Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak se točí AIDS

Co s vámi udělá setkání s nemocným AIDS v posledním stadiu? Soucit a lítost? Spíš strach a hnus.

Ze seriálu: Život s diagnózou

František Růžička

František Růžička

24. 6. 2010

Od první chvíle mi byl nesympatickej. Lítost? Určitě, velká. Ale bloudila jak pecka až kdesi dole v plicích.

Vychrtlej, prořídlý vlasy, přepečlivě načesaný jeden vedle druhýho, nakláněly se poslušně na jednu stranu. Když se uchechtne, snad aby zlehčil situaci, vykouknou malý zoubky. A hlavně ty přivřený,  pátrající baziliškovský oči. Za půl roku mu bude čtyřicet.

Čapne mě za ruku a vtáhne do žižkovskýho minibytu. Do pokoje jdeme kolem koupelny, otevřenýma dveřma vidím nádobí rozvalující se ve vaně. No, chuťovka, zamotá se mi hlava. A to ještě nevím, co mě čeká. Na pečlivě utřeným stole tři trička složený do komínku. Rozhlížím se a připadám si jako vejr – ve filmařský hantýrce se tomu říká obhlídka.

Pan Petr  má AIDS v rozvinutým stadiu. Budeme o něm točit dokument. Moc se na to těší. Bude středem pozornosti a o svý bolesti poví lidem. „Konečně nějaký vzrůšo. Něco se děje, rozumíte? Kamarády nemám, vykašlali se na mě. Co já jim všechno zvenku vozil! Stálej vztah? Mezi náma, to nejde. Jednou si povíme. Ještě ta televize, knížky už nečtu. A každý ráno citrón. Nestih jsem si převázat nohy, pudem někam ven?“

„Jak chcete,“ rozhlížím se.

„Moc už mi toho nezbylo,“ polkne někdejší průvodce. „Prodávám, co se dá. Naši jsou na Slovensku, vědí, že jsem nemocnej, ale dva roky už jsem je neviděl. Dálka, víte?“ Sedne si na gauč. „Podívejte!“ Chodidlo naběhlý krví, hnisající boláky. Mimoděk  si drhnu dlaň o koleno, div že si džíny neprodřu. Druhá noha vypadá ještě hůř.

Divím se, jak svižně sestupuje ze schodů. V hospodě si pomalinku vychutnává guláš, já do sebe házím třetího frustračního ferneta.

„To mám z toho, že jsem to semeno polknul,“ řekne a odstrčí talíř. Sedíme v nabitým výčepu, sami u stolu: „To víte, tady na Žižkově se všechno hned rozkřikne.“

Dva prašivci, napadne mě. Snažím se chovat přátelsky, ale cítím, že mi to vůbec nejde. Na záchodě si myju ruce jako zběsilej a připadám si dílem jako pitomec, dílem zbabělec.

Den nato za ním jedeme do nemocnice na Bulovce. Petr leží jak hromádka neštěstí na kapačce. „Tak už budeme točit?“ Režisérka se zhoupne na patách a po deseti minutách řečí o ničem řekne: „Podívejte, Petře, já jsem tady za tu zlou. Vypadáte strašně. To mi kamera neveme.“ V tý chvíli bych ji zabil.

Naštěstí není jediná. Po týdnu absolvujeme s kamerou Petrovo denní kolečko. Ze zatuchlýho bytu, kde až na poslední chvíli vypne televizi, do samošky pro minerálky. V autě pečlivě vykusuje citrón, dál  Bulovka, kapačka, pak do karlínskýho Domu světla pro nemocný AIDS, kde padne ve svým pokojíčku, kam se má brzy nastěhovat, vyčerpaně na postel.

„Teda, Franto, ty máš věci,“  řekne mi režisér. Ani produkčnímu a kameramanovi není do skoku. Už podruhý jedeme do Petrova bytu. Lomcuje se mnou strach, aby se nikdo neuřek a Petra nechtěně neurazil. Hlavně ale aby už bylo po všem. Poprvé mi dochází, že Petr moh už včera umřít.

Petr ale bez ostychu, jako filmovej hrdina, vytahuje šuple s lékama. Vysvětluje, nač je kterej, pak sedá na gauč, zvedá obě nohy, odmotává krví a hnisem nasáklý obvazy a nastavuje krvavý nohy deset čísel před kameru. „Nechcete kafe?“

Tisková zpráva

K 31. březnu  2010 bylo u nás diagnostikováno celkem 1.388 HIV pozitivních osob, z tohoto počtu u 299 propuklo AIDS a již 158 na AIDS zemřelo.

Vzpomenu si na nádobí ve vaně, kde si Petr opatrně sprchuje nohy, a utíkám ven na chodbu. Chce se mi zvracet. Empatie, soucit, strach? Ty se kutálejí až dolů do sklepa. Ve vteřině je střídá úzkost. Čistá sprcha kdyby tak byla. Domů!

Využívejte celý web.

Předplatné

Když si sedneme všichni, celej filmovej štáb, ven na zábradlí na cigárko, je ticho. Občas se někdo z nás pokusí nadhodit něco rádoby vtipnýho, ale vrže to. Samá křeč. Čekáme, až si Petr už podruhý to ráno převáže krvavý chodidla. Vezeme ho zase na Bulovku.

A pak do Karlína do Domu světla. Sem tam se mi na chodbě mihne před očima odbarvená smějící se  hlava, šňůry plný voňavýho vypranýho prádla, v kuchyňce sterilně čisto. Sedám si k Petrovi na postel, ale cítím, že na  otázky, které jsem mu chtěl položit, už odpověď mám. Zbytečně bych ho trápil.

Samota uprostřed lidí, zdálky snad alespoň mávající venkovská slovenská rodina, v ruce buď obvazy nebo televizní ovladač. Dotočili jsme. Dva měsíce poté Petr zemřel.

Autor je bývalý novinář, od roku 1995 se léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše pravidelně o svých zkušenostech.

Diskuse 0
Život s diagnózou
Seriál

Autor se od roku 1995 léčí s těžkou maniodepresivní psychózou. Pro Psychologii.cz píše o svých zkušenostech.

František Růžička

  • Zdraví