Jak to se sebou mluvíte?

V denním spěchu často přehlížíme pocity, které v nás vyvolává způsob, jakým mluvíme sami se sebou. Zavalujeme se sebekritikou a nároky, i když nám to nepomáhá, a zapomínáme se povzbudit slovy podpory, ačkoli v tu chvíli to nejvíc potřebujeme.

Mylně se domníváme, že sprška sebekritiky nám pomůže dosáhnout žádoucí motivace. Jenže často k nám mluví zvnitřněné hlasy náročných rodičů (musíš něco dokázat), kárajících učitelů (takhle to nikam nedotáhneš) nebo naše zraněné já reagující na zklamání (za nic nestojím). Ve výsledku dosahujeme jen větší vnitřní nejistoty a pochyb o sobě samém.

I vlivem výkonově zaměřené doby zapomínáme být k sobě vnímaví a hledat pro sebe samotné slova podpory. Přitom slova povzbuzení v nás podporují pocit vlastní kompetentnosti i sebepřijetí. Namísto toho si ale spíš řekneme: Měl jsi to udělat lépe.

Podobná slova nedostatečnosti člověku brání dosáhnout spokojenosti se sebou samým i se svojí prací. Slova a myšlenky jsou totiž těsně spjaté s našimi emocemi.

Slova, která nás oslabují

To si neodpustím!

Zklamání nad vlastním selháním je těžké a zavaluje člověka pocitem viny. Ten si pro jistotu znásobíme adekvátní dávkou výčitek, abychom na své selhání jen tak nezapomněli.

Jsem nic v porovnání s ostatními

Jak lehce se můžeme cítit nicotně ve stínu těch úspěšných a šťastných. Tento pocit zdárně podporujeme přemýšlením o tom, v čem jsou ostatní lepší, a dokonáme prohlášením, že my sami za nic nestojíme.

Nejsem dobrý

Hodnotící nálepky známe jako demotivující už ze školních let. Nálepkami jako chytrý, hloupý, schopný, neschopný hodnotíme své zdary a nezdary. Pokud se však budeme s každým nezdarem hodnotit (nejsem dobrý, jsem to ale blb…), začneme nakonec svým slovům věřit.

Vůbec si to nezasloužím

Řeklo by se, že po zdárném dokončení denních povinností se člověk bude cítit spokojeně. Místo toho si často „v dobré víře“ raději přizveme svého vnitřního soudce, který nám slovy to nestojí za řeč, to je málo zase odměnu posune těsně před nosem a my tak namísto radostného pohledu pokorně kloníme hlavu dolů.

Musíš!

Smysl pro povinnost a disciplína nás mohou svazovat do té míry, až se stáváme podřízenými své vnitřní autority tvrdící musíš to dělat takhle, musíš být lepší, musíš být dobrý partner…

Slova, která nám dávají sílu

Mohu to začít dělat jinak

Vykročit ze stínu selhání vyžaduje, abychom si odpustili své chyby. Pak se nám pozornost vrátí k tomu, co můžeme v životě dělat lépe. Ke každému dalšímu kroku si můžeme pomáhat slovy ujištění tak, aby nám naše slova zazněla nahlas.

Dělá mi na sobě radost…

Vyhledáváme společnost ostatních, abychom se cítili dobře. I přesto potřebujeme v určitou chvíli zapomenout na všechny lidi kolem sebe, být jen sami se sebou a říct si, co na sobě máme rádi.

Využívejte celý web.

Předplatné

Zlepšuji se v…

Zbavit se nálepek a vidět svá zlepšení nám vrací pocit sebejistoty a kompetentnosti. Zkoušejte být pozorní ke svým zlepšením a popisovat je vlastními slovy.

To stojí za to

Jak často se při dokončení nějakého úkolu oceníte? Každý den se nám nepovede něco velkého, ale ani tak si nemusíme odpírat odměnu několika slovy uznání.

Fandím si

Když dáme vale vnitřní autoritě a staneme se sami sobě fanouškem, získáme někoho, kdo nám věří za všech situací.

Vyzkoušejte na sobě

Vyhraďte si deset minut a zkuste vlastnosti svého současného vnitřního hlasu vizualizovat ve své představě nebo kreslením. Může mít třeba podobu postavy přísného učitele, generála, soucitného přítele nebo také nějakého objektu (voda, oheň, strom, moře…). Další den můžete začít s představou těch vlastností, které byste si přáli, aby váš vnitřní hlas měl.