cíl má jasný. Pokud klient přijde s konkrétním problémem, je to stejné: porýpat se jako součást procesu klidně může, ale cíl má opět jasný. A pokud je jasný cíl, je jasný i okamžik jeho dosažení a tedy okamžik konce terapie.
monikah 16. 10. 2014 10:08 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 09:51
Někdy však můžete přijít k psychoterapeutovi s problémem, který může být jen symptomem jiného.. Terapie asi může být nekonečná, ale pak je podle mě někde chyba: musí přijít doba, kdy odhodit berle. A pokud to má mít význam, asi na to musí přijít zadavatel:-), terapeut ho k tomu může navést..
Romana 16. 10. 2014 11:08 +2 v reakci na Luci-t 16. 10. 2014 08:34
Luci-t, člověk hledá, a hledat bude, lásku neustále. Já ale věřím, a potvrzuje se mi, že při správné terapii stále méně zoufale a naléhavěji. Je ale skutečně potřeba podívat se, odkud ta zoufalá potřeba pramení. A tady stoprocentně souhlasím s pe, když poukazuje na pochroumané dětství. Přečtěte třeba Verenu Kast, Susan Forwardovou, ale i další....
Pavel Sruč 16. 10. 2014 11:20 +6 v reakci na Jan Majer 16. 10. 2014 07:37
A sakra, tak teď koukám, že ta naše hádka zde http://psychologie.cz/muj-d... přišla v hodině dvanácté. Jak říká psychiatr Martin Jaronlímek, NIKDY nezapomeňte na to, že nemůžete nikoho dostat dál, než jste vy sám. Vytisknout, zalaminovat, pověsit zevnitř na dveře záchodu.
LáďaUO 16. 10. 2014 13:12 +2 v reakci na Jan Majer 16. 10. 2014 07:37
Honzo, myslím, že se tady spouští zbytečná a nesmyslná hysterie. 1) Použil jsem pracovně pojem terapie, ale klidně tomu můžeme říkat koučing, poradenství atd., osobně je mi to úplně jedno. Jasně jsem uvedl, že se nepovažuji za terapeuta, nikde se tím neoháním, nikomu to nenabízím jako služby a pokud bych takové služby nabízet chtěl, tak sám u sebe trvám na patřičném vzdělání a výcviku. 2) Tito lidé ke mně přišli sami od sebe a to poté, co jim jejich terapeuti nijak nepomohli. Samozřejmě jsem je odkazoval na patřičně erudované psychology, ale už další zkoušet nechtěli. Jasně jsem deklaroval své (ne)vzdělání a omezené možnosti, které mám. Pokud budu cítit, že je nad mé možnosti jim více pomoci, samozřejmě je znovu odkážu na příslušné psychology či psychiatry. Nejsem takový střelec, abych se pouštěl do něčeho hlubšího, co by je pomohlo poškodit. 3) V ČR jsou tisíce lidí, kteří dělají tzv. "terapie" alternativní. Dělají je po jednom či dvou víkendech, kdy absolvují nějakou techniku a pak se hrdě nazývají terapeuti. Víš sám, že já dost ostře vystupuji proti těmto praktikám. Nepovažuji za špatné ty metody, ovšem ty v rukou někoho, kdo je dokonale neovládá a nemá základní psychologické vzdělání a dlouhodobý výcvik mohou podle mého názoru spíše uškodit. Já sám bych se do takových technik s lidmi nikdy nepouštěl.
LáďaUO 16. 10. 2014 13:14 v reakci na LáďaUO 16. 10. 2014 13:12
4) Ty i já máme zkušenosti, že ani oficiálně vzdělaný terapeut není zárukou, že klientovi vždy bude pomoženo a v žádném případě nehrozí, že ho jakkoliv poškodí. Mělo by to tak být, mělo by to být jakousi zárukou, ale bohužel, jak oba víme, tak není. Vymahatelnost odpovědnosti terapeuta je, jak se zdá, je nulová, není-li terapeut pod supervizí, není dovolání, takže nemalé riziko pro klienty je i zde. Zaměřme se spíš tedy na to, jak zajistit, aby tomu tak nebylo a nehledejme problém, kde není.
Harry 16. 10. 2014 13:46 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 22:06
Oldo, to je moc otázek, nabízím vám možnost napsat do zdejší poradny. Můžete zkusit napsat jednotlivým psychologům, kteří zde vystupují. Otázky jsou to zajímavé.
LáďaUO 16. 10. 2014 14:00 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 09:13
No, tak já se se známými občas bavím o záležitostech týkajících se psychologie, jejich potíží atd. a tito konkrétní lidé mě postupně prostě požádali, jestli bych se jim nepokusil pomoci, protože prostě ta oficiální pomoc je zklamala a ke mně cítili důvěru a pocit, že bych jim mohl nějak pomoci. To je vše. Nic jsem jim nesliboval a byli zcela srozuměni s mou situací - viz. odpověď Honzovi. To je vše, tak už z toho nedělejte světový problém :-).
