Když musíte někde čekat, je to ideální příležitost, abyste nedělali NIC. Využijte čas čekání, jako kdyby vám ho někdo věnoval. Máte ho sami pro sebe a pro své přemýšlení: třeba proč spěcháte, kam spěcháte, a co od toho očekáváte.

Peníze vydělávám snadno, zhodnotil by nezávislý pozorovatel. Povídám si s lidmi nebo si píšu do počítače. V očích mé kamarádky malířky něco neuchopitelného. Těžko se mi vysvětluje, že i já „potřebuji inspiraci“ ke svému dílu: až podle toho, co vymyslím, si povídám s lidmi nebo píšu do počítače. Že se živím přemýšlením.

Život mi změnilo jednoduché poznání, že moje činnost – ať už v práci nebo doma – je závislá na tom, jak dobře funguje mé přemýšlení. Ale jen poznání nestačí. Uvědomila jsem si, že abych se cítila dobře, potřebuje moje přemýšlení minimálně stejnou péči, jako úprava mého zevnějšku.

Zloděj přemýšlení

Nevím, kam dřív skočit, bývala moje oblíbená výmluva. Jak si mám najít čas ještě na přemýšlení? A to je právě ono. Otevřené emaily, které už několik dní čekaly na odpověď, excelová tabulka, do které se mi vůbec nechtělo, neuzavřená rozhodnutí třeba o uspořádání našich rodinných financí, abych za ně nemusela nést zodpovědnost, to všechno byli zloději mého přemýšlení.

Snažím se teď o větší poctivost sama k sobě. Formátování textu není psaní textu a surfování po internetu není rešerše.

Ať jsem se hnula, kam jsem se hnula, neustále mi byly v patách. Každou chvilku mě někdo otravoval a připomínal mi, že mám ještě udělat… Anebo mě žralo špatné svědomí. Špatně se mi s nimi přemýšlelo a v nespavosti mě obtěžovaly jako noční můra.

Většinou jsem měla pro své odkládání důvod. Sorry, jsem zahlcená, nemám na to čas. Bylo snadné vyhýbat se práci, do které se mi nechtělo. Měla jsem kole sebe tolik jiných lákavých úkolů. A tak jsem si třeba místo psaní článku uklidila kancelář, zalila květiny, roztřídila a archivovala emailovou poštu a dokonce jsem i objednala lístky do divadla.

Práce jako výmluva

Udělala jsem spoustu práce, byla jsem produktivní, ale ne tím správným způsobem. Na článku ani čárka a můj časový dluh rostl. Přiznám se, že přemýšlení mi pod tlakem moc nefunguje, moje myšlenky jsou příliš komplikované, neudržím si nadhled. Jako kdybych měla hlavu plnou vaty.

A tak se teď snažím o větší poctivost sama k sobě. Abych dokázala uznat, že už si zase beru jinou práci jako prokrastinační výmluvu. Začala jsem si uvědomovat, jak často mám tendenci se obhajovat, že jsem příliš zaneprázdněná. Samozřejmě že formátování textu není psaní textu a surfování po internetu bez cíle není rešerše.

Pro mne už neplatí, že čas jsou peníze. Za nejdůležitější pokládám schopnost svůj čas smysluplně využít.

A najednou jsem se od svého přemýšlení dozvěděla, že není důležité toho v životě hodně stihnout. Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek, pro mozek neplatí. Je to jen lidský orgán, který ve dne nutím do přemýšlení a v noci místo odpočinku pracuje dál bez mé vědomé kontroly. Archivuje a uklízí. Když na to nemá dost času (spánku), jeho schopnost přemýšlení se zhoršuje a tím se zhoršují i výsledky mé práce. Všechno je najednou namáhavější, problémy jsou větší a hledat na ně řešení je těžké…

Dokonce jsem přestala číst, co mi pod ruku přišlo. Myšlenky cizích lidí mě příliš odváděly od mých vlastních. Taky nemusím všude být, všechno slyšet a se všemi být kamarád.

Člověče, přemýšlej

Můj život je konečný. Skládá se z roků, měsíců, týdnů, dnů… i vteřin. Každá se počítá.  Pro mne už neplatí, že čas jsou peníze. Za nejdůležitější pokládám schopnost svůj čas smysluplně využít, naučit se o něm přemýšlet.

Při své dovolené v Laosu jsem se od místních lidí naučila jednu věc. Když musíte někde čekat, (to se vám v Asii stane často), je to ideální příležitost, abyste nedělali NIC. Využít čas čekání, jako kdyby vám ho někdo věnoval. Máte ho sami pro sebe a pro své přemýšlení: třeba proč spěcháte, kam spěcháte, a co od toho očekáváte.

Je docela zajímavé se občas sama sebe takhle zeptat. Jak naplnit svůj život štěstím anebo dokonce smyslem, který, jak někdy tiše doufám, mě samotnou svým významem třeba i přesáhne. Kdybych se zítra už neprobudila, třeba si stále na Psychologii.cz bude někdo číst mé články, bude o nich přemýšlet, bude s nimi polemizovat a jeho myšlenky ovlivní jeho další život.

Dříve jsem bývala pořádnější. Dnes jsem šťastnější.