Jak jsem odpustil rodičům — archivovaná diskuse

Zpět na novou diskusi

Lukáš 25. 10. 2014 10:05 +11
Naprosto skvělý příspěvek! :-)
Hanča 25. 10. 2014 10:10 +4
Moc milý článek. :-) Díky. ...tak koupím tu zmrzlinu, dvě i pro rodiče, taťka si vezme a matka prohlásí, že ona zmrzlinu nechce, že ji nemá ráda. Mohla bych to vědět. Jsem už přece velká, tak můžu mít respekt k její nechuti ke zmrzlině. Nic o tom, že jsem blbec/podané to vysvětlení s úsměvem na tváři se nekoná/. A tak v podstatě jediné, co můžu pro dobro věci udělat mě vyplývá - jít s ní do toho jejího krytu, i když už není válka. Jenže....mě se do krytu nechce, chci tu zmrzlinu. A tak i když mám za to, že s odpuštěním nebo přinejmenším snahou o braní věcí tak jak jsou, jedna z nás chodí se zmrzlinou, druhá sedí v krytu. A jestli by nebylo lepší mít ještě i v tom krytu své vlastní kóje....nebo rovnou samostatnou celu. Úsměv.
Zavinul Lawa 25. 10. 2014 11:46 +8
Dost trapne...... a zase zlahcovanie az vysmech vsetkym "inym".....
Niekto 25. 10. 2014 12:19 +5
Tu sa jedná o zrmzlinu, alebo niečo materiálne, čo nám nedali rodičia... Ale čo ak je to v psychike, ak nám nedali rodičia alebo spoločnosť dosť lásky, pochopenia, podpory. Vtedy sa ťažšie odpúšťa, lebo toto sa nedá nahradiť materiálnym, človek si lásku, podporu nekúpi. Človek si potom môže jedine kúpiť terapiu u psychológa...
Judita 25. 10. 2014 12:33 +16 v reakci na Niekto 25. 10. 2014 12:19
Když si představím dítě, které má za sebou drsný lékařský zákrok a nedostane slíbenou pozornost, odměnu, v tomhle případě i lék na zchlazení krku, následně nikdo nebere speciální ohled na jeho potřeby (cesta autobusem), nevyjádří soucit a pochopení pro jeho niterné pocity, dokonce ani po letech nepadne v slzách na kolena a neodprosí, vážně myslíte, že je to jenom o zmrzlině? Pro me je to o bolesti a nedodržení slibu.
Tomáš 25. 10. 2014 12:43 +3
Zmrzlinu moc nemusím, ale příspěvěk Radkina je vážně dobrý, moudrý to člověk.
Oldřich Dotovský 25. 10. 2014 12:45 +2 v reakci na Judita 25. 10. 2014 12:33
Tedy o věcech v životě tak běžných, že jestli je to pro někoho zdrojem výrazného traumatu, které ho omezuje v životě, nemá snad ani na světě co dělat.
Zavinul Lawa 25. 10. 2014 12:51 +3 v reakci na Tomáš 25. 10. 2014 12:43
No ak je toto jeho najtazsia krivda v zivote, tak to teda fakt........ alebo naschval vytiahol len taku trapnu scenku? Preco?
Oldřich Dotovský 25. 10. 2014 12:54 +16 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 11:46
To je zvláštní, za jak jiného, výjimečného se považujete. A přitom jste jen další fňukal, jakých chodí po světě miliony.
Lukáš 25. 10. 2014 12:56 +19 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 12:51
Je to jednoduše, obrazně řečený příměr. Za zmrzlinu pana doktora Honzáka si můžete dosadit v podstatě cokoliv ( i velmi závažného).
Lukáš 25. 10. 2014 13:01 v reakci na Judita 25. 10. 2014 12:33
Na sliby si člověk musí dávat VŽDYCKY pozor. Je to velice "ošidná" záležitost. Na jednu stranu vyžaduje jejich splnění občas velkou odvahu a zodpovědnost ( tady v příběhu nebylo potřeba, ) na stranu druhou jejich splnění vyžaduje často příznivou shodu okolností - která tady v příběhu ovšem taky nebyla.
Lukáš 25. 10. 2014 13:06 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 25. 10. 2014 12:54
Nevím, jeslti konkrétně se dá toto tvrdit z daného komentáře, nicméně s těmi miliony fňukalů máte pravdu ... :-)
Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:07 +5 v reakci na Oldřich Dotovský 25. 10. 2014 12:54
Neviem, o mne nepisete, opisujete teda seba?
Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:13 +8 v reakci na Lukáš 25. 10. 2014 12:56
Dost naivne, nie? Najma dost hlupe voci ludom co su naozaj v problemoch... Take zlahcovanie od stareho psychiatra (predpokladam skuseneho) by som teda necakal....
Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:29 +16 v reakci na Lukáš 25. 10. 2014 10:05
Taketo bezobsazne prispevky ako splnaju pravidla fora?! Teda ja si myslim ze si ich napisal sam....
Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:42 +1 v reakci na Judita 25. 10. 2014 12:33
A napadlo vam ze mozno pocas 2.svetovej zmrzlinu proste nemali vsade? To nie je ako teraz ze tu mame 5 kioskov na namesti a vsade odporne polske zmesi....
Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:43 v reakci na Lukáš 25. 10. 2014 13:01
Vy ste uz splnili vsetko v zivote kazdemu?..... Kazde volby ste oklamany, a este idete volit znovu :-)
Eva Štěpánková 25. 10. 2014 14:13 +18
Skvostný příběh. To už není nějaký článek z psychologie, to je kousek literárního umění. Pan Honzák umí přesně, vtipně a na malém prostoru pojmenovat pravdu, že člověk už k tomu nemá co dodat, navíc se zasměje a později si na ten příběh zase vzpomene, až to bude v životě potřebovat. Asi budu dceři víc číst a vykládat příběhy, pohádky a bajky, než ji poučovat přímo.
Zuzana Laputkova 25. 10. 2014 14:21 +9
Nadhera. Jasne, strucne, vystizne. Kto neostane len na povrchu, najde si pre seba viac. Pointa pre mna osobne z toho plynuca - uvedomit si, kolko slobody prinasa autorstvo vlastneho zivota..ako sa pohnut z miesta, byt aktivny a nezivit v sebe stare krivdy..emocne korektivna skusenost, kde korigujucim elementom nemusi byt IBA ten, kto tazkosti a stare krivdy, trauy a pod sposobil..pomoz si sam a podel sa o ten dobry pocit s tymi, ktorych mas rad :-)
Silvie 25. 10. 2014 14:29 +7
Pane doktore, Vy mi snad odpustíte hloupou poznámku, já si ji totiž neodpustím: Vaši rodiče už asi nežijí? Nadarmo se neříká, že o mrtvých se má mluvit jenom dobře. Moje máma měla s tou svou vztah přímo hrozivě děsný. Nenáviděly se, máma vyčítala babičce dědovu předčasnou smrt. Mámin otec totiž spáchal sebevraždu /coby mladý a zdravý člověk/, babička mu totiž byla nevěrná a on to neunesl. Ovšem ihned po smrti babičky bylo vše jinak. Už na pohřbu mamča div neskákala do hrobu a pokud se někdy o babičce zmíní, člověk by si myslel, že se jednalo o světici. Věřím, že všichni frustrovaní smutným dětstvím se jednou dočkají klidu, ale někteří až po smrti rodičů.
Naďa 25. 10. 2014 14:41 +4
Stručný, jasný a hlavně motivující článek ... tedy pro mne, která má také nějakou tu "zmrzlinu" :-D
Lukáš 25. 10. 2014 14:53 +28 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:13
Ne, je to dost moudré. Podobné "věci" vyvádějí mistři svým žákům všude na světě. :-)
Hanča 25. 10. 2014 14:58 +3 v reakci na Lukáš 25. 10. 2014 14:53
Boží, Lukáši. :-) :-) :-)
DavidH 25. 10. 2014 15:57 +9 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:13
Proč Vám ta scénka přijde trapná? Pro někoho, kdo to cítí jako nepochopitelnou křivdu ve svém životě, to může být problém. Co vy víte. Copak některé Vaše problémy nepřijdou malicherné a nepochopitelné zase druhým? Nedejbůh, aby nakonec přišly malicherné i Vám. Přijde mi lepší nebrat ten článek tak doslova. Jestli pro Vás je "problém" se zmrzlinou malý, tak snad byste z něj mohl snadněji pochopit to nabízené řešení ;) Co myslíte? Skvělý obraz, pane Honzáku! Mně zase v dětství někdo snědl velkou jitrnici na jedné zabíjačce, přestože mi slíbili, že bude pro mně. Dodnes si to pamatuji. No, neni to taková sranda s tou zmrzlinou.
Lukáš 25. 10. 2014 16:02 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:42
No právě! Čtěte pozorně, píšu - příznivá shoda okolností tehdy nebyla. A to už vůbec nemluvím třeba o žvýkačkách - ty amíci tehdy vůbec málo rozdávali. :-)
Lukáš 25. 10. 2014 16:05 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:43
I tady - se svým příkladem voleb čtěte pozorně. Přece píšu - splnění slibů vyžaduje občas odvahu a zodpovědnost. Co nadělám s tím, že politici mají svoje vlastní pojetí pojmu zodpovědnost?
