Je dobré poukázat na to, že se v okolí děje něco špatného. Je dobré, aby se o tom mluvilo. A obvykle předpokládáme, že když se lidé veřejně bouří nad nespravedlnostmi ve světě, které se jich přímo netýkají, jejich motivace je altruistická – jde jim prostě o dobro druhých.

Zajímavé ale je, že kdesi v hlubších vrstvách se v některých případech rozhořčujeme nad špatností i proto, abychom se zbavili pocitu viny za své vlastní přičinění v tom, co se děje. A abychom posílili své přesvědčení: „Já jsem morální člověk.“

Aspoň se tím zabývá výzkum z letošního roku od amerických psychologů Lucase Keefera a Zacharyho Rothschilda. O co šlo?

Pokaždé rozdělili lidi (konkrétně Američany) na dvě skupiny. Oběma předložili článek o nějaké nepravosti ve světě – o změně klimatu nebo o strašných podmínkách, ve kterých pracují lidé v rozvojových zemích, a o dětské práci.

Jenže v jednom případě byl článek napsaný tak, aby vina dopadla na Američany. U změny klimatu z článku vyplývalo, že největší vinu nesou američtí zákazníci. U dětské práce mluvil článek o drobných věcech, kterými američtí zákazníci takovou situaci umožňují. Respondenti měli dokonce vyhodnotit, nakolik odpovídají popisu takového „nezodpovědného amerického zákazníka“.

Ve druhém případě za změnu klimatu podle článku mohli Číňani. A další článek zase zmiňoval nelidské pracovní podmínky v továrnách na produkty Apple a neschopnost firmy proti nim zasáhnout. Respondenti tak byli tak nějak z obliga. Nemuseli se cítit za nespravedlivou situaci spoluzodpovědní.

A potom účastníky výzkumu nechali vyplnit různé krátké dotazníky. Ptali se jich:

• Do jaké míry vnímají svou vlastní a do jaké míry kolektivní vinu?
  
• Jak moc se hněvají na nadnárodní korporace nebo ropné společnosti zapojené do destrukce životního nebo pracovního prostředí?
  
• Nakolik si přejí, aby byl někdo potrestán?
  
• Nakolik jsou přesvědčeni o vlastní morální bezúhonnosti?
  
• A jaké jsou obecně jejich postoje k prezentovaným tématům?
  

Někteří respondenti měli možnost vyjádřit svůj hněv na třetí stranu, jiní ne. A výsledek?

Čím více lidé cítili vlastní vinu, tím víc chtěli někoho potrestat

To je hlavní závěr Keefera a Rothschilda. Když máte pocit, že svým chováním nějak přispíváte ke zlu, nejspíš budete hledat, na koho svou vinu hodit – a budete se mnohem víc zlobit na ropné společnosti a korporace.

A teď to nejzajímavější:

Jakmile svůj hněv veřejně vyjádříte, zmenší se nepříjemný pocit viny. A znovu získáte pocit, že vy jste dobrý člověk.

Ti, kdo v experimentu četli článek o nezodpovědných amerických zákaznících, cítili větší pocit viny než ti, kterým byl předložen článek o nezodpovědnosti Číňanů.

Ale jen tehdy, když neměli příležitost vyjádřit spravedlivé rozhořčení nad praktikami ropných magnátů. Když to udělali, jejich pocit viny byl najednou naopak nižší než u kontrolní čínské skupiny.

Za každou cenu si potřebujeme udržet pocit, že jsme dobří lidé

Víte, co je zajímavé?

Zatímco ohrožení víry v to, že jsem dobrá a morální lidská bytost, vedlo k rozčilení a touze potrestat třetí stranu, celé to fungovalo i naopak. Když dostali respondenti za úkol chvíli vyprávět o tom, proč jsou dobří lidé, přestali se tolik hněvat i na továrny a rafinerie.

Celé to vlastně vůbec neznamená, že by se lidé neměli rozčilovat nad tím, když se děje něco špatného. Že byste se neměli hlásit ke kauzám, které jsou pro vás důležité, a informovat o nich okolí. Tím spíš, pokud v dané oblasti aktivně děláte něco pro zlepšení.

Špatné bude, když nám tyto veřejné bouře budou sloužit k tomu zapomenout na vlastní díl zodpovědnosti.