Vyzkoušejte: Nová audio sekce
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Jednoduchá duše

Proč si neudělat život příjemný a jednoduchý, když na to máme prostředky a podmínky?

13:17
Dalibor Špok

Dalibor Špok

26. 11. 2019

Překonávej lenost a pohodlnost, vstupuj do dobrého kontaktu s lidmi mimo tvůj nejbližší okruh přátel, dělej něco, co tě přesahuje a v čem jasně vidíš užitek mimo své ego. A dělej toho víc, než se ti chce. To je cesta ke spokojenému a naplněnému životu. Souhlasím, moc lákavě to nezní. Možná ale tušíte, že právě o to celý život jde. Nejlépe to pochopíme, když začneme přemýšlet o jeho poslední třetině.

Vzhledem k velkému ohlasu se vracím k hlavním myšlenkám našeho posledního podcastu ze seriálu Vrtání: Neskončit v důchodu. Chtěl bych zde více rozvinout, co považuji za podstatné, kam směřují naše přesvědčení a na co třeba nepřišla řeč.

Nelze si poslepovat životní spokojenost z mnoha malých radostí

Ta obecná úvaha je jednoduchá a zdánlivě logická: Proč se vlastně snažit dělat v životě obtížné, když je daleko snazší dělat jednoduché? Proč se nutit do namáhavé práce, když najednou máme rentu, důchod, dávku nebo třeba dědictví, bohatství a můžeme nalézat spokojenost prostřednictvím uspokojením jiných potřeb? Proč si pak neudělat život prostě příjemný a jednoduchý?

Odpovím hned a později tuto odpověď rozvedu: Není to možné, protože snaha po takto jednoduchých řešeních prostřednictvím příjemných prožitků úplně stejně zjednoduší naši duši. (V této souvislosti mohu odkázat také na přednášku Spoutáni svobodou, kde tuto naši tendenci analyzuji ještě z jiné stránky.)

Chceme-li v životě hloubku (a tedy hlubokou spokojenost a hluboký smysl), musíme tuto hloubku nějak „vykopat“. Musíme k ní nejen dospět, ale také ji umět – a mít ochotu – dennodenně udržovat. A to není snadné, příjemné ani jednoduché. Co je v životě důležité a hluboce naplňující, je obtížné. Vyžaduje si to překonávání překážek, nechuti, strachu, nevíry… Píšu o tom zde na Psychologii.cz v každém druhém článku. Proč by to najednou pro někoho – jen proto, že je mu přes šedesát – mělo přestat platit?

Nemusíme samozřejmě v tomto smyslu hovořit jen o práci: na obtížnost a nutnost do této obtížnosti umět vstupovat narazíme úplně stejně při nesnadném vytváření vztahů, při nesnadné cestě spirituální praxe, při nesnadné cestě ukáznění se v životosprávě, při nesnadné cestě vyrovnávání se s krizí, úmrtím, rozchodem… Ale my jsme se zde zaměřili na práci.

Totalitní pohodlí v rámci možností doby

Snaha nalézat spokojenost uspokojením nižších potřeb – pohodlím, bezpečím a hédonismem, je samozřejmě odvěká. Před pár desítkami let jsme to velmi ilustrativně zažili – za socialismu. Lidé v tomto režimu pochopitelně chtěli zažívat radost, ale totalita je krutě omezovala na svobodě, a proto většina z nich zvolila cestu, která byla nejbezpečnější a nejjednodušší – cestu k jednoduché radosti, ke krátkodobému potěšení: dobře se najíst, spíše držet ústa, v práci se nepředřít, večer pivečko, sehnat játra k večeři, v pátek co nejdříve odjet na chatu, tam se izolovat od bonzáků, nepříjemných sousedů a ideologických zpráv – a okopávat si vlastní zahrádečku, bavit se tam jen s těmi, kteří jsou mí kamarádi, a v sobotu si opéct buřty. To byl život pohodlný. Pro mnohé velice pohodlný. Mnozí právě pro tyto aspekty po socialismu opět touží. Byl to ale život, který zkvalitňoval člověka? Který jej vedl k transformaci, realizaci jeho potenciálu, k hloubce, k smyslu?