Alan 16. 10. 2014 14:09 +5 v reakci na LáďaUO 16. 10. 2014 14:00
Láďo mohl byste napsat o tom článek? Mě by zajímalo jak pracujete, osobně jsem podobně začínal. Lidi za mnou chodili, plakali či plácali mě po zádech jak si hezky pokecali. Po čase jsem zjistil, že krom poslouchání a naslouchání či trefného komentáře se v tomto psycho-prostoru ztrácím a cítil jsem, že je nutné se vzdělat v oboru, mám-li pokračovat v této činnosti. Fandím vám a nenechte se odradit zdejšími nepřejícníky. Přemýšlejte o formálním studiu psychologie, budete pak lepším terapeutem
LáďaUO 16. 10. 2014 14:22 v reakci na Alan 16. 10. 2014 14:09
Děkuji, Alane, ale článek psát nechci. Určitě ne teď. Možná časem. Samozřejmě i o dálkovém studiu uvažuji a výcvik mám také v plánu. Považuji to za nutnost, pokud bych se tomu chtěl opravdu věnovat víc a oficiálně.
Jan Majer 16. 10. 2014 14:28 +9 v reakci na LáďaUO 16. 10. 2014 13:14
Pak by to opravdu chtelo dusledne se v tehle souvislosti vyhybat slovu terapie. Jinak se radis mezi ty chytraky, co se v pripade dotazu ohaneji tim, ze slovo terapie a terapeut, dokonce psychoterapie a psychoterapeut muze pouzivat kdo chce, zakon to neresi. Zakon ne, ja treba jo.
LáďaUO 16. 10. 2014 14:33 +4 v reakci na Jan Majer 16. 10. 2014 14:28
Rozumím, díky za upozornění. Budu se tomu pojmu vyhýbat. Sám jsem pro, aby to bylo ošetřeno i zákonem.
Luci-t 16. 10. 2014 14:39 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 22:06
Přesné! Takovéhle otázky si kladu taky. Přece nikdo z nás si nechce situaci zkomplikovat ještě víc a nikdo tam snad nechodí kvůli tomu, aby si připadal jako opečovávané neschopné mimino.
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 14:41 +6 v reakci na Harry 16. 10. 2014 13:46
Do poradny psát nebudu - nemyslím si, že je to otázka, kterou by dokázal zodpovědět jeden konkrétní člověk. Spíše by to mohl být dobrý podnět pro redakci, aby oslovila spolupracující odborníky, aby se k tomu vyjádřili, a člověk si tako mohl udělat ucelenější představu.
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 14:45 v reakci na Alan 16. 10. 2014 14:09
Co přesně Láďovi podle vás ti zdejší nepřejícníci nepřejí? :-)
Alan 16. 10. 2014 14:58 +2 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 14:45
To, že pomáhá. Já jeho činnosti fandím. V současné době pracuje se 3 lidmi. Jestliže udělá s jedním dobrou práci, tak si zaslouží můj obdiv.
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 15:00 +1 v reakci na LáďaUO 16. 10. 2014 14:00
Světový problém jste z toho udělal vy, když jste to nazval terapií. Opakovaně vám tady už snad roky radím, abyste přemýšlel před tím, než něco napíšete, ale hrách na stěnu. A pak to vidíte. Přitom škodíte ve výsledku jenom sám sobě.
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 15:01 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 15:00
Oprava: ne "jenom", ale "hlavně".
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 15:03 v reakci na Alan 16. 10. 2014 14:58
I pokud udělá s jedním dobrou práci a ty dva zbylé zabije? To máte tedy zvláštní pohled na věc. :-)
Alan 16. 10. 2014 15:10 +2 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 15:03
Proč by je zabíjel? Psychoterapie není 100%ně úspěšná. Letadla taky padají, ne ve všech případech své klienty dopraví tam, kam si klienti přejí a platí za to. Třeba se Láďa časem ve své kariéře dostane k desítkám lidí, kterým pomůže. Samozřejmě budou i ti, se kterými si nebude vědět rady. To je zcela přirozené.