Tomáš 25. 10. 2014 16:10 +2 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 11:46
Nechápeš a urážíš.. to je smutný.
asdf 25. 10. 2014 16:59 +6 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:29
Radši něco zaviňte, aspoň se něčím zabavíte a nebudete takový morous ;)
asdf 25. 10. 2014 17:05 +3 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:13
Chápu, že máte asi teď nějaký velký problém a nevíte, jak ho vyřešit, ale zkuste použít trochu více důvtipu ;)
Hanča 25. 10. 2014 17:26 +4 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:13
Zavinule Lawo, z mého pohledu je příběh o lásce k rodičům, kterou jim umíme poskytnout, přestože ji neposkytli v některé chvíli oni nám. Takové "ty po mě kamenem, já po tobě chlebem" O tomhle píše i Bible. Nepřijde mi naivní. Pokud nám rodiče neposkytovali lásku trvale a třeba nás i vědomě trápili, pořád my sami si můžeme uvědomit, že nechceme být jako oni. Máme sice ztížené výchozí podmínky, však přesto v životě dosti příkladů k tomu, že lze věci dělat správně. Jen správně rozlišovat a učit se, aby z žáků jsme se stali mistry. Na cestě budeme klopýtat a budeme dělat chyby, však budeme je umět rozlišovat a na základě vlastních zkušeností a prožitků se můžeme vyvarovat tomu, abychom stejné příkoří, jež jsme si zažili mohli posouvat dále. A také, abychom v dospělosti nedovolili, aby se někdo k nám choval podobným způsobem. Chyby jsou užitečné v tom, že se z nich můžeme poučit a vyvarovat se jich. Snažit se vyvarovat. Protože nějaké chyby se podaří též nám, ač budeme skálopevně přesvědčeni, že činíme dobro.
raho 25. 10. 2014 17:38 +24 v reakci na Silvie 25. 10. 2014 14:29
ODPUŠTĚNÍ, tedy to skutečné, je velký kumšt. Nevím, proč bychom měli čekat na to, až člověk, který je nám blízký, bude po smrti, abychom mu mohli odpustit a žít s ním v pokoji a míru. Naučím-li se zaživa odpouštět jiným, naučím se taky odpustit (doopravdy) sám sobě – a že je tu plno věcí, které nesu jako vinu, o tom jistě není pochyb.
Zavinul láskou 25. 10. 2014 18:16 +15 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:29
No kamarade, keby ma moderator hodnotit tvoje prispevky, tak tiez by ti to musel premazat, lebo vela z nich vytrhava veci z kontextu, nesustredia sa na podstatu, etc. Su povacsinou len utocne a agresivne.. a taky bude asi aj moj prispevok, pretoze ked sa ty k niekomu takto chovas, tak si moc nezasluzis, aby sa k tebe ludia chovali inak. Uprimne, lutujem ta, je vidno ze mas v sebe vela hnevu a nejaky poriadny komplex... asi menejcennosti. Hladas vo vsetkom len nejaky problem...ved ked sa ti to tu tak nepaci, tak naco to citas? Naco to komentujes? Naco s tym travis svoj cas? Naco komentujes kazducicky prispevok? Ved sa chod teda radsej venovat tomu synovi, co si ho spominal, ako velmi potrebuje pozornost a lasku mamy, lebo inak je umrncany jak jeho tatko. Predsa nechces, aby dopadol v dospelosti ako ty. Skus ho zavinut laskou, nie lawou... Je mi ta uprimne luto, musi byt peklo mat v sebe taky hnev a nenavist voci vsetkemu naokolo. Anonymne tu urazat ludi, internetovy hrdina... Rad by som ta videl, co si zac v realnom zivote... ale ak sa takto chovas aj normalne, tak asi musis byt pekne osamely. Jediny kamarat- pocitac :D. Skus trochu zmenit pristup a zacni sa mat trochu rad, lebo tymto co robis, nicis akurat sameho seba. Skus si z toho co precitas vziat aj nieco dobreho a prijmat ostatne uhly pohladov. Alebo este lepsie-miesto hejtovania napis ty svoj prispevok k teme, nie len nesuhlas ako ked decko hovori na vsetko ne, ne, ne. Drzim ti palce,nech najdes trochu pokoja v sebe.
Květa 25. 10. 2014 18:41 +3
Článek je pěkný, líbí se mi a i jsem ho snad pochopila...ale jsou věci, které se odpustit nedají, jak s tím potom žít?
Oldřich Dotovský 25. 10. 2014 18:49 +6 v reakci na Květa 25. 10. 2014 18:41
Můžete třeba týrat zvířátka.
raho 25. 10. 2014 19:00 +6 v reakci na Květa 25. 10. 2014 18:41
Pokud opravdu máte zájem, doporučuji Urlič M, Bergerová M, Berman A: Ublíženost, pomstychtivost a kultura odpouštění. Vydala Irene Prix, Praha, 2013. ISBN: 978-80-905354-3-5 Není to lehké čtení, protože to psali psychoanalytici, ale přečíst to mohou i lidi (tím myslím neprofesionály) a za přečtení to rozhodně stojí. Přinejmenším ten první příspěvek.
Pavol 25. 10. 2014 19:15 +3 v reakci na Tomáš 25. 10. 2014 16:10
Robis to iste :-) Extra smutny....
Lukáš 25. 10. 2014 19:16 +5 v reakci na raho 25. 10. 2014 19:00
Díky za Vaše odkazy na související literaturu. Občas ji hledám a musím říct, že vždycky stojí za přečtení.
Martin 25. 10. 2014 19:27 +7
Nedostať sľúbenú odmenu je jedna vec. (čaká sa zisk, výsledok je nulový). V tomto prípade pomôže vysvetliť potomkovi o čo ide, aj štvorroční už majú dostatočne funkčný mozog, aby pobrali logiku "keď sa stane A, následkom toho je B a preto sa ne/stalo C". Psychický terror je druhá vec (čaká sa zisk, prinajhoršom nula, výsledok je záporný). V tomto prípade pomôže len aktívne sa brániť a zastaviť ten displacement, hoc aj fyzickým násilím, ak je to nutné. Nikto nemá právo ubližovať, ani ten najbližší. Odpúšťame však nie kvôli druhým, ale kvôli sebe. Najlepšie žiť tak, aby sme my nemali čo odpúšťať (riešiť to hneď) a aby nikto nemal čo odpúšťať nám (nešíriť zlo ďalej). "What's done to children, they will do to society." [Karl Menninger]
Milan 25. 10. 2014 19:31 +1 v reakci na Hanča 25. 10. 2014 17:26
Mozno na veriacich to tak plati.......
raho 25. 10. 2014 19:38 +8 v reakci na Milan 25. 10. 2014 19:31
To platí všeobecně. Bible to jen zachycuje.
Hanča 25. 10. 2014 19:40 +1 v reakci na Milan 25. 10. 2014 19:31
Dobře, také pro ateisty. Neoplácejte rovné rovným, ublížíte sami sobě víc, než si myslíte. místo biblického "ty po mě kamenem, já po tobě chlebem" ...aby z nezralých jedinců jsme se stali dospělými, vyzrálými lidmi, kteří dokáží nést zodpovědnost za svůj život a svá rozhodnutí....namísto abychom se z žáků stali mistry. Jinak jsem tam k Bohu nic dalšího nenašla. V pořádku? :-)
Ulka 25. 10. 2014 19:53 v reakci na Hanča 25. 10. 2014 17:26
Hančo, napsala jste to skvěle. Já bych k onomu "ty po mně kamenem, já po tobě chlebem" napsala ještě, že tenhle přístup je hrozně moc osvobozující. Nenést si s sebou ublížení zbytečně dlouho, ale vnímat nedokonalost každého z nás s jistou shovívavostí a umět se zaměřit na sebe v nové situaci (např. po křivdě se po prožití bolestných pocitů zaměřit na to, jak já dál nyní, a nechat ty bolestné ukřivděné odplout s tím, že už jich bylo dost). Co k tomu pomůže? Říct si, že ne všemu rozumím, a tudíž ne vždy dokážu pochopit, proč se někdo ke mně zachoval tak a tak. Že každý může někdy selhat (i já), a že bych si z toho mohla něco vzít.
karol straka 25. 10. 2014 21:08 +2 v reakci na Ulka 25. 10. 2014 19:53
Ach Ježišukriste, Amen.
Hanča 25. 10. 2014 21:10 v reakci na Ulka 25. 10. 2014 19:53
Ulko, pro mě je snadné překlopit se přes staré rány, pokud nejsou nahrazovány ranami novými, případně by byly uznány má zranění, což se neděje. Každý může selhat, ale selhávat? Další odepřená zmrzlina. :-) To ne. :-) Komunikace je v tomto případě k ničemu, jen jitří vzájemně rány. Takže mlčeti zlato. Říct si - ne všemu rozumím a tudíž ne vždy dokážu pochopit, proč se NĚKDO zachoval....a chová. Ale matka není někdo, právě. Kdyby to byl jen někdo, bylo by to snadné. Co k tomu pomůže?
Kristina 25. 10. 2014 22:39 +2 v reakci na Hanča 25. 10. 2014 21:10
Hanco, snad nevadi, ze se vam s Ulkou do toho vlozim... Mne pomaha par veci. Predne s mym muzem hodne cteme a divame se na porady o lidech z ruznych koutu sveta. Je to mimo jine uzasna vec proto, aby si clovek uvedomil, jak ohromny stesti ma, ze zije v poklidne Evrope a taky, ze mel v detstvi vubec nekoho blizkeho, kdo se o nej staral. A ze to z nejakeho duvodu nebyla mama, to se holt stava. Mozna mate takovou predstavu, jakou jsem mela ja, ze byste mela mit s mamou niterny a velmi blizky vztah. Ale kde jsme na to prisly? Proc si to myslime? Treba je to nesmyslny, neopravneny pozadavek. Holt se stane, ze vnitrni svet mamy a dcery je natolik rozdilny, ze k "blizkemu setkani" nejak nelze dojit. A no a co, nejde vlastne o nic. Staci, kdyz jsme k sobe slusne. No, k tomu jsem ted nejak dosla. Muzou to byt blbosti, ale taky se potrebuju nejak vyrovnat s tim, ze k mame neumim najit moc cestu, i kdyz mam pocit, ze ji nic nezazlivam.
