Jedna z životních radostí, kterou můžete začít praktikovat okamžitě, jsou pochvaly. Ať už je dostanete, nebo dáte, promění vám den k lepšímu.

Nedávno jsem ve Spojených státech, kde žiju, vyrazila do knihovny, kde mě hned u vchodu uhodila do očí nástěnka a na ní velkým písmem vzkaz: „Dlouho jste žádný nedostali? Utrhněte si kompliment.“ Níže na nástěnce visel papír velikosti A4 s rozstříhanými konci, jak jsme zvyklí z inzerátů, a na nich byly věty jako například: 

• Dnes ti to sluší.
• Ten projekt se ti povedl.
• Tvá práce má smysl.

Vedle pak byla možnost na papír napsat a na nástěnku pověsit, kdy naposled vám někdo řekl něco hezkého. Zatímco papír s komplimenty byl po dvou hodinách, které jsem v knihovně strávila, téměř otrhaný, pochval na nástěnce moc nepřibylo. Musím říct, že v Americe mě to dost překvapilo.

Znamená to, že komplimenty potřebujeme, ale nedostáváme? Nepamatujeme si? Z jakého důvodu se s nimi odmítáme svěřit? Je to jen nedostatek času napsat dvě slova, nebo je v tom něco víc – třeba že jim tak úplně nevěříme? Potom tedy, proč si trháme z nástěnky a s úsměvem si schováváme do peněženky ty napsané na počítači, jež nám nedal nikdo konkrétní?

Přemýšlejte méně, bude vám lépe

Myslím si, že tento nápad americké knihovny je skvělý způsob, jak udělat radost a zároveň se zamyslet, proč něčeho tak nenáročného, jako je kompliment, nevyužíváme v životě častěji. Svou porci radosti si totiž z celé této transakce neodnáší jen ten, kdo kompliment dostane, ale i ten, kdo ho vysloví nebo napíše na papír, jak jsem se přesvědčila u naší knihovnice, která celý nápad vymyslela a po očku sledovala úsměvné reakce na svůj počin u nástěnky, aby se – také usmívala! 

Řada lidí tvrdí, že dávání komplimentů je jenom jakási výplň konverzace, když už nevíte, co říct, nebo dokonce forma úplatku, kdy druhého chcete k něčemu zneužít, takže mu něco pochválíte a doufáte, že to půjde snadněji. Mají zkrátka pocit, že je to podvod, a tak raději mlčí. Ale co když o tom jen špatně přemýšlíme? Co když naše největší chyba v souvislosti s komplimenty je nakonec ta, že o nich vůbec přemýšlíme, místo abychom si je jednoduše užili? 

Když jsem nedávno byla běhat, na sedmém kilometru do kopce jsem marně popadala dech, z čela mi tekl pot přes rudé tváře a někde mezi koncem zad a začátkem zadku se mi zarýval domovní klíč, který v legínách nikdy nedrží pozici. Už jsem si začínala myslet, že to otočím, když se odkudsi ozvalo: „Hey, beautiful bum!“ a řidič černého Audi mi pochválil zadek.

Necítila jsem se, že jsem hodna přijímat komplimenty. Tím spíš za své pozadí, které obvykle vyhodnocuju jako nejproblematičtější část těla. A vůbec, počítá se kompliment od někoho, kdo kolem projíždí v autě rychlostí zhruba třicet mil za hodinu, takže jeho pohled stoprocentně musí být zkreslený? Co když takhle volá na každou? Navzdory tomu, co se mi prohnalo hlavou, jsem se usmívala a nakonec zvládla jedenáct kilometrů. 

Když slyšíme pochvalu, mozek nám pošle dávku příjemné sebedůvěry a navíc se okamžitě stáváme lepšími v čemkoliv, co právě děláme.

