Ti, co nám umějí ublížit, od nás nikdy nebudou dostatečně daleko, aby se nás nemohli dotknout.

Doma mi říkali, že ze mě jednou bude královna krásy. Teda máma to říkala. Tátovi to bylo podle všeho celkem jedno, protože mi vlasy klidně stříhal podle kastrolu a vytrvale je zarovnával kolem dokola tak dlouho, až mi na temeni často zůstával jen útvar nebezpečně připomínající jarmulku.

Nějak mu nedošlo, že s takovouhle parádou na hlavě díru do světa neudělám. Čest rodiny tak mohl v soutěži krásy zachránit snad jedině brácha, ten měl se svými „prstýnky“ docela reálnou šanci na to, že až vyroste, bude vypadat aspoň jako Zapletal.

Já jí věřila. Nebyl důvod jí nevěřit. Zatím všechno, co rodiče tvrdili, jakžtakž vycházelo.

Když ten pán v televizi tenkrát předával Ivaně Christové korunku, tak si máma povzdechla a slíbila mi, že jednou tam budu stát já. A já jí věřila. Nebyl důvod jí nevěřit. Zatím všechno, co rodiče tvrdili, jakžtakž vycházelo. Včetně ježíška, čerta, Mikuláše i toho, že když budu zlobit, přijde si pro mě Sandokan.

Nějak jsem ještě netušila, že Sandokan je jen soused, který vyzvedává tátu cestou do hospody. Když zazvonil, vyděšeně jsem zalezla pod postel. Věřila jsem té historce o něm stejně jako tomu, že jsem ze všech holčiček nejkrásnější. A věřila bych tomu možná dodnes, kdyby mi na základce neřekl můj spolužák Aleš, že jsem hnusná jak díra do asfaltu a že vedle mě nechce sedět.

Au!

Naše nová třídní učitelka Obrtlíková, která si mě při vynuceném přesazování spletla kvůli mému sestřihu s klukem, tomu všemu pak už jen nasadila korunu, ale byla to poněkud jiná korunka než ta, o které snila moje máma.

A tak jsem poprvé přišla o svou iluzi. Na bránu mého vzdušného zámku, budovaného zatím jen z bonbónů, lízátek a sladkých řečí, zazvonila krutá realita převlečená za hloupé poznámky těch, kteří od nás nikdy nebudou dostatečně daleko, aby se nás nemohli dotknout.

Zbývající roky jsem seděla hned před tabulí, daleko od Aleše, který se z poslední lavice propadl na konci páté třídy znovu na její začátek a dnes bydlí v zahradní chatce na břehu Moravy, ve které se čas od času i myje, protože jiná voda mu tam neteče.

Jedinou obranou proti podobným útokům je mít těch nejslabších míst co nejmíň.

Dorostly mi vlasy i sebevědomí a s klukem už si mě nikdo nepletl. Vypadalo to, že je všechno na nejlepší cestě, a pak mi na střední škole nasadili rovnátka. Jeden hubený kluk z áčka mi řekl, že vypadám jak drátěný plot. Pak přišel další a řekl, že mám malý prsa, a další, že jsem šprt a divná, protože jsem ještě panna a protože čtu po večerech nějaký mrtvý Rusáky, místo toho, abych s živými Čechy chodila na pivo, na zelenou a na rum a nechala si ty malý prsa osahávat někde v zaplivaném průchodu u nádraží, tedy za předpokladu, že bude tma a nebudu ukazovat zuby.

Au. Au!

Došlo mi, že takových Alešů budu mít v životě ještě víc. Budou mít jiné tváře a jiná jména, ale jejich poznámky občas zaútočí přímo na nejslabší místo. A jedinou obranou proti podobným útokům je mít těch nejslabších míst co nejmíň.

„Je to všechno v hlavě,“ řekl mi nad ránem v baru můj kamarád. Do jater si poslal další vodku a zarecitoval jednu ze svých vlastních haiku.

O co se opřeš,
až někdo dotekem
shodí Tvou víru

„To je vůl!“ ozvala se přiopile nějaká cizí slečna. On jí na oplátku oznámil, že má pěkné šaty, a já jen kývla hlavou, protože ona pěkné šaty opravdu měla.

A pěkné šaty měla tenkrát i Obrtlíková. Takové modré s bílým lemováním. Nedávno jsem je viděla na školní fotografii. Jinak bych na ně zapomněla. Tak proč si pořád pamatuju to její překvapení, když zjistila, že nejsem chlapeček? Proč jsem tak zarputile trvala na tom, že budu mít dlouhé vlasy, aby se mi nic podobného už znovu nestalo? Proč jsem si přestala věřit?

Možná jen proto, abych si zas jednou mohla začít věřit o něco víc. Nenechala se shodit. Nepřipustila, aby se mě cizí nepatřičné poznámky dotkly.

Protože já s nimi nesouhlasím!

A pod postel vystrašeně zalezu snad jedině tehdy, až zase přijde Sandokan.

Autorka publikuje na svém blogu.