Hanča 25. 10. 2014 23:18 v reakci na Kristina 25. 10. 2014 22:39
Jistěže nevadí, Kristino, jsem ráda, díky. :-) taky se tu občas jen tak vypisuju a myslím, že to jsou třeba i bláboly a přitom najdu někoho, kdo mi třeba i rozumí. :-) To je fajn. Potvrzení z vnějšího světa. :-) Máte pravdu, že vlastně ani moc o nic nejde, je fajn, že jsme tu alespoň v relativním bezpečí...moje matka se o nás starala, to zas nemůžu říct, asi jen neuměla dávat najevo city a neumí. Vzájemná pomoc nefunguje, témata počasí, vaření, jinak buď jsme v sobě nebo se musím hodně držet. Je to pro mě o to víc nepochopitelné, že se poměrně často pohybuji mezi handicapovanými lidmi/mentálně/, se kterými si dokážu poradit, najít k nim cestu, ale prostě s vlastní matkou tohle nedokážu. Pracuji s lidmi, s dětmi, s matkou se doberu max. toho, že jsme k sobě, jak píšete ,slušné. Žádná vzájemnost, radost, těšení se. Úsměvné je - stěžovala si tetě, že jsem se nevyvedla, že jsem celá do jejich/tetiny/ rodiny, čímž nevědomě urazila i tetu. :-) Každý ji už tak bere, cizí nevěří, nedivím se. Je přesná, celý život pracovala s čísly, tabulkami...nejsem tabulka. :-) Ani číslo. :-) Takže prostě nezapadám, asi. Nebo já fakt nevím. Kde jsme přišly na to, že by jsme si s matkou měly rozumět? Nevím, asi nějak pudově,matka=bezpečí, však realita ukazuje něco jiného. Taky jsou to možná blbosti, však popisuju real. Svýma očima. Taky jsem z toho dost jelen. :-) Proto si myslím, že je lepší, když stejné přitahuje stejné, než když se přitahují protiklady.
Kristina 26. 10. 2014 00:10 v reakci na Hanča 25. 10. 2014 23:18
No, jak to popisujete, asi jsme to mely a mame dost podobne... Taky jsem z toho dost jelen. Vite, ja zacala uz uvazovat i tak, ze je mozna prirozenejsi, ze matka odchova mlade a dal uz se o sebe vzajemne nestaraji, jako je to treba mezi zviraty. Ze je to spis vyjimka, kdyz ty dve - matku a dceru v dospelosti poutaji skutecny city. Ale mozna je to blbost a chyba je v tom u me, ze se tak krecovite snazim, abych ji hlavne nic nezazlivala. Mozna to nas od sebe oddaluje ted nejvic. Mozna, kdybych se nerozumne vykricela a vybrecela, ze jsem nemela mamu, o kterou bych se mohla oprit, mozna by nas to paradoxne sblizilo. Ale to bych asi nezvladla. Nevim, jak by reagovala a ani jak bych reagovala ja. Je to tezky a pekne zamotany, co... :-)
Silvie 26. 10. 2014 07:36 +2 v reakci na raho 25. 10. 2014 19:38
Bíble nás vzívá k odpuštění, to je pravda. Ale na druhou stranu se tam dočteme "oko za oko, zub za zub" a Bůh nám odpouští jen tehdy, děláme-li pokání.
Lukáš 26. 10. 2014 08:16 +5 v reakci na raho 25. 10. 2014 17:38
Pane doktore, pro mě je "jádro pudla" Vašeho příběhu jen trochu "vedle" odpuštění. Myslím si, že podvědomě vyčítáme našim rodičům nevyřčené, nebo vyřčené sliby, které oni nesplnili ( podle našich představ). Děti jsou na nedodržené sliby velice citlivé - zůstáváme tak stále dětmi. Co se Vás chci zeptat ... S.Covey ve své knize "To nejdůležitější na první místo" píše, že daný slib prověřuje naši zodpovědnost a odvahu. Myslíte si, že ve zralém, dospělém životě není pošetilé dávat druhým lidem jakékoliv sliby? Vezměte si například manželský slib u oltáře. Já ji zklamu a ona pak, jako dítě, mi vmete do tváře: "Vždyť jsme si to před Bohem slíbili!" Co si myslíte o slibech, které dávají lidé ve věku osmnáct až sto dvacet let? Jsou dva druhy slibů - jedny dáváme sami sobě a ty druhé dáváme svým bližním. Určitě je mezi nimi zásadní rozdíl. Nechtěl byste nám všem napsat nějaký článek na téma SLIBY ( chyby ) ? Nemusíte to slibovat, stačilo by jenom naznačit ...
LáďaUO 26. 10. 2014 08:36 +5 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 00:10
Kristino, vy jste se ještě nerozumně nevykřičela a nevybrečela? No jestli ne, tak to udělejte. Možná vás to s matkou sblíží a možná vůbec ne, ale každopádně vám to pomůže, když pustíte opratě rozumu a dáte průchod emocím. Těm skutečným bez kontroly rozumu. Prostě "mámo, nenávidím tě, nebyla jsi dobrá matka, trpím tím celý život, celý život natahuju ručičky a čekám, že mě vezmeš do náruče a ty nic, sakra...." Vůbec tyhle "scény" nemusíte dělat před ní, ale klidně před její fotkou apod. Klidně si dovolte být na chvíli malá holčička, která se potřebuje vztekat, která potřebuje to pohlazení, obejmutí, přijetí. Klidně se pořádně vyvztekejte, vytlučte to do polštáře, pobrečte si. To je první, co je potřeba udělat na cestě ke skutečnému odpuštění rodičům. A lepší je to dělat s pomocí někoho, kdo vám k tomu dá patřičnou podporu a oporu. Možná najdete i odvahu jí to říct přímo, možná formou dopisu... Váš vztah s matkou se možná vůbec nezlepší, ona bude dál ta "kalkulačka", ale Vám už to nebude vadit, budete jí pak shovívavěji přijímat a nebudete mít potřebu se bránit, toužit po jejím přijetí a racionalizovat svoje postoje. Každopádně to celé asi neproběhne za týden, je to spíš práce na roky, řekl bych, že odpuštění je spíš dlouhodobý a možná i celoživotní proces postupného odpouštění, než jednorázový akt. Když už si člověk myslí, že odpustil, vždy v sobě najde další vrstvy nenávisti, lítosti, vzteku. Je to dobrodružství života...
Hanča 26. 10. 2014 09:31 +1 v reakci na LáďaUO 26. 10. 2014 08:36
Kristino, taky si to připodobňuji ke světu zvířat. Chápala bych, že samice vychová mládě a v dospělosti jde každý svou cestou. Jenže tady vzniká zase jakýsi paradox, že sice posílá mládě od sebe, i když ji ještě čas od času potřebuje, ale neváhá si říci o pomoc a cítí se ukřivděně, když nelze vyhovět. Př. v životě nevozila kočár s mými dětmi, nikdy nebyla pro mé dítě ve školce ani když jsem potřebovala pomoct, natož jen tak, na besídky mých dětí chodila/když už šla/ proto, že jsem byla nešťastná z toho, že ani to ji z mého života nezajímá, ale přála by si, abych jí přispívala na domácnost, ač máme každá svou, protože uživit 3+1 je těžké, když už je vdova. Stěhovat se do menšího nemůže, protože pochopte, je to její domov a ani ten byt jí nepřeju. V průměru na osobu měla přesto příjem větší, než já. Když už jsme u té kalkulačky. Mě prostě opravdu z takových nároků zůstává rozum stát. Kristino, vy se snažíte nezazlívat, ale zazlíváte, jen se to snažíte racionalizovat, podle mě. Nechcete to na ni hodit a dusíte to v sobě. Osobně, já jsem se snažila několik let o vzájemné porozumění a schůdnou cestu, však přínosem byly vesměs slzy a trápení na obou stranách. S tím, že v jejích očích já jsem stejně ta, co si s ničím neláme hlavu a myslí si, že je všechno jednoduché. Takže pokud se chcete vyzazlívat, doporučuji z mé zkušenosti se spíše vypsat/ a pak si to po sobě z nadhledu přečíst/, vybrečet se, než přímou otevřenou konfrontaci, která situaci jen zhoršuje.
Hanča 26. 10. 2014 09:32 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 09:31
Možná má někdo jinou zkušenost, já takhle. Je fajn,že máte oporu v manželovi.
Luci-t 26. 10. 2014 09:50 +1 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 09:31
možná se od matky separujte, když jí to nedochází. Sice to bude těžké ustát, ale i ona potřebuje chvíli klidu, aby si mohla uvědomit, že se musí vypořádat se sebou sama a ne si tahat na pomoc děti. Vy jste se sice osamostatnila, ale ona vás stále tahá "tam,kam patříte"(z jejího pohledu,samozřejmě).Až se ona vyvzteká a přestane si dělat nespravedlivé nároky, vidíte, že i odpustit bude snažší. Dovolím si odhadnout, že se vás snažila dlouhodobě nutit k tomu, abyste jí usnadňovala život.
