Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jak zacházet s negativními emocemi

Opravdu chcete své dítě do života vybavit vědomím, že smutek, pláč a vztek jsou špatné?

Pavla Koucká

Pavla Koucká

25. 11. 2014

Dítě, které dostávalo láhev s mlékem, aby neplakalo, ji může v dospělosti jednoduše vyměnit za láhev piva. Holčička zvyklá dostávat bonbónek, aby nebyla smutná, se ještě jako dospělá žena utěšuje sladkostmi a celoživotně bojuje s nadváhou. Přehnaně utěšujícím chováním prokazujeme dětem medvědí službu. Jak tedy ke křičícímu dítěti přistupovat?

„Víš, co mi přijde na mateřství nejtěžší?“ svěřuje se kamarádka Katka, maminka novorozené Klárky. „Snášet ty negativní emoce. Mám pocit, že od rána do rána nic jiného nedělám, než bojuju o to, aby Klárinka byla spokojená, a ona stejně když nespí, tak půlku času prokřičí, a druhou se aspoň tváří, že jí ulítly včely…“

Katka výstižně vyjádřila jeden z nejnáročnějších rodičovských úkolů – práci s negativními emocemi dětí. Není to vůbec jednoduché: k negativním emocím dětí bychom totiž měli být vnímaví a citliví, měli bychom je respektovat a chápat; neměli bychom se jimi ale příliš nakazit, nechat se jimi ničit.

Pečovat o miminko, které z neznámého důvodu pláče a pláče, je nesmírně vysilující. Příčinou může být nějaký zdravotní problém a určitě se vyplatí poradit se s pediatrem. Někdy však nejde o žádný zdravotní problém a dítě ani nepláče „příliš“, rodič však pláč a křik dítěte prostě špatně zvládá. Často pak nechce dítěti jeho emoci dovolit, a tím mu (i sobě) nevědomky způsobuje problémy.

V daný okamžik sice dítě dokážeme přesvědčit, aby neplakalo nebo nekřičelo, ale stresové hormony se nevyplaví, nevyjádřená emoce v něm zůstává.

Vezměme si případ, kdy je naše nemluvně či batole prostě přetažené. Nemá žízeň ani hlad, není mu zima ani horko. Nepotřebuje rozptylovat ani utěšovat. Pláčem či křikem ventiluje svou frustraci, slzami vyplavuje stresové hormony, a vše, co v tu chvíli potřebuje od nás, je prosté přijetí svého stavu.

Jenže to se nám právě málokdy daří. Špatně snášíme, když dítě pláče, křičí, fňuká, nebo se vzteká.

  • Někteří dětskou emoci natolik zvnitřní, natolik se s ní ztotožní, že se z ní hroutí.
  • Jiní se stydí před okolím: bojí se, že budou považováni za neschopné, slabé rodiče. Mají pocit, že jim dítě „dělá ostudu“.
  • A další mají získanou hrůzu z negativních emocí. Ve svém dětství se je sami naučili potlačovat jako něco nepatřičného. A teď to zase učí své děti.

Výsledkem různých příčin je pocit, že prostě „musíme něco udělat“, aby dítě nebrečelo.

Zacpat mu pusu

A tak už při první známce nespokojenosti cpeme miminku do pusy dudlík, energicky je houpeme nebo se snažíme odvést jeho pozornost jiným způsobem: „Hele: chrastítko!“ Když se nám nedaří a dítě se přes naši snahu rozkřičí, jsme z toho celí nesví. Vzdycháme, potíme se, zoufáme a stydíme se. Připadáme si neschopní. Často ještě znásobíme své úsilí.

Jenže miminko, které například cestou v MHD utrpělo nadbytkem podnětů a pláče, nepotřebuje v tu chvíli dudlík, kojení ani všemožné utěšování. Potřebuje náruč klidného, uvolněného rodiče; přijímajícího a empatického, ale nikoli se hroutícího, nespokojeností dítěte zničeného.

Děti se občas potřebují docela prostě vyplakat, vykřičet. Nejde o to „nechat dítě vyřvat“, ale nebránit mu v pláči, breku nebo křiku.

