Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Jsem tam, kde mám být?

Teď už musím oficiálně dospět. Nebo se naopak bezhlavě vrhnout do všeho, co jsem zatím neokusila?

Ze seriálu: Fejeton Lenky P.

Lenka Poncarová

7. 9. 2012

Právě jsem oslavila čtyřicítku. Podle některých populárních psychologických knížek ve čtyřiceti život teprve začíná. Jsme v tom věku zralí, moudří, přesně víme, co chceme a co ne.

Strašně bych si přála tomu věřit, ale červík pochybnosti někde v hloubi duše potměšile hlodá. Podvědomě jsem totiž vycítila, že tahle číslovka je ve skutečnosti osudový milník. Asi bych teď měla zvolit, jakou cestou dál půjdu.

Jak jsem tak dumala o svém nelehkém životním dilematu, mou duši přepadly chmury. Dospěla jsem k názoru, že má krize středního věku neklepe nesměle na dveře. Ne, ona přichází náhle a nečekaně z razancí dobyvatele Attily, aby si mě podmanila a uzurpovala, a stejně jako on by se dala směle nazvat Bičem božím.

Přitom ještě včera neměla u mě nejmenší šanci. To mi totiž bylo teprve sladkých 39. Teď už ale musím oficiálně dospět. Chovat se zodpovědně, nedělat kiksy, být moudrá… a bilancovat. Nebo snad ne? Třeba mám naopak doslova povinnost honem stihnout všechno, co se mi ještě nepodařilo nebo co jsem v životě ignorovala. A že toho je.

Po pár dnech zběsilého bilancování mi ale nečekaně došlo, že tu spoustu úletů už zřejmě nikdy neabsolvuju.

Ještě nikdy jsem neměla milence na jednu noc ani neprožila lesbický úlet. Nevydala jsem se do světa jen tak s batůžkem a necestovala lehkomyslně stopem. Nezažila žádné dobrodružství.

Po pár dnech zběsilého bilancování mi ale nečekaně došlo, že tu spoustu úletů už zřejmě nikdy neabsolvuju. Ne snad proto, že bych úderem čtyřicátého roku tak děsně zestárla a neměla na podobné věci nárok. Ale kvůli tomu, že jsem ve skutečnosti od přírody tak trošku strašpytel.

Krize středního věku totiž není ve skutečnosti o věcech, které jsme nestihli udělat, ale o magických slůvkách: co kdyby. Co se teoreticky mohlo stát.

Zavírající se dveře

Co kdybych v mládí jela na Ibizu pracovat na diskotéce? Co kdybych tam poznala fešného mladého boháče s úsměvem hollywoodské hvězdy a tučným kontem?

Ve skutečnosti mi hluk diskoték vždycky spíš vadil a už jsem natolik světa znalá, že vím, že na nějakého bohatého Pištu Hufnágla bych na obří diskotéce narazila jen stěží, protože ten brázdí v zimě na lyžích svahy v Aspenu a v létě popíjí drinky na soukromé pláži na Mauriciu. Ale co kdyby.

Možná nám ke klidu pomůže tiché vědomí, že jsme uplynulých čtyřicet nebo padesát let ve skutečnosti dělali to nejlepší, co jsme mohli.

Taky jsem mohla vystudovat práva a stát se proslulou obhájkyní. Jenže ve skutečnosti mi studium nikdy příliš nelezlo do hlavy. Mohla jsem v horizontální poloze vystřídat stovky mužů i žen… ale taky díky tomu dostat AIDS.

A o tom, zdá se, je celý fenomén krize středního věku i strach ze spousty zavírajících se životních dveří.

Když naopak zavřeme dveře vedoucí do třinácté komnaty, kde jsou ukryté naše životní pochybnosti, čekárny psychologických ordinací se značně vyprázdní. I spotřeba antidepresiv nejspíš klesne.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

Možná nám k tomu pomůže tiché vědomí, že jsme uplynulých čtyřicet nebo padesát let ve skutečnosti dělali to nejlepší, co jsme mohli. Dokonce varianta, kterou jsme pro svůj život zvolili, nemusí vůbec být tou nejhorší. Právě naopak.

To nejlepší možné

Je zbytečné chtít se za každou cenu vtěsnat do nějakých kolonek a snažit se honem stihnout nemožné. Nebo oplakávat věci, u nichž reálná šance, že nastanou, je tak jedna ku tisíci.

Takže heslo pro dalších čtyřicet let života nezní: Co kdyby? Místo toho: Nikdy nevíš, a možná…

Nikdy nevíš, jestli to, co žiješ, není ve skutečnosti to nejlepší, co bylo pro tebe osobně reálně možné. Všechny další odbočky na životních křižovatkách mohly vést do slepých uliček.

Využívejte celý web.

Předplatné

A možná tě ještě čeká něco bombastického třeba v šedesáti. Nevylezeš už sice nejspíš Matterhorn, ale možná napíšeš bestseller nebo na stará kolena poznáš životní lásku.

Málokdy je důvod věšet hlavu a hodit tu pomyslnou flintu definitivně do žita.

Diskuse 0