Kristina 26. 10. 2014 09:59 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 09:32
Lado a Hanco, dekuju vam obema za nazory a rady. Hani, teda, nemate to jednoduche... u me to vidim takhle... Oba vite, co jsem udelala v mladi... prijala jsem myslenky, ze za vsechno nepekne si v zivote muzu sama, i za to, jakou mam mamu. To zpusobilo, ze jsem ji vedome nic nemohla zazlivat a hledala jsem chybu v sobe, cim ze jsem si to spatne zaslouzila. Zaroven s tim jsem ji ale i pohrdala, jak uz to u sektaru byva vuci zbytku sveta. Kdyz jsem zmenila nazory a vratila jsem se do "reality", podrzela jsem si pohled, ze ji fakt nemuzu nic zazlivat, mela me ve 20., ji take nikdo nijak zvlast nevychovaval, atd., znate to. Jenze vysledek je ten, ze muj vztah k ni je sterilni a me to na jednu stranu mrzi, kdo by nechtel mit hezky vztah s mamou, na druhou stranu mam v sobe takovej vzdor vuci ni. Treba kdyz muj jeden sourozenec rika, jak je mama skvela, prici se mi to hodne. A treba kdyz jsme se spolu s mamou nedavno bavily o mem detstvi, jen tak letmo, zjistila jsem, ze si nepamatuje ani to, ze jsem byvala jako mala po nemocnicich, proste nic. Ale okamzite v sobe zarazim to, aby me to zamrzelo, reknu si treba, ze proc by si mela pamatovat neco, co k zivotu nepotrebuje. Hani, mate jiste pravdu, ze pod timto povrchem ji ale vsechno zazlivam, jen chci bejt rozumna a "dospela". Lado, vim, radite mi psychoterapii, ja to zkusim vyresit s mym muzem... Uz se nam pri normalnim vypovidani se podarilo par veci rozlustit... Uvidim, jak zvladnem tohle. A dekuju vam obema, ze jste me vyslechli!
Hanča 26. 10. 2014 10:04 +1 v reakci na Luci-t 26. 10. 2014 09:50
Luci, mám za to, že se můžu separovat od kohokoli, kdo mi nevyhovuje, ne však od své matky, protože tu máme každý jen jednu, ať je jakákoli a nebude tu věčně. Pravdou je, že pak ve vnějším světě hledám to, co mě se světem spojuje, ne rozděluje, abych cítila nějakou sounáležitost, sdílení. A moc ty protiklady pak nemusím. Je tady úvaha "ty po mě kamenem, já po tobě chlebem" a také "oko za oko, zub za zub". Obě věty jsou z Bible. Věta o kamenech a chlebu je mi bližší, než věta o očích a zubech. Oko za oko je z mého pohledu krok zpět, i když bohužel je někdy nutný k tomu, abychom přežili. Asi mě nenutila k tomu, abych jí usnadňovala život, ono, vzala jsem si za muže schizofrenika a tak jsem byla pod palbou tak nějak z obou stran. :-) Sobecká neempatická matka a nemocný manžel. Spíš jsem byla, myslím si, ta, která z jejich pohledu málo dává. Já pak občas poukazuji na potřebu dobrého sociálního prostředí, protože jeden nezmůže fakt nic. Jen vás to udolá, ač děláte, co můžete, umíte a držíte se svých mantinelů. Nevím, tak nějak to cítím. Docela ráda bych rozlouskla, kde vlastně leží ta pravda. :-)
Kristina 26. 10. 2014 10:11 v reakci na Luci-t 26. 10. 2014 09:50
Luci, on je mozna prave problem v tom, ze Hancina maminka ma presvedceni, ze jeji pozadavky jsou opravnene. Znate to, to si kazdej z nas vybudujeme v hlave predstavu, podle ktere pak jedname. Asi nebyva vyjimkou, ze si rodice reknou, ze je povinnosti deti jim pomahat, kdyz oni je zivili a vychovavali. Vim, nase generace uz tak neuvazuje.... No a pro mekkosrdcateho cloveka, jakym Hanca je, jsou to narocna situace a asi ji to proste nejde udelat "tvrdsi" krok. A co pak s tim? Vysvetlovat? Plakat? Zacit toho cloveka brat s nadhledem, takze ho automaticky "snizit" a udelat si odstup?
Kristina 26. 10. 2014 10:15 +2 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 10:04
S matkami to vidim tak, ze nelze mit neutralni vztah. I o to jsem se pokousela, ale nejde to. Zivily nas uz v brise, vkladaly do nas vsechny sve city a emoce (vuci nam...) Tezko je brat jako nekoho z davu...
Luci-t 26. 10. 2014 10:18 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 10:11
ano,takhle nepomuze nic. Jen se od ni oddelit a k tomu potrebuje oporu, pokud ji nema, musi ji hledat. To je ukol c.1. Zvlast pokud ji nema v manzelovi. Kdyz deptaji rodice, neni cesta s nimi komunikovat, dokud si to v hlave clovek nesrovna sam.
Kristina 26. 10. 2014 10:19 +3 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 10:04
Hani, myslim, ze to "Ty po mne kamenem, ja po Tobe chlebem" zvladne clovek, ktery rozumi tomu, proc ten druhy haze ten kamen. Mozna, ze maloktere dite muze pochopit, proc ta mama "kamen" pouziva, kdyz ono je k ni od narozeni tak pevne poutano... A druha vec je, jestli si dite neplete chleba s kamenem... To je asi otazka a je to pripad od pripadu...
Luci-t 26. 10. 2014 10:21 +5 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 10:04
asi si necháváte štípat dříví na zádech a pořád čekáte, že "sociální prostředí" vás zachrání. Jenže tady se může stát, že vás nezachrání a lepší to nebude. Když budete dávat pořád chleby za kameny, může se stát, že oni budou rychleji házet a vy nebudete stíhat péct. V Bibli je také: je čas mlčet i čas mluvit, čas kameny sbírat i čas kameny rozhazovat, je čas milovat i čas nenávidět, je čas objímat i objímání zanechat. Kdyby byl svět jenom o rozdávání chlebů za kameny, nikam by se nedospělo. To by byl parazitální systém, ale vy chcete přeci přežít,ne?
Hanča 26. 10. 2014 10:25 +1 v reakci na Luci-t 26. 10. 2014 10:21
Jo, chci přežít. Tak vyhledávám pekaře chlebů. :-) A vláčím s sebou jednu matku, která nosí po kapsách kameny. :-)
Hanča 26. 10. 2014 10:31 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 10:11
Asi brát ho s nadhledem a mít odstup, bych si vybrala. Předtím budete vysvětlovat, pak plakat a pak se začnete dopracovávat k nadhledu.
Hanča 26. 10. 2014 10:35 +1 v reakci na Luci-t 26. 10. 2014 10:18
Oporou prý si má být člověk především sám. Když ji najdete ve vnějším světě, o to větší výhra. Nikdy však nevíte, jak život zase zamíchá a rozdá své karty pro zítřek. Dnešek je dar, žijeme tady dnes, zítřek si můžeme přát, však nevíme, zda se přání splní. Žijete tedy ve věčné nejistotě. Oporou mohou být také knihy.
Kristina 26. 10. 2014 10:36 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 10:31
A muze se tam takhle dostavit laska k tomu cloveku? Co myslite?
Hanča 26. 10. 2014 10:39 +2 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 10:36
Myslím si, že smíření...jestli pak nastoupí i láska...bylo by to krásné, ale na to si budeme muset asi ještě počkat...
Luci-t 26. 10. 2014 10:42 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 10:25
tam je problém, že vám se to totiž vyplácí. Něco dáváte, něco dostáváte. Kdyby však nastala situace méně příjemná, kdybyste byla nucena pouze dávat, ubylo by úsměvů. Takže to je otázka času. Snad si nemyslíte, že vám pekaři napečou zadarmo? To si asi budete muset najít práci za lepší plat :-)
LáďaUO 26. 10. 2014 11:17 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 09:59
Hodně dobré jsou na toto téma třeba i ty rodinné konstelace. Pokud k nim nemáte nějaký zásadní odpor, tak zkuste a uvidíte. Minimálně uvidíte s odstupem to, co se ve vašem vztahu s matkou děje, uvidíte přímo na "hercích" jaké emoce tam jsou, jaké role obě hrajete... Řešit to s manželem můžete, jen j tady určité nebezpečí, že si budete dělat vzájemně terapii a vztah se změní na terapeuticko-přátelský a nebude už partnerský (osobní zkušenost), tak pozor na to, je to potřeba pak umět oddělit. Mně docela pomáhá práce s vnitřními osobnostmi. Uvědomit si, že člověk není jen ten dospělý, ale že má v sobě další části. Můžete to redukovat na ty základní Berneho "rodič-dítě-dospělý" a nebo nechat promluvit jakékoliv jiné své části, které si libovolně pojmenujete a dáte jim prostor, aby se projevily. Ta neutrální dospělá Kristina bude pouze jakýsi moderátor, který je nechá vyjádřit. Malá ubrečená holčička Kristinka toužící po přijetí a po pochvale nebo krvelačná nenávistná saň toužící po pomstě nejsou ve vašem nitru o nic horší a o nic méně důležité, než dospělá kultivovaná seriozní Kristina, kterou chcete být před matkou za všech okolností. Pokud s tím chcete pracovat, tak ve vnitřním světě nedovolte žádnou cenzuru, dovolte si být na chvíli kýmkoliv a cítit cokoliv. Ven na matku to pouštět nemusíte. Děláte to primárně kvůli sobě, ne kvůli ní. I když to je možná paradoxní, bude z toho mír prospěch i ona, ale to je teď vedlejší. Tak jen takový tip. Držím palce.