Když dítěti v pláči a křiku bráníme, prokazujeme mu (a potažmo i sobě) medvědí službu. V daný okamžik sice dítě dokážeme přesvědčit, aby neplakalo nebo nekřičelo, ale stresové hormony se nevyplaví, nevyjádřená emoce v něm zůstává a stále je ovlivňuje. Je nenaladěné, neschopné se radovat a pohotové se rozbrečet či rozvztekat z nejmenší příčiny. Dveřmi vyhozená emoce se oknem vrací. Znova a znova.

Dlouhodobé důsledky

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Když se snažíme za každou cenu děti uchránit negativních emocí, má to i dlouhodobě negativní důsledky. Takhle vznikají děti vyžadující mnohahodinové noční vožení přes práh, děti závislé na dudlíku. Tak dlouho a tak vytrvale jsme jim náhražky nabízeli, až nám uvěřily. Uvěřily, že když jim není dobře, nepotřebují plakat, ale potřebují dudlík či vozit a houpat. A už to samy vyžadují. Z lásky a důvěry k nám dělají s negativní emocí to, co jsme je naučili – potlačují ji.

Jenže na fyziologické rovině nedochází k vyloučení stresových hormonů z těla, a emoce se vrací. Zmatené dítě se o to více upíná na dudlík, vožení, na neustálé pohupování či všeliké jiné zabavování.

Rodiče takto závislých dětí jsou pochopitelně vyčerpaní, často se hroutí. Jejich negativní emoce se přenášejí zase na dítě a bludný kruh se uzavírá. Čím víc se snažíme negativním emocím bránit (dítě i sebe jich uchránit), tím hlouběji do nich zabředáme.

Důsledky takovéto nakládání s emocemi se mohou táhnout celým životem jedince.

  • Dítě, které dostávalo láhev s mlékem, aby neplakalo, ji může v dospělosti jednoduše vyměnit za láhev piva.
  • Holčička zvyklá dostávat bonbónek, aby nebyla smutná, se ještě jako dospělá žena utěšuje sladkostmi a celoživotně bojuje s nadváhou.
  • Chlapeček, kterého coby nemluvně rozptylovali hračkami, aby se nevztekal, ještě coby sám otec od problémů utíká: když to doma skřípe, „řeší“ to tak, že zůstává dlouho v práci, tráví čas s kamarády nebo se dokonce rozptýlí s milenkou.

Neradím, abychom své děti či partnery „nechávali být“, kdykoli pláčou nebo křičí. Často má jejich emoce příčinu, která je odstranitelná. Náš blízký může toužit po útěše. Jindy se však opravdu potřebuje jen vybrečet či vykřičet.

Nejste špatnými rodiči jen proto, že vaše dítě pláče nebo se vzteká.

Miminka doporučuji při pláči a křiku chovat, u starších dětí je to více individuální. Sama cítím potřebu utěšovat, a utěšuji, když je pláč lítostivý. Když je pláč vzteklý, nechávám dítě být. Záleží ovšem na povaze dítěte. Však i my dospělí to máme každý jinak: Někdo pláče raději sám, jiný někomu v náruči či na rameni.

Šťastným se dítě nestane tak, že mu budeme bránit v negativních emocích. Naopak. Musíme je nechat, aby mohlo své smutky a vzteky svobodně prožít. Pozitivní emoce můžeme naplno procítit jen tehdy, když máme povoleno prožívat i ty negativní.

Mnoho rodičů, kteří za mnou přicházejí, je vyčerpaných z neustálého utěšování věčně nespokojeného dítěte. Velmi se jim uleví, když pochopí, nejsou špatnými rodiči jen proto, že dítě pláče nebo se vzteká. Když se dokážou v takové chvíli uvolnit, prospěje to jim i dítěti. Není jednoduché k tomu dospět, ale stojí to za to.

Ve druhém dílu článku prozradím, jak jsem sama své děti nadměrně utěšovala, a jak jsem dospěla k tomu, abych to už nedělala.

Využívejte celý web.

Předplatné

Video k tématu: Připravte si své záplaty na duši

Některé nástroje zvládání krizových situací fungují snadno a spolehlivě. Těžké období pak může člověka přivést do ještě hlubší životní krize, říká psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor v ukázce z přednášky Jak projít peklem…

Diskuse 0