Domnívám se, že přesvědčení mnoha dnešních seniorů o důchodu jako velké dovolené pramení právě z této totalitní zkušenosti, kterou zažili už jako dospělí lidé, často na pokraji středního věku, a že i mnozí mladší lidé, kteří tento styl života zažili jako děti, na něj nostalgicky vzpomínají a ve stáří jej touží zopakovat. Vůbec tím nechci říci, že by dobové víkendy na chatě byly něco špatného a neumožňovaly lidem zažívat radost nebo že by nebyly vhodné pro výchovu dětí. Sám jsem takto zažil báječné dětství.

Chci říci něco jiného: že se jednalo o formu relaxace, o způsob regenerace sil, o krátkou víkendovou dovolenou – kterou jsme ale falešně a nebezpečně povýšili na cíl životního stylu jako takového. Odpočinek se stal zahálkou. A jsme u jádra problému: Dovolená je nutná a důležitá věc. Ale dělat ze (zbytku) života pouze dovolenou znamená trestuhodně ho devalvovat. Ten, kdo to nakonec pocítí, bude nejen společnost, ale každý člověk, který si tuto filozofii zvolil za filozofii života.

Dvojnásobkem knedlíků nenaleznete hluboké vztahy. Dvojnásobkem vztahů nenaleznete seberealizaci.

Ve své snaze nalézt životní spokojenost hledáním co největšího množství příjemných aktivit narazíme na to, že jsou potřeby nižší a vyšší. Že jsou hodnoty nižší a vyšší. A jsou emoce nižší – příjemné, ale prchavé a nehodnotné – a jsou pocity hluboké, které dodají chuť našemu žití. Je spokojenost plného žaludku a je spokojenost z hloubky života, které se dotýkám. A nemusí se jednat pouze o tak radikální protipóly. Platí, že k hloubce smyslu se nemůžeme dostat uspokojováním potřeb, které leží v pomyslné hierarchii někde dole nebo uprostřed, jakkoli samo o sobě je uspokojení těchto potřeb důležité, žádoucí a příjemné. Není vůbec nic špatného na tom mít chatičku, přátele a grilovačku. Špatné je, pokud tímto končíme.

Velmi vtipně tuto naivní tendenci poslepovat si životní štěstí z jednotlivých pěkných zážitků zachytili autoři knihy a filmu About a Boy (česky Jak na věc). Hlavním protagonistou je finančně zajištěný mladý muž, který tak nepotřebuje pracovat a dělat obtížné aktivity – a proto si den rozdělí do dvacetiminutových úseků, z nichž každý má přinést trochu potěšení: Kadeřník 2 jednotky, oběd 2 jednotky, kulečník 3 jednotky času… a takto chce nasčítat velkou životní spokojenost.

Touha po velké dovolené

Existují životní okolnosti, které tuto snahu po proměně života ve velkou dovolenou usnadňují, ba k ní přímo vybízejí. Protože bohužel mnoho lidí pracuje psychologicky hlavně proto, aby „vydělalo peníze“, nastane v jejich životě taková situace především, pokud peníze přestanou potřebovat – ocitnou-li se v situaci zbohatnutí, bohatého partnera, dostatečných dávek… nebo důchodu.

Nebezpečnou životní stategií „odložím nyní vše obtížné a budu se věnovat pouze příjemnému“ tak samozřejmě nejsou ohroženi jen mladí senioři (jak jsme upozorňovali také v podcastu) – jedná se stejně tak o dlouhodobě nezaměstnané, o rentiéry, bohaté vyhořelé podnikatele, o mladíky v mamahotelu. V tomto kontextu jsou velmi zajímavé a naivní představy o základním příjmu, který bychom měli všichni pobírat a který by nám umožnil „dělat to, co skutečně chceme“ (ale to si nechme na jinou diskusi).

Chtějme hodnotné stáří, nikoli aktivní stáří

Když se řekne aktivní stáří, představíme si pod ním především snadné, jednoduché, potěšující aktivity, zaměřené na uspokojení vlastního : jít na zahrádku, pak do knihovny, do kina, za kamarádkou do kavárny, zacvičit si, na výlet, na univerzitu třetího věku. Na univerzitě třetího věku pochopitelně jen přednášku poslouchám – nemusím se učit na zkoušky, nemusím učivo nesnadno převádět do praxe. Vše je zábava, vše je to snadné. Jakou duši to buduje?