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 15:16 +5 v reakci na Alan 16. 10. 2014 15:10
A když spadne takové letadlo, často za to někdo jde sedět, často kvůli tomu ukončí činnost nějaká společnost, a jako prevenci musí lidé, kteří pracují v letectví, splnit spousty podmínek, aby tu činnost mohli vykonávat. Ne, že si Franta ze dne na den usmyslí, že bude pilot, protože ho Mařena požádala, aby ji přepravil z místa A do místa B, a Franta usoudil, že takhle jí nejvíc pomůže. :-) Otázka zodpovědnosti je dosti nejasná i u vzdělaného terapeuta, natož u amatéra, který si tak začne říkat. Bagatelizovat to slovy "i kdyby jednomu člověku pomohl", je dost krátkozraké.
Alan 16. 10. 2014 15:26 +2 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 15:16
Láďa není pilotem boeingu, neberte mu vítr z plachet. Netvrdí klientům, že poletí 1. třídou. Hovoří, že to může drcant. Ta odpovědnost je v tu chvíli na straně klienta, jestli začne s terapií a bude pokračovat v terapii s Láďou.
Bara88 16. 10. 2014 16:06 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 15. 10. 2014 22:06
nemluve o penezich, co to stoji...vydaj ve vysi minimalne tri tisice mesicne neni zanedbatelny
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 16:19 +9 v reakci na Alan 16. 10. 2014 15:26
Říkat, že jsem pilot, ale může to drncat, není totéž, co říkat, že letím poprvé (podruhé, potřetí). A o tom právě byla ta diskuze - jak to Láďa těm svým klientům prezentuje. To ví jen on sám, jak to je. My víme jen to, že nejprve použil výraz "terapie" a pak se to, když jsme se tu na něj vrhli, snažil mírnit... Celé se to navíc komplikuje tím, že jde o jeho známé, protože tam může hrát roli i vliv "hodnej stejda Láďa mi chce pomoct, a tak já ho neodmítnu, i kdybych nechtěl, protože ho přece nechci urazit". Zkrátka není to tak jednoduché, jak si to malujete...
Alan 16. 10. 2014 16:31 +2 v reakci na Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 16:19
Dejte mu šanci, třeba bude velice úspěšný.
Oldřich Dotovský 16. 10. 2014 18:38 +1 v reakci na Alan 16. 10. 2014 16:31
No já mu žádnou šanci rozhodně dávat nebudu. ;-)
Luci-t 16. 10. 2014 20:58 v reakci na pe 15. 10. 2014 23:16
a není to vlastně submisivní, omlouvat se za to, že něco VÁM nějak vyznělo? Proč by vás popouzelo, že zvídavý člověk nečte moc knihy k tématu? Já je opravdu nečtu, moc tomu nerozumím a možná, že by mi to spíš uškodilo než pomohlo. Já raději poslouchám příběhy lidí, s nimiž mohu komunikovat, názory, které se jim podle jejich příběhu utvořily. je to snad málo?
pe 17. 10. 2014 00:45 +6 v reakci na Luci-t 16. 10. 2014 20:58
Když své následné (a mnohem otevřenější a příjemnější) vyjádření po prvním "pořád se mluví" berete jako omluvu, tak je to problém. Když potřebujete mít pocit, že máte navrch, je to taky problém. A když sázíte na názory, je to typický nástroj nutkavé potřeby vykolíkovat si vlastní hřiště případnými protinázory, abyste měla vše pod kontrolou. Když se chcete orientovat v možnostech terapie, nenajdete odpověď v diskusi s nekonečnými "co když" a "no ale vždyť", ale v jednoduchých informacích odborných autorit. A nejsou to názory, ale fakta, před kterými si člověk klidně může sednout na zadek bez obav, že je submisivní. Terapie mají nikoli stoprocentní, ale značnou úspěšnost. To je fakt. A dobrý terapeut dokáže poznat, což ovšem v dobré terapii dokáže i pacient, to je taky fakt. Terapeutovi nebude dělat problém "ztratím se hned na začátku uvažování o tom, co vlastně tak naléhavě potřebuju". "Nevím jak uvěřit tomu,že to i se mnou bude dobré" - no, o tom vás nikdo nepřesvědčí. Když však najdete odvahu a dobrého terapeuta, dáte si šanci. A ano, nejspíš se vůči němu budete cítit i submisivní, když se tak cítíte ihned potom, co se trochu otevřete. Potřeba mít všechno pod kontrolou ovšem musí být vysilující. Zajít k laskavému terapeutovi je naopak úlevné. A co když by vám to spíš uškodilo, než pomohlo? Co chcete slyšet? "Názor", že ne? Abyste odpověděla "názorem": a co když jo? Nevím, jestli chcete nebo potřebujete terapeuta, ale těmi "co když" se žádnému problému na kloub nedostanete.
pe 17. 10. 2014 00:47 +1 v reakci na pe 17. 10. 2014 00:45
oprava: A dobrý terapeut dokáže poznat konec terapie, což ...