Hanča 26. 10. 2014 11:18 v reakci na Luci-t 26. 10. 2014 10:42
Pekaři chlebů jsou z mého pohledu lidé se sociálním cítěním. Lidé, kteří se zaměřují výhradně a především sami na sebe si pro jednoduchost označím jako vrhače kamenů. Jsou pro mě dost nečitelní, málo jim rozumím, těžko se pak před nimi chránit. A mezi pekaři se z mého pohledu vytváří přirozené mantinely co ještě ano, co už ne, aby byly věci v rovnováze a nemuseli jsem mít pocit, že kdosi komusi cosi dluží. Tzn. dávání a braní je v rovnováze. V rovnováze dle možností každého, ne nutně v rovnováze 1:1. Kdybych musela jen dávat, ubylo by úsměvů a přibylo frustrace, ve své podstatě bych se pro přežití musela začít přetvářet ve vrhače kamenů. Byla bych v takovém prostředí nešťastná. Pro názornost. Rozdíl mezi nebem a peklem. Nebe. Kulatý stůl, uprostřed mísa s polívkou, lidé sedící okolo stolu mají ve svých rukou lžíce delší, než jsou jejich paže, nedosáhnou si tedy s nimi do svých úst. Lidé se šťastným výrazem ve tváři. Peklo. Ten samý obraz, jen kolem stolu sedí lidé ztrápení. Rozdíl? V nebi se naučili krmit se navzájem. Buď bych v pekle učila lidi jak se najíst nebo bych se tam s nima trápila taktéž, s vědomím, že je tak snadné se nakrmit, však nemožné to provést.
Luci-t 26. 10. 2014 11:27 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 11:18
takhle jo, to je ta opora, o které jsem mluvila. Pekaři jsem myslela "planou pomoc", lidi, kteří by vás podpírali za stávající situace stylem dodávat sílu, kterou vám matka ubírá :-) Takové vztahy pak nemají řešení, protože matka by brala a brala, vy byste brala a brala od pekařů, oni by někde museli brát a brát... ten židovský příměr znám, ale platí jen pro ty, kdo si nevybírají. Je to obrazem vděčnosti - jeden druhému nediktuje "naber mi tam víc masa a houby nemám rád"
Hanča 26. 10. 2014 11:34 +4 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 10:19
Jednou jsem zažila dítě, které kopalo do psa. Bylo z dětského domova. Když jsme se bavili o tom, že do psa se nekope...najednou vnímám, že na mě civí s UPŘÍMNÝM úžasem...co je? ptám se. Do psa se nemůže kopat? Proč? Vždyť do mě taky kopali. Je mi odpovědí. To už jsme na sebe civěli s úžasem oba. Přesto, mám za to, že se musíme učit, že nemůžeme přece dál předávat zlo, které bylo na nás činěno. Pak také se může stát, že dítě si plete chleba s kamenem, to máte pravdu.
Hanča 26. 10. 2014 11:36 v reakci na Luci-t 26. 10. 2014 11:27
Hm, takže dobrý. :-) Takže z toho nevycházím až tak špatně, i když se otevřu a podívám pod povrch. :-) Díky. :-)
Jana Zvalíková 26. 10. 2014 12:00 +5
No co pan Majer, to je akoby ste si zalozili kvetinarstvo a nadavate na ludi ze sa im vase kvety nie celkom pacia - ze ti neamaju vkus!. Pricom to, co je to "vkus" urcujete sam podla seba :-)))))))) To je proste narcizmus a neschopnost. Vy ste zrely akurat tak asi ako hruska v aprili...... A toho co sa mu to nepaci ete v noci zapichnete nozom, aby nahodou okolo vasho kvetinarstva uz nechodil :))))))))) preco sa nevenujete masmedialnej komunikacii namiesto psychologie, ked vam kazdy (co vy mu nechapete) pride ako psychiatricky pripad?!
Kristina 26. 10. 2014 12:05 v reakci na LáďaUO 26. 10. 2014 11:17
Lado, moc dekuju za tipy, vyzkousim!
Kristina 26. 10. 2014 12:07 +1 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 11:34
Hanco, to je fakt silna historka, to Vam povim... A takhle je to asi s kazdym.... Nacerpame, co se nam delo a pak je to po nejakou dobu norma... Nez zacneme uvazovat, premyslet, resit, zajimat se, jak je to vsude okolo... Tak nejak je to asi i s nasimi matkami...
Hanča 26. 10. 2014 12:11 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 09:59
Kristýno, z mého pohledu normální člověk hledá opravdu primárně chyby u sebe. I psychologie říká - chceš-li změnit svět, začni u sebe, začněte u sebe.... :-) atp. Někdy se však člověk zamotá dost kvalitně do vlastního sebezpytu a když nenajdete zdravou podporu okolí, bude to s váma asi dost zlé, budete se cítit bídně a ještě tím ostatní přesvědčíte o své neschopnosti. Čímž si potvrdíte svůj negativní sebeobraz. Proto je dobré znát i své silné stránky a stavět také na nich, ne jen na svých negacích. Myslím si, že vzdor pak způsobuje právě rozdílnost povah. Mě z toho vyplývá i rozdílnost vnímání. Nevím. Když vezmeme v úvahu, že každý dělá stejně jen to, co považuje za nejlepší. S matkami je to těžké, protože prostě od nich očekávání toho, že nás budou mít rády, prostě máme, že budou mít radost z našich úspěchů, že naše případné neúspěchy je zamrzí, ale přesto že dočkáme čehosi ve smyslu- "toš co už, aj tak si naša a máme tě rádi". Když ne, musíme si svou sebehodnotu vybudovat sami s podporou nám blízkých, i když jsou nám cizí. :-) Však někdy daleko bližší. Přejí nám a my jim.
Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 12:20 +5 v reakci na Jana Zvalíková 26. 10. 2014 12:00
Když si založíte za své peníze soukromé květinářství, tak si tam samozřejmě můžete prodávat co chcete a dokonce odtamtud můžete koho chcete vyrazit aniž byste musel komukoli cokoli vysvětlovat. A jestliže vám majitel takového květinářství řekne, že vás tam nechce, můžete si řvát jak chcete, ale nic s tím neuděláte.
Hanča 26. 10. 2014 12:24 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 12:07
Já mám takových historek spoustu. Mě pak někdy iritují ty žabomyší problémy některých lidí, pro něž jsou však jejich bolesti vnímámy také s velkou intenzitou a naším snižováním bolest prohlubujeme a věčné, bezmezné, nekonečné pochopení zas může vést k rozmazlenosti a rozcapenosti . A kde jsou ty hranice, co Kristino? Někdy ani sama nevím.
Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 12:34 +7
Mě k celé této sérii článků na téma vliv rodičů a k diskuzím pod nimi napadá, že vymanění se z vlivu rodičů se jinak také říká dospělost. A tím by se ta diskuze dala asi uzavřít. Ale nechme děti, ať si hrají. Pro mě za mě i třeba divadélka na rodinných konstelacích si mohou hrát, když je to baví...
Danica 26. 10. 2014 12:36 +3 v reakci na Jana Zvalíková 26. 10. 2014 12:00
FYI Zavinul Lawa: Taketo bezobsazne prispevky ako splnaju pravidla fora?! ... napsáno včera 13:29 Jana (či kto vlastne ste), ak je to vo Vašich silách (v tomto nie priaznivom rozpoložení, v akom sa v ostatných dňoch s veľkou pravdepodobnosťou nachádzate) popremýšľajte prosím trošíčku, kým niečo vypustíte na tieto stránky a začnete osočovať. Ďakujem! "Príklad jeden, ktorý je opravdivý, platí viac než tisíc rýchle zapadajúcich slov." (Ľudovít Štúr)
Hanča 26. 10. 2014 12:39 +9 v reakci na Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 12:34
V každém z nás je dítě, Oldřichu, takže hraní je fajn zábava i v dospělém věku. A když se přitom ještě něco zajímavého dozvíme, naučíme, je to další plus. :-) Jistě, co se zdá zajímavé jednomu, nemusí se zdát zajímavé jinému. Každému co jeho jest. Takže díky za dovolení, že si smíme hrát. :-)
Ulka 26. 10. 2014 13:04 +2 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 10:19
Vystihla jste to, Kristino. I proto jsem dokázala po mámě hodit chlebem (to zní děsně:o) až před pár lety. Až po třiceti letech svého života jsem dokázala ji znát natolik, že mi docvaklo, proč někdy jedná vůči mně jak jedná, a proč to neumí (nechce) jinak. To neznamená, že jsem ji pochopila. Proto si myslím, že dítě házet chlebem nemůže. Já na rozdíl od Vás dvou měla štěstí, že mám asi průhlednější mámu, ale zejména to, že jsem vždy její lásku cítila (i když někdy i mé okolí se pozastavovalo nad tím, zda-li je to ještě skutečně "láska"). Prostě věřila jsem, že mě má ráda - a to je podle mě (a toho, co od Vás čtu) základ toho, že jsem dokázala vzít do ruky ten chleba. Musím také říct, že trable s mou mámou byly jiného charakteru než ty Vaše, i to jistě hraje svou roli. Prostě měla jsem to v tomhle jednodušší než Vy. Karolovi Strakovi vzkazuji, že nejsem křesťanka. Můj příspěvek možná vyzněl jako nějaké dogma, ale je popsán přesně tak, jak šla moje cesta k mámě. Celé tohle víkendové téma je natolik individuální, že - samozřejmě - ani Radkinův, ani Milenin článek nemůže pasovat na všechny. Tak, jako každý jiný článek. Nerozumím tedy výpadům proti autorům, ale třeba i diskutujícím navzájem,natož redakci. Proč si tak naše oblíbené stránky przníme? Hančo i Kristino, přeji Vám sblížení s Vašimi mámami do míry, do jaké je to možné. Nám se to ČÁSTEČNĚ podařilo, a to je max., v jaký věřím. Ale i to je fajn.
raho 26. 10. 2014 13:05 +21 v reakci na Zavinul Lawa 25. 10. 2014 13:29
Vážený Zavinulý Lawo! Jak jste to poznal? Já si je opravdu píšu všechny sám a to byste nevěřil, co to dá práce. Musím měnit styly, aby to vypadalo věrohodně. Zase jsem si ale osvěžil slovenčinu. Ještě těžší je naklikat tam všechny ty "plusy", protože každý počítač Vám to dovolí jen jednou. Co já se naběhal, než jsem to všechno stihnul! Vaše geniální postřehy z plna srdce oceňuji a věřím, že se svým stylem to dopracujete nejmíň na ministra; řada z nich zdaleka tak inteligentních a tak sociálně zdatných vůbec není. Hluboce se před Vámi skláním a věřím, že brzy najdu některé Vaše delší pojednání. Že přestanete být "zavinulý" a že se plně rozvinete. Jako inspiraci doporučuji Čapkovy Bajky a podpovídky. KRAVINEC: Plesk! A teď jsem plně rozvinul svou osobnost!
