K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Jak poznat lež

Většina z nás lže špatně a zároveň se nechá snadno oklamat. Proč tomu tak je?

Michal Čakrt

Michal Čakrt

1. 7. 2011

Lze odhalit, že nám někdo neříká pravdu? Technika zatím spolehlivé řešení nenabízí. Existují však jemnější metody založené na tréninku a schopnosti všímat si maličkostí.

Říká se, že není nic snadnějšího než zalhat a že jen málo věcí je tak obtížných jako lež odhalit. Poprvé se pokusil zalhat Kain o tom, že nezabil Ábela. Bůh je ale, jak známo, vševědoucí, takže se nedal ošálit. My takové schopnosti nemáme, a tak se musíme spoléhat na jiné prostředky.

Autoritou v oboru odhalování lží je profesor Paul Ekman ze San Franciska. Zabývá se tím od sedmdesátých let. Mladému vědci tehdy vyprávěli kolegové z psychiatrické léčebny o pacientce Mary, která se několikrát pokusila spáchat sebevraždu. V léčebně se pak podrobila terapii a její psychický stav se zlepšoval. S lékařem, který měl rozhodnout o tom, zda ji na víkend pustí k rodině, přesvědčivě hovořila o nově nalezeném smyslu života, o tom, jak se těší, až zase uvidí své blízké.

Noc před cestou se však zhroutila. Přiznala se, že stále zoufale touží zemřít. Cítila se provinilá, že lékaři lhala, a tak nakonec přiznala pravý stav věci. Nakonec ji zachránili a Mary prožila ještě mnoho let spokojeného života.

Paul Ekman a jeho tým nenacházeli ve filmu, který se při takovýchto hovorech s pacienty někdy pořizoval, žádné stopy lži. Teprve když jej úmorně analyzovali políčko po políčku, všimli si, že když Mary měla lékaři povědět o svých budoucích plánech, přelétl jí obličejem sotva postřehnutelný stín zoufalství. Tak Ekman objevil základní prvek toho, na čem postavil svůj systém odhalování lží – zlomek sekundy trvající změny v obličeji (nazval je mikrovýrazy) a téměř neznatelná gesta.

Se lhaním totiž souvisí řada emocí: pocity viny, strachu, studu, a někdy dokonce i slasti – to když oklamání jiného člověka vyvolává euforii. Emoce přitom automaticky spouštějí řadu tělesných procesů, jež nelze ovládnout, nebo jen nedokonale a s velkým úsilím. Toho se pak nedostává jinde.

Známky probíhajícího vnitřního boje je tedy těžké skrýt. Lhář může mluvit se zámlkami, nepřirozeně gestikulovat, dochází u něj ke změnám hlasu, tónu, očních zornic, k pocení… Možných známek lži je dokonce tolik, že je těžké se v nich orientovat. Naštěstí ne všechny mají stejnou vypovídací hodnotu.

Řeč těla a lež

Metoda profesora Ekmana se soustřeďuje na výrazy obličeje. Naše tvář je nesmírně složitý systém, který funguje duálně: některé svaly můžeme ovládat vůlí, jiné jsou autonomní.

Odhalit nelze pouze ty, kdo své lži skutečně věří, například takzvané bájivé lháře.

Celkem má náš obličej k „dispozici“ 43 svalů, jež spolu mohou teoreticky vytvořit kolem deseti tisíc různých výrazů a grimas. Profesor se zaměřil na zhruba tři tisíce z nich, které má smysl studovat. Pro jejich analýzu vytvořil systém zvaný FACS (Facial Action Coding System).

S jeho pomocí dokáže odhalovat rozpory mezi tím, co daná osoba říká, a jak se při tom tváří. Klíčové výrazy obličeje přitom trvají pouze nějakých 400 milisekund, méně než půl sekundy. Většina lidí si jich nevšimne a nezaznamená je ani sám lhář. Jsou výsledkem hry svalů, nad nimiž nemáme kontrolu.

Přesto je možné naučit se tyto miniaturní „tiky“ vnímat, dokonce i bez pomoci přístrojů. Většina lidí to podle Ekmana zvládne za pouhou hodinu tréninku. Kurzy, které profesor pořádá, absolvovaly tisíce policistů, pracovníků ambasád, bezpečnostních a tajných služeb, ale třeba i lékařů, kteří chtějí zjistit, zda pacient netají depresi nebo nelže o dodržování léčebného režimu. Odhalit zpravidla nelze pouze ty, kdo své lži skutečně věří, například takzvané bájivé lháře.

Kde vznikají smyšlenky

Zatímco Paul Ekman studuje vnější projevy lhářů, probíhají i pokusy zjistit, co se děje v jejich hlavách. Snaží se o to profesor Daniel Langleben z Pensylvánské univerzity, jenž si na pomoc vzal zobrazování mozku metodou magnetické rezonance (fMRI).