Marie Komůrková 17. 10. 2014 08:05 +9 v reakci na LáďaUO 16. 10. 2014 14:00
Světový problém to skutečně není, ale problém jistě ano. Dělá se mi zle z myšlenky, jak jste se snadno napasoval do role člověka, který si myslí, že je dostatečně "na výši" aby mohl pomáhat ostatním, jen proto, že má "jakousi" znalost psychologie a životní zkušenosti. To má každý druhý člověk. Také ve Vašem "nic jsem jim nesliboval a byli zcela srozuměni s mou situací" už dopředu cítím jakýsi alibismus - když to nevyjde, nic se neděje....Vnímám takové "chytrolíny" jako dost nebezpečné .....
Luci-t 17. 10. 2014 10:46 v reakci na pe 17. 10. 2014 00:45
hmmm..dobré k zamyšlení
Luci-t 17. 10. 2014 19:46 +1 v reakci na pe 17. 10. 2014 00:45
pe, ráda bych vám položila otázku mimo toto fórum. Bylo by to možné?
Petra 99 17. 10. 2014 20:45 v reakci na Romana 16. 10. 2014 11:08
Romana: Co je to láska? Někdo hledá spíše opěrnou zeď...a čím větší oporu potřebuje, tím více a zoufaleji se o ní bojí a tím více se od lásky vzdaluje...
Luci-t 17. 10. 2014 21:15 v reakci na Romana 16. 10. 2014 11:08
já to nemůžu číst. Ty knížky jsou plné příběhů o kterých nechci vědět, nebo prázdné teorie,na kterou se slepě nachytám. Znám se až moc dobře, jak mě něco dokáže zblbnout,. A nechci mít ve všem ještě větší zmatek, než mám. Skrze konkrétní lidi nacházím konkrétní naděje. Dávají mi možná oporu v jednotlivých věcech. Nepotřebuju jenom oporu. Možná i dovýchovu,radu,praktické příklady. Raději naslouchám lidem podle toho, jací jsou. V knížce ale těžko dočtete, kdo přesně je ten, který ji píše. Knihy stylisticky a fakticky dokonalé a logické ještě nemusí být pro mne naplňující. Obávám se, že i pe mi doporučuje něco, co "ženský mozek" louská s daleko větším úsilím, než ten jeho. Já jsem poslední knihu na toto téma četla Terapie realitou a s uspokojením, že aspoň nějaká naděje je pro každého, jsem se k tomu už nevracela (narazila jsem na nedostatek zpětných vazeb a kolektivu) ...ale já to nechci rozebírat tady
Luci-t 17. 10. 2014 21:17 v reakci na Petra 99 17. 10. 2014 20:45
Láska je to, že někdo dělá druhému opěrnou zeď tam, kde vidí, že to druhý potřebuje. Dává mu zcela zdarma to, co sám má a vidí, že druhý ne. Prostě mu to dá z lásky. Totéž je v partnerství. Nemýlím se?
Petra99 18. 10. 2014 06:52 +1 v reakci na Luci-t 17. 10. 2014 21:17
Luci-t: Takto napsané ano, já jsem reagovala na "zoufalé a naléhavé hledání lásky", na "zoufalou potřebu", jak píše Romana. Pokud má lásky člověk v sobě dost, může rozdávat. Kdo ji však v sobě nemá a zoufale ji potřebuje, kdo se nedokáže běžně postarat sám o sebe, tak nemá z čeho nezištně dávat a může sklouznout k nárokování si a dožadování se lásky u druhého a od lásky se dostat k závislosti. Pokud někdo potřebuje akutně podepřít v nelehké chvíli a sama se před ním objeví laskavá opěrná zeď, tak paráda.
Hermina 20. 10. 2014 22:01 +1
Můj zcela osobní názor na účinnost/neúčinnost psychoterapie by se dal stručně vyjádřit slovy Matrixu: "Já ti můžu jen ukázat dveře. Vejít už musíš sám." Tu práci za mně (klienta) nikdo neudělá, a ani nemůže udělat. Terapeut mi může jenom ukázat dveře. (Pro úplnost - momentálně procházím procesem schematerapie.)
Hermina 20. 10. 2014 22:17 +1 v reakci na pe 16. 10. 2014 08:44
Zajímavá analýza (a nemyslím to ani trochu ironicky) ... rozhodně k zamyšlení ... jako málokterý komentář (i článek) tady skutečně upoutal mou pozornost a s chutí jsem si ho přečetla důkladně a celý, místo abych ho zběžně prolítla s výsledkem "bla bla bla furt to samý" ... za mně osobně díky
Vojtech_ 2. 2. 2015 02:52 v reakci na LáďaUO 15. 10. 2014 20:17
Na obou stranach? Cim se podle vas provinila klientka, jiz terapeut nezvlada pomoct?