Ulka 26. 10. 2014 13:10 +4 v reakci na Jana Zvalíková 26. 10. 2014 12:00
Prečo takýto komentár? Nelíbí-li se Vám růže psychologie.cz, tak běžte do jiného květinářství a kupte si jinou kytku. Není přece nic jednoduššího.
Hanča 26. 10. 2014 13:23 v reakci na LáďaUO 26. 10. 2014 11:17
Láďo a nemyslíte si, že ty rodinné konstelace tady máme občas taky? Třeba pro mě je to dnes dost plodná diskuze. Když už se člověk otevře, i s vědomím, že to čte sice kde kdo, různorodé spektrum lidí, ale také, že kde kdo může reagovat a vy si z toho můžete vzít své. To je podle mě celý smysl konstelací. Nebo se pletu? A máme to doma v obýváku, kdykoli po ruce, když je čas, chuť, potřeba, volná chvilka.....jsem tady otevřená dost, vím o tom, ale také, pokud se chce člověk něco užitečného dozvědět, mluvit obecně je dle mého k ničemu.
LáďaUO 26. 10. 2014 13:38 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 13:23
No, tady si můžeme dát jakousi zpětnou vazbu, sdělit své názory, dát tipy, nápady... To celé může mít i přímý terapeutický účinek. Při konstelacích probíhá přeci jen trochu něco jiného, v jiné atmosféře, s jinou intenzitou atd. Účinek to může mít podobný. Chce to zkusit, zažít si je na vlastní kůži. Je to nepřenositelná zvláštní zkušenost. Ale samozřejmě je to jen jedna z mnoha terapeutických metod a možností a nemusí vyhovovat každému.
raho 26. 10. 2014 13:38 +68
Byl bych rád, kdyby při zamýšlení nad odpouštěním neuniklo to podstatné: děláme to především pro sebe. Ti, kteří nám nechtěně, či dokonce záměrně ublížili, většinou nevědí nic o našich pocitech a je opravdu jen jejich problém, jak se srovnají se svými skutky a se svou minulostí. Blbost však je tahat si v duši (těm, co na duši nevěří: v mysli) pocity křivdy, ublíženosti, frustrace a nenávisti. To nás přece příšerně zatěžuje a neřeší to nic ve vesmírném řádu. Máme jen špatné vzpomínky nebo špatné pocity, které vedou ke špatným emocím, špatnému naladění a nakonec ke špatným kouskům. Člověk, který dospěje, se může srovnat se spoustou věcí, které se mu přihodily a mnoho z toho, co nedostal, si může dodat „z vlastních zdrojů“. Ty ale napřed musí očistit od bahna zloby a frustrace. což není snadné. Ale je to možné. Nicméně spousta lidí to udělat NECHCE, raději si své křivdy a ublíženost hejčká s pocitem mučedníka naplněného sebelítostí. Bacha na to!
Dagmar 26. 10. 2014 13:42 +1 v reakci na raho 25. 10. 2014 17:38
Je pravda, že současná generace je mnohem méně odolnější než ty předchozí, o válečných nemluvně. Tehdy se nikdo nikde nedočetl, že by měl mít šťastné dětství, na které by měl po zbytek života vzpomínat jako na oázu lásky a harmonie, že má právo na takové dětství a basta. Dnešní děti se nedočtou, že mají povinnosti,ale dočtou se , kde podat stížnost, když dostanou na zadek Je jiná doba milý pane doktore, Váš článek je sice zajímavý a vtipný, ale trošku mimo mísu.
raho 26. 10. 2014 14:08 +22 v reakci na Dagmar 26. 10. 2014 13:42
"mimo mísu" Neřekl bych tak úplně mimo mísu. Máme sice jiné podmínky, jiná přání, ale stále stejné POTŘEBY. O ty tady jde: potřeba podnětů, potřeba struktury a potřeba uznání (tak to předkládá třeba transakční analýza, ale v podstatě už Maslowova pyramida v jiném uspořádání). Příběh se zmrzlinou je pochopitelně bajka a já předpokládám u čtenářů těchto stránek IQ o něco vyšší, než u čtenářů bulváru. A věřím, že "dnešní děti" se tady mnohé dozvědí a třeba ne hned, ale časem, si to v hlavách srovnají. Učím na dvou vysokých školách, potkávám se s mnoha mladými lidmi, a nemyslím, že by byli v podstatě o moc jiní, než byla moje generace. Jenom žijí v jiných, v mnoha ohledech lepších a v některých horších, podmínkách a hledají cesty, jak žít co nejlíp.
Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 14:18 +1 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 12:39
No, on je pak jenom průser, když si hrajete a přitom si myslíte, že jste ředitelka zeměkoule. ;-)
Hanča 26. 10. 2014 14:26 +19 v reakci na Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 14:18
Fakt? A já jsem myslela celou dobu, že tohle si myslíte vy o sobě. :-)
Lukáš 26. 10. 2014 14:33 +1 v reakci na Lukáš 26. 10. 2014 08:16
... abych tu nemusel plakat jako to malé dítě. :-)
Kristina 26. 10. 2014 15:19 v reakci na Ulka 26. 10. 2014 13:04
Ulko, Diky moc za komentar i prani... Vy jste mi jednou pomohla, kdyz jste mi polozila otazku, jestli si myslim, nebo citim, ze me mama nema rada. A ja myslim, ze to je casto mozny zacatek ke zlepseni. Vycitit, kdyz se objevi naklonnost z te strany matky. A "chytnout" se toho, aby se zacalo budovat na te citove rovine, ktera je vlastne ta nejpodstatnejsi. Ale jak pisete, toto tema je fakt individualni, kazdy asi resime neco trosku jineho...
Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 16:52 +1 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 14:26
Fakt? No nekecej!
DavidH 26. 10. 2014 16:59 +11 v reakci na Dagmar 26. 10. 2014 13:42
To, že se předchozí generace nikde nedočetly nic o šťastném dětství, nepokládám za žádnou přednost. Moje babička se mi pár dní před smrtí svěřila, že má noční můry. Nechtěla o tom víc mluvit, řekla mi jenom, že se jí zdá o tom, jak jí její otec v dětství bil. Celý život to neřešila. Ani nevěděla, že by mohla, že by měla. Natož snad aby věděla, jak by to mohla řešit. A tak tím zatížila zase svoje děti. Chovala se tak trochu podobně. Nevím, jestli byla odolnější, ale šťastná určitě ne.
Peter Skacel 26. 10. 2014 17:36 +5 v reakci na raho 26. 10. 2014 13:38
Ano, je to pekne pan doktor, krasne naivne, idealisticke. Taketo reci vie viest, a vedie kazda "baba na trhu" ked to "doporucuje inemu" :-). Od Vas by clovek cakal nieco viac...
raho 26. 10. 2014 17:51 v reakci na Peter Skacel 26. 10. 2014 17:36
A co například?
Sorley 26. 10. 2014 18:02 +1 v reakci na Peter Skacel 26. 10. 2014 17:36
A co se Vám na tom nelíbí? Vždyť má naprostou. Nikde neřekl, že je to snadné. Psychologové a předpokládám, ze i psychiatři procházejí výcvikem, kde si tyto věci musí odzit a odzkouset sami na sobě. Nedá se jim tedy upřít, že vědí o čem mluví. Co více byste čekal? Řekl to moc pěkně , lidsky a mám pocit, že od srdce. Mě osobně se to moc líbí. Jak bajka, tak i dovysvetleni.
Peter Skacel 26. 10. 2014 18:05 +7 v reakci na raho 26. 10. 2014 17:51
Neviem, Vy ste zacali temu, predpokladam ze asi viete co ste v tej teme chceli uvadzat okrem toho ze Vam rodicia ublizili vybratim mandli, a nesplnenym slubom zmrzliny... Ozaj, nemyslite si, ze to ze ste rodicom tu zmrzlinu nakoniec kupily Vy, ze ste sa im tym vlastne nic ine len a len a len pomstili? :-).........Ze to nebol "akt lasky" z Vasej strany ale presne naopak akt obycajnej pomsty - az vysmechu?!.... s tymto ste neratali vo svojich teoriach? Lebo ta Vasa frustracia z toho sa musela niekde "stratit" a takto ste ju rodicom proste vratili ako "silnejsi"ako oni...... proste ste sa im vysmiali......
Jan Majer 26. 10. 2014 18:13 +5 v reakci na raho 26. 10. 2014 13:05
Pane doktore, styl Zavinul Lawa se vám teda povedl. Prosím, prozradíte mi, jakou diagnózu jste pod touto identitou laické veřejnosti představoval (a místy myslím až karikoval)?
raho 26. 10. 2014 18:16 +38 v reakci na Peter Skacel 26. 10. 2014 18:05
Vidím, že musím odpustit i Vám, akorát to bude bez zmrzliny. Jak kdesi napsal Einstein: Rozdíl mezi genialitou a stupiditou je v tom, že genialita má své meze. Nutno říci, že s takovým množstvím "vševědoucnosti", jakou jste projevil, se člověk tak často nesetká...