Pokusných osob se ptal, zda mají či nemají určitou kartu, a sledoval, jakou mozkovou aktivitu vzbudí pravdivá a lživá odpověď. Zjistil, že určité oblasti v čelní části mozku jsou při lhaní aktivnější.

„Zatím ještě nemáme mapu mozku, která by lokalizovala oblasti podvodu, ani to nebylo v této chvíli naším úkolem,“ říká Langleben. Přesto je možná profesor na stopě něčeho, co lze nazvat zónami lži.

Lhaní zaměstnává jiné oblasti mozku než pravda, ovšem které oblasti to jsou, je zatím nejasné, protože se liší podle typu smyšlenky.

Že to ale s hledáním zón lži nebude jednoduché, signalizují výzkumy harvardského psychologa Stephena Kosslyna. Oblasti identifikované Langlebenem jsou totiž aktivní nejen při lhaní. Kosslyn se proto začal zabývat lhaním v celé jeho složitosti, například tím, jak se od sebe jednotlivé lži navzájem liší:

  • Týká se lež vás, nebo někoho jiného?
  • Vztahuje se na něco, co jste dělali včera, nebo na to, co bude dělat zítra váš kamarád?
  • Jak silně ji prožíváte?
  • Jak vážné může mít důsledky?

Každý typ může aktivovat různé části mozku, protože vyžaduje jiné neurální procesy. Harvardský vědec se rozhodl porovnat například aktivitu mozku při spontánních lžích a výmyslech připravených předem.

Spontánní lhaní vyžaduje, aby lhář nejenom lež v danou chvíli vygeneroval a byl ji schopen podržet v paměti, ale současně si také pamatoval i pravdu, aby ji náhodou nevyzradil. Nacvičenou lež si lhář musí pouze vybavit, protože vlastní „kreativní činnost“ už proběhla.

Kosslynovy pokusy potvrdily, že spontánní a připravená lež jsou z hlediska mozkových aktivit dvě různé věci. Obě si vyžádaly určitou kapacitu mozku, ale vzájemně odlišnou. Potvrdilo se tak, že lhaní zaměstnává jiné oblasti mozku než pravda, ovšem které oblasti to jsou, je zatím nejasné, protože se liší podle typu smyšlenky. Mozkové mapě lhaní jsme tak blíže zatím jenom o píď.

Problém s magnetickou rezonancí je i praktický. Jen si to představme: málokde mají k dispozici zařízení za mnoho milionů, do něhož vyšetřovanou osobu zasunou a donutí ležet v absolutním klidu s upevněnou hlavou. Mapování mozku lhářů tak nejspíš dlouho zůstane jen akademickou disciplínou.

EEG dokáže zjistit už i to, zda se někdo chystá lhát – dokonce ještě předtím, než se daná osoba rozhodla neříkat pravdu. Vypadá to jako sci-fi, ale je to tak.

Lžeme rychleji, než tušíme

Magnetická rezonance je navíc schopna snímat mozek pouze v intervalech, které nemohou být kratší než dvě sekundy. Lže se ale rychlostí blesku, v řádu milisekund po stimulu. S tím si umí poradit elektroencefalogram (EEG). Odpoví na otázku, „kdy“ se lež zrodila, ale zase není příliš dobře schopen určit „kde“.

Aby možnosti přístroje vylepšila, použila neuroložka Jennifer Vendemiová z Jihokarolínské univerzity místo obvyklých 12 elektrod snímajících mozkovou aktivitu více než desetinásobek. Zdokonalený přístroj zachycuje mozkové vlny, které v mozku vznikají zpravidla 300 až 400 milisekund po stimulaci.

Vědci zkoumali více než 600 pokusných osob, kterým předkládali pravdivé i nepravdivé výroky, jako „Tráva je zelená“ nebo „Had má 13 nohou“. Testovaní měli odpovídat buď pravdivě, nebo lhát, podle toho, v jaké barvě byl text napsán.

Zalhat trvalo pokusným osobám významně déle, než když říkaly pravdu: rozdíl činil až 200 milisekund. Elektrody při lži navíc zaznamenaly zvýšenou kognitivní aktivitu, a to ve stejných oblastech, které určila i magnetická rezonance.

Praktické použití obou metod je zatím v nedohlednu. Pozoruhodné však je, že EEG dokáže zjistit už i to, zda se někdo chystá lhát – dokonce ještě předtím, než se daná osoba rozhodla neříkat pravdu. Vypadá to jako sci-fi, ale je to tak.