I kdyby měl řidič deset dioptrií, i kdyby mi lhal, těžko jsem mohla zapřít prokazatelný vliv, který na mě jeho slova měla: udělal mi radost a motivoval mě zvládnout něco, co jsem pár vteřin předtím považovala za nezvládnutelné. Na lichotku jsem tenkrát zareagovala ještě větším zčervenáním a předstíráním, že jsem přes sluchátka nic neslyšela, což mě zpětně vlastně mrzelo, protože zase tolik komplimentů nedostávám.

Důvod přitom nebude jenom ten, že je druzí neradi dávají, ale také že je neumím přijímat. Kolikrát jsem se přistihla, když mi někdo něco pochválil, jak drmolím: Ale prosím tě, tyhle šaty jsem koupila ve výprodeji za deset dolarů. Anebo: Vždyť to nestálo za řeč. Největší díl práce udělal stejně – a jmenuju někoho jiného.

„Když pokaždé jednáš, že si pochvalu nezasloužíš, jak dlouho čekáš, že se druzí budou namáhat odporovat ti?“ řekl mi nedávno jeden můj známý. Nejen že autory lichotek neumím ocenit, ale když už mi nějakou dají, svým přístupem vycházejícím z minimální sebedůvěry jim způsobuju zklamání a upírám radost. Asi jako by mi dávali dárek a já jim řekla, že ho nechci. Byť by ho třeba nemysleli upřímně a chtěli za to nějakou protislužbu, záleží na tom ve chvíli jeho předání? 

Mozek si to přebere

Kupodivu i komplimenty, které by jako komplimenty vůbec fungovat neměly, mi dokážou zvednout náladu. Třeba ty jsi nějaká štíhlejší, což automaticky říká, že když jsme se viděli naposled, byla jsem tlustá, a teď je to o něco lepší. Jakkoliv hloupě to zní, v aktuální chvíli nemůžu zapřít, že i tento kompliment mě vlastně potěší. Myslela jsem si, že příliš nefungují ani klišé typu tobě to dneska sluší, ale nástěnka v knihovně mě přesvědčila, že i obecná tvrzení a povrchní komentáře pro nás evidentně na pár vteřin či minut mají svůj smysl.

A minulou neděli, kdy jsem běžela půlmaraton, jsem zjistila, jak prospěšně fungují i komplimenty v podobě drobných lží. Na ohromném krpálu v San Francisku, kdy už jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že to vzdám a zbytek trasy dojdu, stál jakýsi muž, který když jsem s útrpným výrazem probíhala kolem, zavolal: „Jsi skvělá! Nejlepší! Vyhraješ!“ Ačkoliv jsem věděla, že nejlepší už jsou v tuhle dobu dávno v cíli, potěšilo mě to a nakoplo, abych se ještě trochu snažila – koneckonců vždyť mě jenom bolí nohy, neumírám.

Samozřejmě, kompliment specifičtější a konkrétnější hned tak nezapomenu (do konce života si budu pamatovat na kompliment od muže, který mi pochválil ruce a dlouhé prsty, stejně jako kdy a kde se to odehrálo), jeho autora nebo autorku budu považovat za vůči mé osobě pozornější a komplimentu snáz uvěřím, přesto si myslím, že v konečném důsledku záleží víc na tom, zda se vůbec nějaká slova odvážíme vyřknout, než co přesně bude jejich obsahem. 

Jak zjistil profesor Norihiro Sadato z Národního institutu pro psychologii ve studii zveřejněné v roce 2012 v časopise PLOS One, když slyšíme pochvalu, mozek nám pošle dávku příjemné sebedůvěry a navíc se okamžitě stáváme lepšími v čemkoliv, co právě děláme. Není potřeba, abychom komplimentu věřili a pitvali,

• jak to dotyčný myslel
• jestli to je pravda, nebo ne
• a co za to případně očekává.

Stačí ho nechat projít a zaměřit se na aktuální příjemný pocit, který nám přinesl. Mozek zařídí vše ostatní. A abychom tu radost přenesli i na jeho autora, není potřeba nic vymýšlet, připravovat ani nacvičovat reakce na kompliment před zrcadlem, jak nám leckdy radí v časopisech.

Děkuju. Toto málo stačí k velké radosti. Na obou stranách.