Jan Majer 26. 10. 2014 18:30 +17 v reakci na raho 26. 10. 2014 18:16
Tak se nám pan Zavinul Lawa vrátil oknem jako Peter Skacel a Jana Zvalíková. Přátelé, chcete ho tady? Své kouzlo to má, jen bychom se asi mohli domluvit, že ho nebudeme v jeho obsesi podporovat. Moudřejší reakci, než teď nabídnul pan doktor Honzák, už nikdo nevymyslíme.
raho 26. 10. 2014 18:33 +1 v reakci na Jan Majer 26. 10. 2014 18:13
Tu Čapkovu. RH
klara o. 26. 10. 2014 18:34 +3 v reakci na Hanča 25. 10. 2014 19:40
Jedna technická - když někdo cituje Bibli, neznamená to, že je nutně věřící. Ta kniha je zajímavá v tom, že ukazuje, jak lidi mysleli před víc než dvěma tisíci lety. Do jaké míry se tehdejší přístupy, světonázory a zásady shodují s těmi dnešními. A zdá se, že člověk a jeho vnímání morálky se nijak zásadně nemění. Takové desatero. Když pominete první dvě přikázání, která jsou opravdu spojena s vírou, zbylých osm je stabilních, jakoby zakódovaných v člověku. Ale protože je zároveň schopen opaku (zabít, sesmilnit, ukrást), tak si to lidi radši napsali a poručili. Otázka je- proč. Asi zjistili, že je to pro přežití výhodné. Včetně toho, ctít své rodiče. Tahle formulace, kde se nemluví o lásce, která by byla v mnoha případech nemožná, mi přijde velice moudrá. Slovo ctít není nutné vnímat jako uctívat, ale jako respektovat. Respektuju, žes tu byl dřív, a že jsi takový jaký jsi. Zřejmě to zahrnovalo i povinnost se o nemohoucí rodiče postarat, což ale byla, na rozdíl od dneška, věc krátkodobá, ne-li vzácná, umíralo se rychleji.
DavidH 26. 10. 2014 18:35 +5 v reakci na Jan Majer 26. 10. 2014 18:13
Pánové, tak mě napadlo. Co kdybysme Zavinula vzali prostě mezi sebe? Za sebe píšu. Zavinule, pojď mezi nás! Sdílet, s námi. A neser :)
Hanča 26. 10. 2014 18:35 +3 v reakci na Peter Skacel 26. 10. 2014 18:05
Ježíši, já si to tu dnes rozlousknu snad i se svou matkou. Aha....ona si na základě podání zmrzliny /vzhledem k popsanému příběhu/ myslí, že jsem pomstychtivá, nepovažuje to za projev podání ruky a náklonnosti, no na to bych sama fakt nepřišla, a ona mi to takhle nikdy nevysvětlila. Takže vám mockrát děkuji, že mohu díky vám lépe porozumět své matce. Takže ne ona, to já jsem málo empatická, protože na pomstychtivost mě fakt ani ve snu nenapadlo. Mě to však z mého úhlu pohledu připadá jako úplná demagogie a když se ponořím do svých pocitů, rozhodně mě motivuje touha po sblížení, ne pomstychtivost. A obávám se, že pokud bych musela příjmout její názor, že jsem pomstychtivá, ač to tak necítím, pro naše sblížení, raději tedy zůstanu u toho, že si necháme každý své přesvědčení a budu si dále žít svůj samostatný život. Hezký večer.
Lukáš 26. 10. 2014 18:38 +2 v reakci na Sorley 26. 10. 2014 18:02
Lidi, snažte se to už konečně pochopit! Ten náš emocionální slon, nebo co je to za obludu na který se vezem, zkresluje naše vzpomínky. Dělá z nás vobčas utlačovaný chudáky tam, kde to naši zasloužilí rodičové tak kdysi třeba vůbec nepociťovali. V jednom starým filmu se pohádali dva bráchové vo kuličku - skleněnku. Tehdy velká vzácnost. Dvacet let se pak spolu nebavili, dokud toho mladýho, starýho pana Hrušinskýho s jeho bráchou nesmířila krásná, mladá Adina Mandlová. ( Myslím, že tam byli tihle herci. ) Jo, není to usmíření vždycky tak jednoduchý, bolí to a trvá někdy delší dobu, ale přece všechno co v životě za něco stojí taky bývá vobrečený ...
Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 18:40 +8 v reakci na Jan Majer 26. 10. 2014 18:30
Já osobně bych to blokoval. Tohle se samo nespraví, bavit ho to nepřestane, naopak se to bude stupňovat, až tady nebude možné vést o čemkoli nějakou rozumnou diskuzi. Už tak je to občas dost těžké a ještě si tu pěstovat tyhle exoty... Nevím. Myslím, že je dobré stát za tím, že tohle je web pro duševně zdravé.
Hanča 26. 10. 2014 18:43 +6 v reakci na Jan Majer 26. 10. 2014 18:30
Sorry, Honzo, já už budu mlčet. Já jsem ten váš návrh přečetla až po odeslání mého příspěvku. Musím však ještě napsat, že jsem se tento víkend nejen hodně dozvěděla, ale také hodně pobavila a nasmála. :-) Pro dnešek končím. :-) Hezký večer. :-)
karla_morawski 26. 10. 2014 18:46 +9
Nádherný článek! Výstižný, vtipný, laskavý a moudrý. Pane Honzáku, vy jste opravdu Mistr! Je zajímavé, kolik zloby toto téma vyvolává a jakou dostává ta zloba formu.
klara o. 26. 10. 2014 19:28 +11 v reakci na Jan Majer 26. 10. 2014 18:30
Zavinul má překvapivě i stoupence, v jednom příspěvku dokonce 16 (navíc za větu, která nedává smysl). Já bych ho tu ze studijních důvodů nechala, ať víme, co všechno je možný.
Klara 26. 10. 2014 19:37 +10 v reakci na Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 16:52
Pane Dotovsky, me by velmi zajimalo, co tady na strankach a v diskuzich hodlate najit.. Jestli tedy hledate. Z Vasich prispevku mam dojem, ze mate ziti v malicku, vsechny pochybnosti, konflikty, frustrace, etc zpracovane a vyresene.. Ale stejne Vas to sem nejak tahne. Nekdy se zda,ze Vas bavi popichovat ostatni,jeste hledajici.. Jindy si rikam,tohoto pana bych snad pozvala na kafe,to se musi videt.. :) No,ale asi ne,ze.
Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 19:53 +3 v reakci na Klara 26. 10. 2014 19:37
Kláro, při prvním čtení vašeho příspěvku se zdálo, že mi kladete spousty otázek. Ale při druhém čtení jsem si uvědomil, že jste nenapsala ani jediný otazník a všechno jsou to spíše jen taková konstatování. Pak tedy jediné, co mohu, je také něco konstatovat. A sice, že nic a nikoho nehledám. Hezký večer.
Kristina 26. 10. 2014 20:03 v reakci na DavidH 26. 10. 2014 18:35
Hodnej kluk, tenhle DavidH. A nemate nahodou prijmeni Oblomov? :-) Mate muj palec.
DavidH 26. 10. 2014 20:26 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 10:39
Já ve svym životě už začínám tušit, že se dostaví. Začnu otázkou - Jak mít vnitřně hluboce intimní vztah s někým, kdo se mi svým chováním příčí a jehož chování je mi cizí? Řeknu vám, jak to mám já se svojí mámou. Na první pohled úžasná, veselá, vřelá, přijímající, velice otevřená. Kdo ji poznal z mých přátel, ten ji obdivoval. Tolik už nejsou vidět její manipulace, odsuzování, projevování neúcty, tvrdost, nepochopení. Pokud nejednám podle jejích představ, přisoudí mi nějakou negativní vlastnost, obviní ze sobeckosti, nedospělosti či jiné "odporné" lidské vlastnosti. Rafinovaně a nekompromisně umí dát najevo svojí neúctu. Vydírá mě. (Ale vydírat lze jen toho, kdo je vydíratelný.) Já byl černá ovce rodiny, do 25ti se s ní do krve hádal, snažil se vysvětlovat, choval se sprostě. Potom jsem obrátil a nechal si zas všechno líbit. Nakonec jsem se s ní přestal téměř stýkat. Dvakrát do roka se vidíme a ona se pořád tváří jakoby nic. Jakoby bylo všechno skvělý! Můj vztah k ní byl na bodu mrazu. Měl jsem jí na úrovni víceméně cizího člověka. Udržuji si od ní bezpečnou vzdálenost 100km a doufám, že nezná mojí adresu, aby se mi tu nemohla bez pozvání objevit, jak má ve zvyku. Pořád je pro mně nebezpečná. Ale už jsem si získal odstup. Poslední dobou jí začínám mít asi dokonce zase rád. Nikdy bych tomu nevěřil. Čím víc ji dokážu pozorovat nezúčastněně z povzdálí a bez emocí, tím víc začínám chápat, jaká doopravdy je. No je šílená, pomatená, chudák stařenka, už jí bude 65.
LáďaUO 26. 10. 2014 20:30 v reakci na raho 26. 10. 2014 13:38
Velmi výstižně shrnuté. Díky. Myslím, že varianta sebelítostivého mučeníka je poměrně častá a snadno odhalitelná. A dokonce se s těmi lidmi i dá nějak pracovat, protože už alespoň přiznávají, že trpí, byť zatím svalují vše na okolí a se sebou nic dělat nechtějí. Horší je to s variantou, kdy se trpící tváří, že je nad věcí, že má vše na háku, nad vším vyzrál a žádné velké emoce ho už neovládají, že už je ten dospělý zralý jedinec. Zkrátka, když se malá holčička oblékne do šatů královny, ještě to není královna a když se malý kluk navlékne do brnění ještě to není rytíř, byť si to o sobě můžou myslet. Moje zkušenost je, že bez přiznání si momentálního stavu, v jakém se člověk nachází (ať už si na to přijde sám nebo mu to odzrcadlí okolí), i kdyby to byl zrovna stav malého ubrečeného a vzteklého děcka (což si nikdo z dospělých nepřiznává zrovna rád) není žádný posun dopředu, směrem k opravdové dospělosti a zralosti možný.