První reakce mozku totiž nastávala již 240 až 260 milisekund poté, co se na obrazovce objevil daný výrok. To je ale doba, která postačuje pouze k pojetí záměru, nikoli ještě k akci – ta zabere dalších 400 až 600 milisekund.

„Je to, jako by nám technika brala právo rozhodnout se, jak odpovíme,“ poznamenává profesorka Vendemiová. Když může někdo vědět lépe než vy, co mozek naznačuje, že nakonec uděláte, jaký máme prostor pro svou svobodnou vůli v onom okamžiku trvajícím pouhých několik milisekund?

Rodiče své potomky od lhaní systematicky odrazují a navíc předstírají, že na každou nepravdu ihned přijdou. Současně se snaží také o to, aby děti neuměly prohlédnout jejich vlastní kamufláže.

I lži mají právo na existenci

Odhalit spolehlivě lži tedy není snadné a žádné schůdné technické řešení se zatím nerýsuje. Přitom, jak dokazuje profesor Ekman, jsme spíše špatnými lháři – a současně se necháváme snadno obelhat. Proč tomu tak je?

Podle jedné hypotézy je to tím, že na lhaní i odhalování lží nás nedostatečně připravila evoluce. Naši předci žili v prostředí, v němž se toho moc nedalo utajit. V tlupě, kmeni či pospolité rodině všichni o sobě věděli všechno a případný podvod by byl zřejmě nejenom okamžitě odhalen; mohl by mít i fatální následek – exkomunikaci.

Pokud tato hypotéza platí, pak by zákonitosti přirozeného výběru nijak nezvýhodňovaly ani lháře, ani ty, kteří je uměli rozpoznat.

Další důvod spočívá ve výchově. Rodiče své potomky od lhaní systematicky odrazují a navíc předstírají, že na každou nepravdu ihned přijdou. Současně se snaží také o to, aby děti neuměly prohlédnout jejich vlastní kamufláže – Ježíškem počínaje a sexuálním životem konče.

První úspěšná lež je přitom významným mezníkem zrání. Dítě zpravidla dokáže poprvé úspěšně zalhat někdy mezi třetím a čtvrtým rokem. Je to chvíle, kdy si uvědomí vlastní jedinečnost. Začíná chápat, že to, co se odehrává v jeho hlavě, není totožné s tím, co se děje kolem něj a v hlavách jiných lidí. S první lží mamince se najednou začíná zásadně měnit povaha jeho světa i vztahová a mocenská rovnováha: já vím něco, co ty nevíš.

Tím začíná důležitá role, jakou lži v životě hrají. Pomáhají nám totiž ochránit si osobní prostor, do něhož bez dovolení nesmějí ani naši nejbližší. Bez lží bychom takovouto skrýš neměli, a neměli bychom tedy ani vnitřní život, který by byl jenom a nezcizitelně náš. Chtěli bychom, aby nám do našeho soukromí mohli pronikat jednou vládní úředníci, jindy třeba i naši nejdražší?

Zdá se, že jediný horší než náš nedokonalý svět neustálých pochybností a nejistot, kdo si kdy vymýšlí a klame, by byl už jenom svět, v němž bychom odhalili každou lež a všichni by říkali pravdu a nic než pravdu.

Detektor lži

Klasický přístroj pro detekci lží, přesněji polygraf, zaznamenává změny v dechové frekvenci, pocení a krevním tlaku a další fyziologické údaje. Výsledky obsluha porovnává s položenými otázkami. Používají se dva typy dotazování: Technika kontrolních otázek spočívá v kladení dotazů vztahujících se k vyšetřovanému činu („Ukradl jste těch 100 tisíc?“) a otázek kontrolních („Kdybych se vás zeptal: ‚Vzal jste si někdy před dosažením plnoletosti něco, co vám nepatřilo?‘, jak byste mi odpověděl?“ nebo „Je dnes úterý?“). Formulace kontrolní otázky i chování vyšetřovatele směřují k tomu, aby se vyslýchaný buď ocitl v rozpacích a snažil se hájit, nebo byl zcela v klidu. Předpokládá se, že ti, kdo jsou nevinní, budou silněji reagovat na provokativní kontrolní otázky než na dotaz k šetřenému činu. Metoda znalostí pachatele je vedena snahou neobvinit nevinného. Vyšetřovatel předkládá řadu variant, z nichž jen jedna je pravdivá a může ji znát pouze pachatel. V reakci na pravdivou variantu pravděpodobný viník projeví větší fyziologickou aktivitu, i když odpoví „Nevím“. U obou metod jsou výsledky zatíženy značnou chybou a ve většině zemí před soudem jako důkaz neobstojí.

Článek vyšel v týdeníku Respekt.

Diskuse 0