Každá jednotlivá vyjmenovaná činnost nebo role je samozřejmě hodnotná a může přinášet potěšení nebo uspokojení důležitých potřeb. Nikdy však jejich kumulování nebude v součtu přinášet hlubokou radost ze smysluplného života. Protože žití smysluplného života zahrnuje vždy a z definice to, co je také obtížné, často „velmi obtížné“ – a co nazýváme „pracovní aktivitou“, „obětováním se pro druhého“, „nesnadnou činností“, „překonáváním sebe sama“. Vyžaduje práci.

Práce je nesnadná činnost zaměřená na druhé a mimo naše já

Prací samozřejmě nemyslíme nutně zaměstnání – může se jednat o dobrovolnickou činnost, o spontánní činnost bez výdělku, o podnikání, o výchovu (na plný úvazek) malého dítěte, o péči o těžce nemocného partnera… Nemusí se jednat o práci na osm hodin denně. Musí se ale jednat o činnost:

  • do které se nutíme více, než by se nám chtělo, protože je toho více, než by bylo pohodlné
  • která zahrnuje přímo či nepřímo druhé lidi – včetně lidí mimo úroveň mé nejbližší rodiny nebo kamarádů
  • která odkazuje (tím, co vykonávám) podstatně mimo mě: práce je užitečná pro někoho jiného, přináším prospěch, radost a užitek druhému – ať už přímo službou, nebo nepřímo produktem

Pokud tyto tři oddělené charakteristiky znovu spojíme, máme zde konečně recept (neúplný, ale důležitý) na onu hledanou životní spokojenost: nikoli kumuluj drobné příjemnosti, ale překonávej lenost a pohodlnost, vstupuj do dobrého kontaktu s lidmi mimo tvůj nejbližší okruh přátel, dělej něco, co tě přesahuje a v čem jasně vidíš užitek mimo své ego. A dělej toho více, než se ti chce. To je něco jiného, že? Tomu říkáme práce.

Je tak (z této definice) rozdíl mezi okopáním pár záhonků vlastní zahrádky a vypěstováním si brambor pro osobní spotřebu na celý rok (bod 1), je rozdíl mezi občasným pohlídáním vnoučete-batolete a jeho několikahodinovým hlídáním každý den (bod 1), je rozdíl mezi zkrášlením vlastní zahrádky a zkrášlením společné (či městské) předzahrádky před činžovním domem nebo jen tak v ulici (bod 3) a podobně. Proč? Protože jedině takto získává práce (činnost pro druhé) výše uvedené charakteristiky, které mohou vést k hluboké životní spokojenosti.

Psychologické zákonitosti spokojenosti jsem si nevymyslel a opravdu nejsem závistivec, který chce důchodce (či bohaté lidi nebo partnery bohatých partnerů) připravit o pohodlný životní styl. Naopak vidím, jak je tento pohodlný životní styl velmi silně omezuje – fyzicky, psychologicky, mentálně, spirituálně a někdy i eticky. Vidím, že zdaleka nežijí život tak, jak by mohli: ani ten vnější a následkem toho ani ten vnitřní.

Velká dovolená nebolí. O to více škodí

Netvrdím, že se všichni (nejen) senioři, kteří si tuto životní filozofii velké dovolené vybrali, užírají v depresích. Naopak, tato dlouhodobá zahálka vede pochopitelně k velkému množství příjemných a pohodlných zážitků. A v tom je její nebezpečí.

Kdyby ústila v rychlou razantní nepohodu, chtěli bychom ji co nejrychleji odstranit. Hledali bychom rady, šli bychom za psychology. Protože ale vede k relativní pohodě (a postupnému tupení osobnostních dovedností, viz podcast), falešně nás přesvědčuje, že toto je to nejvíc, co můžeme žít. A že za to, že se do takto vedeného života už nevejde více, mohou „ti druzí“ nebo „to vně“: věk, malý důchod, politici, bolavá kyčel, špatná snacha, neochotné děti, současná doba.

Takové přesvědčení jen posiluje tendenci hledat alespoň „to málo příjemného, co zbývá“ v každodenním hédonismu a dělání si dobře. Kruh je uzavřen. Klesáme.

Poslechněte si podcast Neskončit v důchodu, o kterém je v tomto článku řeč.

Doporučujeme: seriál Dalibora Špoka Kontrola mysli