Luci-t 26. 10. 2014 20:34 +4 v reakci na Jana Zvalíková 26. 10. 2014 12:00
tady nejde o vkus. Tohle jsou stránky, které nabízejí každému něco. Jako v restauraci je tam krupičná kaše pro děti, řízek pro puberťáky a chilli con carne pro ostré chlapy. Né každý si ale může dát všechno. Někdo nemůže mastné, někdo se chce zasytit a hladový nezvyklý žaludek nemusí strávit ostrá jídla. Zkuste si tedy sám před vstupem do restaurace rozmyslet, na co máte chuť a nemusíte pak vracet jídlo. Když to bude dobré, dáte dobré spropitné a když to není nic moc, dáte si doma housku, ale nemusíte hned dělat scény a volat kuchaře, že to chilli je moc pálivé
Klara 26. 10. 2014 20:37 +5 v reakci na Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 19:53
Vas prvni dojem byl spravny, otazniku snad netreba. Jsou to me domnenky,kt jsem myslela,ze mi potvrdite, ci vyvratite. Dobre tedy trefa - nehledate. Ale co Vas sem tolik tahne?
mmm 26. 10. 2014 20:38 +21
Celá diskuze i článek nic nemění na faktu, že rodiče by nikdy neměli slibovat dětem něco, co pak nikdy nesplní. Kryt nekryt, zmrzlina měla být, i kdykoli později. Aby malý Radkin dostal co měl. To názor mmm.
Luci-t 26. 10. 2014 20:48 +1 v reakci na Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 19:53
:-D to je tak vtipný ... vy se koukám nenecháte jen tak vykolejit nějakýma otázkama :-D
Luci-t 26. 10. 2014 20:56 +5 v reakci na Jan Majer 26. 10. 2014 18:30
Mně nevadí. Jsou i jiní, kteří by se tady dali odiagnostikovat :-)
DavidH 26. 10. 2014 21:00 +1 v reakci na DavidH 26. 10. 2014 20:26
Je dost lidí, se kterými si rozumím víc než s ní. To, co ji odlišuje od ostatních cizích lidí je, že je to žena, co mi dala život. Od toho tu byla. A to je víc než dost. No představte si, že by vám dal život třeba Václav Klaus, nebo Dagmar Havlová. No nezačali byste se o ně zajímat víc než o jiný "známý" lidi?
DavidH 26. 10. 2014 21:02 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 20:03
To snad nemyslíš vážně! Prostě s ním soucítím.
Michal 26. 10. 2014 21:07 v reakci na Peter Skacel 26. 10. 2014 17:36
Podľa mňa je ten článok zrelý a na úrovni, ťažšie sa chápe keď niekto dosiahne určitú metaforickosť v myslení v našich končinách, niekde na východe starší hovorili oveľa jednoduchšie a ľudia si tým lámali hlavu s plnou vážnosťou. Tu sa čaká výkon a práve z toho sa nám to celé smeje, pritom by som povedal, že by psychológia resp. ie nemala rozmýšľať za nás.
Kristina 26. 10. 2014 21:14 v reakci na DavidH 26. 10. 2014 21:02
Ja to napsala asi nejak netaktne... Mne se Vas napad libi, protoze s nim taky soucitim. Dotaz na "prijmeni" byl proto, ze ve vcerejsi diskusi psal nekdo pod prezdivkou Oblomov a pripadal mi stylove podobny Vam.
Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 21:14 v reakci na Klara 26. 10. 2014 20:37
Co je to za blbou otázku? Nic mě sem netáhne.
raho 26. 10. 2014 21:17 +1 v reakci na Lukáš 26. 10. 2014 18:38
Pane Lukáši, vykazujete mezery! Hostinec U kamenného stolu podle románu Karla Poláčka natočili v roce 1948 jako na dlouho jediný slušný film a role Tomáše a Spytihněva dostali Hrušínský a Beneš a role zrzavých dvojčat Frýbortová a Sedláčková (Adina Mndlová byla v té době odepsaná a snad už byla v emigraci).
Michal 26. 10. 2014 21:23 v reakci na Lukáš 25. 10. 2014 14:53
Raz som sa opýtal frajerky, ktorá dosť veľa číta či vie čo je to kniha. Otázka ju celkom zaskočila a keď som jej povedal, že kniha je "úsek", bola zaskočená ešte viac to som sa natom už celkom bavil , ale ona ma karhala, že sa to nie je vtipné. :)
mmm 26. 10. 2014 21:31 +8 v reakci na Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 21:14
No tak, Oldo, kápni božskou :) U tebe to tipuji na nudu :)
DavidH 26. 10. 2014 21:42 +4 v reakci na Hanča 26. 10. 2014 18:35
Přesně tak, nechte matku matkou a kupte si zmrzlinu pro sebe. Možná pak přijde sama a zeptá se, dcero, co to lížeš?
DavidH 26. 10. 2014 21:50 +14 v reakci na Jan Majer 26. 10. 2014 18:30
Lawa tu nehezky rozbíjí tu krásnou atmosféru pochopení, porozumění a lásky. Ruší mě to. Ale taky se mi to líbí. Jako by to k tomu tématu patřilo. To odmítání. Pro mně představuje emoce "ne, tohle neni pravda, jen mi nepište takový kraviny!" On je jako stín tohoto tématu. Cenzura by byla nejjednodušší, ale jestli jste mu bloknul nějaký ten příspěvek a on se vrací znovu a znovu pod jinými jmény, není to tak trochu symbolické? Jako to, co nechceme v životě vidět?
Klara 26. 10. 2014 22:05 +6 v reakci na Oldřich Dotovský 26. 10. 2014 21:14
Kdybych chtela byt podobne oskliva, polopaticteji by otazka znela: Co si tady lecite? Ale mate pravdu,nechme to plavat.
DavidH 26. 10. 2014 22:10 v reakci na Kristina 26. 10. 2014 21:14
Jo, právě jsem si toho "Oblomova" jinde všiml a došlo mi to. Přiznám se, že nejdřív sem si vygooglil, kdo to ten Oblomov vůbec byl :) Je to kazdopadne mooc zajimava diskuze. Lawa mozna ani netusi :)
DavidH 26. 10. 2014 22:25 +2 v reakci na DavidH 26. 10. 2014 21:50
Chci tim říct. Pokud je bajka pana Honzáka obraz, nejsou příspěvky Lawy vlastně tim samým? A my se mu snažíme něco vysvětlit, stejně jako těm rodičům.
Kristina 26. 10. 2014 22:26 +1 v reakci na klara o. 26. 10. 2014 18:34
Zajimavy pohled. Napada me ale, proc pak v tom Desateru v tomto pripade (vyhoda pro preziti), neni take prikazani o cteni nebo treba chraneni potomku. To je take jakoby zakodovano v cloveku, take je schopen opaku a pro preziti rodu je to dulezitejsi, nez aby prezili (pravdepodobne jiz neplodni, starsi) rodice.
raho 26. 10. 2014 22:28 +11 v reakci na DavidH 26. 10. 2014 21:50
Musím Vám sdělit, že Lawa je čajíček proti některým diskusním příspěvkům, které najdu pod svým blogem. Nejvíc mě ale pobavil jeden vědec, který mi vyhrožoval, že prosadí, abych dostal BLUDNÝ BALVAN, což je ocenění Spolku septiků (to není překlep, tak to kdysi jejich šéf v rozčílení napsal). Bohužel mě už opustil. Zato někteří soudruzi se mě drží jako klíště.
Kristina 26. 10. 2014 22:28 v reakci na DavidH 26. 10. 2014 22:10
:-D tak fajn, ze uz je mezi nami jasno... ;-)
sokol 26. 10. 2014 23:27 +4 v reakci na raho 26. 10. 2014 18:16
Pane doktore,miluji Vaše odpovědi.Jsou tak trefné a geniální ,že je mi hned na světě lépe.Díky a Váš článek také.Skvělé. lenka
Lukáš 27. 10. 2014 06:48 v reakci na raho 26. 10. 2014 21:17
Jé! Díky za doplnění přesných informací. Tyhle filmy mám moc rád, protože většinou zbytečně nikde nepsychologizovaly. Z dnešního pohledu možná byly trochu naivní, ale lidi tam prostě žili a na nic složitého si nehráli.
Luci-t 27. 10. 2014 09:45 +1 v reakci na raho 26. 10. 2014 22:28
kéž by od Vás nasáli trochu moudrosti, když už se tak drží
Oldřich Dotovský 27. 10. 2014 10:03 v reakci na Klara 26. 10. 2014 22:05
Ta mohla být klidně taky bez otazníku, jelikož se nejedná o otázku, ale opět o snahu něco konstatovat. Člověka to vede k zamyšlení nad tím, co vás vede k tomu, že jediné příspěvky, které vám stojí za to sem vložit, se týkají vašich konstatování o jiném diskutujícím. Jako nejpravděpodobnější se jeví žadonění o pozornost v kombinaci s nedostatkem důvtipu k tomu, aby vás napadlo udělat to méně okatě. Někteří místní maniaci si dají tu práci, aby alespoň předstírali diskuzi. Vás napadlo jedině nadhodit pozvání na kafe a čekat, jestli na to zareaguji, což je trik na úrovni osmé třídy základní školy. Jestli si tu tedy něco léčím, pak je to lítost nad podobně ubohými formami lidské existence, jako jste vy. A jestli mě sem něco táhne, pak je to vděčnost, že o sobě právem mohu mít lepší mínění než například o vás.
Luci-t 27. 10. 2014 10:06 +8 v reakci na Oldřich Dotovský 27. 10. 2014 10:03
a máte doma akvárko?