K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Jeho veličenstvo mobil

Když máme telefon u sebe, cítíme se bezpečněji. Jako bychom nebyli sami v cizím světě.

Miloš Čermák

Miloš Čermák

28. 11. 2012

Pozor, tento článek má magické schopnosti. Ví přesně, kterou věc máte u sebe či ve svém dosahu, když ho čtete. Ano, mohla by to být například peněženka, hodinky nebo klíče od bytu. Ale to není stoprocentní. Zato je jisté, že u sebe máte mobilní telefon.

Před časem dělali psychologové jedné z amerických univerzit zajímavý průzkum. Ptali se lidí, jak se zachovají, když doma zapomenou nějakou důležitou věc, a to v různých fiktivních situacích. Příklad: Jdete do divadla a na zastávce autobusu zjistíte, že vám chybí peněženka. Pokud byste se vrátili domů, promeškáte začátek. Co uděláte?

Více než 90 procent lidí mávne rukou a pokračuje do divadla. Podobné je to s naprostou většinou dalších věcí, dokonce včetně brýlí. S jedinou výjimkou. A tou je mobilní telefon. Téměř polovina lidí v tomto výzkumu odpověděla, že se pro něj vrátí domů. Bylo jich dokonce o dvacet procent víc než těch, kteří by se vrátili pro vstupenku na dotyčné představení. Sedmdesát procent lidí věří, že přesvědčí uvaděčku, aby je pustila do sálu i bez lístku. Ale padesát procent lidí se domů vrátí pro telefon, který možná celý večer nebudou ani jednou potřebovat.

Čím to je?

Psychologové soudí, že telefon ztratil status konkrétní věci, ale představuje pro nás něco jako univerzální „klíč“ nebo „adaptér“ ke světu, který nás obklopuje. Když nemáme telefon, připadáme si ztracení a odstřižení. Nemůžeme komunikovat s ostatními a ani oni nemůžou nic sdělit nám. Ne že bychom si mysleli, že budeme během večera řešit něco důležitého. Skoro jistě nikoliv. Ale když máme telefon u sebe, cítíme se bezpečněji. Jako bychom nebyli sami v cizím světě, ale nesli jsme si svůj svět v kapse s sebou.

Dvacet procent studentů si vůbec nedokázalo vzpomenout, co na telefonu dělali. Věděli, že ho vzali do ruky, ale už ne, za jakým účelem.

Minulý týden jsem na přednášce o sociálních médiích uprostřed hodiny studenty požádal, aby si vytáhli papír a tužku. Ale nedal jsem jim písemku. Poprosil jsem je, aby upřímně napsali, kdo z nich během posledních patnácti minut vzal do ruky mobilní telefon. A aby uvedli, z jakého důvodu.

Papíry jsem vybral a spočítal výsledky. Dopadly tak, jak jsem očekával. Z celé třídy s 45 studenty pouze dva napsali, že telefon nepoužili. A ti ostatní? Přes čtyřicet procent se jen podívalo, jestli nemají promeškaný hovor nebo doručenou esemesku.

Dvacet procent esemesku skutečně dostalo, z nich víc než dvě třetiny také hned odpověděly. Patnáct procent bylo prostřednictvím mobilu na Facebooku. Kolem pěti procent použilo telefon nějak jinak, například hráli hru nebo fotografovali spolužáky. A co je překvapivé, dvacet procent si vůbec nedokázalo vzpomenout, co na telefonu dělali. Věděli, že ho vzali do ruky, ale už ne, za jakým účelem.

Kontakt s telefonem je pro ně naprosto zautomatizovanou, téměř nevědomou činností. Jako nádech a výdech nebo poškrábání na bradě. Chová se tak asi i víc než dotyčných dvacet procent teenagerů. A pokud „ohledání“ telefonu nedopadne pozitivně (na displeji není informace o promeškané zprávě, hovoru či novém statusu na Facebooku), ani si to neuvědomí.

Fantómové vibrace

Naši obsesi zkoumají psychologové i sociologové. Je projevem něčeho neblahého, nebo dokonce patologického, nebo se prostě musíme smířit s tím, že se mobilní zařízení stanou součástí našich životů?

Pro většinu lidí je vibrování telefonu spojeno s příjemnými pocity, protože znamená, že s námi někdo chce komunikovat.

