K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak si vykoktat Oscara

Do kin dnes přichází film o boji otce současné britské královny s psychickým handicapem.

Darina Křivánková

10. 3. 2011

Byl stydlivý, neměl dostatek sebevědomí, navíc koktal. Vystupování na veřejnosti mu působilo trauma. Když reprezentoval královskou rodinu při společenských událostech, trpěl. Jako druhorozoný syn nikdy nepočítal s nástupem na trůn.

Film Králova řeč získal celkem čtyři Oscary. Colin Firth si odnesl sošku za mužský herecký výkon v hlavní roli, Tom Hooper za režii, David Seidler za původní scénář a snímek triumfoval rovněž v hlavní kategorii – akademie jej jmenovala nejlepším filmem roku.

Ve chvíli, kdy si šel Tom Hopper pro Oscara za režii, bylo jasné, že Králova řeč musí být filmem roku. Akademici dali přednost nenákladnému (15 miliónů dolarů), komornímu britskému snímku před mnohem dražšími americkými filmy. Králova řeč porazila westernovou Opravdovou kuráž, megalomanský Počátek i ambiciózní The Social Network.

Síla Královy řeči tkví právě v její subtilnosti. Je to film, jenž navenek působí jednoduše, k ryzímu tvaru se tu ale docházelo vcelku rafinovaně, v souladu s tím, co si žádá „královské téma“. Naopak královští hrdinové tu dostávají lidský rozměr, aniž by přicházeli o svou důstojnost. A někde mezi tím se rodí jiskření, které z dobrého filmu dělá výborný a z pozoruhodného nezapomenutelný.

O Králově řeči se obecně ví, že vypráví příběh koktavého krále. Sama koktavost ale ještě není tématem, je jen prostředkem. Důležitý je tu fakt, že druhorozený syn britského krále Jiřího V., mezi blízkými oslovovaný Bertie, s nástupem na trůn nikdy nepočítal. Byl stydlivý, neměl dostatek sebevědomí, a navíc koktal. Vystupování na veřejnosti mu působilo trauma. Když reprezentoval královskou rodinu při společenských událostech, trpěl.

Kdo byl Lionel Logue

Film Králova se opírá o skutečné příběhy skutečných lidí. Králi Jiřímu VI. našla jeho přičinlivá žena hlasového terapeuta. Byl to svérázný muž pocházející z Austrálie. Narodil se v roce 1880, už jako kluk objevil kouzlo hlasu, řeči, recitace, fascinoval ho rytmus, možnosti intonace. Jako šestnáctiletý začal studovat řečnické umění a pravidelně se umísťoval v soutěžích, jež se v tomto oboru pořádaly. Později si založil školu řečnického umění a recitace a po večerech vystupoval se svými recitály (tahle forma společenské zábavy byla na přelomu 19. a 20. století dost oblíbená), zároveň propadl divadlu a stal se z něj vášnivý ochotník.
Loguovým prvním medicínským případem byl veterán z první světové války zasažený yperitem. V londýnské nemocnici mu řekli, že už nikdy nepromluví. Logue případ vyhodnotil jinak: plyn zasáhl hrdlo, patro a mandle, nikoli hlasivky. S těmi Logue dokázal pracovat, po týdnu byl pacient schopen vyslovit „á“ a po necelých dvou měsících plynule hovořil. Logue léčbu v novinách popsal jako „trpělivou výuku hlasové tvorby spojenou se snahou upevňovat pacientovu důvěru ve výsledek“.
Byla to táž směs tělesných a psychologických cvičení, jež pak využil při práci s koktavým Jiřím VI. Ten do Loguovy londýnské ordinace poprvé vstoupil v říjnu 1926 ještě jako vévoda z Yorku. Po počátečních rozpacích začala mít léčba úspěch, Logue sloužil králi nejen jako řečový terapeut, ale i jako psycholog a blízký přítel. Stal se součástí královské rodiny, doprovázel panovníka na všech důležitých akcích, byl připraven kdykoli pomoci. Zemřel v roce 1953, o rok později než král.

Bertieho starší bratr Edward měl sice šarm, sebevědomí i přízeň lidu, měl ale i americkou, navíc rozvedenou milenku, s níž se rozhodl za každou cenu oženit. Tou cenou byl královský trůn. Edwardova abdikace nedlouho po jeho nástupu na trůn patřila k nejtemnějším okamžikům novodobé historie královské rodiny (zastínila ji až Dianina tragická smrt). Zatímco milovaný Edward před svou povinností utekl, plachý Bertie ji – byť se sebezapřením – přijal a stal se králem Jiřím VI.

Film Toma Hoopera zachycuje tento královský kotrmelec jen ve zkratce jako dějový podklad příběhu. Pozornost tvůrců je upřena na osobnost Bertieho, na jeho souboj s handicapem koktání a na vztah s hlasovým terapeutem Lionelem Loguem. Ze srážky dvou zcela odlišných lidských naturelů vzniká zábavné a vzrušující pnutí, jež formuje a posouvá obě postavy.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Excentrický, spontánní Logue odmítá slevovat ze svých neobvyklých metod jen proto, že léčí člena královské rodiny. Bertie v sobě zase musí zapřít následníka trůnu, aby si mohl nechat šlapat po zádech, válet se po zemi a tančit po místnosti při Loguových relaxačních cvičeních.

Co všechno v sobě člověk musí zapřít a s čím se musí poprat, aby dokázal přijmout zodpovědnost, která je větší než on sám? Na tuhle otázku si Bertie ani nestačí odpovědět a stává se králem. Velká Británie stojí na prahu války a od něj se očekává, že bude všem svým poddaným oporou.

Z historie víme, že to díky Loguovi, své ženě a Winstonu Churchillovi zvládl. Jeho sebejistý proslov v tu nejkritičtější chvíli měl zásadní pozitivní dopad na celou zemi. Silně ovlivnil a motivoval koktavého chlapce Davida Seidlera, jenž pak po letech (neboť královna matka toho za svého života nechtěla být svědkem) napsal scénář k filmu Králova řeč.

Režisér Tom Hooper ho natočil jednoduše s jemně rafi novanými akcenty. Jeho hlavními trumfy jsou herci. Distingovaně zoufalý Colin Firth svádí jako král Jiří velký vnitřní boj, navenek ale jako by se nic nedělo, jen uvnitř to bouchá. O veškerou vnější dynamiku se tu stará Geoffrey Rush coby Logue, neúnavný neomalenec, jenž se do svého úkolu noří s vášní a nesmlouvavostí.

Využívejte celý web.

Předplatné

To on je skutečným hrdinou příběhu, koneckonců i proto mu režisér věnoval úplně poslední záběr filmu. O ten ale nejde, podstatné je, že když odezní, zůstane v nás pocit, že jsme v kině prožili hned dva velké osudy. Který film tohle dnes může nabídnout?

Králova řeč, VB/Austrálie/USA 2010, režie: Tom Hooper, hrají: Colin Firth, Geoffrey Rush, Helena Bonham Carterová, distribuce v ČR: Bontonfilm, premiéra: 10. 3. 2011.

Článek vyšel v týdeníku Reflex

Diskuse 0