Média letos na jaře zpopularizovala termín „fantómové vibrace“, tedy pocit, že vám v kapse vibruje příchozí hovor nebo esemeska, ale ve skutečnosti se neděje nic. Existují různá vysvětlení, například že jde o vibrace nějak vyvolané statickou elektřinou. Psycholog Larry Rosen ale ve své knížce iDisorder (iPorucha) jednoznačně tvrdí, že to jsou vibrace výhradně v naší mysli.

Pro většinu lidí je vibrování telefonu spojeno s příjemnými pocity, protože znamená, že s námi někdo chce komunikovat. Tím pádem si ho můžeme představovat, i když telefon ve skutečnosti nevibruje. Zákonitě pak člověk cítí zklamání.

Intenzívní používání mobilů je do značné míry generační věc. Takže my ostatní bereme jako cosi nepatřičného, když vidíme pár v baru nebo v restauraci, který místo aby si spolu povídal, tak oba jsou skloněni nad displeji mobilů. Ale pro generaci takzvaných digitálních domorodců, narozených po roce 1990, je to něco zcela normálního. Mobil je prostě dalším účastníkem konverzace. A je jedno, jestli ta konverzace probíhá mezi dvěma lidmi, anebo ve skupince.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Psychologové mají dokonce termín pro stav, který prý prožíváme, pokud mobilní telefon nemůžeme používat. Říká se tomu úzkost z odpojení (disconnectivity anxiety). Podle průzkumu Jima Taylora ze Sanfranciské univerzity ji prožívají nejintenzívněji opět právě teenageři. Údajně víc než polovina z nich cítí úzkost, pokud si déle než půl hodiny nemůžou zkontrolovat esemesky.

Je to projev závislosti, již někteří psychiatři popisují a už jí dali i číslo diagnózy (mezi experty se na toto téma vede diskuse a já osobně na tento druh závislosti nevěřím), nebo jen projev nudy, nebo ještě spíš roztěkanosti? Odpověď se snaží najít nejrůznější průzkumy a studie. Ale hledat ji může i každý sám, například tím, že se pokusí své chování sledovat, případně nějak regulovat.

Dívka z fontány

Můj syn chodí na střední školu nedaleko americké Filadelfie a v rámci jednoho z předmětů vyhlásil jejich učitel týden bez technologií. Všichni si museli dočasně například „vypnout“ účet na Facebooku a vést si deník o svých pocitech. Pokud to někdo nemohl vydržet, mohl experiment ukončit. Celý týden dokončila jen asi třetina třídy. Ale pro všechny bylo zajímavé už to, že si uvědomovali své chování (připomeňme, že mnozí z nás si často ani nepamatují, proč telefon vzali do ruky!) a přemýšleli o svých pocitech.

Až půjdete na oběd se známými, domluvte se, že všichni položíte telefony na stůl. Displejem dolů. Pokud se někdo neovládne a telefon vezme do ruky, platí útratu za všechny.

Neochota odložit mobil má často výrazně komický rozměr. Například loni média referovala o mladé Američance, která – zabraná do posílání esemesek – spadla v nákupním středisku do fontány s vodou. Zachytila ji průmyslová kamera a video s názvem Dívka z fontány viděly milióny lidí na světě.

Ne každý to bere s nadhledem. V květnu například městečko Fort Lee zavedlo zákon, který posílání esemesek při chůzi zakázal. Ve vší vážnosti. A to pod hrozbou pokuty 85 dolarů! Zákaz používání telefonů je v čím dál větším počtu drahých restaurací s poukazem na to, že hosty telefony u stolu iritují. A to i u stolu sousedního. Jedna newyorská restaurace na to šla s pozitivní motivací a nabídla hostům, kteří telefon dobrovolně odevzdají číšníkovi, paušální desetiprocentní slevu.

Co vy na to? Stálo by vám za to, ušetřit deset procent za jídlo, ale přijít o mobilní telefon? Ptal jsem se pár známých a kamarádů a všichni mě ujistili, že by telefon klidně odevzdali, protože na něm (samozřejmě!) vůbec nejsou závislí. Ale když jsem je pak pozoroval při jídle, tak i oni telefon neustále kontrolovali.

Využívejte celý web.

Předplatné

Mimochodem zde je tip na jednu celkem dobrou společensko-psychologickou hru. Až půjdete na oběd se známými, domluvte se, že všichni položíte telefony na stůl. Displejem dolů. A platí pravidlo, že pokud se někdo neovládne (nejspíš mimoděk) a telefon vezme do ruky, platí útratu za všechny. Nezapomeňte si vzít dost peněz.

Článek vyšel v týdeníku Reflex.

Diskuse 0

Miloš Čermák

Analytik, komentátor, odborník na média.